14. Nový přístup

Je neděle půl čtvrté ráno, probouzím se. Převaluji v posteli, každou chvíli se dívám na hodinky a rozčiluji si, že nemůžu spát.

Po hodině to vzdávám a vylézám z postele. Oblékám si mikinu a jdu si sednout k počítači. Přitom se mi v hlavě rojí otazníky: „Proboha, proč zase nemůžu spát?“

„Ty nevíš?“ ozve se najednou.

Vylekám se, tohle jsem už zažila, a ne jednou. A dělo se to v období pro mě dost nepříjemném, kdy jsem dostávala příkazy, které jsem musela plnit. Ale teď je teď, a já se přece nemám čeho bát!

„Jistě že se nemáš čeho bát. Všechno je v pořádku.“ uklidňuje mě hlas.

„Tak jo, jsem v klidu. Vím, že se nic neděje, jen mi je divné, že nemůžu spát.“

„Ty nevíš?“ znovu mě zkouší hlas.

„Možná, že tuším.“ po pravdě odpovím, už se mi nechce hrát si na schovávanou.

„A co tušíš? jsem vyzvaná k odpovědi.

„Je to kvůli energii?“ zkouším jednu z možností.

„Ano je to kvůli ní. Máš teď vyšší přísun energie, než na jaký jsi byla za poslední měsíce zvyklá. Proto máš menší potřebu spánku.“ následuje vysvětlení.

„Dobře, a to teď budu v noci tahle strašit?“ trochu „jakoby“ nechápu.

„Nemusíš. Stačí, když si půjdeš lehnout později, pak budeš spát celou noc. Přejdi na rytmus, který ti bude vyhovovat.“

„Asi to tak udělám, teď bych ale chtěla vědět, proč mi včera začaly tak hřát ruce, až mě pálily. Byl to zvláštní, chvílemi až nepříjemný pocit. Večer před usnutím jsem byla tak rozhicovaná, až jsem z toho nemohla usnout.“

„Ale to je přece o tom samém. Prochází tebou víc energie. Konečně ses zbavila energetického upíra, který z tebe poslední měsíce energii odsával, tak se nediv, že ti je teď horko. Navíc jsi pročištěná, takže tebou energie může volně protékat. A pak, patří k tomu ještě jiné věci.“ ukončuje hlas své vysvětlení dost tajemně.

„A můžu se zeptat jaké věci?“ chci se dozvědět víc.

„Chceš to opravdu vědět?“

„Ano, chci.“ statečně odpovím. Sice jsem celá rozechvělá z obavy, co se dozvím, přesto se ale pravdu dozvědět chci. Ať bude jakákoli.

I když jsem napnutá jako struna, přerušuji psaní a jdu si pro další mikinu, je mi fakt zima… A co si budu nalhávat, získám tak i chvíli odkladu.

„Jsi připravená?“ slyším otázku.

Chvíli váhám, ruce mám připravené na klávesnici.

Pak se rázně rozhoduji: „Ano, jsem. Můžeš mi prosím říct, o co se jedná?“

„Zvyšují se ti vibrace. A pak, blíží se doba, kdy budeš pomáhat druhým.“ dostává se mi ještě tajemnějšího vysvětlení.

„A jak?“ ptám se s trochou obav. Je pro mě náročné přijímat informace tohoto typu. Na jednu stranu jsem zvědavá, ovšem na druhou se trochu bojím, cože se dozvím… No a pak je tu ještě jeden problém.

„Jaký problém?“ okamžitě hlas zareaguje na mé zaváhání.

„Včera jsem napsala úvodní stránku ke své další knize, kterou hodlám dát na svůj web. Tam jsem jednoznačně prohlásila, že definitivně odhazuji masku skeptika, za kterou se už nikdy neschovám. Napsala jsem to naprosto impulsivně, jak jsem to v té chvíli cítila. Na jednu stranu je to krásné prohlášení, ale je taky odvážné. Teď totiž nastává okamžik pravdy. Mám se totiž dozvědět něco nového konkrétního, tentokrát o mně samotné. Teď mám možnost ukázat, jak dalece to myslím s tou maskou skeptika vážně. A sice nepochybovat o tom, co se teď dozvím. Dovedeš si představit, jaký svádím vnitřní boj? Rozdíl je nezpochybňovat takové běžné věci a teď při přímé komunikaci s tebou. Rozumíš mi, jak jsem to myslela?“ opatrně se ptám, jestli jsou moje myšlenkové pochody jasné.

„Ano, rozumím. Chceš říct, že když teď v tomto okamžiku máš dostat konkrétní informace ohledně své budoucnosti, jsi nervózní, jak s nimi naložíš? Bojíš se, abys je zase nezačala zpochybňovat s tím, že si jen vymýšlíš.“ slyším odpověď, která vystihuje přesně to, co se mi teď honí hlavou.

