5. Andělé a já

Je víkend a já jej opět trávím na chatě.

V sobotu ráno, hned jak se probudím, můj pohled zamíří směrem k oknu. Podle meteorologů má totiž celý víkend propršet.

No, jak tak koukám, sice je zataženo, ale na déšť to nevypadá.

S úlevou se hrabu ven z postele.

O něco později vyndávám na zahradu lehátko a zabalena v dece nasávám nádhernou svěží atmosféru a zaposlouchám se do zpěvu ptáků.

Možná bych takhle proseděla celý den, jenže mě čeká spousta práce. Tráva je vysoká, potřebovala by posekat.

Průšvih je, že minulý týden začala stávkovat sekačka. Sice jsem hned vyslala SOS k manželovi, aby se na ni přijel podívat, jenže mi řekl, že je marodný. Takže je to na mně.

Že bych vyndala kosu? Hmm, to by nemuselo dobře dopadnout. Naposledy jsem ji držela v ruce někdy před třiceti lety a ani tehdy to nebyla žádná sláva.

Vtom slyším: „Jsou tu s tebou duchovní bytosti, andělé. Popros je o pomoc.“

„To je blbost! Přece je nemůžu prosit o pomoc se sekačkou.“ – oponuji.

„Zkus to a věř, že ti pomůžou!“

Stojím tu uprostřed zahrady a nemůžu se rozhodnout – Mám opravdu poprosit i když se rozum vzpírá, anebo se mám na to vykašlat a rovnou si dojít pro kosu?

Znovu slyším: „Tak to přece zkus.“

Připadám si trapně sama před sebou. Já, dospělý, racionálně uvažující člověk, a mám věřit, že existují andělé? A když už bych uvěřila, mám je snad prosit o pomoc v tak materiální záležitosti jako je sekačka?

Nakonec si řeknu - A co, vždyť tu nikdo není. V nejhorším se ztrapním sama před sebou. Stále je mi naznačováno, že nám duchovní síly pomohou, jestliže je o pomoc poprosíme.... tak to teda zkusím... I když, se sekačkou?... – zakroutím hlavou.

Ale při pohledu na přerostlou trávu se nakonec rozhodnu. Jdu do boudy pro sekačku a vyndávám ji ven.

Dívám se na ni a v duchu prosím anděly o pomoc. Aspoň pro dnešek, než manžel přijede a dá ji do pořádku.

Zmítána rozporuplnými pocity nad ní nějakou dobu postávám, až ji nakonec zapnu.

Sekačka divně zahučí a mně hned bleskne hlavou - Vždyť jsem to říkala, to je úlet!

Jenže vzápětí se motor normálně rozběhne.

S jistými obavami a napětím posekám první metry. Přece jen nevím, co to se sekačkou udělá.

Jo, je to v pořádku!

Poděkuji celému Vesmíru a pouštím se do sekání naplno.

Tráva je vysoká a mokrá. Sekačka se každou chvíli zasekne a já musím nůž z chuchvalců slepené trávy vždy uvolnit, abych mohla pokračovat dál.

Je to otravná práce, stále se opakuje to samé.

A už se zase zasekla!

Uvolňuji nůž a sekačku znovu zapínám.

Vtom se ozve rána, zpod sekačky vyletí mobil.

Nevěřícně na něj zírám. Proboha, jak se tam dostal?

Aha! Jak jsem se před chvílí ohnula, zřejmě mi vypadl z kapsy... Ale jak je možné, že jsem si ho nevšimla a dokonce jsem ho ještě přejela sekačkou?

Vezmu ho do ruky.

No jo, futrál je celý rozervaný a kryt je skoro na hadry.

Tak, a mám po mobilu!

Přijde mi to líto.Vždyť je skoro nový! Moc jsem si ho neužila, a teď je po něm!

Vtom si uvědomím, že táta je v lázních a večer mi má zavolat. Taková ta oboustranná kontrola, že jsme oba v pořádku. Jenže když se mi nebude moct dovolat, vyděsí se. Určitě si bude myslet, že se mi něco stalo. Jak by ho mohlo napadnout, že se mi rozbil mobil?

A co teď? Jsem na chatě, tudíž odříznutá od telefonu, a tak mu nemůžu zavolat a říct, že je vše v pořádku.

Bezradně ho převracím v ruce, snažím se poskládat jednotlivé kousky krytu dohromady a přemýšlím co dál.

Zkouším ho zapnout. Displej sice naskočí, ale není signál. Asi se něco stalo s anténou. Vidím, že z boku, zrovna u displeje, je celý oříznutý. Čouhají tu všelijaké plíšky, drátky.

Přece jen zkouším zavolat. Co kdyby?

Nic. No jo, jak by mohl fungovat, jestliže není signál.

