4. Víra

Ráno se probouzím a hned si uvědomím – Ono to zafungovalo, spala jsem celou noc bez probuzení! Zase jsem se posunula o kus dál. Věř a víra tvá tě zachrání, opět se tato věta potvrdila. I v minulosti jsem si zkoušela dělat programy, jenže jsem jim nevěřila, a proto nefungovaly.

„A vidíš, takhle je to ve tvém životě se vším. Sice podnikáš určité kroky, jak toho či onoho dosáhnout, řídíš se určitými návody, jak ty jim říkáš, ale protože jim nevěříš, tvé snažení se míjí účinkem.“ ozve se najednou hlas.

Výjimečně s ním souhlasím.

„Ano, teď už vím, že v tomhle je zádrhel, ovšem tu víru v sobě musím objevit. Nemůže přijít sama, nebo se do ní nemůžu narvat násilím.“ vysvětluji.

„Když už víš, jak tenhle princip funguje, řiď se jím za každých okolností.“

V duchu si říkám, že si to budu pamatovat.

Jsem nadšená, že jsem objevila další z vesmírných pravidel, které opravdu funguje, moje nadšení ovšem opadá v okamžiku, kdy mě přepadne průjem.

V první chvíli ve mně hrkne strachem, vzápětí to vezmu jako něco pozitivního. „Alespoň se vyčistím.“ řeknu si, a další strachy hodím za hlavu. Jsem si jistá, že mi nic nehrozí. Přece mi tahle dovolená nebyla shůry dána, abych ji teď protrpěla! Ne, zasloužím si, abych si ji užila.

Jdeme na snídani a já si se skálopevným přesvědčením, že mi bude dobře, dám vše, na co mám chuť. S chutí posnídám smažená vajíčka, přidám trochu jatýrek na cibulce, dopřávám si bohatě. A jsem v klidu.

Uvědomuji si svou neobvyklou pozitivitu. Jindy bych se strachovala, nadávala, nechala otrávit sebemenší komplikací, teď mi stále zní v hlavě – „Je mi krásně, je mi fajn, dovolené si užívám.“ A je mi opravdu krásně.

Během dne beru do ruky knihu, kterou jsem koupila těsně před odjezdem. S jistou zvědavostí se do ní začtu. Pojednává o tom, jak se spojit se svou duší. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tomuhle tématu se někdy budu věnovat.

Téměř hltám první stránky, najednou mám pocit, že je to přesně to, čemu se mám přednostně věnovat, navzdory mnoha dalším problémům, které už nějakou dobu čekají ve frontě na vyřešení.

„Je dobře, že ses takhle rozhodla.“ zazní hlas. „Už byl nejvyšší čas. Abys mohla postoupit zase dál, potřebuješ najít se svou duší spojení.“

„Jenže pro mě je těžké si něco tak abstraktního představit. Sice si dělám legraci z toho, jak je moje duše ctižádostivá, ale stejně tohle téma beru s určitou nadsázkou… Vlastně jsem tomu nikdy moc nevěřila... Ovšem teď jak si čtu návod, jak se se svou duší spojit, cítím to najednou jinak. Jako že bych to měla brát naprosto vážně a něco si pod tím měla umět přestavit. A to už jde legrace stranou.“

„Taky to vážné je.“ souhlasí se mnou hlas. „Neboj se. I když se ti bude zdát, že se nic neděje, ve skutečnosti cestu ke své duši nacházíš. Postupuj přesně podle návodu a uvidíš, co se bude dít. Nemusí to být hned, ale hlavně to nevzdávej.“

„Tak jo, díky.“

Večer sedím na balkoně, dívám se na moře, poslouchám cikády a je mi krásně. Jsem plná vděčnosti, že si můžu svou vytouženou dovolenou takhle užívat. Že ačkoli jsem v to už nedoufala se na ni přece jenom dostalo. Zavírám oči.

Vtom slyším: „Tak co, jak je?“

„Užívám si jako ještě nikdy. Ale zrovna jsem si říkala, že bych na sobě měla trochu zapracovat. Mám k tomu ideální podmínky – pohodu a plno volného času.“

„Zapracovat? V jakém smyslu?“

„No, že bych objevila něco nového a trochu to rozebrala.“

„Co bys chtěla objevit?“

„Třeba nějaká další traumata z dětství, ze kterých se staly bloky nebo programy. Kdybych je objevila a podařilo se mi je odstranit, že bych zase postoupila dál.“

„Ale ty se posunuješ.“

„A že o tom nevím!“ překvapeně zareaguji.

