3. Síla myšlenek

Už delší dobu je mi zle, průšvih je, že tentokrát se doktorovi nedaří dát mi tu správnou bobuli. Stále přemýšlím nad tím, co mi má zhoršení mého stavu říct. Jaká zpráva za touto nemocí je? Jediné, co vím je to, že astma je o potlačování emocí. Já si ale nejsem vědomá toho, že bych cokoli potlačovala. Naopak mám pocit, že své emoce ventiluji víc než kdykoli předtím.

Jsme s kamarádkou domluvené, že dnes večer spolu půjdeme do divadla, jenže už od odpoledne je mi zle. Když vyjdu ven, uvědomím si silný mráz, který trvá už několik dní. Obalím se pro jistotu šálou a snažím se mrazivý vzduch alespoň trochu přefiltrovat. Ale nic moc. Ve chvíli, kdy se s kamarádkou setkávám, už se mi dýchá pořádně zle. Každou chvíli se musíme zastavit a já lapám po dechu. Nepamatuji, kdy naposledy mi bylo takhle zle. Ještě po cestě si beru lék, ale téměř nepomáhá.

Konečně přicházíme k divadlu. V okamžiku, kdy vstoupíme do tepla, přece jen se mi trochu ulevuje, a já se uklidňuji s tím, že snad natolik odvedu svou pozornost dějem, že i dech se mi zlepší. Ale nezlepšil. O přestávce si beru lék znovu, ale je mi ještě hůř. Říkám kamarádce, že půjdu domů. Chvíli se dohadujeme, jestli půjdu domů sama, nebo půjdeme obě dvě. Je mi líto, aby kvůli mně odcházela pryč, však já to sama nějak zvládnu. Ale nakonec jdeme obě.

Jak jsem pak ráda, že mě doprovází. Venku na mraze se mi dělá ještě hůř. Doma jdu hned pod horkou sprchu, pak horký čaj a do postele. Po delší době se cpu bylinným dražé na nervy. Docela vyděšeně kamarádce povídám o tom, jak je mi čím dál hůř, a že už opravdu nevím, co mám dělat. Proboha, já to fakt nevím. Na jednu stranu mě můj současný zdravotní stav leká, na druhou straně mě vytáčí. A do toho se přidává i lítost. Až se z toho všeho dostávám do varu - sakra, co s tím mám dělat?

Kamarádka se mě ptá, jestli mi může něco přečíst.

Jo, proč ne? Jsem zvědavá, co pro mě má.

Říká mi: „Včera jsem se byla podívat na tvoje stránky na netu, a namátkou jsem vybrala jednu z tvých knih. A byla to kniha 3. Pak jsem jen tak klikla na jednu kapitolu, a byla to kapitola – Nemoci. Tak jsem ji vytiskla a teď ti ji přečtu. Mám pocit, že bys ji měla slyšet.“

Jsem docela zvědavá o čem bude. Kamarádka ví moc dobře, že mám dost velké problémy si zapamatovat, co jsem kdy zapsala. A navíc, kniha tři – to už je tak dávno!

Kamarádka mi text pomalu předčítá. Něco z toho si pamatuji, něco ne. Ale  připadá mi, jako by tato slova byla aktuální právě pro tento okamžik. Chvíli jen tak sedíme a já nevím, co mám říct. Vím, že věta VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ ZACHRÁNÍ se opakuje stále dokola. A pořád mi nedochází, co je za ní skryto. Navíc se teď objevuje na jiné úrovni - VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ. A to už vůbec nevím, jak se k něčemu takovému nakopnout. Jak mám víru v sobě vydolovat, a hlavně si ji prožít až tak dalece, abych pomocí ní byla schopná se uzdravit?

Kamarádka mi říká, že tohle za mě nikdo neudělá. Jen já sama se musím rozhodnout, jestli mi moje zdraví stojí za to, abych konečně v tomto směru se sebou něco udělala.

Má pravdu, já to vím, ale když já vůbec nevím, jak na to!

 

Noc proběhne docela v poklidu. Jenže ráno je mi už zase zle. Začínám si zoufat. To snad není možné! Přemýšlím, jestli budu vůbec schopná dojít do práce, ale co pak? Nebo mám zůstat doma a zavolat doktora a požádat ho, aby mi dal něco nového, účinného? Pořád se nemůžu rozhodnout.

Už jsme oblečené v předsíni, když mi hlavou proběhne myšlenka na něco, co mi nažene strach. Strach mě celou ochromí, a v tom okamžiku se začnu dusit. A pořádně. S velkými potížemi ze sebe vypravím, co se mi honí hlavou.

Pak dodávám: „Prosím tě, hlavně mi řekni, že to není pravda, jinak se tu udusím.“

To už sedím na bobku a stěží lapám po dechu.

Kamarádka se na mě dívá s úžasem, cože mě to napadlo.

„To snad nemyslíš vážně, vždyť je to blbost! Takhle to přece není!“

V okamžiku, kdy to takhle procítěně vysloví, rázem se mi ulevuje. Najednou i průduškám se ulevuje, a já začínám volněji dýchat. Pomalu se zvedám, až zase stojím, a mám pocit takové hmatatelné úlevy, že v tom momentě se rozhodnu – jdu do práce, však já to nějak zvládnu!

