4. Pokora, víra, skepse

O několik dní později si sedám k počítači a hned zahajuji rozhovor.

„Je tu někdo, kdo by mi odpověděl na moje otázky?“

„Co se chceš dozvědět?“

„Dopředu se omlouvám za své pochybnosti, ale jedna věc je mi divná.“

„A co je ti divné?“

„V poslední době pokaždé, když jsme si spolu povídali, cítila jsem takové zvláštní stažení levého spánku, jenže včera ani dnes necítím nic. Tak teď nevím, jestli si s někým opravdu povídám, nebo si tu jen tak ťukám do počítače... Počkej!!! Teď mě tak začalo tlačit na vršku hlavy, jako kdyby mi tam přistála cihla! …Promiň mi prosím moje pochyby, já už věřím!!!“ – vylekám se.

„Chceš ještě nějaký důkaz, nebo ti tohle stačí?“

„Nic už nechci! ... Já jen myslela, že ty bolesti čela a hlavy jsou ke komunikaci nutné…“ – honem vysvětluji.

Sedím a vnímám neuvěřitelně silné tlaky na hlavě.

„Prosím tě, co se to se mnou děje? Ten pocit cihly na hlavě je tak intenzivní, že se dokonce i bojím podívat dolů na klávesnici, aby mi z hlavy nespadla... A přitom vím, že tam ve skutečnosti nic není... Co si o tom mám myslet?“

„Myslet si můžeš, co chceš. Ty máš stále nějaké představy a myslíš si, že my ti je budeme plnit. Jenže pochop už konečně, že takhle to ve Vesmíru nefunguje. Nic nebude dle tvých představ, ale dle vyššího plánu. A vůbec nezáleží na tom, zda se ti to líbí nebo ne. Myslíš si, že když si dupneš nožkou, že se něco změní?“

„To jsi řekl pěkně – dupnu si nožkou... Promiň, přišlo mi to komické.“

„Dávej si pozor na to, co říkáš. Uvědom si, že ty doby, kdy sis dělala legraci úplně ze všeho, jsou pryč. Chápeš, že se situace změnila?“

„Myslela jsem, že Vesmír & spol. má smysl pro humor.“

„Tohle není humorné, to je zesměšňování.“

„Nezesměšňuji, jen si dělám legraci... A to taky nesmím? ... Hmm, jenže já jsem zvyklá... Promiň, tohle asi není ten správný argument. Asi bych si měla odvyknout... Tak jo, já se teda polepším.“

„Čekají tě pěkné věci, je jen na tobě, kdy to bude.“

„Můžeš mi prosím říct, proč se tyhle věci dějí zrovna mně, když o ně nestojím?“

„Už jsme o tom přece mluvili, všechno je součástí plánu, se kterým šla tvoje duše do tohoto života. Jak jinak to ještě chceš slyšet?“

„Já na to vždycky zapomenu. Prostě mi přijde divné, že o tom plánu nevím vůbec nic.“

„Tak teď už o něm víš. A snaž se na to ve svém vlastním zájmu nezapomenout.“

......................

Chvíli přemýšlím, na co bych se ještě zeptala. Do sluchátek se mi linou nádherné zvuky tibetských mis.

Vtom se ozve výhružně: „Kdo jsi, ty ubohý lidský červe?“

Leknutím úplně poskočím: „Proč na mě jdeš takhle zhurta, proč mě strašíš?“

„Aby ti konečně došlo, že si nepovídáš ani sama se sebou, ani s kamarádkou, ale s Božskými silami. Tak se podle toho chovej!!!“

„A jak mám poznat, že si povídám s Božskými silami, když na hmotném těle nic necítím?“

„Ty chceš nějaký důkaz?“

„Přece jenom bych nějaký brala... Ale jen malinký.“ – škemrám.

Vzápětí mi dojde, že už si zase zahrávám a že by mohlo být zle.

Dřív než můžu cokoli udělat, začnou se po mně valit vlny mrazení, až se začnu třást.

Před očima se mi začnou odvíjet krátké dějové úseky. K nim přichází vysvětlení, že jde o moje předešlé inkarnace. Vyplývá z nich, že jsem v minulosti pokorou moc neoplývala.

Vzepřu se: „To už by stačilo ne?! Já přece vím, že se nepokora táhne nejen mým současným životem, ale asi i těmi v minulosti. K čemu mi tohle všechno je?“

Žádného vysvětlení se mi nedostane a místo toho střih a před očima se mi zjeví poušť a jakýsi člověk. Je horko, slunce praží a on se sotva vleče.

