8. O rozhodování se

Rok se s rokem sešel a já mám před sebou zase dovolenou. A opět na chatě.

Ne, že bych po takovéhle dovolené prahla, to opravdu ne, měla jsem jiné představy, jenže to zase dopadlo takhle. Jak to tak vypadá, zase mě čeká práce na sobě. No, to se teda těším!

Značně nenaložená si balím věci do ruksaku. Přemýšlím, co si s sebou vezmu… No, na jídlo se asi vykašlu, vystačím si s konzervami, raději si vezmu knihy… Stejně asi nejvíc času mi zabere noření se do svého nitra… Když se mi bude chtít, projdu se po okolí, abych otestovala, co to se mnou udělá… Možná, že trochu popracuji i na zahradě. Ovšem to až podle nálady a počasí… A vůbec, ono to nějak dopadne! – snažím se přeladit do pozitivity

Je pátek odpoledne. Pořádně zatížená s ruksakem na zádech, šlapu do kopce. Zmocňuje se mě zvláštní pocit zoufalství. Jako bych před sebou neměla dovolenou, ale deportaci do vyhnanství. Sice se ten pocit snažím odehnat, přesto ho v sobě mám.

Konečně se celá schvácená dohrabu nahoru. Ani se nezdržuji s vybalováním, ruksak jen pohodím na zem a jdu si rovnou pro lehátko.

S úlevou do něj zapadnu a zaposlouchám se do zpěvu ptáků. Okamžitě se ve mně rozlije blaho. Obzvlášť, když si uvědomím, že zítra by měla přijet kamarádka. Sice jen na skok, ale hlavně, že přijede.

Následující ráno je krásné slunečné. Povaluji se na lehátku. Vedle sebe mám položenou hromádku knih.

Sáhnu po jedné z nich a otevřu ji.

S úžasem zírám na mnou podtrhané věty. Co věty, celé pasáže! Přitom mi připadá, že tu knihu čtu poprvé v životě… A tady mám dokonce nějaké poznámky! Jak to, že si nic nepamatuji?

Obloha se zatahuje a začíná pršet. Honem se i s lehátkem přemisťuji na verandu.

Po chvíli zase vyjde sluníčko, takže se stěhuji zpět na zahradu.

A takhle se to střídá celý den.

Aspoň se nějak zabavím a den mi uteče, řeknu si.

Vtom mi ale dojde – Co blbneš, přece máš dovolenou, proč teda popoháníš čas?

Večer mi pípne mobil. Kamarádka mi píše, že už je na cestě.

Hned se mi vylepšuje nálada. Jdu jí naproti.

Po příchodu na zahradu se usazujeme v lehátkách a začneme si povídat.

V řeči se dostaneme na problémy, se kterými se potýkám. Hlavně na nespravedlnost, kterou často prožívám. Dochází mi, že křivda a nespravedlnost mě provází celý život.

Kamarádka se mě ptá, kde se tenhle pocit vzal.

Odpověď ze mě vyletí ihned, ten mám v sobě od početí, táhl se celým prenatálem a s ním jsem přišla i na svět. Stačí jen zavřít oči a už mi naskakuje důvěrně známá scéna z regresí. Vidím se, jak letím vírem do této inkarnace, k tomu mi hned naskočí příslušné emoce. A dost živě. Až se mi z toho dělá zle.

Kamarádka se mi snaží pomoct.

„Přece jsi věděla do čeho jdeš. Proč to teda cítíš jako nespravedlnost?“

„Věděla a právě proto sem nechci. Děsí mě to.“

„Proč tě to děsí?“

„Nevím.“

„Sama sis to vybrala, proč ten strach?“

„Mám pocit, že to nezvládnu.“

„Přece záleží na tobě, jak se k tomu postavíš.“

„To sice ano, jenže vím, jak to celé dopadlo.“

„Tak se pokus vzpomenout si, kdy ses poprvé dostala do situace, v níž jsi cítila pocity křivdy a nespravedlnosti.“

Nemusím se nijak hluboce nořit, ta situace mi naskočí okamžitě.