„Sice neobjevuješ nové, ale zato uplatňuješ v praxi všechno to nové, co ses při našich rozhovorech dozvěděla. A daří se ti to.“

„Jo, opravdu?“

„Ano, raduješ se z každého okamžiku. Ačkoli není vše, jak by mělo být, místo toho, abys zareagovala jako dřív, vždy najdeš něco pozitivního a východisko, jak si s danou situací poradit. To je velký pokrok. Raduj se dál a užívej si. Hlavně se do ničeho nenuť. Až přijde ten správný čas, problém se přihlásí sám. Možná tady, možná až doma. Zatím relaxuj a dobíjej se energií.“

„No jo, já bych ale nerada tu spoustu času, který tu mám, promarnila. V poslední době jsem si zvykla využívat každou volnou chvíli,, a tady jsem už třetí den a mám pocit, že se vyloženě flákám.“

„Nauč se vychutnávat to, že nic nemusíš. Zklidni se a přestaň vnímat čas. Vnímej jen TADY A TEĎ.“

x x x

Protože průjem přetrvává, cpu se suchary a suchým chlebem, jenže další večer mi dochází trpělivost. Přece nemůžu být celou dovolenou o suchém chlebu! Zajdu si na pizzu!!! Předchozího večera jsem okukovala stánky, kde se pizza prodává, a teď je obcházím a snažím se vybrat takovou, která je nejdietnější.

Jenže při bližším ohledání dietní není snad ani jedna.

A co, zkusím to! – rázně se rozhodnu a o chvilku později se už do jedné s chutí zakusuji.

Jenže průšvih! Dobrá sice je, ale je i mastná. Statečně ji dojím a raději uháním nejkratší cestou domů. Co kdyby?...

V noci se budím kvůli urgentním projevům střev. A už letím. Jednou, dvakrát. Ale místo toho, abych byla naštvaná, stále vše hodnotím pozitivně – aspoň se vyčistím a zbavím všeho špatného.

Zalezu zpět pod deku a přemýšlím o nastalé situaci. Je sice pěkné, že se čistím, ale potřebuji přece spát, co teda s tím? …

No, co by? Umím se přece naprogramovat, takže jdeme na věc! Sklouznu do hladiny alfa a vytvářím program, že celou noc spím. Domlouvám svému žaludku a střevům, aby mě nechaly spát, a vzápětí usínám.

Ke svému úžasu se probouzím až ráno. Sice hned musím letět, ale v mé mysli zavládne pohoda. Takhle můžu zvládnout jakoukoli situaci. Já na to mám, já všechno dokážu!!!

x x x

I další dny mám problémy, ale snažím si je nepřipouštět. Přece jsem se rozhodla, že si tuhle dovolenou užiju. A to navzdory zdravotním problémům. Tak si ji teda užiju. A proto jdu na pizzu znovu. Večer si opakuji příslušný program na zvládnutí případných potíží a jsem naprosto v klidu, že všechno zvládnu. I když se přidružují další a další zdravotní potíže, nevěnuji jim pozornost, než co je nezbytně zapotřebí. Stále jsem přesvědčená, že všechno zvládnu.

x x x

Jsem na pláži. Stejně jako jindy, i dnes se snažím využít tu spoustu volného času k meditaci, ale ukolébána hukotem moře, brzy usínám.

Probouzím se zimou. Slunce se schovalo, fouká silný studený vítr, kolem mě se vyprázdnilo, jen tu a tam ještě někdo posedává.

Je mi líto, že místo toho, abych vyzkoušela meditace podle návodů z knih, které s sebou všude tahám, vždy usnu.

Posadím se a pozoruji vlny, jak se valí jedna za druhou, aby se u břehu roztříštily. Poslouchám dunění moře, které mi dělá tak dobře.

Asi po hodině se probírám ze stavu blízkému tranzu. Tak dalece jsem se nechala unést příjemnými zvuky, až mě málem dostaly mimo realitu. Jsem osvěžená jako po celonočním spánku.

To je nádhera, takhle bych tu mohla sedět věčně! Škoda, že se musím sbalit a jít domů.

Večer vyrážím do města a hledám, co bych kde zobla k večeři. A pak honem zpátky.

Sedám si na balkon, balím se do deky, usrkávám horký bylinný čaj a rekapituluji dosavadní průběh dovolené. Téměř očekávám, nezazní-li známá otázka.

A už je tu: „Tak co, jak je?“

„Docela dobře.“

„Proč docela?“

„Protože určité vady na kráse by se našly.“

„Ty budou vždy. Nenechej si jimi ale zkazit náladu. Jsou to opravdu jen vady na kráse. Ta krása zůstává. Ne?“

„Je to opravdu krása. Mám pocit, že jsem si ještě nikdy takhle intenzivně dovolenou nevychutnávala. Ovšem těch vad je víc a víc, až mám chvílemi pocit, že moc neschází a naštvu se.“

„Vzpomeň si na to, jak jsi před dovolenou říkala, že ti postačí, abys dovolenou prožila ve zdraví, a to ti bude stačit k úplné spokojenosti. A že záleží jen na tobě, jestli se budeš otravovat nebo si užívat. Vzpomínáš?“

„To sice jo, ale jak vidíš zdravá nejsem a …“

„Záleží jen na tobě, jak dovolenou prožiješ. Jestli se naštveš kvůli každé maličkosti, nebo nad ní mávneš rukou a budeš se radovat z toho pěkného.“

„Máš pravdu. Jestli se naštvu, ničemu nepomůžu, jen sobě ublížím.“