8. Nemoci - vysvětlení

Je neděle ráno, probouzím se docela vyspalá. Jak je příjemné probudit se jen tak, aniž bych cokoli musela! První pohled patří oknu. Zdá se, že je venku krásně. Honem vyskočím z postele a letím se podívat, jestli je opravdu tak hezky, jak to vypadá. Nejenom, že je hezky, je přímo nádherně! Modrá obloha, sluníčko. Je to jasné, jdu na chatu!

Kdyby bylo o nějaký ten měsíc později, v rychlosti bych si sbalila ruksak a hned vyrážela ven. Jenže je polovina ledna, asi bude lepší počkat, než se vzduch trochu ohřeje. Dělám si snídani, trochu uklízím, stále kontroluji oblohu, jestli se nezamračilo, a když je 11 hodin, nevydržím to a už jsem venku. Po předchozích pošmourných a nedýchatelných dnech si přímo vychutnávám svěží vzduch. Jsem ráda, že je mi v posledních dnech lépe. Jak zdravotně, tak i psychicky.

Tento víkend trávím opět sama. Docela si ho vychutnávám. Včera jsem uklízela, prala, četla si, nořila se do hlubin svého nitra. A večer jsem byla s Helou v pizzerii. Vždycky mě zahřeje, když mi pošle SMS, ve které mi píše: ‚Ahoj mami, nechtěla by sis někam zajít sednout? Ráda bych tě viděla.‘…. Když si uvědomím, jak jsme za ten uplynulý rok pokročily, nestačím se divit. Je neuvěřitelné, že ona sama iniciuje naše setkání, a vždycky když se sejdeme, máme si toho tolik co říct. Jsem tomu opravdu moc ráda. Obě jsme se shodly na tom, že jsme si nikdy nerozuměly jako teď.

Tohle všechno se mi honí hlavou, když jedu autobusem. Než se naděju, už šlapu nahoru do kopce. Naposledy jsem tu šla na podzim s Janou. Teď sama. Ale nevadí mi to. Je dobře, že jsme se od sebe odloučily. Potřebujeme to obě dvě.

Po příchodu nahoru proběhnu v rychlosti celou zahradu, a taky zkontroluji, hlavně pak chatu, nebyl-li tu nějaký nezvaný host. Oddechnu si - nebyl, všechno je v pořádku. Vynáším lehátko na sluníčko a o několik minut později si už užívám sluneční lázně. Je mi tak krásně. Neuvěřitelné, je leden, a já se tu povaluji na lehátku. Je mi blaze, cítím jak mi slunce dělá dobře – jak na tělo, tak i na duši. Vychutnávám si tuto chvíli, a těším se na takový březen-duben, až sem zase začnu jezdit. Nasávám sluneční paprsky, mám pocit, jako bych se v nich celá rozplývala. Rozplynula jsem se – v  říši snů.

O hodinu později se probouzím, už je docela zima. I mně je pořádná zima. No, to jsem tomu teda dala, je leden, a já tu spím na lehátku! To to dopadne! Hrozím se už dopředu. V rychlosti sbalím věci, naposledy se projdu po zahradě a už peláším z kopce dolů.

Po cestě domů mě napadne, že bych se mohla zastavit v supermarketu, kde jsem před časem reklamovala pánvičky. Bylo mi tehdy řečeno, že se mám za měsíc zastavit.

U reklamačního pultu předkládám příslušný doklad a čekám, co mi bude sděleno. Prodavačka praví, že výrobce vadu uznal a zboží si můžu vyměnit za nové. Já bych ale chtěla něco jiného. Není problém, je mi řečeno. Jdu teda dovnitř a dívám se po regálech, cože bych si koupila. Jenže co koupit, když vlastně nic nechci?

Tu mi padne zrak na regál s knihami, kolem kterého právě jdu. Uvědomuji si, že beletrii jsem si nekoupila už celé roky. Pokud si nějakou knihu kupuji, je to vždy něco naučného. No jo, ten můj život je jedna velká škola, pořád se něco učím, povzdychnu si. Jestlipak tu vůbec mají něco takového? - zapochybuji. Přece jenom své kroky zvolňuji a pohledem přejíždím hřbety knih. Jaké je moje překvapení, když i tady objevuji pro mě zajímavé knihy, a hned jedna velmi zajímavá - základy holistické léčby. Letmo do ní nahlédnu a je mi jasné, už nemusím nikde pobíhat, mám vybráno!

Jdu k pokladně a pak honem domů!

