7. Nemoc

Víkend se sice vydařil, ale ty dozvuky! Z ničeho nic jsem onemocněla.

Jsem z toho otrávená, ale taky rozčilená. Stejně jako jindy ani teď nerozumím, proč jsem takhle dopadla, jaké poselství nemoc přináší.


V poslední době se mi zdají zvláštní sny. I dneska se mi jeden takový zdál. Sice mu nerozumím, ale závěr je jasný – Mám odhodit svůj strach a věřit.

Zakroutím nad tím hlavou. Už zase?

Vtom se ozve: „Nauč se věřit. Ať se ti děje cokoli, ať se dostáváš do jakýchkoli situací, které tě lekají a nahánějí hrůzu, stále měj na paměti jediné – VĚŘ. Věř, že vše, co se ti děje, je jen a jen pro tvoje dobro. VĚŘ, že se ti na hlavě nezkřiví jediný vlásek, pokud se zkřivit nemá, VĚŘ, že pokud se bez jakéhokoli strachu a zdráhání poddáš mému vedení, půjde vše snadněji než když se budeš vzpírat, bát nebo pochybovat. Až se VÍRA stane tvou přirozeností, pak postoupíš dál. Dřív ne. Toto je tvůj největší úkol.“

„Ano Bože, tak ráda bych věřila přesně tak, jak jsi mi řekl. Tak ráda bych se tvému vedení poddala bez obav a pochybností, ale opravdu mi to nejde. Ještě tak v období klidu se jakž takž daří, ale jen se začne dít něco, s čím si nevím rady, vylekám se nebo se začnu bouřit. Celá se do svého strachu propadnu a začnu vymýšlet vše možné a nemožné, abych situaci vyřešila sama místo toho, abych vše odevzdala tobě. Prostě to nezvládám.“

„Ale zvládáš, jen se víc uvolni. Uvidíš, jak ti pak všechno půjde snáz.“

„Děkuji za povzbuzení. Tyhle dny jsem měla zase možnost se přesvědčit, jak na tom jsem. Poté, co jsem procítila energie přírody, onemocněla jsem. A to neuvěřitelně rychle. Už v neděli mi začalo být zle, ale říkala jsem si, že si s tím nějak poradím, jenže v pondělí už jsem skoro nemohla dýchat. Průdušky a celá hlava byly jako v ohni… No jo, vždyť je to zánět a pořádný! To mi dochází až teď… Jen nevím, proč ho mám… Jde o následné čištění kvůli těm energiím, nebo jsem snad někde něco chytila? Je toho teď hodně, ze všech stran slyším, že řádí virózy. Proč bych tedy i já nějakou nemohla chytnout? … No jo, ale jak bych k tomu přišla zrovna na chatě?“

„A víš, proč ten zánět?“

„Nevím.“

„Víš, co znamená? Je to rozpor, konflikt, potlačení něčeho, co odmítáš vzít na vědomí. Zamysli se, co odmítáš přijmout.“

„Napadá mě jedině to vnímání energií.“

„A proč máš v sobě konflikt?“

„Na jednu stranu to bylo příjemné, na druhou stranu to ale nechci.“

„Proč ne?“

„Bojím se.“

„Proč?“

„Já nevím.“

„Proč to jen nepřijmeš, proč se bráníš?“

„Nevím, co si o tom myslet, zaskočilo mě to. Ale ne zase tolik, abych se tomu bránila… Víš, co mi je ale divné? Že se takovéhle věci dějí zrovna mně.“

„Nemusíš tomu rozumět, stačí to jen přijmout.“

„Hmm, já se o to pokusím…“

„Jaký jsi měla další rozpor, konflikt?“

Opakovaně jsem dostávala informace, že budu pomáhat druhým. Léčit je.“

„Proč to odmítáš?“

„Necítím se na to.“

„Proč?“

„Nikdy jsem to nechtěla a ani chtít nebudu, proč se tomu teda mám věnovat?“

„Protože na to máš.“ – odbude mě hlas.

