7. Odloučení - samota

Je sobota ráno, dívám se na dokumentární film o Peru. Pojednává o tom, jak tamní obyvatelé pohlížejí na kondory. Vnímají je jako posly bohů. Za účelem slavností je chytají, aby je po skončení slavností zase pustili na svobodu.

Jsem k obrazovce jako přibitá, film mě úplně fascinuje. Aniž bych věděla proč, cítím v sobě silnou bolest a smutek, a dostává mě to tak dalece, že mi až do očí vletí slzy.

Po ukončení filmu nehnutě sedím a přemýšlím o tom, proč takové silné emoce.

V té chvíli se ozve hlas: „Víš, proč je ti smutno?“

„Nevím, ale napadlo mě, že těm kondorům závidím volnost, svobodu. Tak ráda bych zase létala!“

Tohle ze mě vypadne ani nevím jak. Na vědomé úrovni mi to totiž připadá jako holý nesmysl.

Vzápětí se dozvídám, že jsem taky kdysi dávno lítala. Teď jsem si na to vzpomněla, a proto je mi líto, že už to neumím.

Překvapí mě, cože jsem to v minulosti všechno uměla.

Uvědomuji si ohromnou touhu po volnosti, která mě celou zaplavuje.

Ptám se: „A co mám udělat pro to, abych ji získala zpět?“

Přichází odpověď: „Rozejdi se s Janou.“

„To snad nemyslíš vážně! Proč bychom se měly rozejít? Proč jsme se teda poznaly, abychom se zase rozešly? Proč? Jaký to má smysl? A jak to souvisí s tou volností?“ chrlím námitky a otázky za sebou.

„Nemyslím napořád, ale jenom na nějaký čas. Potřebuješ se zase zklidnit, ponořit do svého nitra, udělat si rekapitulaci toho, čím jsi za uplynulý rok prošla, co všechno ses dozvěděla, co z toho jsi přijala za své. Je zapotřebí z toho všeho vyvodit závěry. Potřebuješ opět najít svou vnitřní rovnováhu, svou vnitřní moudrost, opět se naučit spoléhat se sama na sebe. Uvidíš, jak ti čas o samotě strávený prospěje. Ovšem jen za předpokladu že ho nevyplníš úklidem bytu nebo sledováním televize. Jestliže ho ale opravdu využiješ pro svoje dobro, přinese ti užitek a můžete se zase sejít. Pokud ale práci na sobě budeš od sebe odstrkovat, vaše odloučení se prodlouží. Záleží to jenom na tobě.“

„To mi skoro zní jako vyhrožování, a to se mi teda vůbec nelíbí! protestuji.

„Neprotestuj. Každá se teď potřebujete zabývat svými vlastními problémy nezávisle na sobě. Trávily jste spolu plno času, teď je potřeba, abyste se rozdělily. Je to jenom přechodná doba, tak jí obě dvě maximálně využijte. Až se zase sejdete, obě budete překvapené, jak jste mezitím pokročily.“

„No, že by mě to naplňovalo nadšením, to mě teda nenaplňuje! Vůbec si nedovedu představit, co se ode mě chce. To mám zase sedět doma na zadku a nořit se do svého nitra, nebo co vlastně mám dělat?“

„Vezmi si své psaní od samého začátku a pečlivě si ho pročítej. Ale prosím tě ne zrakem korektora, jak to většinou děláš, tentokrát se zaměř na informace, které zde jsou. Zvýrazni si to, co tě zaujme, a uvědom si, co z toho se ti podařilo uvést do života. A to, co se ti nepodařilo, si zapiš někam do bloku, a hned uvidíš, na čem máš pracovat. Ale věnuj tomu čtení pozornost, aby ti nic neuteklo. Ano?“

„No, to by možná šlo… Tak jo, já to zkusím. Musím přiznat, že už si toho moc nepamatuji. Vždy jen to nejnovější, ale co bylo před rokem nebo dřív, o tom už skoro nic nevím.“

„A právě proto je nutné, aby sis udělala pořádnou rekapitulaci.“

„Tak jo. Díky.“ rezignovaně souhlasím a nevím, jestli se mám na následující dny těšit, nebo se toho mám bát.

