9. Opět síla

Jsou to teď takové divné dny. Celý minulý týden jsem to pociťovala a pokračuje to dál. Je to divné všude – v zaměstnání i v mém životě. V zaměstnání se situace pořádně komplikuje, protože se tu redukují stavy zaměstnanců, což doléhá na všechny. Je tu děsná atmosféra. Cítím se po delší době jako natlakovaný papiňák, jen jen bouchnout. Nemám do toho daleko. Sice vím, že bych se měla uklidnit, ale okolnostmi jsem doslova zaskočená, takže to moc nezvládám.

Do toho si po dlouhé době znovu zvykám na samotu. Na jednu stranu ji vnímám úlevně, na stranu druhou mi schází někdo, s kým bych mohla popovídat, probrat novinky, a tak vůbec... Uvědomuji si, jak moc jsme si s Janou na sebe zvykly. Ale vím, že je to zapotřebí. A nejen že to vím, i někde uvnitř sebe to tak cítím. A vždy, když mě napadnou černé myšlenky a už už bych se do nich začala propadat, dojde mi, že já sama jsem se přece takhle rozhodla, a hlavně vím, že je to pro moje dobro, a hned se mi uleví.

Po práci jedu za tátou. Během cesty přemýšlím o všem, co se mi teď děje, i o tom co jsem se dozvěděla. Je toho hodně. Stále mě překvapuje, že jsem objevila strach, který mě provází celý život. Až donedávna bych tvrdila, že tohle je emoce, která se mě netýká. Teď naopak zjišťuji, že týká, a pořádně! A co všechno se od ní odvíjí! Třeba ty moje nemoci… Uvědomuji si, že se ve své podstatě bojím, že se na mě mí blízcí v určité chvíli vykašlou, průšvih je, že zřejmě něco takového i vyzařuji. Takže pokud ti dotyční jsou aspoň trochu vnímaví, může jim moje závislost na nich i vadit a hlavně je tížit. A to já teda nechci!

Autobus drncá po pražské dlažbě a já mám pocit, že mi to dělá dobře. Nějak se mi v hlavě srovnávají myšlenky a mně dochází jedna věc: Pokud budu pořád čekat na něco od druhých, nedostanu to. Musím si vážit sama sebe. Jen já vím, co všechno jsem dokázala, jen já dovedu ocenit, jaké mě to stálo úsilí… Najednou mě zaplavuje pocit uvědomění mé vlastní hodnoty, což mi dodává pocit jistoty. Současně s ním se rozplývá pocit, který mě sužoval, a sice strach, že mě druzí zavrhnou. Cítím úlevu, osvobození.

Večer po příchodu domů si pročítám další části svých knih a dostávám se k pasáži, kde se píše o síle myšlenek. Ať ve formě očekávání, tak i myšlenek, které se mi jenom honí hlavou. V té chvíli mi něco dojde, až se ve mně zatají dech. Tady se jasně píše o jedné situaci, kdy jsem se na vlastní kůži přesvědčila, jakou moc mají myšlenky negativní. Byl to tehdy zážitek jako hrom, bylo to něco tak přesvědčivého, jednoznačného a jasného, že se to nedá vysvětlit jinak, i kdybych sebevíc chtěla. Ani po delší době to nemůžu shodit prohlášením, že je to blbost. Přece jsem to sama na sobě zažila! Tohle poznání mi už nikdo nevezme. Ale když jsem si prožila tak intenzívně sílu negativní myšlenky, stejnou sílu má i myšlenka pozitivní! To jsem si sice neprožila, ale musí to fungovat taky! Takže kde je problém? Proč se pořád propadat do depresí, pocitů beznaděje a strachů, jak to všechno se mnou dopadne? Proč? Stačí přece jenom věřit, že to dopadne dobře, a pak to tak i dopadnout musí!!! Najednou se mi zdá všechno tak jednoduché! Když jsem před časem tuto informaci obdržela, možná jsem jí na krátkou chvíli uvěřila, ale pak jsem zase sklouzla zpět do svého zajetého stereotypu, a sice že takovou moc myšlenky nemají, a že je vlastně děsná fuška dělat si cenzuru své mysli. Teď se mi to ale naopak jeví jako něco naprosto lákavého a jednoduchého. Záleží to přece jenom na mně, a nestojí mě to nic! Je jen zapotřebí kontrolovat si, co se mi honí hlavou. Dochází mi i to, že takhle bych mohla zvládnout úplně všechno. Zalévá mě úplná euforie. Já to zvládnu, já to dokážu, já na to mám. Na všechno! Vzápětí se mi vynořuje v hlavě další věta – Myšlenka tvoří. A mně připadá naprosto úžasné, že teď bych mohla tvořit, ale ne jako dosud na podvědomé úrovni strach, bolest a nemoci, ale vědomě tvořit všechno už jenom pozitivní.

