12. Úleva

Je nedělní večer, sedím u počítače, v rádiu hrají super písničky, v rytmu hudby se pohupuji na míči. Je mi krásně.

Do toho zazní otázka: „Tak co, jak je?“

Ale, to už tady dlouho nebylo! Vzpomenu si na totožnou situaci někdy před rokem. Tehdy jsem se taky blaženě pohupovala na míči v rytmu disko hudby. Ovšem tehdy a dnes – to je diametrální rozdíl. Tehdy mi bylo málokdy dobře, kdežto dnes je tomu naopak… Vtom mi dojde, jak jsem uvědomělá, když si to přiznám, a dobrovolně, aniž bych k tomu byla nějak tlačená… No jo, dneska už jsem jinde. Ale pravda je, že jsem toho za ten rok hodně zažila, jak toho dobrého, tak i toho i špatného. I když, řekla bych, že toho špatného bylo víc. Tehdy jsem ovšem netušila, co všechno mě čeká. Kdybych to věděla, snad bych si hodila mašli… Ještě, že člověk sám neví, a naštěstí ani všelijací jasnozřiví lidé, kartáři a jim podobní, nedokážou nic konkrétního předpovědět… Teda, abych byla upřímná, možná druhým lidem jo, ale mně ne. Jako tuhle, paní kartářka, která se pyšnila vysokou pravděpodobností svých předpovědí, prý něco mezi 70–80%, u mě se nestrefila vůbec v ničem. Když jsem ji po nějaké době potkala a řekla jí, jak byla její předpověď totálně mimo, protočila v němém údivu oči řkouc, že tohle se jí ještě nikdy nestalo. Po chvíli usilovného přemýšlení, kdy se zřejmě vyrovnávala s nově vynořivší se situací, dodala, že její profesionální čest jí nedovolí nechat to jen tak být, a že musí zjistit, proč její schopnosti v mém případě selhaly. A že se mi ozve. Ovšem, už nikdy víc jsem ji ani neslyšela, ani neviděla, ačkoli od té doby uplynulo více než půl roku. No, a takhle je to vždycky, úplně všichni si na mě vylámou zuby. A úplně ve všem. Ať jdu k sebelepšímu léčiteli, nebo kartáři, který je mi někým doporučen, u mě nefunguje nic. Nevím proč, ale je to tak. Už se začínám smiřovat s faktem, že i tohle si moje duše kdysi naplánovala, abych to snad neměla v tom životě tak jednoduché… Ježíšmarjá, já jsem dneska nějaká povolná, kam se vytratila moje odbojnost? Jsem sama ze sebe na větvi.

„Tak, jak na tom dneska jsi?“ ozve se otázka, která mě vrátí z mých uvědomělých výšin zpět do reálu.

„Musím se přiznat, že docela dobře. Ale ještě včera mi bylo zle. A nejenom včera, ale celý poslední měsíc, nebo už dva? Nevím, na každý pád to bylo dlouho. Během této doby se střídaly propady s následným pozitivním nakopnutím. Včera jsem se po dlouhé době rozhodla malovat. Ráno jsem si připravila všechny potřeby, postavila malířský stojan, a dala se do toho. Přitom jsem stále pokukovala směrem k oknu. Od samého rána bylo totiž jasno a slunečno, takže mě to táhlo ven. Krátce před polednem jsem to už nevydržela, honem ze sebe smyla barvu, v rychlosti sbalila ruksak, a o chvíli později vyrazila ven. Sice bylo chladno, ale na sluníčku nádherně. Na chatě jsem víceméně relaxovala, potřebovala jsem to po uplynulém stresujícím období jako sůl. Počasí bylo krásné, na zahradě klid, široko daleko nikdo, jen já sama. Uvnitř mě to ale bublalo. Cloumaly mnou negativní myšlenky, emoce, které jsem nebyla schopná zahnat. Ačkoli už toho tolik vím, tentokrát se mi vůbec nedařilo přeladit se pozitivity. Když já se do něčeho dám, tak už to stojí za to.“ trochu svoje lamentování odlehčím, a pak hned pokračuji: „Takže i moje negativita byla pořádně hustá i hnusná zároveň. Když se ochladilo, sbalila jsem ruksak a pospíchala domů. Doma jsem pokračovala v malování obrazu, a až večer mi došlo, že je mi docela fajn. Snad pod vlivem pobytu na sluníčku, nebo malováním? Nevím, důležité je, že nálada se vylepšila, proto jsem si šla lehnout v podstatně lepším rozpoložení.

