11. Myšlenky, postoje

Je večer, sedím u počítače a převádím text další své knihy do podoby html, abych ji mohla dát na své webové stránky. Nemám k tomu vhodný program, a tak se s tím mořím dlouho do noci, nakonec ale zvítězím.

Hurá! Mám radost, jak jsem si s tím poradila sama.

S pocitem dobře vykonané práce si jdu lehnout, když tu slyším: „Uvědomuješ si, jak se máš skvěle, jestliže si můžeš dělat, co chceš? Nikdo tě neruší, nikdo po tobě nic nechce. Všechen čas máš jen pro sebe. Dochází ti, že samota má taky klady, a ne, jak ty říkáš, že je pro tebe jen utrpením?“

V první chvíli se zarazím, pak ale musím uznat, že je to pravda. Připadá mi, že tu svou samotu už beru jako samozřejmost a někdy si ji dokonce i vychutnávám… No jo, jenže takovou dovolenou ve společnosti jen sebe samotné, tu ještě skoro pokaždé protrpím... Ale snad i to se časem zlepší. Nakonec, bylo mi řečeno, že až se se samotou smířím, může se něco změnit. Snad se teda dočkám.

A s tímhle pozitivním přístupem usínám.


Ráno se probouzím a můj první pohled patří obloze.

Zataženo.

To bude zase víkend! – otráveně si povzdychnu.

Vzápětí mi ale dojde, že můj přístup k počasí není ten nejlepší. Záleží přece jen na mně, co s tím dnem udělám. Přece nemůžu být závislá na počasí!

Po tomhle uvědomělém zjištění se mi hned zlepší nálada.

Ve fofru zvládám všechno potřebné, pak ještě naházím pár posledních věcí do ruksaku a vyrážím ven na ulici.

Zhluboka se nadechnu a rázem jsou veškeré chmury pryč. Doslova se rozzářím.

Vtom slyším: „Ty jsi ale skvěle naložená! Co to?“

„V poslední době pokaždé, jak ráno vyjdu ven, hned se mi zlepší nálada. I když mi třeba není nejlíp, naskočí mi v hlavě pozitivní věty, jako například – ‚Je mi krásně, je mi fajn, života si užívám.‘ a podobně. Nevím, kde se berou, do hlavy si je necpu, prostě se samy objeví a já se fakt cítím skvěle. Chodím totiž do práce kus cesty pěšky a krásně si vždy vyčistím hlavu, pozitivně se naladím a hned je mi líp. Dokonce mi ta skvělá nálada vydrží i přes den. Někdy jen několik hodin, ale jindy třeba celý den.

„Ty děláš pokroky! Chceš říct, že v práci je pohoda?“

„Docela jo, i když ne vždycky, ale snažím se nenechat se ničím rozházet. A že by těch důvodů bylo!“

„Je vidět, že už konečně něco z toho, co ses dozvěděla, začínáš i žít.“

„No jo, skoro to tak vypadá. Vidíš, to mi nedošlo.“

Zbytek cesty proběhne v pohodě, stejně jako celý den. Práce mi jde od ruky jedna radost.

A už je tu konec pracovní doby! Stále dobře naložená vyrážím ven.

Nejdřív obhlédnu oblohu.

Je pořádně zatažená. No, doufám, že po cestě nezmoknu.

Dopadlo to dobře, nezmokla jsem. Po příchodu na zahradu vyndávám ven lehátko a zabalená do deky do něj s úlevou usedám.

Je mi tu tak krásně! Letos jsem veškeré pěstování zredukovala na minimum, takže mám podstatně více času pro sebe. Dost času trávím na lehátku, což značně popouzí souseda.

Vždy, jak mě zahlédne takhle vysedávat, dlouze se na mě zahledí a pak řekne: „Vy jste si uměla vybrat. To by se mi taky líbilo.“ A pak dodá kolik on má práce.

Jenže on houby ví, kolik bolesti a smutku v sobě mám, jak někdy i trpím. Vidí jen, že se povaluji na lehátku.

„A proč máš v sobě bolest a smutek?“ – ozve se hlas.

„Já nevím. To ze mě vylétlo ani nevím jak.“

„Jestliže vylétlo, tak to v sobě máš. Na jednu stranu říkáš, že jsi šťastná, jenže cítíš bolest a smutek. Proč?“

„Já jsem to řekla jen tak všeobecně, myslela jsem tím celé období. Ne, že bych se tak cítila teď.“ – bráním se.