Pak mi položí další otázku: „Proč to od sebe odvrhuješ?“

„Nechci to.“

„Ale proč to nechceš?“

„Prostě nechci!“

„Znovu se tě ptám – Proč?“

„Nahání mi to strach. Je to velká zodpovědnost.“

„Proč ji nechceš přijmout?“

„To je pořád dokola! Necítím se na to!“

„Proč?“

„Nechci se cpát někam, kam nepatřím.“

„Nikam se necpeš. Nechej všemu volný průběh, neodmítej to a uvidíš, jak se vše vyvine. Rozumíš?“

„Mám pocit, že ano, ale asi mi potrvá nějakou dobu, než se s tím srovnám. “

„Znovu ti opakuji – Vše, co se ti děje, je pro tvoje dobro.“

„No jo, máš pravdu. Já to tak někdy i vnímám. Třeba v pondělí. Mailovala jsem kamarádce a stěžovala si jí, jak mi je zle. A na závěr jsem napsala, co mi v té chvíli prolítlo hlavou - Když to vezmu z nějakých vyšších principů, cokoli se nám děje, děje se pro naše dobro. Ať se nám to zdá sebehorší, sebenesrozumitelnější, ať se nám to líbí nebo ne, stejně je to pro naše dobro. A budeme-li si jistí, že takhle ty vesmírné principy fungují, nezbývá než věřit, že i když my nevíme, ‘oni‘ vědí, takže není důvod si dělat starosti, a tudíž je možno se uklidnit a být v pohodě.

Jenže takhle jsem uvažovala jen v okamžiku, kdy jsem jí to psala, vzápětí jsem se ale ponořila do svých strachů a úplně jsem zapomněla, že si vlastně starosti dělat nemusím.“

„A čeho ses tak vylekala?“

„Odpoledne jsem šla k doktorovi pro léky. On mi je sice dal, ale řekl mi, že odjíždí na dovolenou. A já se vyděsila, jestli tu nemoc zvládnu bez jeho pomoci, když je mi tak zle. No a pak mi přišlo poněkud paradoxní, že mi kamarádka okopírovala moje vlastní slova jako odpověď na moje starosti a stížnosti. A já se v té chvíli chytla za nos a řekla jsem si – To snad není možné, jeden den jsem nad věcí a všechno je mi jasné, a druhý den už o tom nevím! Pak jsem se uklidnila a odevzdala to nahoru, že to určitě zvládnu. A v té chvíli se mi ulevilo.“

„Takže je ti všechno jasné?“

„Je, i když asi ne v takovém rozsahu, v jakém bych měla. Ale děkuji za všechno.“


Uplynulo několik dní, stále jsem nemocná. Nemůžu dělat nic jiného než polehávat, posedávat.

Průšvih ale je, že jsem-li delší dobu v nečinnosti, začnu přemýšlet. Kdyby šlo jenom o přemýšlení, jenže já vždy sklouznu k hodnocení a rozebírání všeho dění, kterým v poslední době procházím. A samozřejmě, že se snažím přijít na to, zda ke mně promlouvá můj vnitřní hlas, intuice či podvědomí, nebo jestli třeba nejde o informace z jiných sfér. No a pak je tu ještě jedna možnost – co když si všechno vymýšlím?

Ovšem ať si lámu hlavu sebevíc, nedokážu přijít na to, jak to vlastně je.

Vtom se ozve otázka: „Tak co, jak je?“

„Nic moc, hlavou se mi honí spousta otázek.“

„Jaké otázky?“

Vůbec něčemu věřím.“

„Tak si to postupně rozeber. Čemu věříš stoprocentně?“

„Že je Bůh a že platí vesmírné zákony. A ať je známe, uznáváme nebo ne, přesto existují a platí.“

„A co ti z toho vyplývá?“

„Ať se mi děje cokoli, děje se tak v souladu s těmito zákony.“

„Co dál?“

„I když něčemu nerozumím, přesto platí to předchozí.“

„A co když se ti něco nelíbí nebo to není podle tvých představ?“

„Stále platí to předchozí.

„O čem jsi dále stoprocentně přesvědčená?

„Začínám být přesvědčená o tom, že vše co tu je, včetně nás, včetně myšlenek, je energie.“

„A co z toho vyplývá?“

„Že všechno, co se mi děje, je buď v souladu s vesmírnými zákony, nebo jsem si to přitáhla svým myšlením, svými skutky. Respektive platí obojí.“

„A odvíjí se od toho něco?“

„Ano. Jestliže se mi něco děje, byť tomu nerozumím nebo se mi to nelíbí, nemá cenu s tím bojovat, odmítat to, ale mám to přijmout.“

„Co dál?“

„Nemám mít z ničeho strach. Ten mi jen ubližuje. Mám vše přijímat s pokorou a vírou, že Bůh mi pomůže ať je ta situace jakkoli pro mě těžká a nepřijatelná. Mám děkovat za vše – za to dobré, ale i za to špatné. Teda z mého pohledu špatné. Protože i to špatné je v konečném důsledku pro mě dobré.“