„Je mi kolem pěti let. Moje starší sestra je vážně nemocná. Pozornost celé rodiny se soustředí na ni, já jako bych byla vzduch. Cítím ohromnou křivdu, že jsem odstrčená na vedlejší kolej. Poté, co sestra začne putovat z nemocnice do nemocnice, je můj pocit odstrčenosti ještě větší. Mám pocit, jako bych už vůbec neexistovala. Sestra umírá a místo toho, aby se „věci“ daly do pořádku a pozornost rodičů soustředila na mě, všechno se jen zhoršuje. Máma se totiž zhroutí a táta, který byl předtím celou dobu pracovně mimo domov, se teď o mě musí postarat. A nějak to není ono, už nikdy to není jaké dřív.“

„A jak jsi to celé vnímala?“

„V době, kdy jsem od nich potřebovala lásku a pochopení, oni mi ji nebyli schopni dát, nebo spíš nedali mi jí tolik, kolik jsem jí potřebovala já. A protože jsem tehdy nic nepochopila, uzavřela jsem se do sebe a později jsem jakýkoli projev lásky a pochopení vždy už jen odmítala.“

„Přenes se do doby, kdy se ta situace znovu opakovala.“

„Je to v době, kdy se mi narodí dcera. Veškerá pozornost mámy, táty a manžela se přesunuje na ni a já jsem mimo. Je mi líto, že lásku, po které jsem já jako dítě prahla, tu teď dostává dcera. Mou dceru máma miluje a jak ona sama říká, je pro ni balzámem na duši. O co víc ji projevuje mé dceři, o to víc to bolí mě. Cítím se mimo okraj pozornosti i lásky.“

„Proč?“

„Připadá mi, že oni jsou láskou o mou dceru stmeleni, zatímco já stojím mimo.“

„Proč?“

„Je to děsná nespravedlnost a křivda!“

„Co ti brání v tom, aby ses mezi ně zařadila?“

Zamyslím se. Těžko říct.

......... Vtom mě napadne – Nejsem schopná jim odpustit.

„Tak s tím něco udělej. Zkus jim odpustit teď.“

Představuji si obě situace a provádím odpuštění. Ulevuje se mi.

Vracím se zpět do současnosti.

S kamarádkou rekapitulujeme právě objevené. Jsme překvapené, co se vynořilo… I když vlastně by nás to překvapit nemělo. Vždyť jsme provedly něco na způsob regrese.

……… Zamyslím se nad tím, co jsem se právě dozvěděla.

Dochází mi, že krátce po narození dcery jsem onemocněla. Nejdřív to byla alergická rýma a o rok později se přidalo astma. Celá léta jsem nechápala, kde se tyhle nemoci vzaly, když jsem do té doby byla zdravá. … Že by za vším byly moje potlačované emoce, které jsem si tehdy neuvědomovala? Že by tohle byla ta příčina? … To jsou mi věci! … Vida, k čemu je to ponoření se do sebe dobré, co všechno se může objevit. No jo, přesně takhle probíhá regrese. Člověk se dostane hluboko do svého podvědomí k informacím, o kterých na vědomé úrovni nemá ani ponětí…Takže teď je mi jasné, proč celý život pořád dokola prožívám totéž – odstrčení a nedostatek lásky.

Náhle se mi začnou vynořovat všechny důležité situace v mém životě, dá se říct zlomové, ve kterých jsem měla něco pochopit, ale nepochopila.

Sedíme spolu dlouho do noci, než se mi podaří všechny důležité křižovatky života objevit.

Další den neděláme nic. Jen se povalujeme na lehátkách a povídáme si.

Je to pohoda mít tu někoho, s kým mi je fajn. O to horší je pomyšlení, že kamarádka večer odjede a já tu zůstanu celý týden sama.

Čas neúprosně letí a najednou je večer.

S těžkým srdcem se loučím. Ještě se domlouváme, že mi kamarádka občas zavolá, a pak už zůstávám sama.

