4. Vím - nevím

Jsem v práci, je poslední den před vánocema. Jsem tu sama, zatím je klid. Copak o to, tady je klid, ale uvnitř mě není po klidu ani památky.

„A proč?“ – ozve se najednou.

„Protože jsem dost rozhozená. Minulý týden jsem byla u doktora, dostala jsem nový lék, a přišla i úleva. Ale jenom chvilková. A teď mi je zase zle. A nevím proč. A myslím to vážně, že to nevím. A já se ptám, zoufale se ptám, sebe i kolem dokola, jestli někdo neví, když já nevím. Ale odpověď nepřichází. A tak se zase propadám do pocitů beznaděje a lítosti, vzteku a křivdy a nevím čeho ještě.“

„A víš proč?“

„To jako co?“ - nechápu, kam tato otázka míří.

„Jak je to s odpověďmi na tvé proč.“

„Nevím. Kdybych to věděla, tak bych se neptala.“ – trochu neuctivě odseknu.

„Proč se ptáš lidí kolem dokola? Proč nehledáš odpověď ve svém nitru?“ – zazní odpověď, kterou jsem slyšela už tolikrát.

V první chvíli se chci bránit, že jsem se přece snažila sama si odpovědět, ale na nic jsem nepřišla. Ale pak mě napadne, že zřejmě asi někde bude zádrhel. Ale kde?

…………….

Sedím a přemýšlím. Asi nemá smysl pořád říkat své oblíbené nevím, protože to asi vím, i když o tom nevím. Tak sakra, když to vím, proč to teda nevím?

I když mi je v této chvíli těžko, přesto se musím ušklíbnout nad svým vím - nevím. Je neuvěřitelné, jak si dokážu mlžit sama před sebou. To snad není možné! Jestliže mám všechny odpovědi ukryté v sobě, jak je mi neustále zdůrazňováno, jak to, že nejsem schopná je objevit. Proč? Vždyť to tam je! Proč to teda nejde? Že bych se tomu bránila? …. Ale proč? ….Vždyť by to bylo pro moje dobro………V čem je zakopaný pes?

Zakroutím nad sebou hlavou a chvíli přemýšlím.

„Snažím se být poctivá sama k sobě, a objevit, jak se věci mají, ale já na to fakt nemám.“ – postěžuji si.

„Ale máš. Zvládla jsi jiné věci, zvládneš i tohle.“ – dostane se mi překvapivého ujištění.

„No jo, ale já nevím jak na to.“ – dožaduji se pomoci.

„Jak to? Stačí se jen do sebe ponořit a uvědomit si, proč bráníš sama sobě pochopit, co ti tvoje nemoci mají říct.“

„Jenže tohle dělám už dlouho, a pořád jsem nepochopila.“ – bráním se dotčeně.

„Protože máš v sobě zajetý stereotyp – já nevím. A tím se vším končíš.“

„Asi jo.“ – připouštím. „Ale co mám udělat, aby se to změnilo, prosím tě, řekni mi co?“

„Uvědom si, proč všechno tak vehementně odmítáš. Dopřej si čas a udělej si sondu do svého nitra, proč nechceš objevit pravdu……….Jaké k tomu máš důvody?“

„Já nevím. Tady v práci fakt nemůžu přemýšlet. Snad až budu doma, sednu si a pokusím se na něco přijít.“

Možná je můj odklad zbabělý, ale já se tady opravdu nemůžu soustředit. Každou chvíli někdo vejde do kanceláře a něco po mně chce, navíc se dostávám do víru práce, zaskakuji i za kolegyni, takže nemám na jakýkoli rozbor ani pomyšlení.

Když se situace přece jen uklidní, uvědomuji si, že jsem se trochu uklidnila i já. A najednou si dělám v hlavě, ale i někde uvnitř sebe jasno – od teď vše jinak! Sice něco podobného jsem prohlašovala už před několika dny, ale jak je vidět, moc dlouho mi to nevydrželo. Až teď se zase něco uvnitř mě ozývá – Už je dost toho, co bylo! Jaký chceš žít život? Budeš stále opakovat to stejné - že nevíš, že nerozumíš, a tím si vytvářet své vnitřní bariéry, nebo už konečně chceš postoupit dál, otevřít se informacím, uvěřit tomu, jakou moc má myšlenka, jaká energie se za ní skrývá? Takové a podobné myšlenky se mi valí hlavou, a já mám najednou potřebu napsat Janě mail. Včera jsme se na tohle téma bavily a připadalo mi, že už trochu začíná ztrácet trpělivost s mým donekonečna opakovaným – já nevím, já nerozumím, to nejde, možná by to šlo, ale….. a plno dalších výmluv.

Sednu si k počítači a snažím se jí popsat, jaké myšlenky, jaké emoce a jaká rozhodnutí mnou cloumají. Chrlím jednu větu za druhou, možná se opakuji v různých obměnách, ale jedno tam zůstává, a sice to základní: ‚Já už chci žít jen a jen v radosti! Dost už bylo strachu, vzteku, lítosti, křivd. Když mě nějaká situace dostane, CHCI POCHOPIT, PROČ MĚ DOSTÁVÁ. A pokud na to přijdu, pokusím se z toho udělat nějaký závěr. Jakýkoli. Teda takový, který by mi pomohl se s tou situací vyrovnat. Nechci se už dostávat pořád do těch samých situací a pořád nechápat. Ne, já CHCI ROZUMĚT!‘

Dopíšu, odešlu, a jdu se projít ven. Je poledne. Chodím po ulici, jsem plná svého čerstvě objeveného rozhodnutí. Obracím se kamsi nahoru a oznamuji vesmíru & spol. – „Takhle jsem se rozhodla a budu si za tím stát, ať se děje, co se děje! A pokud to tak má být, jsem přesvědčená, že mi s tím pomůžete!"

A s tímhle závěrem se vracím zpět do práce.