„Tak a jsme u jedné důležité věci. Věříš stoprocentně tomu, že vše, co se ti děje, je pro tvoje dobro?“

„Na 95% ano, jenže asi ne vždy to dobře odhadnu.“

„Jak jsi na tom s vírou, že dostaneš, oč žádáš?“

„No, to už je těžší. Pokud po něčem toužím, ale na úrovni svého podvědomí nevěřím, že bych to mohla dostat, nebo mám strach, že toho nemůžu dosáhnout, tak si to vlastně brzdím. Ne?“

„Ano, a co s tím můžeš udělat?“

„Měla bych se přestat bát?“

„Ano. A co dál?“

„Měla bych mít na paměti, že platí vždy a za každých okolností – pokud chci něco, co je pro moje dobro a je-li to v souladu s vyššími plány, tak to dostanu. A pokud chci to, co v souladu není (byť bych si myslela pravý opak), tak to nedostanu, i kdybych stokrát chtěla. Je to tak?“

„Je. A jak jsi na tom s vírou v komunikaci?“

„Abych pravdu řekla, dost blbě. Stále mám obrovské pochybnosti, a to navzdory všem těm štemplům, které jsem dostala. A už nevím, co s tím mám udělat.“

„Na to je jednoduchá odpověď – VĚŘ.“

„Promiň, ale to už tady bylo.“

„Není jiné pomoci.“

„Přece si ale můžu i vymýšlet, ne?“

„Můžeš.“

„Jak poznám, kdy si to vymýšlím a kdy jsou to info odjinud?“

„Intuitivně to poznáš.“

„A co když ne?“ – trochu se vzpouzím. Přece se znám.

„Říkám ti, že to poznáš.“

„No jo, ale to je právě to, že si tím jistá nejsem. A proto v naši komunikaci stoprocentně věřit nemůžu. A teď se dostávám ještě do situací, že mě lidi prosí o radu, pomoc. A já bych jim chtěla pomoct. Jenže copak můžu, když ničemu nevěřím?“

„Neříkáš pravdu, ty jim pomoct nechceš.“

Zamyslím se. Jak to se mnou ve skutečnosti je?

.......... Po chvíli mám jasno, a tak přiznávám: „Máš pravdu, opravdu nechci. Ale nevím proč.“

„Víš.“

„Nevím!“

„Zamysli se nad tím, proč nechceš.“

„Připadá mi nelogické, abych druhým radila, jestliže si nedovedu poradit sama se sebou.“

„Proč si nedokážeš poradit?“

„Protože to nedovedu. Promiň mi to, ale fakt to neumím.“

„A já ti říkám, že umíš.“

„No ty to asi víš líp. Jenže já mám opravdu pocit, že neumím!“

„Kde se ten pocit v tobě vzal?“

„Nevím… Já to teda řeknu jinak. Možná s těmi normálními problémy si už rady vím, i když jenom někdy. Ovšem s těmi zdravotními ne.“

„Proč?“

„Protože nemoci jsou zprávy o závadném stavu naší mysli. A ačkoli se snažím, hodně snažím, tak těm zprávám nerozumím.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Víš.“

.......Snažím se tuhle slovní přestřelku rozdýchat.

Nakonec připouštím: „Dobře, možná se podvědomě bráním rozumět, abych pak nemusela něco změnit.“

„Proč se bráníš?“

„Má na to vliv i moje minulost. Ale do té se mi teď nechce.“

„Proč se ti do ní nechce?“

„Už jsme o tom mluvili. Mám pocit, že nemám na to, abych se v ní hrabala.“

„A proč si myslíš, že na to nemáš?“

„Je tam hodně bolavého.“

„Proč se bojíš, jestliže víš, že tě v tom Bůh nenechá?“

„Toť otázka. Asi proto, že tomu nevěřím.“

...... Přemítám se nad tím, kam náš rozhovor sklouzl.

Než si stihnu srovnat myšlenky, zazní další otázka: „Vraťme se k tomu, proč nechceš lidem pomáhat. Řekni mi, proč?“

„Nevím.“

„Nestřílej své nevím od boku. Zamysli se.“

„Napadlo mě, že mi přijde nespravedlivé, že já si musím na vše přijít sama, zatímco ostatní by to měli dostat zadarmo?“

„A co přísun informací, které ty dostáváš až pod nos? Mají druzí něco takového?“

„Nemají.“

„A kde je teda ta tvoje nespravedlnost? Ty máš přijímat informace, abys druhým pomáhala, a ne aby sis je nechávala pro sebe.“

„Jenže já z nich nemám žádný užitek.“ – namítnu.

