2. Ametyst, růžením a já

Procházím se po ulicích a pokukuji po výlohách, co je kde zajímavého. Zrovna míjím obchod, kde prodávají duchovní literaturu. Něco mě vtáhne dovnitř.

Jsem překvapená, když v přízemí objevím kameny.

Kameny mi nic neříkají, cítím k nim určitý odstup a pohrdlivě jim říkám šutry. A lidi, kteří tvrdí, že kameny vyzařují energii, pokládám téměř za cvoky.

Teď tu stojím, přehlížím pult, kde jsou kameny vystaveny, a naprosto impulsivně jeden z nich beru do ruky.

Ptám se prodavačky, jak se kámen jmenuje.

Prý ametyst.

Název mi nic neříká, ale kámen se mi líbí. Až tak dalece, že bych ho chtěla mít.

Zeptám se, cože se s takovým kamenem dělá, zaplatím a s ametystem v kapse odcházím.

Doma zamířím rovnou do koupelny, umyji ho a pak už ho nedám z ruky. Něco mě nutí, abych ho měla pořád u sebe.

Jdu si s ním lehnout, následující den ho mám v kapse u kalhot a ani další noc se od něj neodloučím.

Nepřemýšlím nad tím, co dělám a proč to dělám, ani si neťukám na čelo, že jsem se zbláznila. Dělám jen to, co cítím, že dělat mám.

 

* * *

 

V noci se probouzím a nemůžu spát. Vtom dostanu „pokyn“, abych si ametyst dala na čelo.

Udělám to.

Za zavřenýma očima se mi objevují zvláštní obrazce, jakoby obrovské prostory s modravými šmouhami. Těžko popsat nepopsatelné. Usínám.

 

* * *

 

Následující den mě napadne, že bych si měla o ametystu něco zjistit.

No jo, jenže kde získat informace, když jsem se o kameny nikdy nezajímala?

Stojím před knihovnou a přehlížím hřbety knih. Do očí mi padne kniha o čakrách. Beru ji do ruky a ke svému úžasu objevuji, že ke každé čakře přináleží určité kameny.

Například ke korunní čakře se váže právě ametyst

Pak mi zrak padne na další knihu. Je o Reiki. Mám ji už asi tři roky, jenže jsem ji nikdy pořádně nečetla.

A ejhle, je tam řeč o tom, že ametyst je spojen s třetím okem. Dokonce je popsán postup, jak lze čakru třetího oka zaktivovat a současně ji zharmonizovat s čakrami ostatními.

 

O něco později se usazuji v křesle s knihou, kterou jsem si nedávno koupila. Je o channelingu.

Během dne, jak to jenom trochu jde, vždy si kus přečtu. Teď večer ve čtení pokračuji dál.

Dostávám se k praktické části, k meditacím. Rychle pročítám všechny přípravné meditace, ale neztrácím s nimi čas a jdu rovnou na věc – a sice jak se spojit se svým duchovním průvodcem.

Nejdřív si chci zharmonizovat čakry. Pouštím si meditační hudbu, ulehám na gauč, pokládám ametyst na čelo, levou ruku dávám na srdeční čakru a pravou na solar plexus. Přesně podle návodu.

Za chvíli se začnou dít věci! Nejdřív mě začne mrazit a brnět na levé straně hlavy a krku, poté se celým tělem začne prohánět mohutný proud energie.

Snažím se vzpomenout si na informace, jak mám postupovat dál, jenže nic dalšího si nemůžu vybavit.

Ach jo, ta moje povrchnost! Nejraději bych se do knihy znovu podívala, ale nemám odvahu přerušit to, co se děje.

Lovím v paměti, co dalšího se má udělat. Vzpomenu si, že dalším krokem je prosba o sjednocení hemisfér. Jen to udělám, začnu se celá třást. Před očima mi naskočí bílá kola, zvláštní obrazce, i spirála kolem žlutého sloupu, stejná jakou mám na svém obraze. Po levé straně spirály se objevuje oko. Upřeně na mě zírá.

Je mi „řečeno“, že se mi mění vibrace, abych se mohla spojit se svým průvodcem.

Ptám se, kdo to je.

Prý Satori.

Divné jméno, něco mi připomíná, ale nemůžu si uvědomit co.

Nevím, jak dlouho takhle ležím, na nic nemyslím, jen prociťuji nezvyklé dění.

Po nějaké době si sedám. A zrovna v té chvíli dojde kazeta na konec a přepne se na druhou stranu. To to bylo pěkně načasované!

Dávám si ametyst na temeno hlavy. Sice se o tom nikde nepíše, ale když už ho mám, ať si ho teda užiju.

Snažím se vydolovat v paměti, co udělat, abych se setkala se svými duchovními průvodci.