Napadne mě, že asi není náhoda, co se stalo.

.........Zamyslím se. Na mobilu přece nic špatného není, pokud ovšem na něm člověk není závislý. A to já nejsem!

Hlava se mi od samého přemýšlení vaří, jenže mi to není nic platné. Nic mě nenapadá.

Sedám si ke stolu, obhlížím napáchanou škodu a říkám si, že není úplně k odepsání, jestliže funguje aspoň něco.

Vtom mi přijde do hlavy myšlenka – kolem sebe přece máme anděly, proč se na ně neobrátit? Nakonec co? Se sekačkou mi taky pomohli. Proč by teda nemohli i s mobilem?

Beru jej do ruky a v duchu prosím anděly o pomoc. Prosím je a vysvětluji, že ne kvůli sobě, ale kvůli tátovi, aby si nedělal starosti a nepřitížilo se mu. V pondělí odnesu mobil do opravy a buď mi ho spraví, nebo si koupím nový. Ale teď mi jde o to, aby se mi táta dovolal.

Během svých proseb nepřítomně koukám kolem sebe. Po nějaké době se na mobil podívám a nevěřím svým očím – na displeji naskočil signál. Nejdřív jedna čárka, pak dvě, a za chvíli je už signál plný.

Neuvěřitelné! Zkouším zavolat. Super, jde!

Neváhám a vysílám díky kamsi do Vesmíru: „Děkuji ti Vesmíre za tvou pomoc!“

 

* * *

Víkend končí a já jedu domů. Večer si jdu lehnout plná nových těžko uvěřitelných zážitků, z nichž se mi točí hlava.

Spím krátce, asi po hodině se probouzím. Převracím se, hledám vhodnou polohu, ale ne a ne usnout.

Vtom slyším: „Vstaň!“

Dělám, že nic neslyším. Hodím sebou na druhý bok a snažím se zabrat.

Znovu slyším: „Vstaň!“

Vstávám, ale místo k počítači, kam jsem asi měla jít, jdu do kuchyně něco slupnout.

Zapadnu zpět do postele a pokouším se usnout.

Venku se strhává bouřka, lije jako z konve. Spánek nepřichází.

Za chvíli znovu slyším: „Vstaň!“

Zavrtávám se pod deku a odmítám vstát. V noci se má přece spát, a ne vysedávat u počítače, ne? Jenže když i po dalších dvaceti minutách jsem stále vzhůru, naštvu se, vyhrabu se z postele, hodím na sebe teplou mikinu a k počítači přece jenom usedám.

Začnu dost naštvaně: „Tak jsem teda vstala. Prosím tě, proč mám zapisovat? Proč nemůžu spát? Proč mám psát teď a ne ve dne?“ – chrlím jednu otázku za druhou.

„To bylo otázek! Rozumíš tomu, co se ti teď děje?“ – ozve se hlas.

„Asi ne úplně všemu.“

„Proč ta váhavá odpověď?“

„Protože to fakt nevím.“

„Nevíš?“

„Ne!“

„Zamysli se.“

„A nad čím? Že se mi jakoby porouchávají spotřebiče, aby pak zázračně ožily? Co si o tom mám myslet? Na to můj rozum nestačí.“

„Rozum možná ne, ale tvoje intuice ano.“

„Znamená to snad, že se mám spoléhat na duchovní síly?“

„Ano, výborně!“

„Úplně ve všem?!“ – nevěřícně se zeptám.

„Ano.“

„Dobře, tohle jsem tedy pochopila. A co dál?“

„Ty nevíš?“

„Ne.“

„Proč máš problémy s dýcháním?“

„Asi proto, že potlačuji emoce, ne?“

„Ano. A proč je potlačuješ?“

„Protože se jich bojím.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Víš.“

„Nevím. Promiň, ale já opravdu nejsem schopná v noci přemýšlet. To není vzpurnost a neochota, ale já na to fakt v noci nemám. Chce se mi totiž strašně spát. Ještě jsem tak schopná něco číst, ale přemýšlet opravdu nemůžu.“

„Tak si jdi číst.“

„Ale co?“

„Vyndej z knihovny první knihu, která ti padne do ruky.“ – radí mi hlas.

„A co když nebudu vědět, kterou si mám vybrat?“

„Budeš, jen jdi.“

Vstávám od počítače a jdu ke knihovně. Přehlížím hřbety knih, když mi zrak padne na jednu z nich.

„Je to ta správná?“ – ptám se.

„Ano, je.“

Beru knihu do rukou tak, aby se sama otevřela. S jistou dávkou zvědavostí do ní nahlédnu. Ovšem z toho, co je tam napsáno, moc moudrá nejsem. Zkouším tedy knihu otevřít na jiném místě. Ale ani tento text mě nijak neinspiruje.