Večer nedopatřením shodím mobil na zem. Honem se dívám, zda se mu něco nestalo.

No jo, signál je pryč! Sakra, to je průšvih! Jsem tu sama a odříznutá od všech! Že by to něco znamenalo? Ale co ?

…… Chvíli přemýšlím.

Vtom mi dojde – Spolehni se sama na sebe a nečekej na nic od druhých.

A mám to! Ještě, že jsem tak uvědomělá – ušklíbnu se.

Je pondělí ráno. Můj první pohled padne na mobil, který mám položený vedle sebe. Jestlipak se přes noc umoudřil? … Hmm, neumoudřil. Ani ťuk!

Hned mám po náladě … teda pokud vůbec nějaká byla. To zase bude dovolená!!!

Přes den běhám s mobilem po zahradě ve snaze zachytit signál. V jednu chvíli naskočí, aby vzápětí opět zmizel.

Pouštím se do práce, mobil stále u sebe. Jsem nervózní. Nevím, zda kamarádka volala a nemohla se dovolat, nebo že by se vůbec neozvala?

Veškerá moje pozornost se soustředí na mobil. Sice vím, že bych se na něj měla vykašlat, jenže se cítím zoufale opuštěná.

Abych se přeladila do pozitivnějšího rozpoložení, usazuji se v lehátku a hroužím se do svého nitra. Snažím se rozkrýt důležité křižovatky mého života. Jenže nic moc.

Jsem zklamaná. Myslela jsem, že se ponořím, něco odhalím, rozkryji to a posunu se dál. Místo toho se cítím zaseklá. Ach jo!

V úterý od rána lije.

To mi ještě scházelo! Dělat nic nemůžu, meditace jsou taky na nic, co se teda ode mě chce? Dopaluji se.

Cítím, že neschází mnoho a propadnu se do zoufalství. A k tomu ještě – kamarádka se neozvala.

Skoro to vypadá, že si tu svou samotu mám vyžrat až do dna.

Řeším dilema – mám sedět uvnitř v chatě anebo venku na verandě?

Nakonec se rozhodnu pro verandu. Alespoň budu na čerstvém vzduchu.

Vyndávám lehátko a usazuji se v něm. Kladu si otázku – Co je pro mě v této chvíli nejdůležitější?

Odpověď přijde hned: „Zbav se závislosti na tom, jestli ti někdo zavolá nebo ne. Jsi tu sama a víš proč. Pracuj na sobě a neočekávej, že tě někdo rozptýlí. Tak se snaž!

To jsem to teda schytala! … I když po pravdě tahle odpověď zas tak moc překvapující není. Někde uvnitř totiž cítím, že jsem v téhle chvíli na mobilu skoro až závislá…. No, možná bych měla nazvat věci pravým jménem – jsem závislá. A to teda nechci! Žádnou závislost – na nikom a na ničem!!!

Ještě jednou se pokouším ponořit. Snad přijdu na to, jak se nastartovat správným směrem.

„Co je pro mě v této chvíli nejdůležitější?“ – ptám se znovu na to samé.

To, co se dozvím, mě pořádně naštve. Čekám nějakou duchovní radu, a místo ní se ozve: „Pusť se do úklidu. Máš pro něj ideální podmínky.“

To se mi teda vůbec nechce! Raději bych se tu vyvalovala na lehátku…

Chvíli váhám, až mi dojde, že ta rada není až tak špatná. Normálně se totiž k úklidu nedostanu. Buď dřu na zahradě nebo se nořím do svého nitra. Anebo čtu. Na úklid se nedostane nikdy.

Vyndávám lux a pouštím se do úklidu.

Jen co mám hotovo, s úlevou padnu do lehátka. Okamžitě usínám.

Celý den nejsem schopná ničeho jiného než číst a spát. Že by byl dnes špatný tlak, anebo odpočinek potřebuji? Snažím se uklidnit, abych se nepropadla ještě víc do pocitu zoufalství.