„Jak to, že nemáš?“ – nechápe hlas.

„Možná, že mám. Ale ne takový, jaký bych si představovala… Promiň, to jsou zase ty moje představy.“

„Ano, to jsou JEN tvoje představy. Takže zpět k tématu, jak to bude s tou pomocí pro druhé?“

„Tak teda jo.“ – zahučím si pro sebe a pak pokračuji: „Vždyť ale nevím, jak na to.“

„Nechej všemu volný průběh a uvidíš.“

„Promiň, ale mě to děsí a hlavně se na to necítím.“

„Neboj se a VĚŘ.“

........ Sedím jako zařezaná a čekám, bude-li nějaké pokračování... Nic dalšího už není, a tak to po chvíli vzdávám. Zdá se, že jsme pro dnešek skončili.


Ačkoli se snažím udělat pro uzdravení maximum, pořád jsem ještě nemocná. Dostává mě jak moje nemoc, tak i to, že nemůžu ven mezi lidi, že musím být doma.

Od samého rána se nalézám ve značně chmurné náladě.

Pouštím si relaxační hudbu a snažím se přeladit do lepší nálady.

Nedaří se, pořád ta černá deka… To je teda děsný! – jsem otrávená ještě víc.

Sakra, jak se z toho dostat, když jsem tu zavřená mezi čtyřma stěnami a tím pádem před sebou a nepříjemnými myšlenkami nemůžu nikam uniknout? – zoufám si.

„Proč si zoufáš?“ – ozve se hlas.

„Nevím a neptej se mě proč, já to opravdu nevím. Nevím, co se děje, proč se to děje, a hlavně co s tím mám dělat.“

„Jak to, že nevíš? Rozeber si postupně jedno po druhém. Nejdřív si uvědom, kdy ses do tohohle rozpoložení dostala.“

„Asi to začalo tím, když ke mně včera přišla kamarádka a začaly jsme se bavit o dovolené. A já si uvědomila, jak moc bych letos chtěla jet k moři. Těším se na to už několik let, ale pořád se nedaří.“

„Proč se nedaří?“

„Protože mám pocit, že pro zařizování dovolené nemám hnout prstem, že prostě nějaká příležitost přijde.“

„A jestliže máš tenhle pocit, proč se mu teda nepoddáš?“ – nechápe mě hlas.

„Protože zdravý rozum se vzpírá a říká – ‚Nebreč a něco si sežeň. Jestliže budeš sedět na zadku a v duchu se užírat, že nikam nejedeš, tak taky nikam nepojedeš. Musíš pro to něco udělat.‘ ... Z toho vzniká obrovský rozpor a ten mě ničí.“

„A co kdybys poslechla ten hlas ve svém nitru a rozumové argumenty nechala plavat?“

„To se mi právě nedaří. Protože já už bych letos opravdu chtěla strávit nějakou pěknou dovolenou.Ty minulé byly totiž všechny nevyvedené.“

„Netrap se, přece víš, že vše, co se děje, je pro tvoje dobro, ne?“

„Ale k čemu je dobré, že svoje dovolené protrpím?“

„Ty říkáš protrpím, já říkám, že byly pro tvoje dobro.“

„Tak dobře, možná pro moje dobro byly, jenže já to tak nevidím… I když… díky nim jsem vlastně začala komunikovat a psát... a výsledkem jsou nejen knihy, ale taky posun v mém uvažování.“ – dojde mi, jak to se mnou je.

Pak se ale vzepřu: „A stejně jsem je protrpěla!“

„Kdybys k nim změnila přístup, nemusela jsi je protrpět. Měj na paměti obrovský užitek, který ti přinesly.“

„Jo, máš pravdu… Já ti řeknu, jak to s tou dovolenou je. Někdy na jaře mi Míla řekla, že jedna známá, které dala přečíst mou knihu, by se mnou prý k tomu moři jela. Natěšila jsem se, že ta dovolená vyjde, jenže pak to vyšumělo do prázdna a já mám od té doby pocit, že se ta situace bude opakovat a já, aniž bych cokoli podnikala, na tu dovolenou přece jenom pojedu. Ovšem takhle to vnímám jen do chvíle, než do toho narvu rozum. Ten mi totiž říká, že to jsou jenom nějaké moje ujeté pocity, a že bych sama měla přiložit ruku k dílu.“

