1. Síla

Sedím u počítače a rekapituluji si uplynulé dva týdny. V podstatě se nic nedělo, v práci docela pohoda, a to navzdory faktu, že zaskakuji za kolegyni. Neuvěřitelné! Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se situace v zaměstnání takhle uklidní, nevěřila bych... Ono vůbec, kdyby mi někdo předpověděl cokoli z toho, co se mi teď děje, myslela bych si, že mu přeskočilo... I když kdoví, jak to všechno je...

Do mých myšlenkových pochodů vpadne hlas: „Už jsi zapomněla, s jakou slávou jsi odhodila masku skeptika? Už jsi zapomněla, jak jsi slibovala, že už se za ni nikdy neschováš?“

„No jo, zapomněla! To jsem celá já. Je k nevíře, jak jsem nepoučitelná…Zrovna dneska jsem na to narazila. Mluvila jsem totiž s kamarádkou, která o mě neví nic, než co si o mě přečetla na mých webových stránkách. Poté, co jsem jí o sobě řekla pár dalších věcí, dala mi přezdívku titanový ořech. Nejdřív pravila, že jsem tvrdý oříšek, pak ořech, potom že ořech je málo, až nakonec usoudila, že titan je nejtvrdší. Proto tedy titanový ořech. Přišlo mi to legrační... I když k smíchu to asi moc není, co?“

„Není. Ale alespoň vidíš, jak na lidi působíš.“

„No právě. Dneska jsem začala znovu pročítat všechno, co jsem v uplynulých měsících napsala. Snažila jsem se to číst z jistého odstupu, jako bych to četla poprvé. A najednou jsem tam viděla to, co jsem předtím přehlížela... Víš, jak to myslím?“

„Moc ne. Můžeš mi to vysvětlit?“

„To je tak. Předtím jsem to vždy četla pohledem korektora, který opravuje tu čárky, tu zase slovosled a unikal mi tím pádem samotný význam, a proto jsem si to mohla číst donekonečna, aniž by mi to přineslo nějaký užitek.“

„Hlavně, když jsi našla způsob, jak se na to dívat novýma očima.“

„Hmm, to jo... Musím se ti přiznat, co mi dneska došlo při rozhovoru s tou mou kamarádkou. Povídaly jsme si o tom, jaký máme přístup k životu. A když jsem vysvětlovala, jak jsem na tom já, najednou jsem si uvědomila, že jsem absolutně neochotná cokoli ve svém životě změnit, ačkoli prohlašuji pravý opak. Úplně mě to vylekalo. Přišlo mi, že jsem na tom stejně jako před tou vesmírnou nakládačkou.“

„Vidím, že se ti ten termín zalíbil.“

„Zalíbil. Připadá mi takový výstižný a elegantní. A snad nikoho neuráží, ne?“

„Je to jen tak tak. Dávej si pozor na to, co z tvých úst vychází.“

„Snažím se, jak to jenom jde. Nedovedeš si představit, jaké cenzurní síto jsem si v posledních dnech nastavila a jak je to pro mě náročné.“

„Vím o všem. I o tom, o čem ty nevíš.“

„Jéje, to se asi občas divíš, ne?“

„Divím. Někdy se i bavím a nevěřím, čeho všeho jsi schopna. Jeden den konečně uvěříš, své myšlení zkoriguješ, ale neuplyne ani týden a už jsi zase zpátky. A přitom ti ani na mysli nepřijde, že už zase jedeš postaru.“

„No jo, je to síla... Vůbec, celý můj život je v poslední době síla...“ – zarazím se.

„Víš co mi přijde divné?“

„Co?“ – chce se hlas dozvědět více.

„Že jsem slovo síla donedávna vůbec nepoužívala... Teda v souvislosti s mým životem. A teď je jedním z nejpoužívanějších. Alespoň v mém psaní se objevuje naprosto pravidelně. Jak tomu mám rozumět?“

„Čemu bys zase chtěla rozumět?“

„Přece musí existovat nějaký důvod, proč se tohle slovo teď v mém životě vyskytuje pořád. Ne?“

„Nehloubej nad tím. Možná by stačilo si uvědomit, že po dobrém u tebe nic nejde. Proto musí nastoupit ke slovu síla.“

„Jo, asi to tak bude. Díky.“


Každý den, jak to jenom jde, dopřávám si klidu a hroužím se do sebe. I dnes se usazuji v křesle, když tu zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

Je docela příjemné ji slyšet. Vrací mě totiž do doby, kdy v mém životě nebylo tak husto, jako je tomu teď.