Čas od času kontroluji mobil, jestli snad signál nenaskočil.

Teď zrovna naskočil. Honem posílám SMS kamarádce, aby mi zavolala.

Zrovna, když mi volá, signál jako na potvoru mizí a hovor se několikrát přerušuje.

Takovéhle povídání je teda na houby!

Ovšem jen jsme domluvily, naskočil zase v plné síle. To je ale k vzteku!!! Že by to něco znamenalo? Tohle přece nemůže být náhoda!

Následující ráno si dělám meditaci na zvednutí opony iluzí. Je moje oblíbená. Tuhle oponu zvedám už delší dobu, a jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu budu. Asi někde dělám chybu, když mi stále ještě nedošlo, co mi dojít mělo.

Po zvednutí opony se objeví světlo, jenže je zvláštně zamlžené. Co to má znamenat?

„Ty tomu nerozumíš?“ – ozve se najednou.

„Ne.“ – odpovím.

„Nechceš vidět pravdu.“ – dostane se mi odpovědi.

„Chci. Proto přece tuhle meditaci dělám!“ – bráním se.

„A já ti říkám, že nechceš. Jestli opravdu chceš, rozhodni se, že chceš.“

Copak o to, v představách jde všechno jednoduše. Řeknu si, že chci – a blik – hned vidím jasně.

„Nezavírej před ničím oči, uvědom si, že vše je přesně takové, jaké jsi to ty sama vytvořila. Nic není náhoda, vše se děje podle určitých zákonitostí. Vrať se znovu do doby, kdy ti bylo deset let a sestra umírala. Podívej se na tuto situaci s tím, že chceš opravdu vědět, jak to bylo. Co vidíš?“

„Celá naše rodina je pohromadě a já stojím opodál.“

„Jak se tam cítíš?“

„Ukřivděná, odstrčená.“

„Proč?“

„Protože to tak bylo. Cítím to jako děsnou nespravedlnost!“ – vypadne se mě procítěně. Já ji totiž teď v tomhle momentě opravdu cítím.

„Ve Vesmíru není nespravedlnost. Tahle situace tě měla naučit, že tu máš své místo, proto jsi přišla na svět, do této rodiny. Tohle byla jedna ze zkoušek, kterou jsi měla projít. Ovšem ty jsi nic nepochopila, oddělila ses, uzavřela se do sebe, pasovala ses na ukřivděnou a odstrčenou, na někoho, kdo si lásku nezaslouží. Udělala sis z toho program a celý život podle něj žiješ. Ale uvědom si, že co vysíláš, to i přitahuješ. Na jednu stranu po lásce prahneš, ale zároveň vyzařuješ, že si ji nezasloužíš. Z toho vzniká ukřivděnost a ještě větší uzavřenost, smutek a nepochopení. A takhle to jde stále dokola… Podívej se na tuto situaci z pohledu dnešního pochopení. Jak ji vnímáš teď?“

„Sice už chápu, jak to tehdy bylo, jenže nevím, co teď s tím mám udělat.“

„Rozhodni se, co chceš. Buď budeš dál stát mimo, nebo se můžeš začlenit zpět… Tak co, jak se rozhodneš?“

„Chci se začlenit.“

„Udělej tedy rozhodný krok.“

Chvíli se rozmýšlím, až ten krok nakonec udělám.

Ocitám se v jejich středu a ze všech stran mě zalévá jejich láska. Zmocní se mě taková úleva, až mi vhrknou slzy do očí.

„Tak co, není to takhle lepší?“

„Je.“

„Pošli na tuto situaci ze svého srdce lásku. Projdi si všechny další životní křižovatky, kdy ses dostala do podobné situace. Až je všechny projdeš a prosvětlíš, uleví se ti. A hlavně rozpustíš ten program. A až se v budoucnu dostaneš do podobné situace, budeš vědět, co máš dělat.“

Dovolená utíká stejně jako loni neuvěřitelně rychle. Občas něco udělám na zahradě, víc se ale nořím do svého nitra, skoro násilím se ze sebe snažím něco vydolovat. Cokoli, co by mě posunulo dál.

