11. Pochybnosti, zmatky

Už je to tak dlouho, co jsem seděla u počítače a zapisovala myšlenky, které se mi honily hlavou, a přitom se toho stalo tolik. Jenže mně se nechtělo nic psát.… Stejně každý den přinesl něco nového, respektive můj náhled na vše se mění den ze dne, tak proč psát něco, abych druhý den pak psala pravý opak? … Ale asi bych měla zaznamenat, co a jak bylo, kdoví, kdy to budu potřebovat? Po dlouhé době jsem zase plná pochybností a zmatků

„Je dobře, že si jdeš vše sepsat. Začni tím, kdy ti ještě všechno bylo jasné, a kdy a proč se to změnilo.“ ozve se najednou hlas.

„Naposledy jsem tu seděla, když jsem se vrátila z hor. Tehdy mi bylo krásně, a proto nebyl důvod se trápit. Jenže uplynuly skoro tři týdny, a už jsem zase jako hromádka neštěstí.“

„Proč?“

„Po návratu z hor jsme se sešly s Janou. Řekla mi, jak se teď dívá na všechno to, co jsme spolu prožily. Tím myslím ony zvláštní situace, nad kterými zůstával rozum stát. A že už toho má dost, a že nic z toho, co se nám dělo, už nechce.

Souhlasila jsem s ní, protože přesně k tomuhle závěru jsem došla taky, jenže pak se na tohle téma rozvinula docela obsáhlá diskuse. Rozebíraly jsme, čemu se dá věřit a čemu zase ne. Taky přišla řeč na moje knihy, jak byly zpočátku pohodové, o normálním životě. Jenže od okamžiku, co jsem se dostala pod vliv černé magie, najednou bylo všechno jinak. Takže i obsah mých knih se změnil. Pohoda je ta tam, píšu o tom, jak je mnou manipulováno, a dalším a dalším… Proto mi došlo, že to, co se mi v uplynulém roce dělo, s normálním životem nemělo nic společného. A co se týká mého psaní, sice se v něm stále objevují rady, ovšem někdy už mnohokrát omílané. A z toho vyplynulo jediné, jak jsem nepoučitelná. Až se mi ze sebe udělalo zle… Takže mě napadlo, zda má smysl v psaní pokračovat … Nicméně stojím si za jedním, co jsem někdy koncem minulého roku pochopila a jak jsem se následně rozhodla, to platí. A všechno tohle bych si měla ve chvílích nejtěžších neustále opakovat, abych se udržela v jakés takés rovnováze. S tímhle závěrem jsme se rozešly. V jedné věci mám naprosto jasno, už chci žít normálně, myslím tím bez jakýchkoliv dalších vzrušujících událostí.

O několik dní později jsem šla k Honzovi. Jen tak si popovídat. Domlouvali jsme se už delší dobu, ale až teď se to hodilo. Začala jsem mu vyprávět, jak na tom jsem, co všechno se mi stalo, k jakým rozhodnutím a poznáním jsem došla, a taky o svém psaní, zda má smysl, nebo ne.

Honza mě trpělivě poslouchal, občas se na něco zeptal a pak mi řekl: „Já mám pocit, že to tvoje psaní není tvůj smysl života.“

„Proč si to myslíš? Já bych řekla, že jo.“ odporovala jsem.

„Protože kdyby tomu tak bylo, byla bys šťastná. Ale ty se mi jevíš jako velmi nešťastná. Připadá mi, že jsi plná bolesti a zmatků.“

Úplně mě rozbrečel. A během dalšího hovoru jsem brečela ještě několikrát. Nevím proč, ale jeho slova mě dostala. Když jsem si postěžovala, že je mi to nepříjemné, Honza se na mě jenom podíval a pravil: „Ale mně to nevadí, takhle se mi líbíš víc, než když jsi byla tvrďák. Teď jsi jemnější.“

Tak jo, s tím se nedá nic dělat. Zřejmě mám v sobě kila emocí, která se konečně derou na povrch. Nakonec něco podobného mi tuhle potvrdil i doktor, ke kterému jsem po dlouhé době zašla pro příslušnou bobuli. Když jsem se mu tam rozbrečela, a následně si postěžovala, že se mi to teď stává dost často, řekl mi téměř totéž co Honza. … No jo, musím si zvykat.

Průšvih je, že po rozhovoru s Honzou jsem se nad svým psaním opět zamýšlela. Jak je možné, že mi v poslední době, respektive už hodně dlouho, nepřináší radost? Jak je možné, že mám najednou pocit, že už bych s ním měla skončit?… A mám opravdu skončit?