Dostávám se kamsi nahoru, kde je plno duchovních bytostí. Objevuje se brána a než do ní vstoupím, jsem dotázaná, zda jsem ochotna, připravena a zralá jí projít. Tento moment má být obzvlášť důležitý.

Já si ale ujasňovat nic nemusím. Mám jasno – Samozřejmě, že jsem připravená! A hned!

Procházím branou a vzápětí mě celou zalévá léčivá energie. Znovu mnou probíhají jedna vlna mrazení za druhou. Kolem mě je plno bytostí. Respektive jsou to jen jakési blikotavé stíny. Míhají se tu, vítají mě mezi sebou a volají na mě.

Z ničeho nic se mi začne zrychlovat dech, ale než se stačím vyděsit, zase se uklidňuje, až mám pocit, že dýchat nemusím vůbec. Vnímám lehkost, téměř stav beztíže. Cítím neuvěřitelné těžko popsatelné pocity po těle, jaké jsem nikdy nezažila. V místě, kde mám na hlavě položený kámen, cítím palčivé horko a vlasy, jak se kolem něj ježí. Po levé straně obličeje cítím závan vzduchu, vzápětí mám dojem, jako by se mě někdo dotýkal.

Prosím o spojení se svým duchovním průvodcem. Okamžitě se objeví a s ním přichází i moje vyšší Já. Můj průvodce je vysoký a celý zářivý, moje vyšší Já je také zářivé, ale menší.

Ptám se na jméno – opět Satori.

Cítím kolem sebe energii. Je mi řečeno, že je léčivá.

Od vršku hlavy celým tělem až dolů mnou prochází sloup krásného zářivého světla, které regeneruje všechny buňky. Nejvíc ho cítím na levé straně obličeje, v oblasti nosu, kde zůstaly ničivé následky po operaci.

Samy od sebe se mi otvírají ústa a aniž bych to jakkoli ovlivnila, zazní z nich posvátná slabika Óm.

Celým mým tělem stále proudí mohutný proud energie.

Cítím, jak se mi otevírají čakry. Srdeční čakra se plní láskou, ta se pak rozlévá dál po celém těle. Vyzařuji ji kolem sebe, usmívám se a cítím se blaze. Stále se po mně valí vlny mrazení a chvění.

Navazuji spojení s bytostmi, které jsou kolem mě.

Nepřemýšlím o ničem, nervu do toho rozum, jak je mým zvykem, jen se všemu poddávám. Sice mi nezvyklé prožitky nahánějí strach, ale zároveň jsou velmi příjemné a chtěla bych víc a víc. Vychutnávám si je a jsem zvědavá, co nového ještě přijde.

Najednou všechno končí. Jak vize, tak proudění energií.

Jsem zase zpět v pokoji na gauči, notně překvapená a hlavně zmatená. Zažila jsem něco naprosto nečekaného, těžko pochopitelného. Něco, na co můj rozum nestačí. Ještě že tyhle prožitky šly přes fyzické tělo. Nezbývá nic jiného, než je přijmout.

 

* * *

 

Od posledních zážitků s ametystem uplynulo několik dní. Všechno už je zase při starém. Kameny se mnou nedělají nic.

Nerozumím, proč se tehdy dělo, co se dělo, a proč teď ne, ale neřeším to. Asi to tak má být.

Chystám se ke kamarádovi. Jsme domluveni, že ho vyzvednu v práci a pak spolu někam zajdeme.

Kamarád má ale napilno, pořád někde pobíhá. Přece jenom spolu prohodíme pár slov. Hlavně probereme moje nedávné prožitky s ametystem.

Přináší nějaké kameny a ptá se, co z nich cítím.

Ptám se o jaké kameny jde.

Prý je to ametyst, růženín a pak nějaký šamanský kámen z Peru.

Dívám se na ně s  pochybnostmi. Nic zvláštního z nich necítím.

On mi ale dává do ruky ametyst a říká, ať jej chvíli podržím.

Než se naděju, odběhne pryč.

Jaké je moje překvapení, když vzápětí ucítím silný tlak uprostřed čela.

Chvíli čekám, bude-li se ještě něco dít. Ale nic dalšího se už neděje. A tak jej odložím zpět na stůl a sáhnu po knize, kterou mám rozečtenou.

Vždyť jsem to říkala – já a kameny! Kdepak, tamto se už opakovat nebude!

Kamarád, který se po chvíli vrátí, se mě ptá, jestli jsem vyzkoušela růženín.

Skepticky jej vezmu do ruky.

Zase nic.

Chci jej odložit zpět na stůl, ale je mi řečeno, abych si jej dala na srdeční čakru.

Udělám to a myslím si své.