Večer sedím na verandě a hodnotím uplynulé dny. Připadá mi, že se tahle dovolená moc nevyvedla. Nejen, že mi trvalo dlouho, než jsem se s ní vůbec srovnala, ale navíc jsem nic zvláštního neobjevila. A že jsem se tentokrát snažila!

„A ty jsi nic neobjevila?“ – ozve se najednou hlas.

„Nic moc.“ – zahučím otráveně.

„A co ten program, podle něhož celý život žiješ? To je ti málo?“

„Nevím, očekávala jsem něco převratnějšího.“

„A o tomhle jsi věděla?“

„To ne, ale…“

„Jaké ale? Tohle je zásadní věc, dá se říct až klíčová. Tak nebuď zklamaná. Odteď máš možnost leccos změnit.“

„A co?“

„Uvědom si, co to pro tebe znamená.“

„Jenže to já právě nevím!“

„Nevíš?“

„Ne!“

„Za prvé – nespravedlnost neexistuje. To je jen tvůj subjektivní náhled na určitou situaci. Toto měj stále na paměti, je to totiž obecně platné pravidlo. A pak, uvědom si, že tě nikdo neochudil o lásku, neodstrčil tě stranou, to jsi udělala TY SAMA. A děláš to celý život. Až zase pocítíš něco podobného, vzpomeň si na to, co bylo a hlavně proč to bylo. Záleží jen na tobě, jestli se rozhodneš zůstat stranou nebo si uvědomíš, že si lásku zasloužíš a naučíš se ji přijímat.“

„To je takhle jednoduché? To se mi nějak nezdá.“ – stejně jako jindy i teď o pronesených slovech zapochybuji.

„Jak to není složité, nejsi schopná to přijmout, viď? Znovu ti opakuji, až se dostaneš do nějaké pro tebe nepříjemné situace, místo toho, abys zareagovala jako obvykle, zastav se, podívej se na ni z odstupu a snaž se přijít na to, co ti má říct. A teprve pak jednej.“

„Tak jo, díky. Já to zkusím.“

A je tu poslední den. Je nádherné počasí, slunce svítí, jenže já se z té nádhery nedokážu radovat.

„Proč se nedokážeš radovat?“ – zareaguje na moje negativní rozpoložení hlas.

„Nevím, je mi smutno.“

„Proč je ti smutno?“

„Asi proto, že na mě té samoty bylo nějak moc.“

„Proč?“

„Prostě bylo. A s tím nic neudělám. Já vím, že tahle dovolená měla nějaký smysl, byl tu určitě i nějaký záměr, jenže ten se zřejmě minul cílem.“

„A když o tom víš, proč s tím něco neuděláš?“

„Protože mě ta samota dostala. Já fakt trpím, když jsem sama takhle dlouho. Vyplývá to i z mého data narození. Sice nemusím mít lidi kolem sebe pořád, ale všeho moc škodí. A u té samoty to platí dvojnásob.“– procítěně si povzdychnu.

„A proč myslíš, že se do téhle situace dostáváš znovu a znovu?“

„Jasně, že to vím. Mám se asi naučit být šťastná i když jsem sama. Jenže já jsem šťastná jen pokud mám vedle sebe někoho. Někoho, s kým si můžu popovídat, zasmát se. Prostě být s někým, s kým mi je fajn. Hlavně nebýt sama.“

„A právě proto se tě ptám, proč tu jsi sama, ačkoli bytostně toužíš po společnosti? Náhody přece nejsou!“

„No asi proto, že se s ní mám smířit. Což v reálu znamená, že nemám trpět, ale být v pohodě.“ – uvědoměle odkývnu.

Pak mi to ale nedá a pokouším se vysvětlit, jak to se mnou a se samotou je: „Já v té pohodě nějakou dobu jsem, jenže pak to na mě zase padne a hned je zle.“

„A to je právě ono. Uvědom si základní pravidlo. Dokud se s něčím nesmíříš, budeš se do té samé situace dostávat pořád dokola. A to bez ohledu na to, zda se ti to líbí nebo ne. Rozumíš?“

„No jo, rozumím. To se teda těším!