Bylo mi jasné, že by mi leckdo mohl moje starosti závidět. Ten, kdo má starosti jiného rázu, třeba existenční. Pak by nutně na ty moje hleděl s jistou přezíravostí. Ale každý si řeší to svoje a co zrovna pro něj je důležité. A pochopitelně, že každému se zdají ty jeho problémy jako nejhorší.

Následující dny jsem se začala propadat kamsi. Jeden z důvodů byl, že se mi zase zdravotně přitížilo. A pak ty pochybnosti kolem mého psaní... Kdykoli jsem si na téma komunikace a psaní vzpomněla, cítila jsem silné znechucení. Znechucení ze všeho, čím jsem za uplynulý rok prošla, do kolika všech možných i nemožných situací jsem se dostala, s kým vším jsem si „povídala“, aniž bych tušila, o koho se jedná, kolikrát jsem byla zklamaná, že všechno je jinak… Nejraději bych se na všechno vykašlala a vrhla se do víru normálního života… No jo, ale co to je normální život, když v posledních dvou letech se smrskl pouze na rozebírání mých myšlenkových pochodů a emocí, na pátrání po všem možném i nemožném, uloženém hluboko v mém podvědomí, a na následné zapisování všeho, čím jsem prošla? Jak se mám začlenit do života, když veškeré moje zájmy v posledních letech omezily pouze na esoteriku, na poznávání Vesmírných zákonitostí a na jejich uplatňování v životě?… Uvědomila jsem si, že v téhle chvíli nemám žádný zájem, tak sakra, co teda mám s tím normálním životem dělat? Navíc, přátelé žádní, mužský taky žádný, jen já sama! Co teda podniknout s náhle vzniknuvším volným časem? Když už se nebudu hrabat ve svém nitru, když už nebudu trávit tolik času u počítače, co teda budu dělat? …Náhle jsem pocítila pocit prázdnoty a padla na mě depka. Vždyť já vůbec nevím, co dál! A k tomu ještě mi je tak zle! A s tímhle si už vůbec nevím rady.“

„Takže, takhle to všechno bylo.“ končím s rekapitulací události posledních dní.

„A jaký z toho máš pocit?“ozve se hlas.

„Jediné, co vím, že potřebuji klid, klid, klid. Klid na to, abych se ze všeho vzpamatovala, abych nabrala nové síly, klid na to, abych si rozmyslela, co budu dělat dál. Klid na to, abych si ujasnila, jestli vůbec ještě někdy v budoucnu chci komunikovat, případně zapisovat. Klid na to, abych se přeorientovala na normální život, klid na to, abych si srovnala v hlavě, co od života očekávám, klid na to, abych objevila, jakému zájmu se věnovat …a plno dalšího, co v téhle chvíli nedokážu pojmenovat.“

„Budeš mít klidu dost a dost. Využij ho.“

„Jasně, že využiji.“

Zvedám se od počítače s překvapivě úlevným pocitem. Těžko popsat, co zrovna cítím. Připadá mi, jako by skončila další etapa mého života. Mám najednou pocit, že nebude dlouho trvat a v mém životě se vše obrátí k lepšímu. Sice tomu v tomto okamžiku nic nenasvědčuje, ale ten pocit je dost intenzivní.

x x x

V následujících dnech přemýšlím o tom, zda zveřejnit další knihu či nikoli. Už ji mám sice připravenou a dokonce i převedenou do jazyka html, ale nějak se k tomu nemůžu odhodlat. Jeden z důvodů je, že jsem v sobě měla a stále ještě mám pořádný chaos. Myslela jsem, že ji uveřejním, až se ve mně všechno poskládá, a já budu trochu nad věcí, ale jak to tak vypadá, zřejmě to ještě nějakou dobu potrvá.

x x x

Nicméně jednoho dne se mě zmocní pocit, že už bych ji konečně na svůj web měla dát. Ten pocit je intenzivní, ale já ho neguji svým rozumem. Ne, nechci!

„Zveřejni ji. Nečekej na nic. Dej ji tam hned.“ je mi jasně naznačeno, co mám udělat.

„Tak jo.“ Souhlasím, ale vzápětí si uvědomím, že nemám žádný úvod.

Znovu si sedám k počítači a dumám, co bych tentokrát napsala.

„Co bys napsala? Pravdu přece!“ ozve se.

A tak během několika minut vznikne sice ne moc veselý, ale zato naprosto pravdivý obraz mé mysli, mého srdce.

Uleví se mi, když o něco později další kniha je tam, kde jsou i ty předchozí, a sice na mém webu. Asi je dobře, že jsem ji zveřejnila, nakonec jsem k tomu byla vybídnuta. A kdoví, třeba popis mých neobvyklých situací pomůže někomu, kdo se dostane do podobné situace... I když bych se dost divila – ušklíbnu se s jistými pochybami. Protože to, co se stalo mně, to hned tak někoho nepotká