„A teď se cítíš jak?“

Nejdřív chci odpovědět, že fajn, jenže si uvědomím, že zrovna v tomto okamžiku mi až tak fajn není.

……… Snažím se rozebrat, co mi kazí náladu.

Už to mám! Je mi smutno… No, to je teda novinka! Zakroutím nad sebou hlavou… Proboha, jak je možné, že se to zase objevilo?

I hlas je zvědavý: „Proč je ti smutno?“

„Asi proto, že kamarádka odjela na měsíc pryč a já tu zůstala úplně sama. Nikde nikdo, s kým bych si popovídala. Za tu dobu, co jsme se poznaly, staly se z nás takové kamarádky, že mi teď bude hodně chybět. A k tomu ještě ty nevyřešené problémy… Prostě na mě všechno padlo.“ – přiznám se.

Nejraději bych zakončila svou oblíbenou větou – „Jsem já to ale chudák“, ale včas se zarazím. Přece mi bylo řečeno, že žádný chudák nejsem, že je to jen můj úhel pohledu, tak proč se teda litovat?

„Vidíš, jak se měníš? – dostane se mi pochvaly, pak ale zazní dloubavá otázka: „A co uděláš s tím smutkem?“

„A co bych měla?“ – nechápu.

„Máš důvod být smutná nebo ne?“

„Mám!“ – procítěně ze mě vyletí.

„Proč?“

„Protože jsem zase sama.“

„Potřebuješ se věnovat sama sobě.“

„Řekla bych, že se sobě věnuji až to není pěkné, copak je to pořád málo?!“ – začínám se dopalovat.

„Ano, je to málo.“ – zazní pro mě absolutně nepřijatelná odpověď.

„A co s tím teda mám dělat?“ – ptám se.

„Máš s sebou knihy, začti se do nich. Ale nepospíchej, jak je tvým zvykem. Čti pěkně pomalu. Snaž se pochopit, co je v nich napsáno a jaký užitek bys z nich mohla mít. Ano?“

„No jo, jenže na mě tu čeká spousta práce.“

„Vidíš, nudit se nebudeš.“

A je to! Všechno záleží jen na mně!


Sobotní ráno je sice kalné, ale neprší. Alespoň v této chvíli ne.

Ze všeho nejdřív obhlížím zahradu a přemýšlím, čím mám začít.

Díky častým dešťům je zahrada pořádně zarostlá. Je to jasné – začnu teda s pletím.

Hned se pouštím do práce. Kupodivu mě to docela baví, jen ty myšlenky kdyby byly pozitivnější! Naštěstí si je vždy uvědomím a hned se přeladím na něco pozitivnějšího. Když už vím a dokonce začínám i věřit, že myšlenky jsou energie, abych teda sobě i druhým neubližovala.

Po několika hodinách klečení jsem celá rozbolavělá. Kromě toho začíná být pořádné vedro. Obloha se vyjasnila a sluníčko docela pere. Je čas na odpočinek.

Jdu pro lehátko a přenáším je do stínu. Popadnu první knihu, která je na ráně, a začnu ji číst.

Vidím, že už jsem ji někdy četla. Ovšem teď mi připadá, jako by byla napsaná jiným jazykem, daleko srozumitelnějším. S chutí se do ní začtu.

Tužkou podtrhávám zajímavé myšlenky. Připadá mi, že začínám chápat, jak to s tím podvědomím a nemocemi je.

Celý den střídavě pracuji a střídavě čtu. Den tak rychle utíká, že na nějaké smutky a deprese není čas. Ale ani chuť.

Najednou je tu večer. Jdu se projít, abych si vyčistila hlavu. Letos mě naštěstí ty moje procházky po okolí nedostávají jako loni. Už jsem si zvykla, že se procházím kolem zahrad, ze kterých se ozývá tu hovor, tu smích. Ne, že bych jásala, ale už to tak nebolí.


Následující ráno je krásné slunné. Hned se pouštím do práce. Později je ale takový hic, že to vzdávám a přemisťuji se do stínu a pokračuji ve čtení knihy.