„Nebyla včera řeč o tom, že pokud něco být nemá, tak i když se o to sebevíc budeš snažit, stejně to nebude?“

„Byla. Tím mi snad chceš naznačit, že opravdu nemám nic dělat a jen trpně čekat, co bude a jak bude?“

„A proč trpně, proč ne s pokorou?“

„Hmm, asi jo.“

„Jestliže něco děláš, co není v souladu s Božími zájmy, vede to někam?“

„Asi ne.“

„Určitě ne! To je to samé, jako bys plavala proti proudu.“

„O tom už byla řeč. Jenže mě tohle přirovnání nebere.“

„Mělo by, v něm je totiž ukryta hluboká moudrost.“

Než stačím něco namítnout, objeví se přede mnou řeka a v ní jsem já.

Slyším příkaz: „Plav proti proudu!“

Snažím se ostošest, vynakládám obrovské množství energie, přesto se nehnu ani o kousek vpřed. Dokonce mě proud zanáší zpátky.

Střih – jsem venku.

„Tak co, jaké to bylo?“ – zeptá se mě hlas.

„Nic moc, stálo mě to hodně námahy a stejně jsem se nikam nedostala.“

„Vidíš, a přesně takové je to i v životě, snažíš se, snažíš, ale nikam to nevede. Jen jsi ze všeho vyčerpaná.“

Vzápětí opět vidím řeku, v níž plavu.

A nový příkaz: „Plav po proudu!“

Uvolněně se nechávám unášet proudem. Aniž bych se namáhala, dostávám se dopředu.

Střih – a jsem venku.

„Jaké to bylo teď?“

„Samozřejmě že takhle to bylo lepší!“ – vyletí ze mě blesková odpověď.

„Když je ti to tak jasné, proč se tím neřídíš?“

„Teoreticky mi to jasné je, jenže v reálu mi nedojde, kdy obrazně plavu po proudu a kdy proti.“ – namítnu.

„Dávej si pozor na to, jak se v té které situaci cítíš a jestli se ti daří uskutečňovat to, co chceš. Pokud se cítíš nepříjemně a máš pocit, jako by ti život házel klacky pod nohy, tak jdeš obrazně proti proudu. Pokud se na tohle zaměříš, bude se ti žít líp.“

„To bude ale těžké.“ – trochu se vzpírám. Tuším, že to nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

„Co je na tom těžkého? Nic není těžké! Zase máš o návod víc, jak životem lehce proplouvat.“

„Hmm, tohle sedí... Stejně je zajímavé, kolik lidových rčení je platných. Přesvědčuji se o tom čím dál víc.“

„Ano. Už jsme o tom mluvili. A teď se vrátíme ke tvé nenaloženosti. Už víš, čím se odstartovala. Co uděláš, aby se to příště neopakovalo?“

„Nevím, asi bychom se příště měly tomuhle tématu vyhnout. “

„Opravdu si myslíš, že tohle je to nejlepší?!“ – zazní provokativní otázka.

Já se ale vyprovokovat nenechám: „Ano! Alespoň by mě to nezraňovalo a předešlo by se následným negativním emocím.“

„Ty myslíš, že zakázat druhým, aby mluvili o pro tebe nepříjemných věcech, je to nejlepší řešení?“

„Jasně!“

„Jsi si tím jistá?“

Už se chystám odseknout, že si jistá jsem, když mi dojde, že tudy cesta nevede. Přece nemůžu zrušit slovo dovolená a vše co s ní souvisí jenom proto, že já mám žal na duši, protože se kvůli dovolené trápím, a nevím, jak já tu svou letos strávím. To opravdu nemůžu... Takže co tedy? ... Nezbude mi nic jiného, než se s tím pokusit vyrovnat. Abych už necítila ve svém nitru nože, které se otáčí a působí mi bolest, jakmile slovo dovolená zaslechnu. Musím být schopná se bavit i na tohle téma... No jo, ale jak?