Prosí: „Bože prosím tě, zachraň mě od smrti.“

Nic se neděje, a tak se v tom horku táhne dál.

Po nějaké době znovu poprosí: „Bože, neopouštěj mě prosím.“

Vtom k němu přijíždějí jezdci v turbanech, zvednou ho na koně a odvážejí do oázy. Tam ho napojí a dají mu najíst. Děj se posune dál a já vidím, že muž se po čase stává jejich rádcem.

„A co z toho vyplývá?“ – zeptá se mě hlas.

„Ten muž byl pokorný, bez reptání se všemu podřídil a stále prosil Boha o pomoc. A za to se mu dostalo odměny... Abych pravdu řekla, moudrá z toho nejsem.“

„Časem pochopíš.“

„Myslela jsem, že se pobavím, ovšem tohle není žádná zábava a navíc ničemu nerozumím.“

„Ohlédnutí zpět neslouží pro tvé pobavení, ale je součástí tvého výchovného procesu.“

„Aha, tak je to teda. Prostě všechno, co se mi děje a dít bude, má nějaký výchovný záměr. Ano?“

„Přesně tak.“

„Hmm, jak se zdá, zřejmě se mi teď budou dít nezvyklé věci a já si na ně budu muset zvyknout, co?“

„Neboj se, zvykneš si brzy.“

....................

Chvíli čekám, bude-li nějaké pokračování. Jenže žádné není.

No co, jdu teda něco dělat.

Nastalo krásné jarní počasí. Beru si pár dní dovolené a trávím je na chatě. Vychutnávám si tuhle svěží atmosféru jako nikdy předtím. Jsem uvelebená na lehátku a je mi nádherně. Moje pozitivní rozpoložení mi ale dlouho nevydrží. Hlavou se mi začnou honit pochybnosti o reálnosti situací, jimiž v posledních měsících procházím.

Vtom slyším: „Přestaň už konečně všechno zpochybňovat. Žádné další důkazy už nebudou. Teď se od tebe chce jediné – abys přestala s pochybňováním a podřídila ses vyššímu vedení. Je ti to jasné?“

„Jak mám vědět...“ – nestačím dokončit větu, hlas mě přeruší.

„Přestaň se ptát. Prostě to tak je.“

„Ale jak mám vědět – nechej mě prosím domluvit – že to nejsou jen moje myšlenkové pochody nebo že se nehlásí o slovo moje ego?“

„Tvoje intuice je už dost silná na to, abys rozeznala, je-li to tvoje ego či nikoli. A naše pokyny poznáš podle toho, co za nimi následuje.“

„Hmm, asi jo.“ – rezignovaně si povzdechnu a raději už nic dalšího nenamítám.

Hodně času trávím na lehátku se sluchátky na uších. Nechávám se unášet příjemnou relaxační hudbou.

Za zavřenýma očima mi náhle naskakuje děj.

Vidím průvod kněží v tmavých kápích. Mezi nimi klopýtá žena se svázanýma rukama za zády.

Blíží se k trůnu, na němž sedí vládce.

Před trůnem je žena přinucena pokleknout.

Vládce se jí ptá: „Stále věříš ve svého Boha?“

„Ano.“

„Opusť ho a my tě osvobodíme.“

„Neopustím.“ – odpoví žena.

„Rozmysli si to dobře, zachráníš si tím život.“

„Nemůžu.“ – žena si stojí za svým.

„Kate, setni jí hlavu!“

„Můžu se pomodlit?“ – prosí žena.

„Můžeš.“

„Bože všemohoucí, klečím tu před tebou, pokorně přijímám vše, co se mi děje. Celý život jsem v tebe věřila a zcela jsem se ti podřídila. I teď věřím. Pokud je to tvá vůle, abych pro svou víru zemřela, nechť se tak stane. Pokud je to jen tebou daná zkouška, prosím zachraň mě.“

Vtom se zableskne a do kata udeří blesk.

Ozve se hromový hlas: „Toto je mnou vyvolená. Nechť se jí nezkřiví jediný vlas na hlavě.“

Střih.

Žena je náhle volná a oblečená celá v bílém.

Než se stačím vzpamatovat naskakuje další obraz.