A samozřejmě s tím samým jsem se dneska probudila. I dneska se meteorologové strefili, je krásný slunečný den. Takže opět ruksak na záda, a už jsem zase pádila na metro. Po cestě do kopce jsem si uvědomila, jak mi je krásně. Došlo mi, že ta moje samota má i své klady. Cítím se absolutně volná a svobodná, řídím se jenom tím, co chci já, a nikdo mě v ničem neomezuje.

Na zahradě jsem vyndala lehátko a o chvíli později jsem se už zase koupala ve sluneční lázni. Na rozdíl od včerejška, dnešní myšlenky byly už lepší, konstruktivní. A došlo mi plno dalších věcí. Třeba že jsem na tom docela dobře. Teda když pominu dva základní bolavé problémy, které mě pořád dostávají, všechno ostatní je docela fajn. Taky by mi mohlo být ještě hůř…“

„A nebyla o tom snad řeč?“ vpadne mi hlas do mého vzpomínání.

„Byla, ale dokud na to nepřijdu já sama, může mi to někdo říkat pořád dokola. Takhle je to ale se vším. Pokud si něco přečtu, jde ta informace mimo mě, až ve chvíli, kdy to dojde mně a procítím si to, teprve tehdy to pro mě má vypovídající hodnotu. A mně dneska opravdu došlo něco, co jsem předtím nebyla schopná pochopit, a hlavně přijmout.“

„Co to bylo?“

„Došlo mi, ale ne rozumově, ale někde uvnitř mě, že pokud nebudu na něčem lpět, a nebudu mít přehnaná očekávání, protože mimochodem mít nějaká očekávání je přece lidské, ne? – tak bych mohla životem lehčeji proplouvat. A ne jako dosud.“

„A ještě měj na paměti jednu věc, ke všemu, co se ti v životě děje, přistupuj jako ke hře, jejímuž výsledku nesmíš dávat přehnaný význam, jinak nutně prohraješ. A pokud už ses dostala právě do takové situace, dávej si pozor na svůj postoj. Můžeš se trápit, vztekat, nebo být nešťastná, v tom případě se ti ale povede ještě hůř. Anebo máš druhou možnost – vše přijmeš jenom jako hru, a pak už další výchovné lekce nepřijdou. A stejné je to s očekáváním. Můžeš ho mít, ale nesmíš na něm lpět. Hlavně si vždy uvědom jednu věc, tvoje očekávání je nějaké a realita bývá odlišná, většinou horší. Ve chvíli, kdy oboje porovnáš, vzedmou se v tobě negativní emoce. Pokud něco neuděláš se svým očekáváním, tvoje emoce budou narůstat a ještě se přidají další problémy. Ovšem realita, ta zůstává stejná, tu změnit nemůžeš. Co bys teda měla udělat? Přestaň lpět na svém očekávání.“

„Hmm, připadá mi, že začínám trochu chápat, oč jde. Navíc si uvědomuji, že v rozpoložení, kdy je mi fajn, jsem nepoměrně častěji než kdy jindy.“

„Vidíš, jaký pokrok jsi za uplynulý rok udělala? Cítíš se výborně, a jak sama říkáš, je to často.“

„To sice jo, ale dovol mi připomínku. Nikdy bych nevěřila, čím vším za ten rok projdu. Kdybych o tom všem vyprávěla člověku, který o těchhle věcech nic neví, asi by se na mě díval jako na cvoka. Já bych to taky udělala být na jeho místě… A kde jsem teď? Chtě nechtě musím všechno tohle vzít na vědomí, protože se to stalo mně. Nemůžu to odbýt s tím, že je to blbost. Což je průšvih, protože zrovna něco takového bych nejraději udělala. Za celou touhle kapitolou svého života bych nejraději zavřela dveře a věnovala se už úplně obyčejným věcem. Ale copak můžu? Pořád se dostávám do nepříjemných, stále se opakujících situací, které nemůžu přehlédnout i kdybych chtěla… No možná, pokud se mi podaří něco z toho, co jsem si dneska uvědomila, uvést do života, mohlo by se mi už žít daleko lehčeji… Ale stejně je mi jedna věc divná. Na jednu stranu mi bylo někdy před půl rokem řečeno, že musím začít věřit bezpodmínečně všemu, co se mi děje, jinak se budu dostávat pořád do nepříjemných situací, čím dál horších. I proto jsem odhodila masku skeptika, za kterou jsem se celý život schovávala. Ovšem, aniž bych to tušila. A na stranu druhou jsem se nedlouho poté dostala do situací, kdy jsem komunikovala s bůhvíkým, dostávalo se mi všelijakých darů, které mě uváděly do rozpaků, všemu jsem věřila, protože zrovna toto jsem se učila, a až následně se pak prokázalo, že všechno bylo jinak. Něco byla zase jenom hra zvaná život, jindy šlo asi o něco úplně jiného, čemu dodnes nerozumím. Ale na každý pád, naletěla jsem. A tak se ptám, jak to s tou důvěrou je. Mám věřit tomu, co se mi děje, nebo ne? Já jsem se totiž víceméně zrovna kvůli tomuhle rozhodla se svým psaním skončit. Můžeš mi prosím tě k tomu něco říct? “