„To je jednoduché. Stačí jediné – smiř se se vším. Přijmi fakt, že vše je jak má být. A až bude čas, přihraje ti Vesmír do cesty někoho, kdo s tebou na tu dovolenou pojede. Rozumíš? Přestaň na to myslet, přestaň se tím obírat, přestaň se zraňovat úvahami co by... kdyby..., přestaň do toho tlačit svoje já chci.“ Nechej všemu volný průběh. I v tomhle případě se poddej toku života. Bude to pro tebe snadnější, míň vyčerpávající a taky míň bolestivé. Uleví se ti, a pak se stane, co se stát má.“

„To je mi zase jeden jednoduchý návod.“ – zahučím svou oblíbenou námitku, ale pak už smířlivěji dodám: „Tak jo, já to teda zkusím.“

„A teď přejdeme k dalšímu. Co tě ještě rozhodilo?“

„O tom se mi nechce mluvit. Uvědomila jsem si nehezké emoce.“

„Jen je pojmenuj, neboj se. Pokud před nimi budeš strkat hlavu do písku, nikdy se s nimi nevypořádáš. Tak copak se objevilo?“

„Tak jo, já to teda řeknu i když je mi to nepříjemné. Objevila se závist.“

„A co s ní hodláš dělat?“

„Nejraději bych ji někam zastrčila, protože tahle vlastnost je hnusná.“

„Je to vlastnost stejná jako všechny ostatní. Je zapotřebí, aby sis uvědomila, co taková závist obnáší.“

„Nevím, co obnáší, vím jen, že se mi nelíbí.“

„A proč se ti nelíbí?“

„Člověk by přece neměl závidět, ne?“

„A proč by neměl?“

„Protože to není pěkné.“

„Proč není?“

„Protože tak vysílám negativní energii jak k sobě, tak i k druhým.“

„A co s tím uděláš?“

„Asi bych ji měla stopnout, ne?“

„Ne, dovol si ji prožít.Možná ti to přijde divné, ale ona tě může svým způsobem i obohatit. Uvědom si a pojmenuj, co ji v tobě vyvolává. Když to uděláš, přijdeš na to, po čem toužíš a čeho bys chtěla dosáhnout. Dávej si ale pozor, aby ses nenechala zahltit její negativní energií. Přijmi ji, poděkuj jí a pošli ji pryč s tím, že už ji nepotřebuješ.“

„A tohle pomůže?“

„Ano. Nemůžeš své emoce potlačovat, odstrkovat je nebo před nimi utíkat. Tím se jich nezbavíš, jen je utlumíš. Prožij je se vším, co s nimi souvisí, a pak je nechej odejít. Takhle to udělej pokaždé, když se v tobě něco negativního objeví. Jen tak se s nimi dokážeš vypořádat.“

„To je pěkný návod, jen nevím, jestli to takhle funguje.“

„Budeš se divit, funguje.“

......... Odmlčím se a vnitřně se ohmatávám, zda se mi alespoň trochu ulevilo. Zda zmizela ta černá deka, která mě od včerejška pokrývá.

Nic moc.. Ale co bych chtěla, když jsem tu už druhý týden zavřená a je mi zle?

Stejně je divné, že jsem nemocná nejen já, ale že nemoc sklátila i manžela i dceru. Přece se nevídáme, takže jsem je nemohla nakazit. Jak to, že oni jsou taky nemocní?

„Ty nevíš?“

„Nevím.“

„Uvědom si, jakým procesem procházíš, jaké změny se v tobě odehrávají. A protože vše je energeticky propojeno, je tvoje energie vysílána i k tvým nejbližším a ovlivňuje je. A jestliže oni tím procesem změn neprocházejí, střetávají se jejich vlastní energie s tou tvou, což vyvolává určité reakce. A buď si z toho vyvodí nějaký závěr a taky se ve svém vývoji posunou, nebo ne.“

„No, abych řekla pravdu, je to na mě nějak složité. Sice složitosti potřebuji, abych je mohla zanalyzovat, ovšem tohle je na mě komplikované až moc. Nešlo by to říct jednodušeji?“

„Jen měj na paměti, že všechno je energie. Tudíž jestliže se změní něco u tebe, má to dopad i na druhé. A víc si s tím nelam hlavu. Stačí ti takhle?“

„Jo, stačí.“

„A jak je ti? Už se ti ulevilo?“

„Neulevilo. Jsem fakt zničená.“

„Z čeho?“

„Včera jsem se setkala s kamarádkou, se kterou jsme delší dobu neviděly. A ona mi řekla tak neuvěřitelné a šokující informace, že mi nad nimi zůstává rozum stát.“

„O co jde?“

„Teď se mi o tom nechce mluvit. Je to moc čerstvé. Potřebuji si to v sobě srovnat.“

„Máš pro to teď ideální podmínky.“

„Já vím. Ještě že jsem doma a mám na to čas.“

Obsah knihy III:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.