Objevuje se hořící oheň, uprostřed je kůl a u něj uvázaná žena. Kolem tančí divoši a čekají, až žena shoří. I když jsou plameny všude kolem, ženě se vyhýbají.

Dostává se mi vysvětlení: „Žena má silnou víru, že ji Bůh zemřít nenechá.“

Obraz se mění. Když divoši vidí, že žena je pod Boží ochranou, uvolní jí pouta a uctívají ji jako svatou.

A už je tu další obraz. A po něm spousta dalších. Všechny hovoří o jednom. A sice o pokoře a víře. Osoby a místo děje jsou jiné, ale pokora a víra jsou všude. Ta pokora a víra, která člověka zachraňuje v nepříjemných situacích, která mu pomáhá tyto situace zvládat.

Nevím, co si o tom myslet. Nikdy předtím jsem takovéhle stavy nezažívala. Proto teď absolutně nechápu a nerozumím, co se mi to děje. Je to jenom moje bujná fantazie nebo mi jsou tyto obrazy „promítány“ s nějakým úmyslem?

Do mého přemítání ostře vpadne hlas. Pohrozí mi, že budu-li ve svém zpochybňování pokračovat, bude mi poskytnut důkaz, který mě už definitivně přesvědčí. Hrozí mi totiž ochrnutí.

Vyděsím se: „Já přece nemůžu za to, že nejsem schopná uvěřit. Vždyť se může jednat jenom o moje vlastní myšlenkové pochody.“

„I kdyby tomu tak bylo, není ti divné, že je to pořád o jednom – VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ ZACHRÁNÍ? Máš-li pocit, že to jsou pouze tvé myšlenky, proč se stále točí kolem pokory a víry?“

„No jo, to mě nenapadlo.“

„Až se příště začneš mučit pochybnostmi, řekni si – ‚A není to snad jedno, od koho tu informaci mám?‘ A tím další přemýšlení utni. Mohou to být i tvé vlastní myšlenky, ale kvalitní, místo těch, kterými ses sytila dřív. Pochval se za ně a nic dalšího. Nepřemýšlej, neuvažuje, nehodnoť. A uvidíš, jak se ti uleví.“

„Máš pravdu. Děkuji.“

Vstávám, rozhlížím se po zahradě a přemýšlím, do čeho bych se pustila.

Zrak mi padne na záhon. Klekám na zem a pouštím se do plení. Jenže mi zase naběhnou pochybnosti o tom, co jsem právě slyšela.

„Přestaň už rozebírat pořád to samé dokola! Uvědomuješ si vůbec, co se od tebe chce?“ – ozve se hlas.

Než se stihnu zamyslet, slyším: „Chce se od tebe jen, abys věřila a nedělala si z ničeho legraci. Jen a jen tohle. A co se ti za to nabízí? Orientace ve tvém životě a urychlení tvého duchovního vývoje. Ty vůbec netušíš, co pěkného tě čeká. Máš donáškový servis informací ne do domu, ale přímo do své hlavy. Tak ho využij! Chápeš, jak málo se od tebe chce a jaké dary se ti oproti tomu nabízejí? Ty analytiku jeden, rozeber si to a rozhodni se, zda ti to za to stojí nebo ne.“

Přerušuji práci, jen tak klečím uprostřed kytiček a náhle mi vše dochází.

Jsem já to ale blbec! Když si uvědomím kolika informací a pomoci se mi dostalo. Na každou mou námitku vždy přijde nějaké vysvětlení a já místo toho, abych poděkovala a obdržené informace zužitkovala, smetu je se stolu jako blbost, jako výplod svého mozku. Po celou dobu, co tu jsem, čekám na nějaké úchvatné zážitky, v podstatě chci další důkazy.A protože je nemám, reptám a jsem nespokojená. Jenže jak mi tuhle bylo řečeno, důkazy už skončily. Ode mě se chce jediné – věřit. A to i bez důkazů.

Znovu si uvědomuji svou ubohost. V očích mám slzy a prosím o prominutí: „Bože prosím tě, odpusť mi to. Já už to fakt zkusím jinak.“

Jsem tohohle nového uvědomění tak plná, že si jdu pro jistotu všechno zapsat do bloku.

Hotovo, zapsáno a jede se dál!

Chystám se vrhnout zpět do práce, když slyším důrazný pokyn, že mám napsat pravdu, protože část toho, co se událo, jsem si nechala pro sebe.

