6. Vnímání energie

Uplynul týden, je pátek a já jedu opět na chatu. Ovšem tentokrát ne sama, ale s kamarádkou.

Jak spolu šlapeme do kopce, začnu jí vyprávět o tom, co se mi v posledních dnech děje a co všechno z toho vyplývá.

Náhle mi před očima naběhne obraz: Stojím na otevřeném prostranství a je mi fajn. Vtom se v dáli objeví stromy. Zatím jsou ještě daleko, nevadí mi... Ovšem po nějaké době se přiblíží a já z nich cítím jakousi zlověstnost... Blíží se víc a víc, až mi to je nepříjemné... Přibližují se ještě blíž...Už jsou na dosah. Nahánějí mi strach... Prostor se stále zmenšuje a mně je z toho úzko. Nemám, kam bych před nimi unikla ...Vím, že musím něco udělat.

V té chvíli mi dochází souvislost. Stromy jsou moje problémy. Zatímco zpočátku byly někde hluboko uvnitř mě zasunuté a já o nich nevěděla, teď už jsou tak viditelné, že z nich mám pocit ohrožení a musím je vzít na vědomí a hlavně je řešit.

 

Cesta nám při povídání rychle utíká. Než se nadějeme jsme nahoře na kopci a o chvíli později na zahradě.

Vybalíme si věci, chvíli posedíme na lehátkách a pak se jdeme projít.

Před námi se náhle otevírá krásný výhled na oblohu a na slunce, prosvítající skrz mraky.

Je to tak úchvatný pohled, že se zastavíme a bez hlesu na tu nádheru hledíme.

Z ničeho nic mě zalije pokora. Ovšem ne ledajaká pokora. Z téhle na mě padá až závrať.

Musím se posadit na zem a počkat, až se mi uleví.

Po chvíli pokračujeme dál.

Přicházíme k poli s ovsem. Jak je svěží a krásně zelený!

Netuším proč, ale něco mě přinutí na pole vstoupit.

Jak procházím mezi brázdami, začne se něco dít. Z rostlin se na mě valí energie, kterou intenzivně vnímám. Je jí tolik, že na mě znovu padne zavrať a já se musím rychle posadit na zem, abych neupadla. Se zavřenýma očima tu sedím a cítím, jak přes mou první čakru proudí vzhůru do celého těla až nahoru do hlavy mohutné přívaly energie. Brní mě nohy, ruce, celé tělo i obličej. Pulsují mi rty.

Je to tak silné, že nemůžu nic než bez hnutí sedět a jenom prociťovat.

Po nějaké době se pokusím otevřít oči. Jen je otevřu, hned je zase musím zavřít. Zaprvé se mě opět zmocňuje závrať, a pak ta zeleň je tak ostrá, že mi úplně rve oči.

Cítím se být součástí přírody. Mám zvláštní pocit nekonečnosti. Vnímám zpěv ptáků, ale jinak než obvykle. Je tak intenzivní , že si připadám, jako bych byla uprostřed ptačího zpěvu.

To, co se mi děje, je něco neuvěřitelně krásného, dosud nepoznaného. Jedním slovem – nádhera!

Ani nevím, jak dlouho to celé trvalo, pomalu se vše vrací k normálu. Opatrně otevírám oči, zvedám se a pokračujeme v cestě dál.

Kamarádce jen stručně popíšu, co se se mnou dělo, ale to už přicházíme k dalšímu poli. Už mě ani moc nepřekvapí, že na mě padne závrať znovu... I když vlastně ano. Na závratě totiž netrpím!

 

* * *

Další den se probouzím nezvykle brzy. Vyndávám ven lehátko, balím se do deky a už zase vnímám nádhernou jarní přírodu. V životě jsem si ji nevychutnávala jako letos.

Po chvíli přichází kamarádka. Přesedáme si na sluníčko a začneme si povídat.

Vtom se mi začne stahovat čelo a vzápětí mi před očima naskakují různé obrazce. Jeden rychle střídá druhý. Po nějaké době je vystřídají jakési staré obrazy, zřejmě ikony. Na jednom je Panna Marie, na druhém Ježíš.

Proč se mi objevují takovéhle obrazy? – nechápu.

