6.Víra

Uplyne několik dní, zcela výjimečně se nic neděje, je mi fajn. Jasně, nějaké vady na kráse by se našly, hlavně zdravotní problémy, ty mi stále dávají zabrat, ale na to, jak jsem dosud žila a jakými myšlenkami jsem se obírala, teď je mi podstatně lépe.

Dnes, po delší době, si sedám k počítači a zkouším si urovnat myšlenky.

„Jakpak se cítíš?“ ozve se známá otázka.

Jsem ráda, že ji slyším. I jsem ji trochu očekávala.

„Je mi fajn, jako už dlouho ne.“

„A víš proč?“

„Vím. Připadá mi, že se začínám trochu orientovat v životě. Plno věci se vyjasňuje, až se mi z toho chvílema tají dech.“

„Proč?“

„Protože je pro mě nezvyklé vědět a chápat, co se děje.“

„A víš, proč tomu tak je?“

„Asi ano. Před několika dny jsem se rozhodla, že si chci užívat života, že chci všemu dění rozumět, a taky že chci žít ve stoprocentní důvěře v Boží vedení. A mám pocit, jakoby se můj život od chvíle tohoto rozhodnutí projasnil. A taky uhladil.“

„A víš proč?“

„No přece kvůli tomu mému rozhodnutí, ne?“

„Taky, ale je pro to ještě jeden důvod.“

„A jaký?“

„Ty nevíš?“

Zakroutím hlavou. Ach jo, měla jsem pocit, že je mi všechno jasné, ale jak je vidět, není tomu tak…

Po chvíli mě přece jenom něco napadne: „Asi to, co se od toho mého rozhodnutí odvíjí, ne?“

„A co to je?“

„Jak jsem se tuhle rozhodla, tak jsem si to rozhodnutí a absolutní důvěru ve tvé vedení, v tvou pomoc procítila v hloubi svého srdce. A tohle procítění bylo tak silné, že vždycky, když se začnu propadat do pochybností, nebo když na sebe nechám dopadat tíhu nějaké pro mě nepříjemné situace, vždy se uvnitř mě něco ozve – Jak to s tvým rozhodnutím je, jak chceš žít? Chceš si užívat nebo trpět? A pak se mi hned vrátí ten prožitek, který mě zase pozitivně nakopne. A hned na mě padne klid a mír, najednou cítím, jako by se přede mnou dosud všelijak zakroucené cesty narovnaly, a je mi fajn. A takhle to opravdu funguje. Až mě to naplňuje úžasem, radostí. Prožívám něco, co jsem dosud nikdy nezažila. A sice, že jen na mně záleží, jak můj život bude vypadat. Já tomu teď opravdu věřím. Ale už ne s pocitem strachu, že to nezvládnu, ale naopak. Vím, že mě vedeš ty, a to se opravdu nemám čeho bát. A pořád se mi vrací ten prožitek absolutní důvěry ve tvé vedení, a od toho se odvíjí, že se mu otevírám. Tohle je pro mě něco nového. Nikdy bych nevěřila, že něco takového zažiju. Zrovna já. Po tom všem, co jsem zažila.“

„Právě proto, co všechno jsi zažila. Myslíš, že je náhoda, co všechno jsi zažila?“

„Asi ne, ale zatím mi ještě spousta věcí nedochází. Můj život je v poslední době příliš bouřlivý a složitý na to, abych všemu rozuměla, obzvlášť, když jsem dosud nerozuměla vůbec ničemu.“

„Ano, uvědom si, jaké informace ti přicházely po celou dobu naší komunikace, co se stále dokola opakovalo?“

„První taková nejdůraznější a neustále opakovaná informace je Věř a víra tvá tě zachrání, uzdraví, ochrání a ještě asi plno jiných zakončení… Prostě uvědomění si, co se za slovem víra skrývá, co všechno obnáší. Což pro mě bylo úplně nejtěžší. Slovo víra jako takové byl pro mě totiž prázdný pojem, a krom toho to bylo něco, po čem jsem nikdy netoužila. Až po nějaké době, a asi hlavně pod nátlakem vzniklým z naší komunikace, jsem se tímhle slovem začala zaobírat, tudíž jsem tak nějak vnitřně dospěla k rozhodnutí, že bych asi měla věřit, i když jsem za tím nic konkrétního neviděla. Ale cítila jsem touhu něco s tím udělat. Takže mi bylo „pomoženo“. A pak zase nastala stagnace. Sice se tato věta znovu a znovu v mém životě objevovala, ale šla mimo mě… Čas plynul a nic moc se v tomhle směru nedělo, až se dostávám k událostem posledních měsíců, kdy mi opět bylo zdůrazňováno, jak je víra důležitá, a co všechno pomocí ní můžu dokázat. Několikrát jsem byla natlačená do situací, kdy jsem si vyzkoušela, co taková víra obnáší v praxi, nebo-li jak funguje, když člověk opravdu věří. A ono to fungovalo. Jenže jenom v tom okamžiku, pak jsem na to hned zapomněla a dál jsem dělala, jako by se mě zrovna toto netýkalo… Připouštím, že jsem v tomhle ohledu značně nepoučitelná, ale mám pro to omluvu, příliš dlouho jsem si žila po svém, a navíc jsem nikdy nebyla zvyklá se čemukoli a komukoli podřizovat. Proto je to pro mě tak obtížné. Ovšem o to je teď pro mě silnější prožitek, jestliže se mi něco nového podaří zvládnout. A dostávám se k něčemu naprosto převratnému, a sice procítění víry v tebe a ve tvé vedení. A do tohohle jsem nebyla nikým a ničím natlačená, to přišlo samo. A připadá mi, že od toho okamžiku se můj život fakt změnil. V okamžiku, kdy se ocitnu v krizové situaci a uvědomím si, že spolehnu-li se na tebe a budu věřit, že mě v tom nenecháš, uleví se mi, protože vím, že mi pomůžeš. Což mi přijde jako naprosto nečekaný obrat, hlavně s ohledem na můj dosavadní náhled na víru a na všechno, co s ní souvisí.“

