9. Černá magie

Mám za sebou hrozné období, dlouhé období. Je to celý půl rok, kdy se mi děly věci, o kterých jsem nic nevěděla, ničemu jsem nerozuměla, bylo mi čím dál hůř a já netušila, proč. Ačkoli bych teď nejraději nad vším mávla rukou jako nad absolutním nesmyslem, vím, že je nutné v klidu si vše rozebrat, abych už konečně měla jasno a mohla jsem za celým půlrokem udělat definitivní tečku. No jo, ale jak do toho, když nevím, co si o všem mám myslet?

Vtom slyším: „Informací už máš dost na to, abys tomu rozuměla.“

„Já vím, ale nelehko se mi o tom mluví.“

„Je nutno, abys mluvila.“

„Úplně o všem?“

„Ano.

„Ze všeho mám zamotanou hlavu, nemůžu uvěřit tomu, co mi kamarádka řekla. Prý  tím, že jsem absolvovala seminář Andělé Atlantidy, jsem se dostala stejně jako ostatní účastníci pod vliv člověka, který ho vedl. Musím se přiznat, že mě to zaskočilo a že jsem si v duchu ťukala na čelo, jestli jí snad nepřeskočilo.“

„Proč?“

„Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela. Proč by to ten dotyčný dělal?“

„Aby si s z vás čerpal energii a ovládal vás.“

„Hmm, je to vůbec možné?“

„Je to možné... A jak to probíhalo dál?“ – chce znát hlas podrobnosti.

„No, nejdřív mi to přišlo ujeté. Jenže kamarádka přidávala další a další informace, až toho bylo opravdu moc. Na závěr mi řekla, že zná léčitelku, která si s tímhle ví rady. Jí, že pomohla očistit se od vlivu toho člověka a mně že pomůže taky, budu-li chtít. A dávala mi na ni kontakt.“

„A ty?“

„Nezdálo se mi to.“

„Proč se ti to nezdálo?“

„Nevěřila jsem jí.“

„A co jsi udělala?“

„Řekla jsem jí, že si všechno nechám projít hlavou. Času jsem teď měla až až. Rekapitulovala jsem si, co mě za ten půlrok potkalo. Najednou se všechno do sebe vzájemně poskládalo, až to nebylo pěkné.“

„Jak ta rekapitulace vypadala?“

..................... Sedím a vzpomínám, jak se vše událo.

„Celé to začalo loni v listopadu oním zmiňovaným seminářem.“

„Proč jsi na něj šla?“

„Nebýt kamarádky, nešla bych, takovéhle akce mě totiž nelákají Spíš mi trochu nahánějí strach. Ale kamarádka mi říkala, co všechno se u ní od té doby změnilo a jak moc ji to ovlivnilo. A mluvila o tom tak nadšeně a tajemně, až jsem zatoužila se něčeho tak úžasného zúčastnit taky.“

„A co bylo potom?“

„Bezprostředně po něm se nedělo nic. Pak jsem začala malovat obrazy. Teda malovala jsem už předtím. Ale jenom temperami. Teď jsem se pustila do malování olejem. Poté, co jsem namalovala první obraz, začala mě bolet celá pravá strana těla, hlavně pravá ruka. Myslela jsem si, že je to důsledek malování co by nezvyklého pohybu, jenže kamarádka mě po týdnu nepřetržitých bolestí přesvědčovala, že bych měla začít automaticky psát. A měla pro to svoje zdůvodnění. Sice jsem tomu absolutně nevěřila, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit. Hodně jsem se jí tehdy nechala ovlivnit. Paradoxní ale bylo, že v té době už měla napsanou celou první knihu a byla jsem v polovině knihy druhé. Nakonec jsem se nechala ukecat a začalo mé jakoby automatické psaní.

„Proč jakoby?“

„Nevím, takhle jsem si automatické psaní nepředstavovala.“

„To jsou zase ty tvé představy... A co si o tom myslíš dnes?“

„To je právě to, co nevím. Pravda je, že před seminářem jsem psala úplně jinak. Moje psaní probíhalo v pohodě. Ale pak se průběh a styl psaní radikálně změnil. Při komunikaci na mě byl činěn nátlak, abych se sebou něco udělala. Ve smyslu změn ve svém myšlení, uvažování. Sice procesem změn procházím už dva roky, ale teď jsem byla pod obrovským tlakem, abych sebou pořádně hodila.