„To se těš!"– dostane se mi téměř výhružné odpovědi.

„Já jsem se přece snažila seč jsem mohla, abych si tu dovolenou užila!“ – bráním se.

A pak pokračuji: „Meditovala jsem, o spoustě věcí jsem přemýšlela. Taky jsem četla nebo pracovala. Myslím, že jsem udělala vše, co jsem udělat mohla. Snažila jsem se být i pozitivní. Pokud mi bylo fajn, vyloženě jsem si ten pocit vychutnávala, jenže stále přetrvával a dosud přetrvává takový trpký pocit. Spokojená prostě nejsem.… Kde jsem teda udělala chybu, kde je ten zádrhel?“ – dožaduji se odpovědi.

„Hluboko ve svém podvědomí máš pocit, že tu jsi za trest.“

„Jo, to je přesně to, co vyvolává tu trpkou příchuť! Jenže co s tím?“

„Uvědom si, proč tomu tak je. Kdo ti ten trest uložil? Někdo zvenku nebo ty sama?“

„Děláš si snad legraci?! Já sama se budu trestat?!“ – rozčiluji se.

„Bolest si působíš jen ty sama.“

„Možná někdy jindy, ale v tomhle případě to neplatí! Kdyby bylo po mém, tak tu někoho mám.“

„Jenže po tvém není. Jsi tu a sama. Proč?“

„To je pořád dokola. Takhle se teda nikam neposuneme. Už mě to fakt štve.“ – dopaluji se.

„Ano, cokoli není po tvém, naštveš se. Když hned něco nepochopíš, opět se naštveš. Tvoje reakce na všechno nepříjemné je, že se naštveš místo toho, aby ses snažila přijít na to, co ti má příslušná situace říct.“

„To mi křivdíš! Já se přece snažím přijít, co za tím je! Jenže když se mi to nepodaří, tak se holt naštvu… To by přece naštvalo každého, ne? Tolik času teď trávím snahou té které situaci porozumět, jenže nemůžu nic objevit. A tak se tě znovu ptám, kde dělám chybu?“

„Moc do toho rveš svoje chtění a očekávání.“

„Asi jo. – připouštím. „Jenže já už fakt nevím kudy kam.“ – přiznávám svou bezradnost.

„Proč?“

„Připadám si jako v bludném kruhu, ze kterého se nemůžu dostat.“

„Na tobě je rozhodnout se, zda jej opustíš nebo ne. Udělej si v sobě jasno, zda jsi ochotná přijmout do svého života změny a uskutečnit je. Pakliže ano, uleví se ti.“

„I tohle jsem už zkoušela, ale nefunguje to.“

„Ale funguje. Podívej se, co vidíš?“

Vtom se přede mnou objeví následující obraz – kruh,svažující se od mírně zvýšených krajů směrem do středu. Po obvodu kruhu je vyjetá hluboká černá brázda a v té se pohybuji já. Pomalu a těžce. Celý vnitřek kruhu je temný, střed je úplně černý a působí dojmem hloubky. Mimo kruh je vidět krásný zářivý svět plný radosti, štěstí a usměvavých lidí. Jenže je vzdálený, a tím pádem i nedostupný. Mezi tímto zářivým světem a mým kruhem je temná propast. Kruh je na jednom místě přerušen odbočkou, můstkem vedoucím přes propast. Ten je ale tak nezřetelný, že je sotva vidět. Vždy, když obejdu kruh kolem dokola, dostanu se k odbočce s můstkem a chci na něj vykročit, ztratím odvahu a sílu se ze svých vyjetých kolejí vyhrabat. Jak je to depresivní a únavné!

„Jak se ti to líbí?“ – ozve se hlas.