„Dokázala bys víru definovat?“

„Počkej, musím se nad tím zamyslet…“ Po chvíli pokračuji: „Asi bych to pojala ve smyslu, že věřím, nebo spíš jsem přesvědčená o něčem, pro co ale nemám žádný hmmatatelný důkaz. Ovšem víra se nedá násilím vynutit, ani ze sebe vytlačit, musí sama přijít. Prostřednictvím uvědomění, a pak následně přes prožitek. A jestliže k víře dojdu takhle, už mi ji nikdo a nic nemůže vzít, protože já vím. Ovšem pak už to není o víře, ale o uvědomění si něčeho na základě vnitřního přesvědčení… No, nějak jsem se do toho zamotala, ale prostě není to slepá víra, která mě vždycky tak popuzovala… Abych pravdu řekla, mě vůbec popuzuje cokoli bezhlavého, například když se lidi nechají strhnout někým nebo něčím, a bezhlavě se za tím vydají. A pak když to, za čím se ženou, zmizí, vykolejí to. On se jim totiž zhroutí svět, takže pak nevědí co a jak dál. Ovšem pokud si k něčemu dojdou sami, procítí si to, už je od toho nic a nikdo nemůže odvrátit, ani jim to nemůže vzít. A přesně tenhle pocit teď mám já. I kdyby mi kdokoli říkal, že jsem naivní, že to, čemu věřím je blbost, že jsem někomu nebo něčemu naletěla, i kdyby mi kdokoli jakkoli chtěl rozmluvit, vymluvit to, k čemu jsem dospěla, nechám ho mluvit, ať si říká, co chce, protože já v hloubi svého srdce vím, a je to tak silné procítění a uvědomění si, že mě od toho nikdo nemůže odvrátit. A tenhle pocit mě vždy naplní euforií, a taky absolutní důvěrou, že všechno dopadne dobře.“

„A o tomhle jsme si celou dobu povídali, jenže ty jsi to nechápala. Stále jsi měla před sebou své pojetí víry, bezhlavé víry, slepé víry, která tě odpuzovala, a proto ses jí bránila. Ale teď už víš, že ta pravá víra je založená na vnitřním prožitku. A jestliže člověk víru cítí hluboko ve svém srdci a je v něm zakořeněná, pak teprve dokáže zázraky.“

„A jsme zase u toho, co všechno se pomocí jí dá dělat. Trochu mi to nahání strach. Jsem ráda, že jsem schopná s její pomocí zvládat zatím jen pro mě obtížné situace.“

„Postupně uvidíš, co všechno se pomocí ní dá dokázat. Ale ničeho se neboj, všechno přichází v pravý čas. Nechce se od tebe nic, na co bys neměla.“

„To jsi mě uklidnil. Ale máš pravdu, uvědomuji si, jak ke mně vždy v pravý čas přicházejí ty správné informace, jak se dostávám do situací, které bych předtím nezvládla, ale teď, díky dalšímu pochopení je zvládám. Třeba ne hned na poprvé, ale hlavně že se nakonec podaří. Ano, už vím, že všechno se děje podle určitého scénáře, a je důležité a podstatné, jak se k situacím a problémům, informacím stavíme, a podle toho postupujeme dál. Stejně tak jen na nás záleží, jestli vše probíhá v pohodě, nebo naopak….jak dlouho se v určitých donekonečna opakujících situacích plácáme, nebo zda si je projdeme jednou, dvakrát, a můžeme se pak věnovat něčemu novému. Ano, všechno záleží jen na nás.“

„Ano, záleží na vás úplně všechno. A je zapotřebí, aby si přesně tohle všichni uvědomili. Vždy si za vše může každý sám, proto nemá smysl ukazovat prstem na druhé s úmyslem je obviňovat. Stejně tak ale nemá smysl se litovat, jak je mu nespravedlivě naloženo, protože každý člověk si vytváří svou přítomnost i svou budoucnost. A až si tohle všichni uvědomí a převezmou zodpovědnost za svá rozhodování, hned se jim bude žít líp.“