5. Pochopení - bardó

Letošní vánoce prožívám docela v pohodě. Jenže zrovna dneska na mě padá zničehonic nepříjemný pocit, že už si zase se životem nevím rady. Jsou hrozné, tyhle moje zvraty. Cosi mě nutí vyrazit ven na vzduch. Sice je tam nevlídno a smog, ale já se potřebuji projít a srovnat si myšlenky.

Vyrážím v ostrém tempu. Moje kroky mě zavedou ke kostelu. Bez rozmýšlení jdu dovnitř. Sedám si a poslouchám hru varhan. Večer tady má být koncert, a jak to tak vypadá, pan varhaník se rozehrává. Nejsem tu sama, sedí tu plno lidí, a stejně jako já si vychutnávají varhaníkovo preludování . Po nějaké době se do mě dává zima, a tak jdu ven. Opět nasadím ostré tempo. Mám pocit, že mi rychlá chůze dělá vyloženě dobře. Obracím se v myšlenkách nahoru a snažím se popsat svoje pocity beznaděje, které mě zase zalévají. Vím, že jsem se před několika dny rozhodla, že chci žít a života si užívat, ale jedna věc je rozhodnutí, a věc druhá svá rozhodnutí uvést do praxe.

Vtom přicházím k dalšímu kostelu. Opět jdu dovnitř a sedám si. Je tu ticho. Mám zavřené oči a pokračuji ve své samomluvě nahoru. Prosím boha o pomoc, tady je pro to docela příhodné místo. Ne, že bych kostely normálně vyhledávala, v mém případě je tomu naopak. Mám ke kostelům silnou averzi, ale zdá se mi, že v poslední době se přece jenom vytrácí. A když už mě sem moje kroky zavedly….. Je tu příjemné ticho, jen občas zavrže lavice, jak do ní někdo usedne. Jsem tu nějakou dobu, až se do mě zase dá zima, takže vyrážím ven. Venku si opět rovnám myšlenky a prosím o pomoc. Najednou mi něco dojde.

Loni začala moje komunikace, ale ne tak, že bych o ni škemrala a prosila, ale někdo naopak kontaktoval mě. A vím, jak probíhala, a kam mě zavedla. Taky vím, jak se mi díky ní v životě začalo leccos projasňovat, jak se mi postupně dařilo chápat život jinak než dosud. Vím, co všechno jsem se dozvěděla. Bylo přede mnou odkryto mnohé, jak z vesmírných zákonů, tak z mé vlastní minulosti. Díky tomu všemu začínám trochu chápat, proč tu jsem. Před nedávnem mi bylo umožněno nahlédnout do minulosti, do barda, do okamžiku, kdy se rozhoduji, jak můj budoucí život bude probíhat, stanovuji si cíle a úkoly, které nejsou vůbec jednoduché. Ale mám s bohem domluveno, že mě v ten správný okamžik zkontaktují, a v plnění oněch úkolů mi pomůžou. Ano, takhle zněla dohoda. A teď, v tomto okamžiku, mi dochází - oni mě loni opravdu zkontaktovali. Já se sice zpočátku vzpírala, a vše odmítala, ale nebylo mi to nic platné. Jak jsem se nedávno dozvěděla, kdysi jsem jako duše vnímala boha jako toho, komu můžu stoprocentně věřit, jako toho, který vždy splní, co slíbil. Takže teď, v tomto životě, komu jinému už bych měla věřit, když ne jemu? Jedině jemu. Protože bůh je záruka všeho – lásky, důvěry, spolehlivosti, ochrany, hojnosti, a já nevím čeho ještě. A jestliže jsem jako duše šla do tohoto života s důvěrou, že si můžu stanovit ty nejtěžší cíle, protože on mi v pravý čas pomůže, o čemž jsem i teď v tomto okamžiku přesvědčená, dneska teda taky můžu absolutně a stoprocentně věřit v to, že mě nezklame. Proč by měl zklamat? Jenom proto, že já v tomhle hmotném futrálu ničemu nevěřím, protože na všechno nahlížím očima člověka vychovávaného v nevíře v boha? Ne, já věřím, já vím!!! A protože vím, jak to všechno bylo, tak taky vím, že se začala naplňovat v bardu uzavřená dohoda. A proto taky věřím, že když se božímu vedení s touto stoprocentní důvěrou poddám, nemám se čeho bát. Fakt ne. A navíc, mám všechno, jak to probíhalo, od začátku až dosud, zapsané, takže mám důkaz jako hrom. Ano, já si to všechno dobrovolně vybrala, tenhle nelehký život, tyhle zkoušky, protože jsem věděla, že mi s tím pomůžou. A teď nastal ten správný čas, aby mi pomohli, a já už chápu, jak to všechno je. Navíc mi umožnili, abych nahlédla do minulosti a vše pochopila. Takže, kde je problém? Nikde, já už všechno vím. Navíc mi dochází jedna věc – jestliže jsem dosud žila s rozhodnutím, že tu nechci být, a že nechci žít, tak je pravda, co mi bylo řečeno, a sice, že celý můj život bylo moje tělo otravováno jedy, vyplývajícími z tohoto mého rozhodnutí. Ačkoliv jsem se léčila a podnikala kroky k uzdravení, všechno jsem rušila svým postojem, že nechci žít. Ale jestliže teď jsem se rozhodla, že tu být chci, že chci žít, a to v radosti, už teď jsem na cestě k uzdravení, a začíná mi v žilách a ve všech buňkách rozlévat životadárná energie, regenerační, která všechny moje nemoci postupně léčí. Cítím se najednou plná elánu, optimismu, mám pocit, že můžu létat…. No, do létání mám ještě daleko, ale aspoň zrychluji své kroky a uháním k domovu, abych si vše zapsala.