„Nelíbí, ale nemůžu s tím nic udělat.“

„Jak to, že nemůžeš?“

„Mám pocit, že tenhle svět znám, zatímco tamten mě leká. Sice mi tu není dobře, ale nemám odvahu ho opustit.“

„Proč?“

„Protože je to pro mě neznámé. Tady už vím, jak co funguje, kdežto o tamtom nevím nic.“

„A líbí se ti, jak to funguje tady?“

„Nelíbí.“

„A nestálo by za to vyzkoušet, jaké je to tam? Uvědom si jednu věc. To, jak jsi dosud žila, sice důvěrně znáš, ale nelíbí se ti to. Tamto sice neznáš, ale jeví se ti to jako lákavé. Stačí se rozhodnout, že to chceš poznat a vyzkoušet. Dopřej si to nové, krásné. Platí tam sice jiná pravidla, ale není těžké je přijmout za své. Odměnou za to je štěstí... Tak co, jak se rozhodneš?“

„Já bych chtěla, ale…“

„Jaké zase ale! Teď z tebe mluví strach a neochota ke změnám. Tvoje reakce je jen výmluva a omluva za slabost. Rozhodni se!“

………Váhám. Porovnávám svůj svět s tím venkovním.

Až mám jasno: „Chci jinam a jinak. Chci vše změnit, ano chci!!!“

Vtom se kruh na jednom místě přerušuje a naprosto zřetelně se objeví odbočka s můstkem. Teď vidím, že je to můstek vedoucí přes propast spojující oba světy.

Chci na něj vykročit, jenže nohy mám těžké jako z olova. Jakoby byly vrostlé do země.

V té chvíli se ozve: „Máš v sobě vnitřní sílu. Ta ti pomůže všechny překážky překonat. Jen si ji uvědom a použij!“

Myšlenkama se zaměřuji do svého nitra. Objevuji v sobě sílu a aktivuji ji. S její pomocí se mi pak podaří zvednout jednu nohu a udělat namáhavý krok na můstek. Potom pracně vytáhnu i tu druhou.

A už jsem nahoře na můstku!

Ta propast dole pode mnou mi ale nahání strach.

„Žádná propast tam není. To je jen tvůj strach z neznáma. Přejdi ten můstek.“ – zazní další pokyn.

Udělám několik kroků … a než se naděju, jsem na druhé straně.

Jak je tu krásně! … No jo, jenže pořád cítím ten strach.

„Podívej se za sebe.“

Otočím se a dívám se na můstek, přes který jsem právě přešla.

„Rozhodni se kde chceš být.“

„Tady.“ – nemusím nad tím přemýšlet. Mám jasno.

„Pozor! Mnohdy tě tento svět bude svým neznámem lekat, možná podlehneš pokušení vrátit se do prostředí, odkud jsi vyšla. Do prostředí, které je sice temné, ale důvěrně známé. Buď připravená na to, že ta situace přijde, ale je jen na tobě, pro kterou variantu se rozhodneš.“

„No jo, jenže já nevím, co mě tu čeká. Tudíž teď, v téhle chvíli, nemůžu vědět, jak se kdy v budoucnu zachovám.“

„To sice nevíš, ale můžeš s tím něco udělat.“

„A co?“ – nechápu.

„Máš možnost ten můstek odstranit.“

„A jak?“

„Uvědom si, co a jak jsi dosud žila. A na základě toho se můžeš rozhodnout, že to stávající už nechceš. Poděkuj za to, co jsi poznala, prožila, protože teď už víš, jaké to bylo, a hlavně víš, že chceš něco jiného. Pošli minulosti lásku.“

Dívám se na můstek s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu si uvědomuji jistotu, kterou jsem zrovna opustila, na druhou stranu cítím tady za můstkem tu obrovskou nejistotu.

„Rozhodni se. Je to jen na tobě.“

Uvědomuji si, jaký život mám za sebou, uvědomuji si všechny pocity, emoce, které mě celou dobu provázely.

