3. Přijetí vyšší pravdy

Už delší dobu prožívám něco, nad čím by rozum zůstal stát každému smrtelníkovi, natož mně, takovému skeptikovi.

Abych si zachovala alespoň trochu tvář sama před sebou, raději si ze všeho dělám legraci. Jinak bych si nutně musela připadat jako blázen.

Zrovna včera jsem se dostala do naprosto nepřijatelné situace, ze které jsem ještě dnes celá rozpačitá a nevím si s ní rady.

Všechno začalo ráno při cestě do práce, když jsem uviděla tramvaj, na které byly namalované egyptské symboly. Největší z nich byl obrovský nilský kříž.

Ještě nikdy jsem takhle pomalovanou tramvaj neviděla. Celou dobu, co mě míjela, jsem k ní byla pohledem téměř přikovaná. A nejen, že jsem se na ni musela dívat, ale pak jsem na ni během dne musela i myslet. To jsem ovšem netušila, že tahle ranní příhoda je předzvěstí něčeho, co se teprve stane.

A co že se stalo? Vezmu to pěkně od začátku.

Všechno začíná odpoledne, kdy ke mně přichází kamarádka. Vyprávím jí o situacích, do kterých se teď dostávám. A jak už je mým zvykem, vše zpochybňuji a dělám si z toho legraci.

Vtom mě začne brnět na temeni hlavy a svírat čelo.

Zarazím se a trochu se vyklepnu. Vím, že tímto způsobem se ohlašuje začátek komunikace s hlasem, která v poslední době probíhá velmi nepříjemně. Je mi při ní vyhrožováno a jsem nucena dělat věci, které by mě ani ve snu nenapadly. Proto teď přemýšlím, jak kamarádku odeslat nenápadně pryč.

Jenže dřív, než mohu cokoli podniknout, už se hlas ozývá.

Přikáže mi, že kamarádka musí zůstat, jinak že bude zle.

Netroufnu si vzdorovat. Začíná se mi totiž svírat hlava a celá levá část čela. Čím dál víc. Až mi to nahání strach.

Po krátkém zaváhání kamarádku upozorňuji na to, že se možná něco bude dít. Říkám jí, že bych sice byla raději sama, jenže hlas že mi to nedovolí.

Kamarádka jenom přikývne. Netuší, co bude v následujících hodinách následovat. Já ovšem taky ne.

A už to začíná. Před očima mi naskakují první obrázky. A taky se objevují přísně na mě hledící osoby.

Tohle mi ale strach nenažene, spíš mi to přijde k smíchu.

V tom se objeví další osoba. Nařídí mi, abych padla na kolena a poklonila se nilskému kříži. Prstenu, který nosím na ruce.

To snad nemyslí vážně! Takový nesmysl! Rozesměju se nahlas.

V té chvíli jako by se zastavil čas.

Ta osoba mě znovu a znovu nutí, abych padla na kolena.

Vzpírám se, ne, tohle neudělám!

Náhle mě zalije zvláštní světlo a celou mě paralyzuje. A k tomu mi začínají tuhnout nohy i obličej.

Zatrne mi. Moje vzpurnost i veselost jsou rázem ty tam.

Je mi řečeno, že pokud neuposlechnu, ochrnu. A vzápětí se mi začnou stahovat průdušky. Sotva dýchám.

Co by astmatik, který má s dušením bohaté zkušenosti, vylekám se a raději přislíbím, že udělám, co se po mně chce.

Na poslední chvíli si to ale zase rozmyslím a sedím dál.

Příkazy jsou ovšem čím dál výhružnější. Až tak hrůzné, že na ta kolena nakonec padnu.

Jenže do pokory mám daleko. Celá situace mi přijde tak neskutečná a směšná, že se začnu znovu smát. Je to takový záchvat smíchu, že ho nejsem schopná zastavit.

Náhle mnou rozkýve nějaká síla až padnu čelem k zemi. Pokouším se narovnat, ale nejde to, protože mě ta síla vrhne zpátky na zem. A takhle se to několikrát opakuje.

Vtom mi před očima naskočí obrovský nilský kříž a žena s korunou na hlavě.

Dostanu pokyn se před nimi poklonit.

I když jsem vylekaná, přesto mi všechno přijde k smíchu, a tak následují další výhrůžky.

Po nějaké době zastrašování na mě padá strach, strach tak velký, že poslechnu a pokloním se.

V této pozici setrvám jen po dobu nezbytně nutnou. Jakmile cítím, že se můžu zvednout, jdu se posadit zpět do křesla.

Kamarádce se snažím vysvětlit, co se vlastně dělo. Je mi jasné, že vůbec netuší oč šlo a že jí moje chování muselo připadat víc než podivné. Popravdě řečeno bojím se, aby si snad nemyslela, že mi přeskočilo.

Ona si to ale naštěstí nemyslí. Sice  nerozuměla, co a proč se dělo, ale vzala to naprosto vážně.

 

Jak teď na včerejší události vzpomínám, nejsem schopná pochopit, co všechno to klanění mělo znamenat.

Sedám si k počítači s tím, že se mi třeba dostane nějakého vysvětlení.