Jedeme tramvají, přece jenom je to lepší, pořád je mráz. Po cestě si povídáme. Nejraději bych to, co se před chvíli událo, shodila svým obvyklým prohlášením, že je to blbost, takovou moc a sílu přece myšlenky nemůžou mít! Ale pak si vzpomenu, jak se mi před chvílí udělalo zle, a bylo to jenom proto, že jsem si vzpomněla na strach nahánějící situaci, a zcela jsem se tomu strachu poddala. Ano, teď jsem si na vlastní kůži vyzkoušela jakou sílu má myšlenka, ta negativní. Ale když negativní, tak stejnou moc má i myšlenka pozitivní. A o tom můj život je – uvědomit si sílu každé myšlenky, uvědomit si energii, která se za ní skrývá. I když to není nic hmatatelného, přesto to existuje, a hlavně to působí. Ať tomu věřím, nebo ne, stejně to tak funguje. A pokud to budu nadále popírat, jen si ubližuji. Zatímco, pokud to přijmu za své, a podřídím tomu svůj život, může se mi v mnohém ulevit.

 

Uplynulo několik dní. Dneska jsem navštívila doktora, po delší době. Teď sedím doma u počítače a myslí se mi honí myšlenky a otázky. Jak je možné, že za poslední rok procházím tolika životními zvraty, tolika situacemi, o kterých se běžnému smrtelníkovi ani nesní? A mně se to sype jedno za druhým. A do toho, aby toho snad nebylo málo, se mi neustále zhoršuje zdravotní stav. Jak má jeden člověk vůbec něco takového ustát? Kde mám pořád brát sílu tohle všechno zvládat? Mám pocit, že se mi život nějak zašmodrchává. Stejně jako loni touhle dobou, tak i letos. Kdybych tak věděla, co všechno mě ještě čeká. Už mám všeho fakt až po krk! ……….No, to jsem zase sklouzla do negativity. Cože bylo poslední pozitivní? …. Jo, že jsem byla u doktora. A dostala jsem novou super účinnou bobuli. Po cestě domů mi najednou něco dojde - A dost všeho sebetejrání, od teď se pokusím začít žít jinak. Já už chci normální život…. Jenže, co si představuji pod pojmem normální život? …Cokoli, hlavně netrávit veškerý svůj volný čas u počítače. Cokoli jiného, než se pořád hrabat ve svých pocitech, problémech, nedělat pořád nějaké rozbory, sebezpytování. To jednoho vyčerpává, a po nějaké době už přestává i bavit. …. Teda, že by mě to někdy bavilo, to ne. Ale teď už toho mám až po krk. Já už chci normálně žít!!!!!!!!!!! A chci žít v radosti a v lásce, a ne v bolesti, strachu! Odteď už jinak a navždy!!!

Jsem svého rozhodnutí tak plná, že posílám kamarádce SMS, musím se s někým o svůj nově objevený pocit podělit. Jenže ona se mě ptá, cože mám na mysli. Problém je, že nemám na mysli nic konkrétního. Jediné, co vím je, že už nechci to stávající, ale chci něco nového. ………No, třeba konečně potkat nějakého toho mužského. …….No, to už tady dlouho nebylo, co vesmíre?………..Ale já se domnívám, že už bych si zasloužila nějakou příjemnou změnu, ne?………

Házím jednu provokativní hlášku za druhou a čekám, nepřijde-li nějaká odpověď.

…………..ticho. Jen kurzor na obrazovce poblikává.

Copak, že by se se mnou nikdo nebavil? Poté, co ještě nedávno si se mnou povídal kdekdo, že by teď nikdo neměl zájem? Co to? – docela upřímně se divím.

„Haló, je tu někdo?“ – už to nevydržím a komunikace se doslova dožaduji.

„Co bys chtěla?“ – ozve se najednou.

Až se leknu. Že by to fungovalo takhle jednoduše, jen tak si houknout, a on se někdo ozve?

„Můžu se zeptat, s kým si povídám?“ – opatrnosti není nikdy nazbyt. Mám přece své zkušenosti.

„Přece s bohem.“ – zazní dost jednoznačná odpověď.

„Fakt? A jak tomu mám věřit?“- chci nějaký důkaz.

„Nezbývá, než věřit. A řídit se tím, jak se budeš při naší komunikaci cítit.“ – přijde jednoznačná odpověď.

Houby důkaz, zase jsem odkázaná jen na své vnitřní cítění a na intuici….. No, nedá se nic dělat, pokrčím rameny.

„Tak jo……Co ty na to, že už bych chtěla změnit dosavadní běh mého života?“ – zkouším, jak nebesa či božské síly zareagují na moje představy.

„A proč ne?“ – vypadá to, že na mé představě není nic závadného.

„To mi to jen tak odkýváte?“ – ujišťuji se, zda jsem správně pochopila.