Další věc. Kamarádka mi dala obraz, který pro mě namalovala, jenže od té chvíle se se mnou začalo dít něco divného strach nahánějícího a stále se to zhoršovalo.

Kromě toho jsem v té době opakovaně, každé tři týdny absolvovala kineziologická odblokování. Ta mi dávala taky pořádně zabrat. Jen jsem se dala jakž takž dohromady, už jsem šla na odblokování další.

Při komunikaci jsem byla tlačena do změn a dělo se tak za neustálého vyhrožování a zastrašování. Což mi nahánělo strach. Ono to celé bylo divné. Na jednu stranu jsem cítila, že tyto změny jsou pro moje dobro a pro potřebný posun dopředu, ale to tempo bylo příliš rychlé. Proto jsem vzdorovala a bránila se. No a co se týká nátlaku a zastrašování, pro to jsem taky měla vysvětlení. Říkala jsem si, že po dobrém to se mnou nejde, že nade mnou musí práskat bič, abych se hnula z místa... Jo, takhle nějak jsem to vnímala... Pak ale hodně přituhlo a já se vylekala, a tehdy mi kamarádka poradila, abych celé svoje psaní poslala člověku, jenž vedl onen inkriminovaný seminář s prosbou o jeho názor. Poslechla jsem ji.

V únoru jsem absolvovala seminář Arolo, který vedl lektor z onoho andělského semináře. Po něm následovalo příšerné období, nebyla jsem schopna, stejně jako ostatní účastníci semináře, jakékoli činnosti. Byla jsem tak vyčerpaná, že to nebylo o životě, ale spíš o přežívání. Dostavily se deprese a sebevražedné úmysly, které jsem sice odblokovala, ale vyčerpaná jsem byla čím dál víc.

A ještě něco. Pokaždé, když jsem s kamarádkou telefonovala, začala jsem se dusit. Zprvu jsem si neuvědomovala, že to souvisí s těmi telefonáty, protože v té době jsem měla problémy s dýcháním skoro pořád, jenže po nějaké době se mi vše pospojovalo a rázem bylo jasno. Věděla jsem, že to musím okamžitě řešit. Zavolala jsem jí a na rovinu jí řekla, že s ní musím přerušit, resp. ukončit kontakt, dokud se situace nezmění k lepšímu.

A to byl náš poslední telefonní hovor.

Tenhle problém sice ubyl, ale spousta dalších přibyla. Při komunikaci na mě byl činěn čím dál větší nátlak. Bylo toho tolik, až jsem se cítila na pokraji zhroucení.

Když už mi bylo hodně zle, rozhodla jsem se zajít k lékaři. Jen jsem nevěděla, jak mu mám povědět o všech těch hrůzách, které prožívám.

Ale nakonec to dopadlo dobře. V hrubých rysech jsem naznačila oč jde. Doktor mi na to řekl, že ve mně probíhá sedestruktivní proces, který mě ničí, a dal mi na to homeopatický lék. Zároveň mi doporučil, abych dočasně všechny své aktivity, včetně kineze přerušila.

Souhlasila jsem, nakonec co jsem měla dělat jiného.

Ulevilo se mi. Jenže pak jsem z ničeho nic začala vnímat všelijaké nezvyklé energie a zřejmě následkem toho jsem onemocněla.

No a tím se konečně dostávám k současnosti. Před několika dny jsem se od kamarádky dozvěděla, že všichni, co jsme absolvovali andělský seminář, jsme pod vlivem černé magie. I když to pro mě byla šokující a těžko stravitelná informace, přesto mě nevyděsila. Intuitivně mi došlo, co mám udělat. Poprosila jsem o Boží ochranu a vydolovala jsem svou vnitřní sílu, abych vše zvládla...

Takže, takhle se to celé odehrálo a výsledkem toho je, že mám v hlavě binec.“

„Proč ho máš?“ – diví se hlas.