A hned se dávám do rozhovoru: „Včera jsem zažila něco, nevím jak to nazvat, ale snad nic nezkazím pojmenováním neobyčejný zážitek. Mohla bych k tomu dostat nějaké bližší vysvětlení?“

„Ono ti to nestačilo? Chceš ještě něco, abys už konečně pochopila?“ – zazní výhrůžka .

„Takhle jsem to nemyslela. Jen jsem chtěla vědět, proč jsem si to nemohla odbýt sama, proč u toho musela být ještě kamarádka. Takhle to pro mě bylo daleko horší.“

„No a právě proto s tebou kamarádka byla. Myslíš si, že kdybys byla sama, mělo by to pro tebe takovou váhu?“

„Asi ne... Teda určitě ne... I když, muselo to probíhat zrovna takhle?“

„Muselo! Ty pořád nic nechápeš. Mělo to dvojí efekt – pro tebe a pro ni taky. Pro tebe, protože jsi to musela udělat před někým, což pro tebe, co by člověka nepokorného, bylo velmi nepříjemné, a pro ni zase proto, aby viděla, kam až může zajít nepokora a neposlušností Božích příkazů. Rozumíš? “

„Rozumím. Ale bylo to silné kafe.“

„Máš pocit, že ti bylo ublíženo, nebo že sis to zasloužila? Několikrát jsi obvinila Vesmír z nespravedlivosti. Jak na to nahlížíš teď, z odstupu? Bylo to spravedlivé?“

............... S hlavou v dlaních si celou včerejší události rekapituluji.

„Ano, bylo to spravedlivé a dostala jsem, co jsem si zasloužila... Tak jo, máš pravdu.“ – nakonec připustím

„Já mám pravdu vždycky.“

„Já vím, ale někdy je těžké tu vyšší pravdu přijmout.“

„Proč?“

„Ježíšmarjá, já nevím. To ze mě vyletělo.“

„Jen tak člověk nikdy nic neřekne. Proč jsi to řekla?“

......... Zamyslím se.

„Už vím! Kdybych tu vyšší pravdu připustila, musela bych jí pak podřídit celý svůj život.“

„Přesně tak.“

„No a co?“ – nechápu souvislosti.

„Opravdu tě nic nenapadá?“

„Ne.“

„Zkus na to přijít sama.“

Sice se mi moc nechce, ale vím, že není úniku.

......... Přemýšlím.

Vtom mi to dojde: „Kdybych ji přijala, odvinula by se od toho spousta dalšího a jako první by na řadě byla pokora. Pokud totiž připustím nějakou vyšší pravdu, dojde mi od koho je a co všechno obnáší. V té chvíli si uvědomím svou nepatrnost v porovnání k Vesmíru, k tobě. Protože co jsem já proti všemu kolem mě? A pak by na mě nutně musela padnout pokora, která by mě hodila až na kolena a já bych se bála cokoli udělat, co by bylo v rozporu s tvou vůlí, s tvými pravidly... No jo, jenže to bych nedělala nic jiného, než se jen děsila, co jsem zase provedla... Promiň mi to, ale takovýhle život by se mi nelíbil. To by byl život ve strachu.“

„Proč to ženeš do extrémů? Proč by ses měla bát, strachovat? Máš dojem, že když sis celý život dělala, co jsi chtěla a o pokoře jsi nevěděla, že jsi byla trestaná?“

„To ne, ale teď jsem se vyděsila, co by pro mě bezvýhradné přijetí vyšší pravdy znamenalo.“

„To po tobě přece nikdo nechce. Ovšem o vesmírných principech víš už dost a stejně je stále nebereš na vědomí. Dneska už ale nemůžeš dělat to co před půl rokem. Stále postupuješ dopředu a jsou na tebe kladeny čím dál větší nároky. Vezmi to už konečně na vědomí. Kontroluj si své myšlenky, svá slova. Dřív než vypustíš ze svých úst další posměšky, zaraz se a zamysli se nad tím, proč to děláš.“

„Chceš mi snad říct, že to dělám plánovitě?“ – divím se.

„Ano. Napovím ti.

• Nechceš to nové přijmout, protože je to pro tebe nepohodlné.
• Nechceš se shodit před ostatníma – viz maska skeptika.
• Chceš být zábavná.“

Ačkoli bych se jindy přela o každé slovo, teď mi dojde, jak pravdivá ta slova jsou.

Zastydím se. Jak za svoje chování, tak za svoje reakce. Vždyť je to tak ubohé!

„Promiň, vidím, že mě máte prokouknutou. To jen já se domnívám, že si můžu myslet, říkat a dělat co chci a že na mě nikdo nemá. To bylo zase pohlédnutí pravdě do očí.“

„Viď?“

Trochu pookřeji, že není tak zle, abych se tu teď klepala strachy.

„A co se mnou teď bude?“ – zeptám se s jistou dávkou opatrnosti.

„Co by bylo?“

„No, nevím, jestli si budeme dál povídat.“

„A proč by ne?“

„Já nevím. Ale jak jsem si uvědomila tu svou nepoučitelnost, úplně jsem se vyděsila.“

„Neboj se. Proč myslíš, že se o tom spolu bavíme? Aby ti už konečně došlo, proč se tak chováš a abys ve svém chován a myšlení provedla změny... Tak co, jak se rozhodneš?“

„Já se polepším.“

„Uvidíme.“