„Podívej se na ně. Co vidíš?“

„Nerozumím ti. Jak to myslíš?“

„Co z těch dvou lidí vyzařuje?“

„Pokora?“ – ptám se nechápavě.

„Ano, pokora. Oni ji nejen vyzařovali, ale hlavně ji žili. Nic nepředstírali, žili ji každou myšlenkou, každým slovem, každým činem. To je POKORA. Je ti to jasné?“

„Ano, je.“ – poslušně přitakám.

......... Čekám, bude-li nějaké pokračování, ale je ticho.

 

Večer se jdeme s kamarádkou projít. Z ničeho nic na mě padá černota. Postupně mě celou zalévá. Dělá se mi zle.

Kamarádka, která vidí změnu, se mě ptá, cože se děje.

„Nevím.“ – po pravdě odpovím.

„Tak na to zkus přijít.“

„Mám strach.“ – vyletí ze mě naprosto překvapivá odpověď. Do téhle chvíle jsem si ho totiž

nebyla vědomá.

„Proč ho máš?“

„Nevím.“

„Kdo se v tobě bojí?“

„Že by moje ego?“ – pokouším se nalézt odpověď.

„Co můžeš udělat pro to, aby ego nemělo strach?“

„Nevím, asi nic.“ – odpálím a myslím si, že tím jsme s celou věcí skončily.

Nechce se mi přemýšlet, nechce se mi nořit, nechce se mi dělat rozbory. Nechce se mi vůbec nic. Ta černota je čím dál horší.

Abych se vyhnula dalšímu pro mě nepříjemnému vyptávání, začínám být protivná.

Jenže kamarádka se nevzdává, klade mi další a další otázky.

Vtom mi dochází, jak to se mnou je. Sakra, proč se v tom takhle utápět? Musím s tím něco udělat!

Jenže dřív než můžu cokoli podniknout, padá na mě závrať.

No to snad není možné! To už je v těchhle dnech poněkolikáté. V životě jsem závratě neměla a teď na mě padají jedna za druhou!

Poohlížím se, kam bych se posadila. Je mi totiž jasné, že nesednu-li si, sekne to se mnou.

Naštěstí zrovna přicházíme k poraženým kmenům stromů. Přijde mi, že se tu objevily jako na zavolanou.

Rychle se posadím. S hlavou v dlaních, s očima zavřenýma čekám, až se mi udělá líp.

Jenže neudělalo, ta závrať je čím dál horší. A k tomu mi ještě před očima začínají naskakovat obrázky.

Nelíbí se mi to. Nejraději bych se zvedla a pokračovala v cestě dál, ale ta závrať mi to nedovolí. Ještě zesílila. Dokonce až tak moc, že si musím lehnout.

Je mi jasné, že se ode mě něco chce. Jinak se odtud zřejmě nehnu. A tak se nořím do svého nitra a snažím se promluvit s jednou svou podsložkou, podosobností, nebo jak se tomu říká. Oslovuji svoje ego, teda pokud to ego opravdu je, prostě mluvím k tomu, kdo se teď ve mně bouří.

Mám s ním poměrně dlouhý rozhovor. Je až s podivem, že věřím tomu, co říkám.

Výsledkem je, že mnou náhle začne protékat krásné žlutobílé zářivé světlo, celou mne naplňuje a já cítím obrovskou úlevu. A taky vnitřní klid.

Pryč je černota, pryč je závrať, je mi překrásně.

Posadím se a s úsměvem na tváři říkám kamarádce: „Jdeme.“

Ta je změnou mého chování tak překvapená, že se mě ptá, zda je všechno v pořádku.

Odpovídám, že jo, a tím jsem s celou záležitostí hotová.

Jenže kamarádka je zvědavá a chce se dozvědět víc.

Nechce se mi s pravdou ven, přece jí nebudu povídat o svých vnitřních promluvách.

Kamarádka naléhá tak dlouho, až jí nakonec všechno vyklopím.

 

Vracíme se zpět na zahradu. A jdeme rovnou dovnitř do chaty. Venku je už zima.

Vyndáváme čtvrtky a malujeme si.

Z ničeho nic se mi dělá zle. Vystartuji ven na čerstvý vzduch.

Zabalená do deky čekám, až se mi uleví. Okamžitě se mi zase začne svírat čelo a vzápětí mi před očima zase začnou naskakovat obrázky.