Jsem čím dál nadšenější. Jak je možné, že tu knihu teď vnímám jinak?

„Ty nevíš? Konečně ses otevřela informacím. Ne jako dřív, když jsi je už dopředu odmítala.“– vpadá hlas do mého přemítání.

„To je za tím jenom tohle?“ – jako vždy se divím a zároveň pochybuji.

„Ano. Je to opravdu jednoduché, všechny principy jsou jednoduché, jde jen o to se jim otevřít. Ani si neuvědomuješ, jak ti tvoje odmítání ubírá energie, jaké zdravotní problémy ti způsobuje. Pak se divíš, kolik nemocí máš a jak dlouho je máš a že ti s nimi nikdo nemůže pomoct. Nemůže, protože ty jim to nedovolíš. Svými postoji, svým myšlením, svým omezením se všemu bráníš. Je ti to jasné?“

„Trochu ano. Jenže, tohle přikázat nejde, to se musí prožít.“


Víkend utekl jako voda, je pondělí a já jdu do práce. Stále jsem v dobré náladě. Vydrží mi kupodivu celý den navzdory tomu, že zaskakuji za kolegyni. Objem práce je sice velký, ale tentokrát mi to nevadí.

Odpoledne jdu k doktorovi. Tomu normálnímu, jak já jim říkám. Konečně jsem sebrala odvahu, abych se nechala vyšetřit. Bolesti nepolevují a trvají už moc dlouho na to, abych je hodila za hlavu. Navíc někdy před šesti lety doktoři vyslovili diagnózu na nemoc, tu nejhorší, teda podezření na ni. A mezitím uplynula tak dlouhá doba… No jo, kdyby ale tehdy měli pravdu, dneska tu už nejsem. Zřejmě to tak horké nebylo, sama sebe uklidňuji. Jenže, jak mám teď několik měsíců bolesti, nastoupil strach, co se se mnou vlastně děje.

V čekárně je vedro, teplota nad 30oC, je tu k zalknutí. Čekám, až na mě přijde řada. Jako na potvoru došlo ke zdržení. Jsem tu už přes hodinu a nervy mám na pochodu. Do toho je tu puštěná televize. A v ní běží nějaký film. Všechno se v něm točí kolem nemocí, smrti, pořád někdo křičí bolestí, leze mi to na nervy. Ráda bych se hodila do alfy, ale nedaří se mi to.

Teprve poté, co přijde další pacient, který po chvilce nervózního posedávání poprosí sestru, aby ten kravál vypnula, rozhostí se nádherné úlevné ticho.

Okamžitě sklouznu do alfy. Strach je náhle pryč a mně je krásně.

Než se naději jdu na řadu.

Vstupuji dovnitř s rozpačitým úsměvem na tváři, mám se bát nebo ne?

Doktorka vypadá příjemně. Moc se za těch šest let nezměnila. Doufám, že vše proběhne v pohodě.

Ptá se, co mě k ní přivádí a jestli jsem u ní už někdy byla.

„Jasně, že jo“ – odpálím. „Před šesti lety.“

Ouha, nastává problém. Databáze z počítače se maže po pěti letech, takže tu o mně nemají žádný záznam.

Že by náhoda nebo to tak má být? Uvědomuji si, že jsem se bála i toho, jak doktorka zareaguje na to, že jsem měla přijít za půl roku a půlrok se protáhl na celých šest let. A teď o mně neví vůbec nic. Ani co mi bylo, ani kdy jsem měla přijít na kontrolu.

No, tak tento problém je vyřešen, ovšem objevuje se další. Zazní otázka, zda mám doporučení od svého lékaře.

Nemám. Nikdo mi nic takového neřekl, ačkoli jsem sestře řekla, že jdu po tak dlouhé době.

Už se nadechuji k příslušné reakci, když mě doktorka zabrzdí prohlášením, že z toho nebudeme dělat problém.

Začne se vyptávat na všechno možné a nemožné.

Pořád čekám, kdy padne otázka, cože mi tehdy bylo. O tom bych raději pomlčela. Dost času po vyšetření.

Ale doktorka se neptá, místo toho mě vyzve, abych si odložila a položila se na lehátko.

Začne mě vyšetřovat, dívá se na obrazovku. Se zatajeným dechem čekám na verdikt.