„No proto, že jsem celou dobu tvrdila, že ačkoli je na mě činěn takový nátlak, v konečném důsledku je vše pro moje dobro... Jenže teď nevím... Můžeš mi prosím říct, jak to s tou komunikací bylo? Ubližovala mi nebo ne?“

„Jak se to vezme. Sice ses posunovala stále dopředu, ale za obrovských ztrát energie, kterou jsi plýtvala na vnitřní boje. K tomu ses vysilovala pravidelným kineziologickým odblokováváním, které prováděl někdo, kdo absolvoval tytéž semináře jako ty. A to samé bylo i s léčitelkou, ke které jsi chodila. A ještě jsi u sebe měla obraz od kamarádky, která měla za sebou totéž co všichni ostatní. Uvědomuješ si, z kolik stran na tebe ten člověk působil? A protože jsi mu poslala i svoje psaní, mohl tě ovládat přímo a nenápadně, proto jsi stále viděla ten konečný posun dopředu. Už je ti to jasné?“

„Ano, i když asi ne v plném rozsahu.“

„Ostatní ti ještě časem dojde... A jak to pokračovalo?“

„Kamarádce jsem řekla, že od nikoho pomoc nechci, protože se mi nelíbí být pod vlivem někoho, a pak se vydat na pospas zase někomu jinému.“

„Co ona na to?“

Řekla, že je to moje věc, měla jen potřebu nabídnout mi pomocnou ruku. Byla si vědomá, že mě do toho svým způsobem zatáhla.“

„To ses rozhodla dobře. A co bylo dál?“

„Rekapitulovala jsem celé uplynulé období a snažila se všechno pochopit sama bez jakéhokoli ovlivňování. Toho jsem si užila až až. Najednou jsem nevěřila nikomu. Proto jsem taky od nikoho nechtěla pomoc. Došlo mi, že se musím spoléhat jen sama na sebe.

Jakmile jsem se takhle rozhodla, ulevilo se mi. Jenže po nějaké době začaly nové problémy. Při meditacích se objevovalo cosi temného strach nahánějícího. A nejen to, měla jsem i divné pocity po těle.

„A dělo se ještě něco?“

„Ano, dělo. O něco později se kamarádka ozvala znovu. Měla čerstvé novinky o ostatních, kteří ten seminář absolvovali taky. Prý se všichni museli obrátit na někoho s prosbou o pomoc. Kamarádka mi nabízela kontakt na jednoho takového téměř zázračného člověka, který jediný byl schopný nám pomoct. Ta její léčitelka, o níž minule tak nadšeně vykládala, jí prý totiž už nepomáhala, ale naopak ubližovala, tahala si z ní prý taky energii

V první chvíli se mě zmocnila panika, že to sama nezvládnu jestliže se snažím pomoct si sama, opíraje se jen o svou vnitřní sílu a o Boží pomoc, ale pak mi došlo, že nemá smysl lítat od člověka k člověku a pořád hledat pomoc u druhých. Protože kde vzít jistotu, že mi ten další člověk neublíží ještě víc? A v té chvíli jsem si uvědomila, že jediný člověk, kterému můžu důvěřovat, jsem já sama. Tudíž pomoct si musím taky sama. A přesně takhle jsem to kamarádce řekla.“

„A co ona?“

„Že si je toho sice taky vědomá, ale že nemá energii na to, aby se k tomu postavila jako já.“

„A ty?“

„Já sice měla pocit, že jí taky moc nemám, ale cítila jsem, že tohle je klíčové rozhodnutí. Jestli se budu spoléhat na jiné nebo na sebe samotnou.

Přemýšlela jsem o tom celý den, až jsem nakonec učinila zásadní rozhodnutí. Pokud se spolehnu na Boží pomoc, pak to zvládnout musím.

Jakmile jsem si to takhle procítila, odvalil se ze mě kámen, který mě předtím tížil. Současně s tím zmizel i ten pocit stísněnosti, který mě poslední dny provázel.“

„Vidíš, jak je to rozhodnutí důležité? Tím, že se rozhodneš, se vlastně pozitivně naprogramuješ. Snáze se ti pak přijímají další a další rozhodnutí. I tvoje myšlení se ubírá tím správným směrem, líp rozumíš situacím, do kterých se dostáváš. Toto vnitřní rozhodnutí vyvěrá z hloubi tvé duše a dává ti ohromnou sílu zvládat situace, pod kterými by ses dřív hroutila.“