Za chvíli za mnou přichází kamarádka. Sedá si na lavičku vedle mě a ptá se, co se děje.

Říkám jí, že už mi zase „chodí“ obrázky a jako vždy si ze všeho dělám legraci.

Vtom se ozve hlas a ostře mě napomene. Mám si zvykat, že budu přijímat informace a předávat je dál. Bez jakéhokoli hodnocení, kritiky a zesměšňování. Mám fungovat jako absolutně vyladěný přijímač, který zachytává informace, předává je dál, aniž by k nim cokoli přidával, nebo je měnil. Budu prý léčit lidi.

Vzpouzím se. Tohle se mi teda vůbec nelíbí!

 

Jdu si lehnout a hlavu mám plnou starostí a taky strachů. Nevím, co si mám myslet o věcech, které se mi teď dějí. Jsem přece normální ženská, která nikdy neprosila o to, aby mohla léčit. Léčení se věnuje plno jiných lidí. Ráda jim to přenechám. Necítím sebemenší touhu nebo potřebu se něčemu takovému věnovat. Je mi z toho nanic.

 

* * *

Je ráno. Probouzím se s hrozným pocitem. Zdál se mi totiž sen. Strašný sen.

Jsem v cizím domě. Se mnou je máma, sestra, teta a já nevím kdo ještě. Vlastně všichni, co už jsou po smrti. A je tu taky cizí ženská, která nám oznamuje, že nás všechny zavraždí. Jednu po druhé. V ruce má strunu, a tou prý nás všechny uškrtí.

Nebojím se. Beru to jako něco, s čím se nedá nic udělat. Jen bych šla ráda na řadu jako první. Možná by se mi podařilo její plány zhatit a  mohla bych tak zachránit nejen sebe, ale i všechny ostatní.

Je nám řečeno, že pokud si potřebujeme něco zařídit, můžeme odejít. Ta ženská ví, že jí neutečeme a že nás stejně nakonec všechny zabije.

Jdu ven. Po cestě potkávám známého. Zve mě na oběd.

Souhlasím.

Jdeme do restaurace a objednáváme si jídlo. Vyprávím mu o tom, co mě potkalo a že budu muset za chvíli zpět domů, protože mám být zabita.

Známý se kupodivu nediví.

Přicházím domů poměrně v pohodě, ta mě ovšem přejde po zjištění, že jedna z žen už je po smrti.

Je mi líto, že jsem nešla první, jak jsem původně měla v úmyslu.

Žena bere do ruky strunu a chystá se na mě... a v téhle chvíli se probouzím.

Jsem snu tak plná, že o něm vyprávím kamarádce.

Dělá se mi zle a začínám brečet.

Chci vstát, ale nemůžu. Mám pocit, jako bych byla ve snu uvězněná.

Říkám kamarádce, že se pokusím ještě usnout, abych sen dokončila, případně zjistila, co měl znamenat.

Kamarádka odchází a já zavírám oči. Ihned se objeví ona ženská se strunou.

Jenže děj se jakoby zastavil a dál už nepokračuje.

Ptám se, co to znamená.

Dostává se mi následujícího vysvětlení: „Ty ženy, které tam s tebou byly, jsou tvoje podosobnosti. Vražda, smrt, to je konec něčeho starého. Jen tak může přijít nové. Když ses dozvěděla, co se má stát, vzala jsi to jako něco nezbytného, nezvratitelného. Sice jsi měla plán, jak vše překazíš, ale kvůli okolnostem jsi ho nakonec nezrealizovala. A po návratu zpět už jedna z tvých podosobností byla po smrti, aniž ty bys cokoli zaznamenala. Takže vidíš, nemusíš se ničeho bát.“

Tohle vysvětlení beru.Vstávám, oblékám se a jdu dolů. Vyprávím kamarádce, co sen znamenal.

Ještě chvíli to spolu rozebíráme. Oběma nám to přijde logické, tudíž přijatelné.

Vyndáváme lehátka ven na sluníčko a vyhříváme se. Kromě oběda neděláme nic, než že sedíme a povídáme si.

Po cestě domů pak rekapitulujeme celý víkend a shodujeme se na tom, že byl mimořádně zdařilý.

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.