A proč by ses měla bát? Vždyť to jsou informace určené přímo pro tebe, napasované přímo na tvoje problémy, proč ten strach? Pusť se do toho. Jestliže k tomu budeš přistupovat s otevřeným přístupem a záměrem, tak se bude dařit. Jasné?“

„Jasné.“

x x x

Od předchozího hovoru uplynulo několik dní. Každý den postupně pročítám svoje knihy od samého začátku. Snažím se být v rámci svých možností otevřená s touhou dozvědět se co možná nejvíc. Někdy se až divím, cože všechno jsem se dozvěděla. Překvapuje mě i to, že už tehdy, na samém začátku, mi bylo řečeno něco, co je aktuální zrovna teď. Přesto nemám pocit, že bych pokročila dál. Je mi z toho smutno, mám pocit, že tudy cesta nevede… Fakt nevím, proč zrovna toto mi bylo doporučeno… Má to nějaký smysl nebo nemá?

Když zrovna nečtu, přemýšlím o situaci, ve které se nacházím. Přijde mi zvláštní to s Janou. Ale fakt je, že už asi měsíc někde uvnitř cítím, že bychom neměly být spolu tak často. Za prvé, aby ani u jedné nevznikla závislost, a pak taky kvůli času, který bychom měly věnovat každá sama sobě. Ale protože pro mě je samozřejmě daleko příjemnější být s někým, než sama, proto jsem tento pocit pořád přehlížela,.

x x x

Je tu další den, jsem v práci. Od rána je poměrně rušno, takže pracuji a pracuji, abych vše zvládla. Uvědomuji si zvláštní nepříjemné rozpoložení. Abych pravdu řekla, je mi smutno! Samota mi evidentně dobře nedělá.

Konečně je konec pracovní doby, pospíchám domů… No, asi bych moc pospíchat neměla, doma mě čeká jen prázdný byt a práce na sobě. Přesto pospíchám.

Doma hned hupnu na trampolínu a pak na rotoped, potřebuji ze sebe vyklepat nastřádané napětí.

Příjemně unavena se usadím v křesle. Myšlenky se mi honí hlavou, zmítají mnou emoce. Přemýšlím o všem stále dokola. Co má tohle všechno znamenat? Proč mě tak dostává stav, ve kterém se teď nacházím? Přece se neděje nic tak strašného, abych z toho musela být takhle rozhozená?

„Tak co, jak je?“ ozve se najednou.

„Zle mi je a smutno. Už jsem přemýšlela, co se se mnou děje, ale fakt nevím.“

„Co tě tak dostává?“

„Asi ta nedobrovolná samota. A ta bolí.“

„Jak to nedobrovolné? Bylo ti to jenom doporučeno. To ty sama ses tak rozhodla, protože jsi v hloubi své duše cítila, že je to tak správné. Proč jsi z toho teda přešlá?“

„To je právě to divné. Sice jsem to tak cítila, ale nechtěla jsem s tím něco udělat už ze známých důvodů. Tak jsem to nijak neřešila. Jenže jak mi přišla jednoznačná informace, že se máme rozejít, řekla jsem o tom Janě. A ona, protože cítila něco podobného, s tím souhlasila. A teď jsme od sebe, a opět jsem zůstala sama. Naprosto sama. A jsem ve stejné situaci, jako na začátku své krize před třemi léty. Tehdy odešel manžel, dcera, máma umřela už předtím, a já zůstala úplně sama. Rok jsem byla úplně sama, bez jediného člověka, kterému bych se mohla ze svého trápení vypovídat. Kolem mě naprosto prázdno. Až pak mi do života vstoupila jedna kamarádka, po nějaké době druhá. Když přišla třetí, což byla Jana, tak ty dvě předchozí už byly pryč, takže mi zůstala jenom ona… No a teď jsem zase sama. Na rozumové úrovni to sice přijímám, ale uvnitř to bolí… Proč mě to tak bolí?“ dožaduji se odpovědi.

