10. Dovolená na horách

Mám před sebou týden dovolené. Jedu na hory. Stejně jako loni a předloni jedu s s Pavlem a Majkou, nebo-li švagrem a švagrovou z Michalovy strany. Navíc jede ještě Jana. Jsem zvědavá, jak letos dovolená dopadne. V posledních dvou letech bývají ty moje dovolené jaksi nevyvedené.

První dny probíhají v naprosté pohodě. Sněhu hodně, podmínky pro lyžování skvělé, moje zdravotní problémy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Ne, že by samy zmizely, já sama jsem se o to přičinila, a sice svým myšlením. Je neuvěřitelné, co všechno zmůžou myšlenky. Jsem nadšená, jak se všechno uklidnilo.

Každý den chodíme lyžovat. V okamžiku, kdy jedu na vleku, nadšeně se rozhlížím a usmívám kolem sebe a je mi krásně. Opravdu krásně. Vychutnávám si každý okamžik, krásný vzduch, krásné počasí, jízdu nahoru, a hlavně jízdu dolů. I ve frontě na vlek se snažím zachovat si klid a nenechat se vyvést z rovnováhy. Dokonce i když mi někdo šlape na lyže, případně se přede mě cpe, uchovávám si dobrou náladu. Jindy jsem vždy vyšilovala, ale teď jsem v pohodě. Připadá mi, že tahle dovolená nemá žádnou vadu na kráse.

Po pár dnech se nějaké vady přece jenom objevují. Dostáváme se s Janou do konfliktních situací. To, co jsme za celou dobu nepoznaly, teď se objevuje docela často. Ještě, že jsme obě tak dalece „uvědomělé“, že si hned všechno rozebereme, uvědomíme si, v čem tkví jádro problému, celou situaci vyčistíme, a jedeme zase dál. Jo, kdyby to takhle fungovalo i v partnerském vztahu, to by bylo! povzdychneme si vždy.

„A proč si myslíš, že by to tak nemohlo fungovat?“ ozve se najednou hlas. Až mě překvapí, když tuhle otázku zaslechnu.

„Protože na tohle musí být uvědomělí oba dva.“ namítnu.

„Proč by to tak muselo být?“

„Co je platné, když jeden chce o daném problému mluvit, ale druhá strana nechce? Jak bych toho druhého přinutila, aby mluvil, když nechce?“

„Nikoho nutit nemusíš. Stačí se jenom podívat na daný problém jeho očima, pochopit, proč se tak chová, proč reaguje na něco jinak než ty. Jde o to umět se vcítit do jeho myšlení, cítění, a pak můžeš příslušně zareagovat. Můžeš jít druhému příkladem. Jestliže uvidí, že se nedržíš zuby nehty svého náhledu na věc, ale přistupuješ k situaci s otevřeným přístupem, ocení to a časem se tomuto přístupu naučí i on.“

„To se mi nezdá. Když si vzpomenu, jak to vypadalo v mém manželství – já jsem chtěla mluvit o všem, ale Michal nechtěl, a kam až to vedlo?“ hodím provokativní hlášku.

„A ty ses snažila dívat se na danou situaci jeho očima, anebo sis stála za svým?“

Mlčím. Dochází mi, že jsem sice chtěla mluvit, ale vždy jsem si hájila svůj názor. To až teď se snažím podívat se na věc i z jiného úhlu. A ne vždy se mi to podaří. Zrovna tohle se učíme s Janou. Obě máme zájem onu příslušnou situaci vyčistit a vyřešit, a proto se obě snažíme, a proto se nám to taky daří. Je to pravda, takhle se to dá docela pěkně nacvičit, a až se konečně poznám s nějakým mužským, už budu vědět, jak na to, a všechno půjde líp než dřív.

„Proč si myslíš, že se do těchhle situací dostáváte?“ – ozve se další otázka.

„Já vím, že je to asi pro naše dobro, ale že bychom z toho byly odvázané, to teda nejsme… Teda, v první chvíli nejsme, ale když všechno objevíme a vysvětlíme si to, dojde nám, že je to zase jenom učební látka. Už několikrát jsme došly k překvapivému závěru, a sice, že se každá chováme podle nějakého programu, stereotypu, který si neseme z doby svého dětství, a podle toho na určité situace reagujeme. Je to teda síla, co všechno jsme objevily. Ale díky našemu novému přístupu můžeme leckterou situaci vědomě prožívat a ne se chovat jako naprogramovaný robot jako tomu bylo doposud… Fakt je, že podle určitých stereotypů se chová téměř každý, jen je problém, že ne každý si je toho vědomý. Škoda, že se o tomhle moc nemluví. Kdyby se tyhle věci dostaly trochu víc do širšího povědomí, určitě by se lidem spolu žilo líp.“

„I tohle je důvod, proč o tom píšeš. Aby se každý pokusil dívat na určité situace pohledem toho druhého, ne jenom z toho svého. A tím, že pochopí, proč ten druhý reaguje tak, jak reaguje, tak se ani nerozčiluje ani neuráží. Už je ti jasné, že i ty můžeš takhle zvládat úplně všechny situace?“