„A co bys chtěla slyšet? Tvůj život se přece uklidnil, zase si se mnou povídáš, tak kde je problém?“

„Nevím, prostě mi to vrtá hlavou.“

„Přestaň si dělat starosti, buď stále otevřená informacím, které se k tobě dostávají, a dávej si vždy pozor na to, jak se cítíš. A pak, přece máš dostatek zkušeností na to, abys uměla rozlišovat, ne?“

„Asi jo.“

„A když se znovu vrátíme k tomu, jak jsi na tom byla loni touhle dobou a letos, jaký vidíš rozdíl?“

„To bych se musela pořádně zamyslet, jenže mně se na tuhle dobu vzpomínat nechce. Bylo to pro mě velmi náročné období a dály se mi hnusné věci. Promiň, ale na to myslet nechci.“

„Jsou to jenom vzpomínky, ty ti neublíží. Uvědom si, jakým procesem změn jsi za ten rok prošla.“

„Ale proč to mám rozebírat?“

„Abys na uplynulé období nepohlížela jako na něco špatného, ale aby sis uvědomila, že ono špatné pro tebe bylo v konečném důsledku přínosné. Uvědom si, že stále mluvíš o tom, že toho špatného bylo hodně, daleko víc, než toho dobrého. Souhlasíš?“

„Jo, to máš pravdu.“

„Ale i to špatné bylo k něčemu dobré. Díky tomu jsi leccos pochopila, musela jsi udělat změny ve svém nitru, přehodnotit dosavadní vnímání. Už rozumíš?“

„Rozumím. Tak už se tím snad nemusím zabývat, ne?“

„Jen si to rozeber. Hlavně ony nepříjemné situace, na které tak nerada vzpomínáš. Začni třeba černou magií, kterou bys nejraději ze svých vzpomínek vytěsnila. Víš, k čemu ti setkání s ní bylo užitečné?“

„Asi proto, že dneska už vím, že něco takového existuje.“

„A díky ní jsi v sobě objevila vnitřní sílu, pomocí níž jsi provedla zásadní rozhodnutí ve svém životě, že se nemůžeš spoléhat na druhé lidi, jenom sama na sebe. Je to tak?“

„Nezbývá než souhlasit.“

„A co dalšího se ti nelíbí?“

„Černá magie po druhé.“

„A víš, k čemu bylo dobré tohle?“

„Abych pravdu řekla, na nic nemůžu přijít.“

„Za prvé už víš, co všechno dokáže strach. Pak ses přesvědčila o tom, že černá magie je něco reálného, a následně jsi byla donucená konečně začít všemu věřit. A ještě jedna věc, díky tomu všemu, čím jsi prošla, ti byla odhalena tvoje temná minulost a důvod, proč v tomto životě nechceš ničemu věřit… Tak, co máš dalšího bolavého?“

„Asi události koncem roku.“

„Ano, a tohle je zase poučení o tom, že tebou nemůže nikdo nikdy manipulovat. Vždy si musíš stát za tím, co chceš ty. A že si máš dávat pozor na své vlastní alarmy, byť by ti kdokoli říkal něco jiného.“

„Jo, máš pravdu. Teď mi dochází, že když se mi vždy podaří zpětně zhodnotit všechny události, byť byly sebenepříjemnější, teda za předpokladu, že už budu schopná nahlédnout na ně z onoho potřebného nadhledu, tak ve všem objevím něco dobrého. Ne?“

„Ano, toto je další klíčové pravidlo, zapamatuj si je.“

Přemýšlím nad tím, co mi teď bylo řečeno. Vzpomínám na vše, čím jsem si loni prošla. Najednou pocítím úlevu. Celou dobu jsem se podvědomě trápila tím, co mě potkalo, občas se mě zmocnil vztek, lítost a křivda, proč zrovna mě muselo něco takového potkat. Ale když na to nahlédnu takhle z nadhledu, vidím i pozitiva, která mi to vše přineslo. A taky mi dochází jedna věc. Kdyby to nebyly tyto situace, byly by určitě jiné, protože tohle byla moje učební látka, na které jsem měla něco pochopit a naučit se. A měla bych být ráda, že už to mám za sebou. Jasně, sice nevím, co dalšího mě čeká, ale vím, že příště už budu chytřejší.