Po kratičké chvíli mám jasno: „Ne, tohle už nechci!“

Vysílám na můstek ze svého srdce lásku a proud žlutého světla, pod jehož dotykem se můstek pozvolna rozpouští, až zmizí úplně.

Vtom slyším: „Tak co, jak je?“

„Cítím se trochu nejistá, ale zvládnu to!“

Až mě samotnou udiví, co to ze mě vypadlo. Jako by za mě promluvil někdo jiný.

„Važ si svého rozhodnutí a stůj si za ním v každém okamžiku, v každé situaci.“

Skončila meditace, skončila i dovolená.

Balím si věci a přitom rekapituluji právě prožité.

Když to tak vezmu, nebylo to tu úžasné? – podlehnu chvilkové euforii z právě objeveného, jenže vzápětí jsem zase v reálu a řeknu si: „A ještě úžasnější je, že už jedu domů. To je úleva!“

Zarazím se. Proboha, jak je možné, že jsem celou dovolenou téměř protrpěla a teď že se těším do práce? No, to jsem to dopracovala!

V tom mi něco dojde. A sakra! Jestliže na věc nahlédnu z pohledu už pro mě známých vesmírných zákonitostí a vím, jak jsem to tady prožívala, co mě teda asi bude čekat příště?… Nebo jsem to tu přece jenom zvládla?

……… Čekám, zda nepřijde nějaké vysvětlení.

Nic, ani slovíčko…

No, nechám se teda překvapit. Léto je ještě přede mnou a nějaká ta dovolená taky… Jaká asi bude? … Že by konečně ta u moře? Jenže to by se musel objevit někdo, kdo by se mnou na ni jel… A co, ono to nějak dopadne. – další úvahy raději stopnu. To abych se zase nepropadla do negativity.

<

Sbalím si věci, naposledy se rozhlédnu po zahradě, a vyrážím na cestu domů. Ruksak mám ještě těžší, než když jsem jela sem. Táhnu s sebou totiž rybíz. Ale navzdory těžkému nákladu je mi docela lehko.

Po příjezdu domů nejdřív ze všeho vyndám trampolínu. Po týdnu lenošení si chci trochu rozhýbat tělo. Pak honem do sprchy a o chvíli později už sedím u počítače.

Přepisuji si zápisky a vtom mi něco docvakne. Vždyť celé to moje dovolenkové meditování bylo o jednom – a sice o rozhodování se. Stejně je divné, že se to pořád opakuje.

„To je přece to nejdůležitější. Rozhodnout se pro nějakou změnu, provést ji a pak už si za svým rozhodnutím stát tak, abys z něj při první příležitosti necouvla.“

„Hmm, jak se zdá, teď budu muset v praxi ukázat, jak dalece svá rozhodnutí myslím vážně, co?“

„Přesně tak. Buď připravená na to, že ne vždy se ti to podaří. Ale nenech se tím otrávit. Jen si řekni, že příště to bude lepší. Ano?“

„Ano….Jenže mně připadá, že rozhodnout se v nějaké meditaci není až tak moc těžké. Horší je pak ta realita.“

„Jen si nemysli. To rozhodnutí muselo přijít z hlouby tvé duše. Ne, že bys jen práskla ‚Tak jsem rozhodnutá.‘ Jen si vzpomeň, kolikrát jsi zaváhala. Uvědom si, že nejdůležitější je vždy ono rozhodnutí. To za tebe nikdo udělat nemůže. Informace, jak se z určitého stereotypu dostat, přicházejí odkudkoli – z knih, z filmů, od lidí kolem tebe, ale jen na tobě záleží, jaké k nim zaujmeš stanovisko, co s nimi uděláš. Buď je odhodíš jako něco pro tebe nepřijatelného, nepříjemného, nezajímavého, nebo se rozhodneš je použít a provést ve svém životě změnu. Jen tak se ve svém vývoji dostaneš dál. Sice tě v první chvíli může vyděsit, že se děje něco neznámého, ale pokud tuto změnu přijmeš a nebráníš se jí, přijde pak posun. Rozumíš?“

„Rozumím. Děkuji.“