„Ano, přesně tak. Abych se přiznala, nejraději bych si šla zase lehnout, ale to by bylo poněkud zbabělé, že jo?“

„To by bylo. Neboj se, není čeho. Proč myslíš, že tu teď sedíš? Určitě ne proto, aby sis tu vymýšlela sama za sebe. Jsi tu proto, abys konečně přijala informace, které jsi tak dlouho žádala. Zatím jsi na to nebyla připravená, ničemu bys nevěřila, teď je ale jiná situace. Víš, že to, co se dovídáš, je pravda. PRAVDA, zapiš velkými písmeny. Je to ta nejvyšší pravda, a podle toho s ní taky i zacházej. Neboj se jí. Jsou to slova určená pro tebe… Tak co, jsi opravdu připravená se tuto pravdu dozvědět?“

„Ano, jsem, ale musím podotknout, že bych nikdy nevěřila, jaké problémy mi to bude působit.“

„Je to proto, že ses po celou dobu podvědomě bála. Stále jsi vnitřně pochybovala a v naši komunikaci jsi nevěřila. Teď sice věříš, ale ten navyklý strach a odmítání v tobě stále je. Poprvé ve svém životě máš možnost svobodné volby. Rozhodnout se, jestli jsi ochotná věřit všemu, co se ti děje, nebo to zavrhnout jako jsi byla dosud zvyklá s tím, že si jen všechno vymýšlíš… Tak co, jak se rozhodneš?“ znovu zazní ta samá pro mě až provokativní otázka.

„Jo, máš úplnou pravdu, je to přesně tak, až mě z toho mrazí po těle. Nedovedeš si představit, jak je to pro mě obtížné. Tohle je pro mě totiž něco úplně nového. Za celý život, respektive za poslední rok, jsem všechny obdržené situace vždy prosívala přes síto logiky a rozumu, a podle toho to pak dopadalo. Moje racionální část mého Já z nich přijala vždy jen malé procento a zbytek odvrhla jako fikci. Dnes poprvé ale mám přijmout konkrétní informaci a s otevřeným přístupem, ne s tím svým obvyklým ‚To se mi nějak nezdá, to bude asi blbost.‘ “ po pravdě odpovídám.

A najednou si uvědomím, že na to v téhle chvíli nemám. Přerušuji psaní, zavírám oči a prosím Boha o pomoc. O pomoc v tom smyslu, že chci obdržené informace přijmout jako pravdu. Prosím, až mám slzy v očích. Jsem skoro zoufalá, cítím, jak se ve mně perou dvě složky, ta stará nevěřící a ta nová, která už chce znát pravdu a hlavně nepochybovat.

Po nějaké době v sobě cítím sílu v psaní pokračovat.

Chvíli čekám, co přijde.

„Piš následující a hlavně nepochybuj. Budeš lidem pomáhat jinak, než to bylo doposud. Zatím jsi pomáhala tím, že jsi zapisovala naše rozhovory. To byla pomoc nepřímá. Teď přichází jiný způsob pomoci, té přímé. Ničeho se neboj, sama uvidíš, jak se situace vyvine. Nebudu tě zatěžovat konkrétními informacemi, protože bys je stejně v tomto okamžiku nebyla schopná přijmout. Vím, na co v téhle chvíli máš, a na co ne, a vidím tvou upřímnou snahu chovat se jinak. A proto se prosím jen poddej tomu, co se bude dít. Neodmítej to, hlavně nepochybuj. Znovu ti opakuji – ničeho se neboj a přijímej vše otevřeně a s pokorou. Nebraň se situacím, do kterých se budeš dostávat. Budou naprosto nové, přijímej je tak, že byť jsou pro tebe nové a naprosto nezvyklé, přesto vše, co se bude dít, bude přesně tak, jak být má. Věci se budou dít v souladu s plány tvé duše před touto inkarnací… Pro tuto chvíli ti to stačí, i tak máš co dělat, abys všechny obdržené informace zpracovala. Popřej jim čas, ničeho se neobávej. Vím, co teď prožíváš, ale znovu ti opakuji – ničeho se neboj a VĚŘ. VĚŘ VŠEMU, CO SE BUDE DÍT. Ano?“

Jsem přepadlá z toho, co jsem se zrovna dozvěděla. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla tolikrát ubezpečená, že vše je jak má být a že se nemám čeho bát, přece jenom se trochu uklidňuji. Taky mi připadá, že ty avizované situace snad nepřijdou hned zítra. Snad budu mít čas na to, abych všechny obdržené informace vstřebala… To je teda nápor! Ale já se nebojím, já to zvládnu! Já to dokážu!

S tímto „uvědomělým“ prohlášením ukončuji své noční psaní. Ukládám soubor a vypínám počítač.

A jde se spát. Jsem zvědavá, co tomu řeknu ráno, až si po sobě tenhle noční zápis přečtu.

„Co bys tomu řekla?“ vstupuje hlas do mých myšlenkových pochodů. „Řekneš si, že je to pravda. Nic jiného než pravda.“