Vtom uprostřed hrudníku ucítím ohromné horko. Jedna vlna horka se valí za druhou. Postupně se rozlévá po celém těle až do hlavy. Hotové erupce. Až se z toho opotím.

Jsem tím tak zaskočená, že se o nezvyklé pocity musím podělit.

Jak mě překvapí, když kamarád praví, že cítí totéž.

Vyjeveně na něj podívám. Jak může vědět, co cítím?

Přece jsme všichni propojeni, řekne mi.

To snad nemyslí vážně! Určitě si ze mě dělá legraci. Já to takhle přece nemám! A navíc, o tomhle nás ve škole přece neučili… Jenže oni nás neučili o mnoha jiných věcech. Třeba o tom, že kameny něco vyzařují… Matně zavzpomínám, jestli jsme se vůbec o kamenech něco učili a v jakém předmětu to mohlo být… Tipla bych si na přírodopis, ve kterém se to zřejmě smrsklo na pouhý popis minerálu, jeho vlastnosti a naleziště. Určitě to byla pěkná otrava. A teď, v tomhle věku, kdy už přesně vím, co vím a mám jasno, co k čemu je, mi někdo bude říkat, že kameny vyzařují energii a že na nás mají vliv? To je přece blbost! … No jo, ale jak je možné, co se mnou ten ametyst tuhle udělal? A teď ještě i růženín! To už je opravdu moc!

Stále mě zalévá nezvyklé horko. Nemůžu se ho nabažit. Nejraději bych růženín měla na srdci po celý zbytek života.

Kamarád mi ale podává další kámen. Prý je to šamanský kámen z Peru.

Nelíbí se mi, ani se mi ho nechce vzít do ruky. A hlavně bych musela odložit růženín, který na mě tak příjemně působí.

Nakonec po něm ale sáhnu, přece jen jsem zvědavá.

V první chvíli se nic neděje. Okamžitě naskočí pochybnosti – No neříkala jsem to? Já a kameny?! … A že jsem předtím něco cítila? No a co?! To byla výjimka!

Jenže!!! Najednou mi ztěžknou nohy.  Mám pocit, jako by mi je někdo přibil k podlaze. Od kolen dolů mě brní a pálí. Jsou tak těžké, jako by mi do nich někdo napumpoval olovo.

Ptám se kamaráda, jestli neví, co to znamená.

Prý se spojuji se zemskou energií a z těla mi jsou odváděny těžké energie.

Nechápu a nerozumím. Je to vůbec možné? Tady v kanceláři, žádná hudba, žádné očekávání, nic mystického. Jen já a kameny!

I když mě tyhle nezvyklé pocity trochu děsí, přesto si je vychutnávám.

Konečně je kamarád se vším hotový a vycházíme spolu ven na ulici. Je to zvláštní, ale i tady venku stále cítím vlny mrazení, horka a brnění po celém těle, a ještě k tomu neuvěřitelný žár v hlavě. A nohy mám stále jako z olova.

Je mi divné, že vše přetrvává i když kameny už v ruce nedržím.

Ptám se, jak dlouho ještě budu tyhle energie cítit.

Prý pokud se jim otevřu, budou na mě ještě nějakou dobu působit a naopak.

Večer si jdu lehnout se zvláštním pocitem, že se se mnou děje něco, na co můj rozum nestačí. A navíc nechápu, proč se mi takovéhle věci vůbec dějí. Přece jsem nikdy po ničem takovém netoužila! Dokonce jsem ani nevěřila lidem, kteří vypravovali o prociťování energií z toho či onoho. Vždy jsem si říkala – Co když kecají? Co když se jenom vytahují? … No jo, ale co se to dělo před chvílí? A co bylo to před týdnem?…

Zdá se, že budu muset svůj názor na vnímání energií přehodnotit.

 

* * *

 

Shodou okolností se asi o měsíc později setkávám s paní, která se zabývá automatickou kresbou. Vedeme spolu obsáhlý rozhovor, během něhož se snažíme rozmotat klubko problémů, se kterými se potýkám. K mému překvapení mi řekne, že jsem s kameny v dávné minulosti pracovala. Dokonce i v tomto životě bych se měla kamenům věnovat, neb pro ně mám předpoklady. A pomohlo by to nejen mně, ale mohla bych pomoct i jiným.

Domů jdu se zamotanou hlavou. Už je to tu zase! V poslední době se dozvídám stále to stejné. Že nabudu zvláštních schopností, díky nimž bych měla pomáhat lidem.

Jenže na to já vždy namítnu – To je přece blbost, to bych o tom přece musela vědět!

Ještě pár dní se tímhle tématem obírám, až nakonec rezignuji s tím, že se tomu bránit nebudu.…Jak že se to se říká? – Nikdy neříkej nikdy. Však ono se uvidí, co mi život přinese.

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.