1. Citová nádrž

Dny jsou nabité událostmi, čas rychle letí, konec roku 2002 se kvapem blíží. Přicházím domů pozdě večer. Jsem neskutečně unavená. Celou cestu jsem se těšila, jak doma vletím pod teplou sprchu a spláchnu celý ten náročný den. Ovšem při vstupu do domu zjistím, že nejde elektrika. Nejen v domě, ale ani v bytě. A když nejde elektrika, nejde mi ani topení. Tudíž není ani teplá voda.

Všude je zima a tma.

Nezbývá než si jít lehnout.

Probouzím se o dvě hodiny později. Chvíli se převaluji v posteli, když zaslechnu naskočit ledničku a vidím blikající budík. Je to jasné – už jsem zase v civilizovaném světě!

Vstávám z postele a jdu se posadit k počítači, abych zapsala události dnešního dne, respektive dne už včerejšího.

„Tak co, jak je?“ ozve se otázka dřív, než si stačím srovnat myšlenky.

„Docela dobře, ale mám zamotanou hlavu z nových informací.“

„A copak se událo?“

„Byla jsem dnes u Honzy. Během řeči jsme se dostali na to, jak vypadalo moje dětství, mládí, a pak celý můj život. Rozebírali jsme hlavně moje pocity, které mě v té které době provázely.“

„A jaké to byly pocity?“

„Najednou na mě vyskočilo, že se mi za celý život nedostávalo lásky. Té lásky, kterou jsem tak moc potřebovala. Ne, že by mi ji rodiče nedávali, ale moje potřeba byla asi podstatně větší.

„A víš proč?“

„Došli jsme k závěru, že jsem si od samého začátku života nenaplnila svou citovou nádrž, a od toho se pak odvinuly a odvíjejí všechny moje problémy – jak zdravotní, tak i psychické.“

„Znovu se tě ptám a víš proč?“

„Znovu ti odpovím, že nevím. Nevím, proč jsem vstoupila do života právě s tímhle handicapem. To přece není náhoda, ne?“

„Není. Zkus přijít na to, proč tomu tak bylo.“

Sedím a přemýšlím…

„Jediné, co mě napadá, že i tohle, stejně jako všechno ostatní, bylo už dopředu nalajnováno… Ovšem to se mi vůbec nelíbí.“ postěžuji si.

„Doteď jsi o tom přece nevěděla, ne?“

„Nevěděla. Jenže teď je mi líto, že mi tehdy nic nedošlo… Sakra, přece není možné, že by moje duše opravdu měla v plánu prožít skoro celý život s citově prázdnou nádrží, ne?“

„Tak se jí zeptej.“

„To jde?“

„Proč by to nešlo?“

„Neumím to.“

„Jen to zkus.“

Nořím se do sebe a pokouším se napojit na svou duši, a v duchu si říkám, že to asi nepůjde… Ale co kdyby?

Jak jsem překvapená, když slyším: „Je to proto, aby sis svůj život odžila přesně takhle, a v této zlomové chvíli sis vše uvědomila, naučila ses, jak se citová nádrž plní, naplnila sis ji, a pak o tom všem napsala.“

„Ano, je to takhle. Tvůj život je teď o tom, abys na svém vlastním příkladu ukázala druhým, jak se to či ono dá v životě napravit, případně, jak se s něčím vyrovnat. V posledních dvou letech se ti děje toho tolik, co jiný prožije za celý život, a tvým úkolem je o všem napsat, abys ostatním dala návod, jak si v té dané situaci poradit.“ dodá hlas.

„No, že by mě to naplňovalo nadšením, to mě teda nenaplňuje.“

„Proč ne? Co se ti na tom nelíbí?“

„Proč zrovna já mám být nějaký průkopník ukazující lidem cestu?“

„Co je na tom špatného?“

„A co dobrého?! Mně taky nikdo nepomohl. Na všechno jsem si musela přijít sama!“ už zase mi naskakuje pocit nespravedlnosti.

„Opravdu?“

„Jo!“ odseknu.

„Tobě opravdu nikdo nikdy nepomohl?“

Na chvilku se zamyslím, a pak mi to dojde. Až se zastydím.

„Promiň, vlastně pomohl, ale až teď. Předtím mi ale nikdy nikdo nepomohl.“

„Co bylo předtím, neplatí, mluvíme o posledních dvou letech… Tak jak je to s tou pomocí?“

„Máš pravdu. Během uplynulých dvou let jsem potkala spoustu lidí, a každý z nich mi nějakým způsobem pomohl. Sice jsem to v té dané chvíli jako pomoc nebrala, někdy právě naopak, ale dodatečně mi došlo, že o tu pomoc vlastně šlo. Další lidé mi zase dodali informaci, která mě posunula dál, nebo mi někdo svým chováním ukázal, že se dá něco dělat jinak, než jak to dělám já… No, když to poctivě rozeberu, ta pomoc přicházela po celou dobu a přichází i teď v současnosti. A navíc i prostřednictvím našich rozhovorů mi pomoc přichází. Navádíš mě na nový směr uvažování, chování, odhalování mých zajetých stereotypů, vzorců myšlení.“

„Ano, přesně tak. A když už víš, že tobě byla a je poskytována pomoc, proč bys ji neposkytla druhým? Proč se tomu bráníš?“

„Takhle podáno se to už jeví jinak…“ připouštím. „Dobře, co se ode mě teda chce?“

„Aby ses rozhodla – chceš pomáhat nebo ne? Zatím jsi říkala, že nechceš. Teď máš možnost to změnit. Tvé rozhodnutí ale musí vyjít z tvého srdce.“

S hlavou v dlaních provádím sondu do svého nitra a snažím si uvědomit, jak to se mnou a s mou pomocí je.