Jsem docela vymrzlá, takže první moje kroky vedou do sprchy. Poté se usazuji v křesle a rekapituluji si celý víkend.

Vtom zaslechnu: „Tak co, jak je?“

„Jak by mi bylo, krásně!“ – odpovím radostně.

„A víš proč?“- zazní tolikrát opakovaná otázka.

„Jasně že vím, přece je krásné slunečné počasí, a já byla po dlouhé době zase na chatě.“

„Ale je za tím ještě něco. Víš co?“

„Asi to, že je mi zdravotně dobře.“

„A víš proč?“

Pokrčím rameny, že vím, ale nejsem si jistá, jestli je to ono. „No, zvedla jsem si léky, takže proto se mi ulevilo.“

„Ano, je pro to ale ještě jiný důvod, týkající se tvého postoje. A víš, jakého postoje?“

„Ne, nevím.“

„Uvědom si, jaký postoj jsi v nedávné době změnila.“

Chvíli přemýšlím.

„Rozhodla jsem se dobrovolně pro samotu, přestala jsem ji brát jako něco, co mi ubližuje.“

„Ano. Je to tak. Jestliže jsi předtím tuto situaci pořád od sebe odstrkovala, brala jsi ji jako svou újmu, byl v tobě velký rozpor. Podvědomě jsi po ní toužila, ale na vědomé úrovni jsi ji odstrkovala s tím, že tohle ty přece nechceš. Tvůj vnitřní rozpor ti ubližoval a navíc, ubíral ti energii. A platí tu ještě pravidlo, čím víc od sebe něco nepříjemného odstrkuješ, tím víc se ti toho dostává. Ale teď jsi se dobrovolně rozhodla s tím, že samota je pro tebe dobrá, ba dokonce nutná, přijala jsi ji, smířila ses s ní, a pak ubyl onen rozpor, a ty ses uklidnila. Souhlasíš?“

„Ano, souhlasím.“

„Jdi se podívat do knížky, kterou sis dneska koupila.“

Jdu si pro knížku a začtu se do ní. Píše se tam o astmatu, o důvodech, proč se člověk dusí. K mému překvapení se dočítám, že většinou se jedná o člověka, který má neobvykle velkou potřebu lásky, ale nedostává se mu jí. Resp. má strach, že mu bude odmítnuta. Hlavně ve vztahu k matce, a pak i k životnímu partnerovi. Takže klíčovým slovem u této nemoci je strach z nedostatku nebo odepření lásky.To je zajímavé, nedávno jsem totiž objevila, že mi v určitých situacích naskakuje strach, že mě lidi nebudou mít rádi, nebo že se na mě vykašlou. Ale co já s tím? Nevím si rady.

„Tak jo, zase jsem si přečetla něco nového. Ale průšvih je, že sice vím, čím byla moje nemoc zapříčiněna, ale co s tím můžu udělat? Průdušky už mám poničené, a tělo je zase zničené od léků, které jsem celé roky brala. Co s tím teď můžu udělat? Je pro mě ještě nějaká naděje, abych to napravila?“

„Naděje je vždycky. Je důležité, že se ti postupně poskládává celý obraz vzniku tvé nemoci.“

„To je sice hezké, ale pořád nechápu, jak to teď můžu napravit. Obzvlášť, když ten nedostatek lásky pořád pociťuji. Je přece normální, že každý potřebuje lásku. Ale mně se jí opravdu nedostává. Co teda s tím?“ – dožaduji se odpovědi.

„Uvědom si, že spouštěcím mechanismem je strach z jejího nedostatku.“- dostane se mi vysvětlení.

„No, to sice vím, ale ani tohle poznání mi moc nepomáhá. Dobře, mám teda strach, ale jak se s ním mám vypořádat?“ – začínám být netrpělivá.

„Důležité je, že se tato emoce dostala z podvědomí na vědomou úroveň. Tím s ní můžeš pracovat.“

„Ale jak?“ – moje netrpělivost vzrůstá, pořád jsem se nedočkala onoho kýženého návodu, co podniknout.

„Není důvod se bát, že by ti lásku někdo odpíral.“

„Víš, mně v této chvíli připadá náš rozhovor poněkud zavádějící. Kolem mě není jediného člověka, který by mi lásku dával, takže nemusím mít ani strach, že by mi byla odepřena. Jak teda mám s tím strachem pracovat?“ – už jsem docela otrávená a hlavně nechápu, co se ode mě chce.

