2. Rozbory

Je sobota ráno, dost brzy ráno, skoro celou noc jsem nespala, a teď jsem vzhůru. Tak moc bych se potřebovala vyspat, ale nemůžu, mám rýmu jako trám…...Jak se tak převaluji, myslí se mi honí všechno možné. Tak moc bych se chtěla dozvědět odpovědi na své otázky. Nejvíc ze všeho by mě zajímalo, proč mi je poslední měsíce tak zle. Ptám se sama sebe, vysílám své otázky i směrem nahoru, ale odpověď stále nepřichází.

„Přestaň se ptát, a sama nalezni odpověď.“ – ozve se najednou.

„Promiň mi to, ale jak je možné, že ostatní se jen tak někoho zeptají, potřebují-li se něco dozvědět, a je jim odpovězeno, ale já si musím na všechno přijít sama? Já vím, že nespravedlnost neexistuje, ale pořád mi dotírá na mysl zrovna tato myšlenka – a sice že je to nespravedlivé. Proč zrovna já musím mít všechno jinak než všichni ostatní? Proč zrovna mně se dějí takové převratné věci, o kterých druzí ani netuší? Proč zrovna já……………. A takovýchhle proč bych tu mohla předložit celou řadu. Je mi v posledním měsíci zdravotně tak zle, léky nezabírají, a já už nevím, co mám dělat. Dokonce i v práci mi říkají, jestli mi bylo za poslední půlrok vůbec někdy dobře, když vidí jak mi je pořád zle. To mě docela dostalo. Odpověz mi prosím.“

„Odpovím ti postupně, ale jen na něco. Pochop a zapamatuj si jednou pro vždy - nespravedlnost neexistuje! To jenom ty nechápeš a nerozumíš. Tohle je zásadní pravidlo. Vezmi ho už na vědomí. A proč zrovna ty a taková odlišnost od ostatních v mnohých směrech? Je to součást tvého úkolu, který sis dala před touto inkarnací, tak se tomu nevzpírej. Přece si nemůžeš myslet, že je to náhoda. Nebo snad ano?“

Chvilku přemýšlím, a pak mi to dojde. Moje odlišnost, aspoň v posledních dvou letech, se odehrává v tolika ohledech, že to náhoda nemůže být, i kdybych se ji snažila na svůj stav násilím napasovat. A když to není náhoda, co to teda je? Že by nějaký trest? Ale proč trest? Nikdo přece není za nic trestaný, všechno si zasloužíme svým chováním, myšlením. Že bych si ji za něco vykoledovala? Copak o to, v minulosti jsem se chovala všelijak, neznajíc nic z toho, co až dnes se mi odkrývá. Ale ta moje výjimečnost se svým způsobem táhne už od mého narození, vlastně jsem s ní už přišla na svět. Ale to znamená, že je opravdu jedním z úkolů, které si dala moje duše před touto inkarnací. No, a zase jsme u toho, jak je ta moje duše ctižádostivá. Takhle se před vstupem do tohoto života zaúkolovala, aby měla na čem růst, a já chudák na to teď doplácím. Já jsem fakt chudák! …………….Ježíšmarjá, co to ze mě zase vyletělo? Tohle jsem už dlouho neřekla. Nikdo přece není chudák. I ten pocit chudáka se odvíjí od nepochopení daného stavu, stejně jako pocit nespravedlnosti. Ale já jsem pochopila, oč jde, proč se teda mám pasovat do pocitu oběti chudáka, oběti, když už všechno vím? ………….Ale vím opravdu všechno, nebo se přede mnou něco zamlčuje? - náhle mi zavrtá v hlavě červík podezření. Nenechávají si snad ti nahoře něco pro sebe, abych to měla ještě těžší?