„Jaképak – odkýváme? Máš přece svobodnou vůli, sama si rozhoduješ o tom, jak budeš žít.“

Trochu se zaleknu, zavání to něčím nepříjemným. „Počkej, tohle je nějak podezřelé, to se mi nelíbí.“

„Co se ti nelíbí? Že si zodpovídáš za to, jak ses rozhodla?“

„Jo, přesně tak. Když mi to takhle říkáš, zní to jako že fakt záleží jen na mně, jak se rozhodnu.“

„Taky záleží.“

„No jo, ale co když jsem ještě nesplnila to, co jsem si před touhle inkarnací naplánovala?“

„Tak to doděláš příště, ale třeba za trochu ztížených podmínek.“

„Asi jo…..“ – dochází mi, že takhle nějak to v tom vesmíru funguje.

Chvíli přemýšlím, a pak vznesu otázku: „Ale co kdybych už vyšla trochu mezi lidi? A přitom plnila ony úkoly. Šlo by to takhle?“

„Samozřejmě, že šlo. Jenom si dávej pozor, abys nesklouzla zpět k původnímu způsobu myšlení, uvažování.“

„Tak jo. Já myslím, že to zvládnu. Myslím, že se mi podaří úplně všechno, když na to budu myslet v každém okamžiku. Protože, já na to mám, a já to dokážu!“ – zakončuji dnešní psaní neuvěřitelně uvědoměle.

 

Chci vstát od počítače, už je dost hodin, ale najednou mi přijde do hlavy myšlenka, že od zítřka bude to moje psaní jiné. Je to dost intenzivní pocit. Sice nevím nic konkrétního, ale vím, že něco bude jinak. No jo, ale co? …… Chvíli přemýšlím, kde se ten pocit vzal a co vlastně obnáší.

Už to mám! Uvědomuji si, že se v mém psaní až na výjimky do dnešního dne nevyskytovala jména. Cítila jsem potřebu zachovat jistou anonymitu. Ale v této chvíli ve mně uzrálo rozhodnutí, že s anonymitou je konec. Nakonec co, moje jméno je taky každému známé. Tak proč neuvést jména lidí, alespoň těch nejbližších? Alespoň se vyhnu tomu, že svému bývalému manželovi říkám manžel. Ne, že bych to tak cítila, ale takové to označování jako bejvalej, nebo exmanžel, nebo jak se to ještě jinak říká, mi nejde přes rty. No a co, ať se svět dozví, že můj bývalý manžel má jméno! Jmenuje se Michal. Moje dcera má takyjméno – jmenuje se Helena, ale já jí říkám Hela. A moje nejlepší a momentálně jediná kamarádka má taky jméno – jmenuje se Jana. Tak, a je to! Jsem zvědavá, jak si na tuhle novinku zvyknu.

Taky mám pocit, že to moje psaní nebude už tak intenzivní. Možná občas napíšu stránku, dvě. Ale ne že bych seděla u počítače každý den. Nakonec, napsala jsem toho už dost.  A teď bych měla vše uvést  do běžného života…. No, myslím si, že něco z toho se mi už povedlo. Moc toho není, ale já to nějak zvládnu.

Mám najednou pocit, že jsem toho za tento rok zažila tolik, že bych si zasloužila poklidné zakončení tohoto roku. Ne, jako loni touhle dobou, kdy jeden den byl hektičtější než druhý. Letos si vánoce a poslední prosincové dny užiji v poklidu.

„To víš, že si je užiješ v poklidu. Ale závisí to taky na tobě.“ - zazní najednou hláška.

„A jak dalece to můžu ovlivnit?“ – jsem jako vždy poněkud nechápavá.

„Záleží na tom, co vysíláš a čemu věříš. Jestliže si řekneš, že tyto dny a nejen tyto dny, strávíš v klidu a pohodě, a budeš tomu stoprocentně věřit, tak je tak taky strávíš. Ale pokud budeš očekávat něco jiného, nebo svému očekávání nebudeš věřit, dopadne to jinak. Rozumíš?“

„Tohle už tady několikrát bylo. Ano, pokusím se s tím něco udělat. Děkuji za radu.“ – teď už definitivně končím s psaním. Ukládám soubor, vypínám počítač a jdu si lehnout.

 

Každý další den si opakuji, že chci žít, a to v radosti a v lásce. Někdy mě to moje prohlášení a vnitřní přesvědčení dostává až do euforického stavu, jindy zase, to když je mi zle, doslova násilím je ze sebe doluji. Rvu se do toho násilím, protože vím, že to nesmím vzdát. Když už jsem se jednou rozhodla, a že takovéhle rozhodnutí přišlo poprvé v tomto životě, tak si za ním musím stát. Za každých okolností. Připadá mi, že zase začíná přituhovat, jak v životě, tak v práci, tak i v jiných ohledech. A vždy, když se cítím zle, a už už bych zase ujížděla někam do černoty, vzpomenu si na svoje rozhodnutí, a stále dokola si ho opakuji – Chci žít a života si užívat. Ano já chci, a tak to taky bude!!! A vždycky pak přijde úleva.