„Je dobře, že sis tento pocit oprášila. Snaž se ho podržet co možná nejdéle, hlavně až se dostaví první pochyby a strachy. Uvědom si, že tímto uvědoměním můžeš zlikvidovat všechno negativní, a naopak dosáhnout úplně všeho, co jenom budeš chtít. A dostáváš se k větě věř a víra tvá tě zachrání, uzdraví, ochrání. Jistým druhem víry je totiž pozitivní myšlení. Jestliže budeš věřit, že vše dobře dopadne, tak se tak i stane. Rozumíš? … A dostáváme se ještě k další větě – Svými pochybnostmi si jenom ubližuješ. Úplně ve všem. Jestliže jsi o všem pochybovala, pak tvoje víra byla téměř nulová. Jestliže jsi pochybovala o jakékoli svojí aktivitě, jak ti mohla přinést užitek? Jestliže jsi pochybovala o síle myšlenek, proč by ses namáhala s jejich kontrolou? Jestliže jsi pochybovala … A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál. Už rozumíš?“ vstupuje mi hlas do mého přemítání.

„Ano, ale je to síla… Už zase síla. Tohle slovo mě provází skoro celý rok… Stejně mi přijde zvláštní, proč.“

„Je to proto, že jsi mimořádně silný jedinec a slovo síla má pro tebe mimořádný význam. Síla tě provází celý život. Zatím jsi ji používala nesprávným způsobem. Teď se ji učíš používat konstruktivně. Objevuješ v sobě skrytou vnitřní sílu, o které jsi nevěděla, a díky ní zvládáš překážky. Předtím jsi používala jenom sílu vnější. Navíc jsi ji používala i v boji kdo z koho. Celý život. O tomhle už byla řeč, určitě si to pamatuješ. Jenže tohle všechno jsi prožívala jenom na podvědomé úrovni, na vědomé jsi o tom nevěděla. A protože teď procházíš procesem změn i v této oblasti, proto máš stále potřebu používat právě toto slovo. Už to trochu chápeš?“

„No, jenom trochu. Ale to nevadí. Důležité je, že se s ní teď učím zacházet tak jak mám. A díky tomu jsem zřejmě snesitelnější i pro svoje okolí… No, uvědomuji si, jak jsem asi musela na své okolí působit v minulosti, to byla asi síla!“

„To byla, ale teď už je to o něčem jiném. Postupně se mění celé tvoje vyzařování a zanedlouho bude všechno OK. Nezapomínej na své objevy, na svá rozhodnutí a snaž se je co nejvíc aplikovat v každodenním životě. Zatím to zvládáš dobře, jen tak pokračuj dál.“ dostává se mi zcela nečekané pochvaly. Až mě to zahřeje.

Chvíli jen tak sedím a téměř se nemůžu nabažit svého staronového uvědomění si, jak se dá taky přistupovat k životu. Uvědomuji si, kolikrát jsem za uplynulý rok něco objevila, abych to posléze buď vědomě zahodila jako něco, čemu nemůžu věřit, nebo samo to postupně upadalo v zapomnění. Kolik jsem udělala důležitých, zásadních rozhodnutí, abych je při první příležitosti opustila? Co všechno mi bylo řečeno, ale díky svým pochybnostem jsem z toho neměla žádný užitek! Uvědomuji si svou nepoučitelnost, až ubohost… Dochází mi, že i k tomuhle poznání už jsem někdy v minulosti došla, ale stejně jsem se zase vrátila k původnímu způsobu nazírání na všechno… Ale teď už bude všechno jinak, už chci žít jinak! A ve všech ohledech! Cítím, jak se mi nalila síla a energie do žil. Znovu si uvědomuji, že s tímto přístupem můžu zvládnout všechno.… Je mi jasné, že se opakuji, ale opět mi zazní v uších věty Já na to mám a já to všechno dokážu!

Zamyslím se… Doufám, že mi tohle uvědomění vydrží i do zítřka, a hlavně až zase přijdu do práce, kde na mě zase padne ta tísnivá atmosféra, povzdechnu si.

„To přece záleží jen na tobě.“ slyším až nechutně často opakovanou větu.

„No jo. Ale máš pravdu, přece jsem řekla, že si za svým rozhodnutím musím stát, a hlavně v krizových situacích. Proč teda nevěřit, že i v tomto případě se díky pozitivní síle myšlení dá všechno zvládnout? Jasně, že dá. … Prostě si jenom musím dát pozor na to, co se mi honí v hlavě, a ono to nějak dopadne… Teda, dobře to dopadne. Co?“ končím uvědoměle.

„Jasně, že to dopadne dobře. Jak jinak!“ zazní docela překvapivá odpověď.

Obsah knihy VI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.