„Jak to, že nemáš kolem sebe nikoho? Máš svou dceru, kamarádku, tátu, bývalého manžela. To jsou tví nejbližší. A kromě toho jsou i lidi trochu vzdálenější, i ti ti lásku dávají. Jenže ty si to neuvědomuješ.“

„Promiň mi to, ale budu ti oponovat. Ano, Hela mě má ráda, teď mi to dává i najevo. Táta mě má taky rád, Jana taky. Michal – no, to je asi zvláštní druh lásky. A o ostatních lidech teda nevím.“ – namítnu.

„Víš přece, že je mnoho druhů lásky, ale pořád je to láska. A ty by sis měla uvědomit, že si lásku zasloužíš, stejně jako každý jiný člověk, takže by ses neměla obávat, že se ti jí nebude dostávat. Vyzařuj ji ke svému okolí, a bude se k tobě vracet. Záleží na tobě, co budeš vysílat. A hlavně, měj ráda sama sebe. Jestliže budeš vyzařovat to, že si sama sebe vážíš, a máš se ráda, pak to tak budou vnímat i lidé kolem tebe, a podle toho se k tobě budou chovat. Jestliže tento pocit bude vycházet z tvého nitra, pak nebudeš na nikom a ničem závislá, a odpadne i strach. Už trochu rozumíš?“

„Trochu jo. Ale abych řekla pravdu, tahle rada se mi zdá poněkud nepoužitelná. Že mám mít ráda sama sebe, to slyším už nějaké dva roky. A zřejmě se mi to ještě nepodařilo. Jak na to mám jít? . ………Teď jsem si vzpomněla, že jsem si někde přečetla, jak se naučit – mít se rád. To si člověk stoupne před zrcadlo, pohledí sobě do očí, osloví se a řekne si – mám tě rád. No, mně to tehdy přišlo docela ujeté, ale zkusila jsem to. V té knížce bylo upozornění, že napoprvé to bude až tak drsné, že to člověku vžene slzy do očí. Postupně se to mělo zlepšovat, až by se člověk dopracoval k tomu, že by se při pohledu na sebe rozzářil a zahořel k sobě láskou. No, a jaká byla realita, když jsem to zkusila já? Srdnatě jsem předstoupila před zrcadlo, v ruce svírajíc papírové kapesníky, připravena na nejhorší. Ale žádné slzení se nekonalo. Sice mi to bylo nepříjemné, ale šlo to. Hned jsem si tehdy řekla - no jasně, u mě musí být zase všechno jinak, na mě tyhle návody a rady neplatí! Zkusila jsem to ještě jednou, dvakrát, ale nic se nedělo, a kýženého efektu jsem nedosáhla, takže jsem v tom dál už nepokračovala. A vůbec, jak se můžu mít ráda se všemi svými špatnými vlastnostmi?“ – postěžuji si.

„Zkus to znovu. Postav se před zrcadlo, podívej se sobě do očí, uvědom si při tom, co všechno jsi za uplynulý rok zvládla, a pochval se za to. A uvidíš, co to s tebou udělá. Začni s tím, že se zaměříš na to, co se ti na sobě líbí, a pochval se za to. Postupně přidávej i to, co se ti nelíbí, ale pořád si říkej, že se máš ráda i s těmito nedostatky. A takhle postupuj dál. Až se nakonec přijmeš se všemi svými nedostatky. Zvládáš jedno po druhém, uvědom si, jak jsi na tom byla loni touhle dobou, a jak jsi na tom letos. Co všechno jsi změnila, jaká jsi udělala radikální rozhodnutí ve svém životě. Tohle všechno stojí za to, aby ses pochválila, a měla se za to ráda. Proč se nemít ráda i za to, co se ti ještě nepodařilo?

„Tak jo, já to zkusím.“ – trochu rezignovaně si povzdychnu. „To jsem teda zvědavá, jak to dopadne.“ – zahučím si pro sebe.

„Jak by to dopadlo? Když k tomu budeš přistupovat takhle, mine se to účinkem. Co už bys chtěla jiného? Teď ti byl předložen návod, jak se vypořádat s nemocí, která tě tak dlouho sužuje. Proč se tomu bráníš? Proč k tomu přistupuješ zase takhle negativně? To už jsi zapomněla, že chceš žít a s radostí? Tak už s tím začni, a hned teď !“

„Máš pravdu, já zase zapomněla. Já se polepším.“ – uvědomuji si své sklouzávání do zajetých stereotypů. Je to pravda, proč to nezkusit?