Hlavou se mi bleskově promítne uplynulý rok. Uvědomím si, kolika pomoci se mi za tu dobu dostalo. Najednou mi dochází, že je mou téměř morální povinností, abych to, co jsem přijala, předala dál... No jo, ale jak?

„Jaké je tedy tvoje rozhodnutí?“ zazní v tom okamžiku otázka.

„Ano, chci pomáhat, jen nevím jak.“

„To teď neřeš, důležité je tvoje rozhodnutí.“

„Připadá mi, že v poslední době se můj život rozhodnutími přímo hemží.“ ironicky podotknu.

„Ano, je to o přijetí zodpovědnosti za svůj život. Nyní se v něm už nevezeš nevědomě, ale vědomě jej žiješ, naplňuješ. Proto je nutné v každé, obzvláště ve zlomové situaci vědomě se rozhodnout, jak chceš žít. Rozumíš?“

„Trochu, ale je to těžké.“

„Proč těžké?“

„Někdy mi připadá náročné se rozhodnout.“

„Ale o to právě v životě jde. Vždy, je-li to třeba, je zapotřebí se umět zastavit, rozhodnout se, a pak za svá rozhodnutí přijmout zodpovědnost. Máš svou svobodnou vůli, volbu v každém okamžiku svého života. Nikdo tě nemůže nutit, abys něco dělala proti své vůli, nikdo tebou nesmí manipulovat. Ani nikdo z lidí, ani z jiných sfér. Ty sama se musíš dle svého cítění rozhodnout, a pak si za tím musíš i stát. Tím pádem ani později nemůžeš nikoho z ničeho obviňovat. Ty sama ses tak přece rozhodla, ne?“

„Něco na tom je, jen na to člověk není zvyklý. Většinou je pod tlakem svého okolí, svých nejbližších a podle toho jedná a rozhoduje se. A pakliže se něco nepovede, bývá zvykem ukázat prstem na ty druhé – Ty za to můžeš! A tím se člověk jakoby zbaví zodpovědnosti.“

„Ano, je to tak… A teď se vrátíme k té tvé prázdné citové nádrži. Víš, co s ní uděláš?“

„S Honzou jsme to rozebírali. Nemám prý čekat, až ji někdo doplní mně, ale já ji mám naplňovat druhým. Jenže nevím jak.“

„Ale víš. Prostě projevuj lidem kolem sebe lásku.“

„I když si ji nezaslouží?“

„Každý člověk si lásku zaslouží. Jestliže ji budeš kolem sebe rozdávat, bude se ti vracet. Dokonce podstatně víc, než ji vydáš ty.“

„Takhle to opravdu funguje?“

„A proč by nefungovalo?“

„Jak ji mám kolem sebe rozdávat? Ještě tak ke svým blízkým, to bych chápala, a navíc mi to nebude dělat potíže, ale těch lidí až tak moc není. Stačí to takhle?“

„Nestačí. Až budeš kdekoli venku prohlížej si lidi, které míjíš. Všímej si, jak se tváří. Objev na nich něco pěkného, sympatického, a pak jim v myšlenkách pošli lásku.“

„To bude náročné. Většinou se lidi mračí, jsou nepříjemní k sobě navzájem. Například v narvané tramvaji, tam asi moc sympatií nenajdu.“

„A co ty, jak se v takové situaci chováš?“

„Taky nic moc, ale jak mám k někomu vysílat lásku, když mi šlape na nohu?“

„A proč ne? Prohlédni si toho dotyčného, ale ne s odporem a nechutí, ale se zájmem. Všímej si víc lidí, které potkáváš, snaž se vnímat jejich pocity a pošli jim lásku. Nemusíš každému, jen tomu, kdo tě něčím zaujme. Buď tím, jak je utrápený, a budeš ho chtít povzbudit, pomoct mu… Anebo je naopak rozzářený, a ty mu budeš chtít jeho příjemné vyzařování vrátit… Tak co, zkusíš to?“

„Pravda je, že většinou chodím pohroužená do svých problémů, starostí, takže si ani nevšímám, co se kolem mě děje, respektive si lidí kolem sebe moc nevšímám …Tak jo, od zítřka to s tímhle novým přístupem zkusím.“

„Ano, mysli na to v každém okamžiku. Ještě jednou ti to zopakuji – vnímej pocity druhých, vciťuj se do nich, a posílej jim svou lásku. Uvidíš, co se bude dít.“

„To jsem docela zvědavá. Tak jo… A teď už bych skončila, ano? Už je půl druhé a zítra jdu do práce. Dobrou noc.“

Obsah knihy VI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.