„Protože samotu nevnímáš jako něco, co ke svému růstu potřebuješ. Bereš ji jako něco, co ti ubližuje.“

„No jo, to sice vím, ale nevím, co s tím.“

„Právě proto, že ji přijímáš jen na rozumové úrovni, ale srdcem sis ji ještě neprocítila, proto ta bolest. Uvědom si, že je to pořád ta samá situace, jako když jsi byla v létě sama na dovolené. Tehdy jsi taky naříkala, jak je ti smutno, protože jsi sama. Teď už ale víš, jak ti právě samota prospěla, co jsi díky ní pochopila, jak ses posunula dál. Nepropadej se proto do smutku a lítosti, ber ji jako svou šanci. Udělej konečně i v tomto smyslu vědomé rozhodnutí, že chceš být sama, abys pokročila dál. Nejen, že jsi neposlouchala promluvy své duše, ale odmítala jsi vzít na vědomí i sny, z nichž vyplývalo, že se máte rozejít. Stále jsi vše odstrkovala jako něco, co nechceš. Tak už se konečně rozhodni sama za sebe, že tuto dobu chceš využít ke svému dobru. Jen tak s ní budeš smířená, jen tehdy zmizí i pocity bolesti. Je ti to jasné,?“

„Je, jen nevím, jestli se mi to podaří, protože samota je pro mě pořád bolavá záležitost. Proč nemůžu mít kolem sebe víc lidí, proč jen jednoho jediného, a toho mi ještě vezmete? Kdybych nebyla tak uvědomělá, kdybych toho už nevěděla tolik, vnímala bych to zase jako jednu velkou nespravedlnost… Jistě, mám uznat, že to tak má být, ale všechno ve mně se tomu vzpírá.“

„Opakuji ti to ještě jednou - právě proto, že ses s tím vnitřně neztotožnila, proto tě to tak bolí. Rozhodni se už konečně, a uvidíš, jak se ti uleví.“

Přemýšlím. Opět se po mně chce rozhodnutí. A není to ledajaké rozhodnutí, je přímo zásadní, protože jde přímo proti mé blíženecké přirozenosti – a sice být s někým. A já se mám dobrovolně, sama za sebe, rozhodnout, že chci být sama? … To snad nemyslí vážně!!!! Celou dobu, co jsem sama, pořád se vzpouzím a dychtím po jediném – mít kolem sebe někoho. Je mi jedno, jestli to bude kamarádka, víc kamarádek, nebo konečně nějaký ten mužský, ale hlavně nebýt sama… Je vůbec v mých silách a možnostech, aby mi takovéhle rozhodnutí vytrysklo ze srdce? Protože pakliže se do toho narvu rozumem, násilím, nemá to smysl.

Dopřávám si chvíli na zklidnění a uvědomění si, co vlastně chci… Dobře, pokusím se to rozebrat, snad se k něčemu dohrabu, a pak mi z toho snad vyplyne i to rozhodnutí.

Bylo mi řečeno, že tato situace, do které jsem se dostala, mi nemá ublížit. Naopak, má být pro moje dobro, a jen na mně záleží, jak této situace využiji. Buď se budu vztekat, litovat a tento čas promarním, ale pak se toto pro mě nepříjemné období prodlouží, a proto možná přijdou další a ještě nepříjemnější situace. Anebo se naopak všemu poddám se smířlivostí, které jsem v tomto okamžiku schopná, a pokusím se udělat, co se ode mě žádá. O což jsem se sice pokoušela, ale pořád jsem někde v hlavě měla myšlenku, že to mám za trest… Jasně, je to úplně stejná situace jako s těma mýma dovolenýma, takže s tím musím něco udělat, a sice, jít do toho. …. No jo, ale jak?