Sice mluví o něčem, co není úplně v pořádku, ale stále to není to, čeho se obávám.

Jak si oddychnu, když se mám obléknout a posadit se znovu ke stolu.

Doktorka mi vysvětluje, že tam sice nějaký nález je, ale vzhledem k mým alergiím není možno podat kontrastní látku, aby bylo zjištěno něco bližšího. Proto mě zatím čeká normální RTG…No a pak se uvidí.

Předá mi dopis pro ošetřujícího lékaře a doporučení na rentgen, rozloučíme se, odcházím.

Na ulici se s úlevou nadechnu a málem se začnu smát nahlas. To, co tam před lety bylo, už tam není! Zmizelo to. Místo toho je tam cosi malinkého, nad čím v téhle chvíli můžu mávnout rukou. Jdu domů a téměř se vznáším.

Doma se vrhnu do hledání nálezu z onoho příslušného roku, abych si znovu přečetla diagnózu.

Nacházím ho docela rychle.

Rychle text přejíždím zrakem, abych se ujistila, cože mi to tehdy přesně objevili.

Aha, nález na obou ledvinách, a ne moc pěkný. Navíc to, co tam tehdy bylo, se stále zvětšovalo. Ještě teď, jak to čtu, jde mi z toho mráz po zádech. Tehdy lékaři nebyli schopni zjistit, oč jde, ačkoli mě prohnali všemi možnými vyšetřeními. A teď, po tak dlouhé době, tohle všechno zmizelo, a je tam jen cosi nepatrného. Neuvěřitelné! Jak je to vůbec možné? Fakt je, že ledviny jsou o partnerství. Tedy z hlediska duchovního. Vypadá to, že to moje krásné a šťastné manželství, jak jsem ochotna každému na potkání tvrdit, se na mě podepsalo. A jak v naší rodině před dvěma lety došlo k zemětřesení, dostala se ta informace z podvědomé úrovně do vědomí. A protože celou tu dobu pracuji na tom, abych se z tohohle partnerství vysvobodila, hlavně abych pochopila, co a jak bylo a proč to bylo, proto asi mohlo dojít k regeneraci. Když k tomu ještě přičtu léčebné alternativní zásahy, čištění, všechno tohle dohromady zřejmě způsobilo, že aspoň v téhle oblasti mám po velké starosti. To je úleva! Ještě, že jsem tam šla. Jinak bych byla pořád ve stresu, co se ve mně děje.

„A nebyla snad řeč o tom, že bolest patří k čištění a že si nemáš dělat starosti?“ – ozve se hlas.

„Byla, jenže já tomu nevěřila.“

„Snad budeš příště klidnější, ne?“

„Doufám. Mně se tak moc ulevilo, to si nikdo nedovede představit. Jsem tak šťastná a za všechno vděčná. Protože teď vidím, co všechno dělá psychika – jestliže má člověk v těle něco závadného a on nepodstoupí žádné léčení, jen mění své myšlení, uvažování, a přesto se jeho zdravotní stav zlepší, svědčí to o jediném – a sice, že je pravda, co teď slýchám. Nemoc si člověk přivodí jen svým postojem, uvažováním. Nic jiného v tom není. I kdyby kolem nás lítaly miliony bakterií a virů, člověk je nechytne, pokud k tomu nevytvoří vhodné podmínky. Ovšem ne přes tělo, ale přes mysl. Teď mi je to úplně jasné.“


Následující den cestou do práce mě při vzpomínce na návštěvu u doktorky zalije takový pocit vděčnosti, až se málem rozbrečím. Je neuvěřitelné, co teď prožívám. Dochází mi, že vše opravdu záleží jen na mně. Jak se k čemu postavím – k celému svému životu, ke každé situaci, do které se dostanu, ke každému člověku, který mi řekne něco pro mě nepříjemného. Stačí jen pochopit, proč tomu tak je a hned bude jasno. Vím, že mám ještě spoustu dalších, nezanedbatelných nemocí. Každá z nich by stačila na to, abych byla zdrchaná, ale v téhle chvíli cítím, že nic není problém. Stejně jako jsem se zbavila toho největšího, zbavím se i těch dalších. Vtom mi zazní v uchu písnička „Já na to mám, já na to mám!“ Nevím, o čem se v ní dál zpívá, nikdy se mi nelíbila, ale teď mi ta slova pořád znějí v hlavě a mně dochází jedna věc: MÁM NA TO, ABYCH VŠECHNO ZMĚNILA, MÁM NA TO, ABYCH SE UZDRAVILA! PROTOŽE VŠE ZÁLEŽÍ JEN NA MNĚ a ne na doktorech, na které jsem se dřív obracela. Od nikoho nemůžu čekat pomoc. Pomoct si můžu sama. Jak ve svém životě, tak i s nemocemi. V téhle chvíli mě to neděsí. Naopak. Přivádí mě to do stavu euforie. Jsem jí tak plná, že po příchodu do práce odhazuji veškeré zábrany a jdu vedle do kanceláře, abych se s ostatními o ten malý zázrak podělila.