„Jak to myslíš, husto?“– vpadne do mých myšlenek hlas.

Ošívám se. Nevím jak do toho.

„Myslím tím to, že loni bylo to naše povídání takové pohodové. Teda, ne že já osobně bych byla v pohodě, ale povídali jsme si o věcech takových normálních – o životě, o křivdách a tak podobně. Rozebírali jsme spolu nějakou situaci a s ní spojené emoce a myšlenky. Vždy jsem pochopila, jak se věci mají a na základě toho jsem pak přehodnotila jak svoje názory, tak i postoje. A tím jsme skončili. Jenže koncem roku došlo ke změně. Začal na mě být vyvíjen nátlak a já jsem nucena psát proti své vůli a ve chvílích absolutně nevhodných. Někdy i v noci. No a ta tvoje otázka mi připomněla dobu, kdy naše komunikace byla taková mírnější.“

„Zhodnotila jsi to dobře. Postupuješ stále dopředu. Není čas na to, abychom donekonečna rozebírali to samé. Dostala jsi plno informací, rad a pokynů, jak se svými křivdami naložit a zbytek si už zpracuješ sama. Teď jsou pro tebe připraveny úkoly na jiné úrovni.“

„A už je čas, abych se dozvěděla, jaké úkoly to jsou je?“

„Copak nevidíš, co se děje?“

„No, musím říct, že se děje leccos. Jenže nic pěkného. Mám pocit, jako bych jela v rozjetém vlaku, ze nemůžu vystoupit. Vše se mi vymyká z rukou.“

„Nemáš se čeho bát.“

„Hmm, když to říkáš, tak se teda bát nebudu…“

................

Odmlčím se a pak pokračuji: „Dneska se ke mně dostala zajímavá myšlenka. Že jsem prý zaměstnancem nejvyššího zaměstnavatele Boha. Ten že na mě ukázal a mně nezbývá, než se všemu poddat.“

„Vyplynulo ti z toho něco?“

„Zatím jsem neměla čas o tom přemýšlet.“

„Tak se zamysli teď.“

„Řekla bych, že to má dva póly. Ten první je povznášející, ale druhý mi nahání strach.“

„Proč strach?“

„Komu by neudělalo radost, že na něj Bůh ukázal prstem? ... No jo, jenže teď mě napadlo, že záleží na tom, v jakém ohledu na něj ukázal. Jestli jako na viníka, hříšníka, nebo jako na někoho, koho chce použít pro své plány. A pak další věc – záleží na tom, jaké plány to jsou... Hmm, řekla bych, že z hlediska Božího jsou určitě pro dobro věci. Ovšem pak jde zase o to, jestli to přinese dobro i tomu dotyčnému. Jestli to není trnitá cesta.“

„Co myslíš?“

„Co já myslím? ... No když se nad tím tak zamyslím, je asi fuk, jestli je ta cesta trnitá nebo není. Protože s tím ten dotyčný stejně nic nenadělá. Nezbude mu nic jiného, než se s tím smířit a ty vyšší záměry plnit. A co si tak pamatuji z historie, pokud Bůh na někoho ukázal prstem, nebyla to procházka růžovou zahradou…“

..........

Vtom mi dojde o čem se tu bavíme a šprajcnu se: „Tohle tu ale nemůžu nechat. To už by si opravdu lidi ťukali na čelo, co si o sobě myslím.“

„Jen to nechej. Zatím jsi na samém začátku toho, kvůli čemu jsi přišla na svět. Ještě nevíš, co všechno tě ještě čeká.“

„Prosím tě, nestraš mě, já už nic dalšího neunesu.“

„Neboj se, jsi pod mojí ochranou. Pokud budeš vše přijímat s pokorou a smířlivě, nic špatného tě nepotká. Budeš-li se ale vzpouzet, zkrotíme tě. Ale ty už si dáš pozor. Viď?“

„Pokusím se.“

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.