„Celou dobu sleduji tvoje myšlenkové pochody a musím říct, že se opravdu snažíš. Ale tvůj závěr, že jsi chudák, je neuvěřitelný. Ještě se k němu vrátíme. Teď ti odpovím na tvou poslední otázku, jestli víš všechno. Víš toho přesně tolik, kolik v této chvíli vědět potřebuješ. Jak už ti bylo řečeno, všechny odpovědi máš ukryty v sobě. Dostává se na povrch jen tolik, kolik je toho zapotřebí, na co v té chvíli máš. Vždy se vše odvíjí od tvého současného stavu. A tak je to vždy. Nemůžeš dostávat informace, na které ještě nejsi zralá. Taky záleží na tom, jak jsi novým informacím otevřená. Všechno si vytváříš sama. Vždy a všechno. To je další klíčové pravidlo, zapamatuj si ho. A teď zpět k tvému zadřenému postoji chudáka, oběti. Proč myslíš, že se ti zrovna tento postoj stále opakuje, celý život?“

…………………

Zase přemýšlím. Co já se za poslední rok takhle napřemýšlela! A co všechno se z toho odvinulo! Pochopení tolika věcí, které mi předtím na mysl ani nepřišly. Ale co s tím svým chudákem? Jak jsem k němu přišla, proč se mi stále vrací? ….... Přemýšlím, jak dlouho mě tenhle pocit provází. Najednou mi dochází, že si ho nesu celý svůj život. Já jsem sem přece do tohoto života nechtěla, a proto jsem od samého okamžiku narození brala všechno ve svém životě jako jednu velkou křivdu, z čehož se odvíjí i pocit oběti, chudáka. Jak je ale možné, že jsem se ho ještě nezbavila? Už toho přece tolik vím? A vstup do života jsem auditovala tolikrát, jak je možné, že v sobě stále ten samý postoj ještě mám? ………………

Hlava se mi od samého přemýšlení může rozskočit. Myšlenka se valí za myšlenkou, ale odpověď ani vysvětlení nepřichází. Jak je to možné? Nikdo mi nic neřekne, na všechno si musím přijít sama, no nejsem to chudák? ………..A zase jsme u toho! Asi bych toho dneska měla nechat, takhle moc daleko nepokročím. Proč se mi to po tak dlouhé době stále opakuje, kde se to bere? ……… Jasně, je to proto, že je mi v poslední době tak blbě, a trvá to už dlouho. A nevím proč. Nikdo mi nic neřekne, mám si na to přijít sama. Jenže já nevím. Takže se logicky dostaví pocit, že je mi nespravedlivě naloženo. Přece vesmír ví, jak na tom jsem, na co mám a na co ne. Ale nechají mě v tom vymáchat. Odnikud nepřijde pomocná ruka. Jen já sama. Sakra, co s tím mám dělat?

………………..

„Prosím tě, nenechávej mě v tom, vidíš přece, že se v tom pořád motám, pořád dokola. Já na to fakt v téhle chvíli nemám, proč mi nepomůžete? Vy přece vidíte do každého z nás, vy víte i o tom, co my sami nevíme. Proč mi teda nepomůžete?“

„Všechno víš ty sama, jen to v sobě objev.“ – zazní odpověď, kterou jsem už tolikrát slyšela.

Tak jo..….. Vezmu to znovu a od začátku. Nespravedlnost není. Takže pocit křivdy odložím stranou, ten si s sebou nosím zřejmě jen proto, abych nemusela něco pochopit. Dobře, co nám tam zůstalo? Když to není nespravedlnost, co to teda je? Všechno, co se mi děje, má nějaký význam. Já ho sice neznám, ale on existuje. To je další důvod, proč se necítit jako chudák. A protože pocity křivdy mě provázejí celý život, tak jsem s nima přišla na svět. To znamená, že jsem si zrovna toto rozhodla už před vstupem do tohoto života. Proč se teď vztekat, když si za to můžu sama? Bylo to přece moje svobodné rozhodnutí, to znamená - měla bych za ně teď převzít zodpovědnost. Takhle mi to přece bylo nedávno řečeno. ……….