„Jo, jen nechápu, kde se to ve mně vzalo.“

„Tahle situace nebyla nic jiného, než další učební látka. A sice – umět v sobě objevit svou vnitřní sílu a rozhodnout se. A pak samozřejmě převzít za svoje rozhodnutí zodpovědnost. Ne pořád čekat, až ti někdo poradí, pomůže. Rozhodnutí musíš udělat hned, a ne před ním utíkat nebo zavírat oči. Nelze je ani odkládat na dobu, až se to bude víc hodit, jako to dělá hodně lidí. Stále si říkají až... A tak se dostávají do jedné situace za druhou a stále nechápou. Ty ses teď dostala do situace, kdy už už bys přijala pomoc, jež se ti nabízela, ale vtom se ozvala tvoje intuice, tvoje duše prostřednictvím ní k tobě promluvila – Zadrž! Tohle není správné řešení. Nečekej pomoc od druhých, musíš si pomoct jen ty sama... Je dobře, že jsi ji poslechla a rozhodla ses. Tohle bylo jediné a správné řešení. Už rozumíš?“

„Ano, ale asi ne všemu. Taky jsem si uvědomila, že kamarádka tohle fakt nezvládá, protože pořád hledá pomoc u druhých a dostává se tak do horších a horších situací...A bude to dělat tak dlouho, dokud tohle nepochopí. Jenže ona nemá sílu a energii to zvládat... No jo, ale kdy ji bude mít? ... Až jí bude dobře? ... A kdy to bude? Je mi jí líto, protože někde v hloubi duše sice ví, jenže toho není schopná. Ale s tím se musí každý vypořádat sám.“

„Přesně tak. Každý v sobě musí objevit svou vlastní vnitřní sílu a moudrost. Nemůže čekat, že mu ji někdo dodá. Není to jednoduché, ale jde to. Je dobře, žes to zvládla.“

„No jo, ale jak je možné, že jsem o tom nic nevěděla?“

„Teď už to víš. A nejen víš, ale děláš to, co dělat máš. To je skvělé!“

„Máš pravdu. Když mi to všechno došlo, měla jsem z toho ohromnou radost... Ale musím říct, je to fuška.“

„Je. A proč si myslíš, že ti prostřednictvím kamarádky tato situace byla přihrána do cesty?“

„No přece, že je to další moje učební látka, ne?“

„Přesně tak. A jak jsi na tom se svými emocemi vzhledem ke kamarádce?“

„V první chvíli jsem se na ni naštvala. To když mi došlo, jak mě do všeho namočila a jak moc mě za ten půlrok, co se známe, ovlivnila. Jenže pak mi došlo, že ona mi jen nabídla, co mi nabídnout měla. Tohle asi byl její úkol. Na mně bylo, jak se rozhodnu – jestli to přijmu nebo odmítnu. A já to přijala. Proto se na ni teď nemůžu zlobit, ne?... I když, po pravdě by bylo snazší se ze své vlastní odpovědnosti vyvléknout s prohlášením – Ne já, to ona. A cítit se jako oběť, chudinka nebo jako ukřivděná. Naštěstí jsem docela brzy prohlédla a dřív než jsem se stačila pořádně naštvat, rozsvítilo se mi, vztek se rozplynul a já za svoje rozhodnutí převzala zodpovědnost. Takže, teď to beru jako něco, co být mělo a čemu jsem vlastně vděčná. Protože nebýt téhle situace, nepostoupila bych dál.“

„To je pěkný rozbor. Je vidět, že jsi zase pochopila a zvládla něco nového. Gratuluji.“

„Děkuji. Jen bych měla ještě jeden dotaz.“

„Jaký?“

„Když si uvědomím, jak probíhala komunikace během posledního půl roku se vším tím nepříjemným, jak jsem byla nucená k něčemu, co jsem nechtěla a co mi nahánělo i strach, zajímalo by mě, s kým jsem to vlastně komunikovala a proč se to dělo?“

„Odpovědět na všechno je příliš složité. Všechno to vyhrožování, zastrašování, uvádění tě do nepříjemných situací, to nebyla komunikace s Božím světlem. Mohla ses řídit tím, že ti to bylo nepříjemné a nahánělo ti to strach. Ale protože jsi měla pocit, že v konečném důsledku je to pro tvoje dobro, to tě zmátlo. Uvědom si ale jednu věc – nemůže být něco pro tvoje dobro a zároveň ti to nahánět strach. Pro příště si pamatuj, jakmile začneš mít nepříjemné pocity, obzvláště strach, něco není v pořádku.“

„Díky za vše.“

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.