Zírám na monitor a přemýšlím, co dál.

„Jak chceš žít - ve smutku a bolesti, anebo v radosti a lásce?“ zazní otázka, která mě až zaskočí. Teď jsem ji nečekala… Vlastně je to ale logické, od toho se přece odvíjí vše.

Přesto si chvíli ještě hraju na nechápavou: „Jasně, že chci žít to druhé, ale jak to s tím souvisí?“

„Pokud se budeš užírat stále stejnými myšlenkami, budeš šťastná a spokojená?“

„Jasně, že ne.“

„Zdá se ti náročné přestat se vzpírat a všemu se poddat? Protože jen a pouze toto se od tebe chce.“

„Jak to ale mám ze sebe vydolovat? Přece se bavíme pořád o tom samém, že se do ničeho nemůžu nutit násilím.“

„Teď už znáš všechny okolnosti, na rozumové úrovni vše chápeš a rozumíš tomu. A ty ses před časem rozhodla, že si chceš života užívat. A tady se ti nabízí možnost – buď se se svou situací smíříš, a pak se všechno otočí k lepšímu, a budeš si opravdu užívat, nebo se budeš dál vzpouzet, ale pak nutně musí přijít nové a nové situace, které budeš prožívat stále hůř a hůř. A pak jsou zase dvě možnosti – buď to bude čím dál horší, protože nebudeš ochotná na svém postoji nic změnit, nebo naopak, dojde ti trpělivost se stále stejnými situacemi a s tím, jak je špatně snášíš, a konečně to přijmeš. Co myslíš, že je pro tebe lepší? Rozhodnout se už v tomto okamžiku, a pak už se bude všechno jenom zlepšovat, anebo si to své trápení ještě trochu prodloužíš?“ zazní značně provokativní otázka.

Znechuceně si odfrknu. No, tohle mi tak ještě scházelo! Myslela jsem, že sama se nějak k tomu rozhodnutí dostanu, ovšem tohle zní téměř výhružně. Přitom někde uvnitř moc dobře vím, že přesně takhle to v životě chodí… Jasně, teď se mi vybavilo, co jsem se někde na začátku naší komunikace dozvěděla. Měla jsem si tehdy představit sebe jako malého človíčka a Boha jako obra, který mě postrkuje přesně tam, co ke svému růstu potřebuji. A dokud to nezvládnu, strká mě tam pořád, neustále. A teprve v okamžiku, kdy tuto situaci zvládnu, postrčí mě zase jinam... Takže jak to tak vypadá, to moje vzpouzení je úplně zbytečné. Zbytečně mrhám svou energií a časem. Přece jsem se rozhodla, že budu žít v radosti, takže bych se měla ve vlastním zájmu rozhodnout, a to hned, jinak si tohle nepříjemné ještě protáhnu. A to už nechci!!!

Zavírám oči a v duchu pronáším řeč kamsi nahoru o svém rozhodnutí. Mám pocit, že mi tryská přímo ze srdce. Ano, teď, v tomto okamžiku, jsem se rozhodla, že všechno přijímám a udělám, co je v mých silách, abych pochopila, co pochopit mám, a posunula se tak dál.

Je to poměrně dlouhá řeč, ale mám pocit, že tohle zásadní rozhodnutí si prociťuji každou buňkou mého těla.

Cítím, jak se mi ulevilo.

„Muselo se ti ulevit, protože se již nesužuješ stále stejnými ukřivděnými myšlenkami, že je ti ubližováno. Ty sama ses tak rozhodla, a proto ti to už nevadí. Jasné?“ vstupuje mi hlas naposledy do mých myšlenek.

„Jasné!“ odpovídám. Ukládám právě zapsané a vypínám počítač.

Obsah knihy VI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.