Zase jenom sedím a přemýšlím. Ano, převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, o tom to je. A je jedno, jestli bylo učiněno v tomto životě nebo před ním. ……….Tohle je mi jasné. ……. Nejsem chudák, sama jsem si to kdysi všechno vybrala. …….. Ale proč je mi tak zle? ……..Když to není náhoda, jako že náhody nejsou, když nic není za trest, a za všechno si můžeme sami, tak co?………Všechno má nějaký smysl. I když ho nechápu, přesto tu ten smysl je. Každá nemoc je zpráva, a ta je pro mě přínosem, a informací, že něco dělám nebo vnímám jinak, než bych měla. Ale když ji nechápu a nerozumím?…… Přesto je pro mě přínosem. Co mám ale udělat pro to, abych jí porozuměla? ……….. Na tohle jsem ještě nepřišla…… Třeba není ještě ten správný čas na to, abych tomuhle porozuměla. A co z toho pro mě vyplývá? I když to nechápu, stejně to mám přijímat jako něco pozitivního. A daří se mi to? No, abych pravdu řekla, moc ne. Ale snažím se. ………Zůstalo ještě něco nejasného? Připadá mi, že pro tuto chvíli jsem už všechno rozebrala.

„Takhle to nestačí. Přijala jsi to na úrovni myšlenkové, zapsala jsi to, ale nic jsi s tím neudělala.“

„A co mám teda udělat?“ – není mi jasné.

„Prociť si to. Srdcem.“

„A jak?“

„Uvědom si situaci, kdy jsi duší před touto inkarnací, vciť se do tohoto okamžiku, a ostatní už uvidíš.“

Rázem se ocitám v bardu, kde stojím před tím nejvyšším a činím své rozhodnutí. Jasně formuluji jeden ze svých úkolů, a sice - půjdu do tohoto života s enormní potřebou lásky, ale nebude se mi jí dostávat. Vzhledem k tomu, že po svém narození si nebudu nic pamatovat, uzavírám dohodu s tím nejvyšším, že mě v určitém okamžiku mého života zkontaktují, a připomenou mi úkol, který jsem na sebe dobrovolně vzala. A protože tady v bardu vím, že když si s bohem něco dohodnu, to se taky stane, nemám v tomto ohledu žádné pochybnosti – já prostě vím, a proto jdu do života s pocitem lehkosti, a důvěry, že všechno zvládnu levou zadní. A teď, v tomto momentě duše uvnitř mě ťuká a říká mi – to je ten okamžik. Prober se, přesně takhle to má být. Teď se konečně dozvídáš, proč co bylo, a odteď už bude všechno jinak.

„Už rozumíš, co se od tebe chce?“ – zazní otázka.

„Rozumím, ale co s tím mám dělat?“ – nechápu.

„Uvědom si, a prociť si, že tohle je jeden z úkolů, které tu máš. Zbav se pocitů křivdy, lítosti, a dalších, které vyplývají z nepochopení daného stavu.“

„Ale jak?“

„Představ si před sebou bílé plátno, a tam postupně odhoď všechny negativní emoce, které s tím souvisí.“

Postupně odhazuji na plátno vše negativní, na co si v této chvíli vzpomenu. Pak plátno zavážu, udělám z něj úhledný balíček a shazuji jej do propasti, kde vidím šlehat žlutorudé plameny. Postupně se obsah balíčku roztavuje a zespodu nahoru stoupá krásný žlutavý oblak, který mě celou zahaluje. Seshora se na mě snáší obrovská koule jasně žlutého světla, která mnou od hlavy dolů celou protéká a já se postupně čistím, až jsem celá čistá a průzračná. Je mi lehko, je mi krásně.

Najednou mám pocit, že se v mém životě něco změnilo. Jako duše jsem si prožila pocit absolutní víry a důvěry v boha a v jeho pomoc. Sice tady v tomto životě to tak necítím, ale ten prožitek, ten už mi nikdo nevezme. A z toho mi vyplývá jediné – když budu ke všemu ve svém životě přistupovat s touto absolutní důvěrou, bude se mi dařit. Protože teď už vím, že to jde. Já to přece zažila! A navíc jsem plná vděčnosti za to, že jsem si teď prožila cosi naprosto nečekaného, nového, a sice prolnutí minulosti se současností. A z toho vyplynulo pochopení a procítění srdcem jednoho z úkolů, proč jsem tady a co tu žiji.

Obsah knihy VI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.