Kolegyně se na mě dívají, jako bych spadla z měsíce. Netuší, čím vším procházím. Neví, že za nemoci nemůže nic a nikdo, než člověk sám. A já jim o tom teď vykládám. Sice vidím jejich nechápavé pohledy, ale nic mě nezarazí. Chrlím ze sebe své nadšení a myslím si, že to jak vše teď chápu já, musí to stejně chápat i všichni ostatní. Teprve když skončím, uvědomím si, jak jsou kolegyně rozpačité a jak nevědí, co si o mně a o mých slovech myslet.

Mně je to ale jedno, jdu zpět do své kanceláře a mám pocit, že se téměř vznáším. V tomhle rozpoložení jsem celý den.

Abyste všichni věděli, svou skvělou náladu si nenechám nikým a ničím zkazit!!!


Po delší době si sedám k počítači, abych se podělila o pocity. Tentokrát zcela výjimečně pěkné.

„Děkuji ti Bože za poslední dny. Ačkoli se nenastalo nic z toho, po čem stále tolik toužím, přesto cítím, že se vše začíná obracet k lepšímu.“

„Neuvěřitelný začátek. Zdá se, že ses konečně zbavila lpění na svých představách.“

„Taky mám ten pocit. Vůbec nevím, co se stalo a proč se tak stalo, ale cítím, že se uvnitř mě opravdu něco změnilo. A chvílemi mě naplňuje až euforií, že snad opravdu začínám chápat, co se ode mě chce.“

„Ano, postupně se ti začíná dařit uplatňovat v praxi to, co ses dozvěděla. A víš proč takový obrat? “

„Dneska mi došlo, že pokud se v každém okamžiku, v každé vteřině poddám tvému vedení, tvé ochraně, nemusím se o nic strachovat, protože vše, co se děje, je opravdu pro moje dobro. Ovšem musím to takhle prociťovat pořád, ne jenom tehdy, když mi teče do bot. Celou dobu, když jsem o tom četla, slyšela, vždy mi to jenom prošlo hlavou jako něco pro mě nepoužitelného, až dneska jsem to procítila srdcem a ohromně se mi v té chvíli ulevilo. A takhle to asi má být vždycky, procítit to srdcem… Jenže tomuhle se nedá poručit, to musí přijít samo. Jsem opravdu vděčná za to, že k tomu konečně došlo.

Ještě za něco jsem chtěla poděkovat. Zaprvé mi ubyla jedna velká starost, co se týká mého zdraví, a pak jsem vděčná za to, že se mi ozvala ona paní, co se mnou chce jet na dovolenou k moři. Málem jsem spadla ze židle, když mi zavolala, představila se a řekla, proč mi volá. V době, kdy už jsem tuhle dovolenou odepsala jako něco nemožného, ona se ozvala.“

„Je tomu tak proto, že jsi na tom přestala lpět.“

„Přece není možné, aby to takhle fungovalo. To je opravdu tak jednoduché?“

„Ano, pokud pochopíš princip, pak je jednoduché všechno. Ale musíš to procítit přes své srdce, ne jak jsi zvyklá rvát to přes rozum.“

„Jenže problém je, že já to jinak, než hlavou, neumím. Takhle jsem byla vychovávaná, takhle jsem celý život žila, a proto je pro mě tak moc těžké to svoje racionální uvažování vypnout.“

„Ale teď už vidíš, že to jde.“

„Ano. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Mám pocit, jakoby se ze mě odvalil těžký kámen. Ještě jednou děkuji.“

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.