„Ne, bylo to takhle. Slovo od slova!“ – bráním se .

Vzápětí jsou mi nadiktována slova, věty, coby pravdivý zápis toho, jak situace ve skutečnosti probíhala: Ve chvíli, kdy chci právě proběhlý dialog zapsat, mám v hlavě najednou prázdno. Ani jedna myšlenka tam není. A to přitom uplynulo sotva pár minut... S tužkou v ruce zoufale vzpomínám na informace, které jsem právě obdržela... Průšvih je, že si nemůžu vzpomenout vůbec na nic. Dochází mi moje ubohost. Jak jsem domýšlivá, jestliže se domnívám, že si vše vymýšlím. Vždyť nejsem schopná si zapamatovat ani právě vyřčené, natož vymyslet něco sama! .... Přijde mi líto, že by informace, které jsem se dozvěděla, mohly zapadnout, a tak prosím: „Bože, promiň prosím pomoz mi, abych si vzpomněla.“ .... Chvíli jen tak sedím a zrakem nepřítomně kloužu z jednoho rozkvetlého stromu na druhý. Ani nevnímám tu nádheru, jen v duchu prosím... Vtom cvak – a dialog mi naskočí přesně tak, jak proběhl. V rychlosti poděkuji a honem vše zapíšu.

Dokončím zápis a znechuceně si odfrknu.

„Co ty na to?“ – zeptá se mě hlas.

„No, že je to síla. A nemohla bych to trochu upravit, aby to nevypadalo tak blbě?“ – škemrám o slitování. Přece se nemůžu takhle ztrapnit.

„Nic nebudeš upravovat. Je nutno, abys konečně přiznala sama před sebou a před všemi ostatními, že v okamžiku, kdy ti jen trochu teče do bot, hned víš, kam se obrátit o radu, o pomoc. Jinak jsi ale ohromně zábavná, jak si stále nasazuješ masku skeptika. Jenže uvědom si, že pro druhé je těžké pochopitelné, proč se pod ní schováváš po tom všem, co jsi zažila. Tak už s ní dej pokoj, jinak tvůj donáškový servis informací skončí a zbudou ti jen oči pro pláč. A v hlavě budeš mít prázdno stejně jako tomu bylo před chvílí. A pak ti nezbude nic jiného, než si vymýšlet. Ale, to co vymyslíš, se ti nebude líbit. A možná pak budeš ještě ráda pročítat tebou již napsané a hlavně budeš litovat, jak jsi promarnila svou šanci, celý svůj život.“

Opět nepřítomně zírám na krásnou jarní přírodu. Ptáci mi zpívají nad hlavou, kolem dokola rozkvetlé stromy, keře, vše co mi jindy dělá dobře, teď neplatí. Padá na mě smutek. A taky stud.

Hlavu složím na lokty a málem se nad sebou rozbrečím. Pak ale padnu kolena a prosím o odpuštění za vše, co jsem udělala, řekla a na co jsem kdy jen pomyslela.

Vtom slyším: „Odpouštím ti, ale uvědom si, že už toho bylo dost. Nemůžeš pořád vše zlehčovat a shazovat. Už je na čase, abys to pochopila a chovala ses podle toho.“

„Ano, Bože, děkuji ti.“

Během dne přijíždí kamarádka. Sedáme si spolu do lehátek a povídáme si. Vyprávím jí o všem, co se mi teď děje. A taky o tom, jak se sama v sobě nevyznám a jak nevím, čemu mám věřit a čemu ne.

Než se naděju, zase se propadám do pochybností. Rázem mám oči zalité slzami.

Obě jsme tím zaskočené. Je tak nádherně a já bez jakéhokoli důvodu brečím.

K tomu mi přichází vysvětlení: „Je tomu tak proto, že někde uvnitř víš, že vše je, jak má být. Víš, že jedno navazuje na druhé a ty že stále postupuješ dopředu. Na začátku všeho byla loňská dovolená, kdy jsme spolu začali komunikovat, pak jsi náš rozhovor zapsala a prostřednictvím Internetu ho zveřejnila. A tím se vše dalo do pohybu. Moc dobře víš, jak vše probíhalo a kam až ses dostala. A v souvislosti s tím ti dochází tvoje ubohost, jak se stále vzpíráš, bojuješ, nesouhlasíš, hádáš se, odporuješ, prosazuješ si své vlastní názory, své chtění. Dochází ti, jakou trpělivost s tebou Bůh má. Uvědomuješ si jeho laskavost a lásku, s jakou tě vede a jakou vůči tobě projevuje.“

To, co mi bylo řečeno, mě hluboce zasáhne. Vím, že je to pravda, nic než pravda.