„No, zatím moc ne. Nejsem si jistá, jestli toho budu schopná, když budu na druhé straně vidět zatvrzelost a neústupnost.“

„Máš přece možnost volby – buď se postavíš do té samé role, a pak si oba budete stát za svou pravdou, anebo se pokusíš vcítit do pocitů toho druhého, a tím ho pochopíš. Tahle jde vyřešit úplně všechno, věříš mi?“

„Hezky se to poslouchá. Tak jo, pokusím se o tenhle nový přístup, ale nevím nevím, zda se mi to podaří.“

„Neboj se, zvládneš to. Jen na to musíš myslet v každém okamžiku.“

„Počkej, na co všechno mám proboha myslet? Mám si dávat pozor, aby se mi nehonily hlavou negativní myšlenky, mám se vciťovat do pocitů druhých, mám k nim vyzařovat lásku, a teď se ještě mám snažit hledět na vše pohledem toho druhého… Nezdá se ti, že je toho nějak moc?“ chrlím jednu námitku za druhou. „Jen když na to pomyslím, jsem z toho unavená, natož když si představím, že bych tohle všechno měla dělat. To snad nemyslíš vážně?!“

„Neděs se, něco z toho už děláš. A kromě toho, nemusíš se na všechno vrhnout hned první den. Mysli na to, a zkoušej jedno po druhém. Myšlenky už zvládáš docela dobře, postupně přidávej další, jedno po druhém. Zbytečně si nedělej starosti, uvidíš, že to zvládneš. Jenom se nesmíš nechat otrávit, když se ti hned všechno nepodaří. Jestliže to nezvládneš na poprvé, zvládneš to příště, a když ne příště, tak někdy jindy. Hlavně buď trpělivá a nenechej se odradit případnými nezdary, ano?“

„Tak jo, pokusím se o to.“ rezignovaně povzdychnu. Ach jo, ta moje netrpělivost, ta zase dostane zabrat.

Náhle mi naskočí paralela mezi fyzickým posilováním svalů a mentálním posilováním určitých vlastností. Je to úplně stejné. No, řekla bych, že ta fyzická námaha se snáší líp, a taky se člověk u toho nemusí tolik hlídat. Ale posilování na poli mentálním, to už je vyšší škola. Pořád si člověk musí kontrolovat myšlenky, a pak zase emoce, odvíjející se od myšlenek. A ještě ke všemu se musí obrnit trpělivostí. A když je někdo tak netrpělivý jako já, to je pak síla. Raději se zvedám a jdu se odreagovat pohledem z okna, dřív než mi naskočí sebelítost, jak to mám těžké.

Celý týden probíhá docela v pohodě, takové pohodě, jako už dlouho ne. Loni touhle dobou jsem na tom byla hodně zle, letos jsem na tom o mnoho líp. Jak fyzicky, tak i psychicky. Navíc máme ideální podmínky na lyžování, takže si všichni užíváme.

Než se nadějeme, týden je u konce. Balíme věci a chystáme se na zpáteční cestu domů.

Zase doma! Hodím ruksak na zem a hned se pouštím do vybalování věcí. Je mi docela fajn, jen, kdybych nešla zítra do práce. Jakmile si vzpomenu na tu tísnivou atmosféru, kterou jsem minulý týden opustila, a do které se mám zase vrátit, dělá se mi téměř zle.

„Proč se bojíš?“ vstoupí hlas do mého uvažování.

„Nečeká mě tam nic pěkného, stojí to tam teď za starou belu. Atmosféra v oddělení se rapidně zhoršila. Průšvih je, že ji nemůžu nijak ovlivnit. Takhle se to prostě vyvinulo, a mně nezbývá než se s tím nějak smířit.“

„Teď jsi řekla pravdu, jestliže něco nemůžeš ovlivnit, prostě to jenom přijmi. Nevztekej se, nelituj se, neprožívej to negativně. Dělej si svou práci a uchovávej se v pozitivním rozpoložení. Nenechej se ničím a nikým vyvést z rovnováhy. Uvědom si, jak ti bylo celý týden krásně, jak ses cítila skvěle, a tohle rozpoložení si uchovej co možná nejdéle. Záleží jenom na tobě, jak se k tomu postavíš. Rozumíš? Na tobě záleží úplně všechno. Okolnosti mohou být různé, ale tebe nic nesmí rozhodit. I v té nejhorší situaci si stále můžeš udržet své pozitivní rozpoložení, a pak budeš vše zvládat daleko snáz.“

„Tobě se to říká, takhle to přece nejde. Jestliže se člověk dostane do nějaké katastrofální situace, těžko se u toho bude usmívat, ne?“ vznáším námitku.

„Nemusí se usmívat, ale nemusí se taky propadat do pocitů zoufalství a hluboké beznaděje. Jestliže budeš nad věcí, všechno zvládneš.“

„Jo, máš pravdu. Ale musím říct, že ono udržení se nad věcí je náročné.“ rezignovaně zahučím a vstávám a jdu pokračovat ve vybalování a uklízení věcí.

Obsah knihy VI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.