Beru si knihu do postele s tím, že si obě kapitoly přečtu ještě jednou, pečlivě.

Poté, co dočtu, ptám se: „Přečetla jsem si příběh o mladíkovi, který svou láskou zachránil matku před smrtí. Jenže když chtěl takto pomoct i otci, nepodařilo se mu to. Na závěr bylo ponaučení, že je důležité naučit se vnímat srdcem a lásku je nutné jak umět dávat, tak i brát... Pak jsem si přečetla ještě další pasáž, v níž se mluví o pokoře. Ve smyslu, že se nemám proti ničemu bouřit, ale mám vše přijmout, poděkovat a snažit se z každé situace poučit... Dobře, to ke mně tedy promluvila kniha. A co to prosím tě mělo znamenat?“

„Ty nevíš?“– ozve se v poslední době tak často opakovaná věta.

„Nevím, ale zkusím na to přijít. To první bylo o tom, že mám být připravena pomáhat lidem. Ano?“

„Ano, a jsi?““

„Ne.“

„Proč?“

„Nevím, necítím se na to.“

„A to je odpověď?“

„Hmm.“ – nesrozumitelně zahučím.“.

„A nechceš to změnit?“ – zeptá se mě hlas.

„To bych chtěla, jen nevím jak.“ – snažím se z téhle pro mě nepříjemné situace vykroutit.

„Prostě si řekni, že chceš a za tím si stůj.“

„To je takhle jednoduché?“ – nevěřícně se ptám.

„Ano.“

„Dobře, tak chci.“ – jsem se vším rychle hotová.

„To je málo.“

„A co mám ještě udělat?“ – nechápu... I když ve skrytu duše mi je jasné, že tohle mi projít nemohlo.

„Nemůžeš jen říct, že chceš, je třeba si i uvědomit, co to obnáší a procítit si to.“– vysvětluje mi hlas.

„No jo, jenže toho se právě bojím.“ – přiznávám.

„Vida, takže vlastně nechceš.“

Dojde mi, že hlas do mě viděl už od samého začátku.

„Asi ne, opravdu se na to necítím.“ – vidím, že nemá cenu mlžit.

„A jsme zase u toho. Tak s tím něco udělej.“

„Nemusím ale teď v noci, ne?“ – snažím se vyloudit odklad.

Kupodivu je mi povolen, protože zazní: „Ne, teď nemusíš.“

„Pokusím se něco vymyslet zítra. Ano?“

„Ale nevymýšlej hlavou. Zkus si to procítit přes srdce.“

„Jasně.“

„A teď k tomu druhému – k pokoře. Jak na tom jsi?“

„Tohle není můj problém, teď už fakt není.“ – procítěně odpovím.

„Ne?!“ – zdá se, že mi hlas moc nevěří.

„Ne.“

„Nikdy?“

„Někdy možná ještě ano,ale většinou už ne.“

„Tak něco udělej s tím, aby už nikdy ne.“

„A prosím tě jak?“

„Jednoduše, rozhodni se.“

„Ježíšmarjá, a zase jsme u toho!!!

„Jasně, že jsme. Proto sis tu knihu měla přečíst, aby sis uvědomila, na čem máš pracovat.“

„Nemyslíš si, že toho mám teď k řešení moc najednou?“ – vzpírám se.

„Nemyslím.“ – zazní rázná odpověď.

„Mně se vyrojilo tolik problémů, že nevím, se kterým mám začít.“

„Tak začni zrovna s tímhle.“ – zazní jednoduchá rada.

„A co mám dělat s těmi temnými stíny minulosti?“

„Ty teď nechej. Až bude čas na jejich vyřešení, pustíš se do nich.“

„A proč se mi teda teď začaly připomínat?“ – nechápu.

„Abys o nich věděla.“

„Takže si s nimi nemám lámat hlavu?“

„Ne.“

„A proč jsem se kvůli nim dusila?“

„Aby sis uvědomila, jak jsou závažné. A hlavně, abys už konečně pochopila, že tu jsou a že před nimi neutečeš. Stejně jako Jonáš neutekl před Bohem, stejně tak ty neutečeš před svými problémy. I když se o to snažíš.“

„Proboha a proč zase tohle přirovnání?“

„Protože před Bohem utéct nemůžeš.“

„A co mají moje problémy společného s Bohem?“

„Abys mohla sloužit Bohu tak jak máš, musíš být oproštěná od všeho, co tíží tvé nitro.“

„Jenže to nebudu nikdy!

„Nedělej si zbytečné starosti. Bůh sám posoudí, co je důležité a co není.“

„Tak jo. A můžu už jít spát? Už je půl třetí a jsem děsně ospalá.“

„Jen jdi.“

„Dobrou noc.“

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.