Večer sedíme s kamarádkou na verandě zabalené v dece a posloucháme večerní koncert ptáků. Mám zavřené oči a vnímám tu nádhernou atmosféru.

Vtom se se mnou začne něco dít. Mám pocit, jako by se prostor zahrady rozšířil. Vnímám zvuky nejen odsud, ale i odkudsi zdaleka. Jako bych byla zvláštně rozprostřená do nekonečných dálek.

A nejen to. Před očima se mi objevuje nádherný červeně vybarvený papoušek.

Jsem tím zaskočená a nevím si s tím rady. Abych si nepřipadala tak blbě, raději si z toho dělám legraci. A tak kamarádce pobaveně referuji o všem, co se mi začíná odvíjet před očima. Po papouškovi se totiž objevují lvi, sloni, žirafy, hroši, nosorožci. Zvířata se řadí do dvojstupu a kráčí kamsi dopředu. Postupně jich přibývá, až o jednotlivých druzích ztrácím přehled. Náhle se objevuje Noemova archa. Zvířata na ni nastupují. Ve chvíli, kdy jsou všechna uvnitř, Noe archu zavírá.

Přijde mi to divné, kamarádce říkám, že mi asi jen naběhla vzpomínka na nějaký film.

Ona se chce ale dozvědět víc.

Vyprávím jí tedy o Noemovi celý příběh. O tom, jak si z něj všichni dělali legraci, když na souši postavil loď, o tom, jak mluvil o dešti, který má přijít a přitom do té doby nikdy nepršelo. A taky o tom, jak na něj kvůli tomu ostatní museli koukat jako na cvoka.

Vyprávím a vyprávím, když tu moje povídání přerušuje hlas: „Uvědomuješ si, jakou neotřesitelnou víru musel Noe projevit, jestliže věřil, ačkoli vše hovořilo o opaku?“

Ani se nestačím zamyslet, když se ozvou další slova: „Pokora je o tom, být pokorný neustále. Musíš ji cítit v každém okamžiku svého bytí. Ať prožíváš něco hezkého nebo naopak špatného, něco úžasného nebo naprosto nicotného.“

Jdu si lehnout a v hlavě mám zmatek. Nevím, co si myslet o právě prožitém. Mám tak bujnou fantazii, nádhernou představivost anebo ke mně promluvila má intuice?... Když na to tak přijde, vlastně se nic moc nestalo. A tím jsem s celou záležitostí hotová.

S tímhle pocitem usínám a s tím samým se druhý den i probouzím. Hned mi naskočí pochybnosti.

Vtom mi v uchu zazní: „KDE JE TVOJE VÍRA? VĚŘ, VÍRA TVÁ TĚ ZACHRÁNÍ.“

V první chvíli se leknu, jenže pak mi dojde – Vždyť o tomhle můj současný život je! Jestliže se nic neděje, vztekám se. Když se naopak něco děje, vztekám se taky. Když se udá něco pěkného, v první chvíli jsem z pěkného prožitku vedle, jenže vzápětí do něj narvu rozum, dojdu k závěru, že jsem si vše vymyslela, odhodím to jako něco bezcenného a dál jedu podle starého scénáře. A tohle dělám pořád, stále dokola. Jak se můžu dostat dál, jestliže je mi vše málo a ještě si ze všeho dělám legraci?

Taky mi dochází i význam druhé věty – „VĚŘ, VÍRA TVÁ TĚ ZACHRÁNÍ.“ Konečně mi začíná svítat. Dokud nezačnu věřit, dál budu ničená svými nemocemi, situacemi, do kterých se dostávám, a tím pádem moje reakce budou stále tytéž. Vzdor, boj a odmítání. Jenže proti komu a čemu chci vzdorovat a bojovat? Vždyť je to jako boj s větrnými mlýny. Tak je ten můj boj marný, bojuji-li s Vesmírem a jeho zákonitostmi. A jak je vyčerpávající! Ale pokud uvěřím všemu, co se mi děje a přijmu to jako součást svého vývoje, procesu, i když někdy bolavého, pak se posunu dál. Je to přece tak jednoduché!!!!