5. Nemoc

Následující den mi je zle. Mám nejen průjem, ale i křeče, horkost mě celou zalévá, asi mám horečku. Zřejmě jsem to se svou originální léčbou průjmu přehnala a tělo už má všeho dost. Je mi tak zle, že dokonce přemýšlím o tom, zda si dovolenou nezkrátit a neodjet s turnusem, který se dnes vrací do Prahy.

Celý den ležím v posteli a hlavu mám plnou otazníků. Můžu si za svou nemoc sama? Co mi má říct? Je to další zkouška, jak si se vzniklou situací poradím? Mám snad dnes odjet domů? Co se ode mě vlastně očekává?

Obracím se do svého nitra, ke své intuici, k Bohu, ale odpověď nepřichází. Začínám být zoufalá. Co teda mám dělat?

V poledne jdeme na dietní oběd. Pan domácí má nedaleko restauraci a slíbil, že nám uvaří něco dietního… Jo, to jsem zapomněla zmínit, problémy má totiž i moje spolubydlící.

K obědu máme rozvařenou rýži s mrkví a cuketou. Normálně bych nad něčím takovým ohrnula nos, dnes si ale vyloženě pochutnávám. Oba majitelé jsou na nás hodní, před jídlem nám nabízejí skleničku s nějakou pálenkou. Prý je dobrá na trávení. Ani jedné se nám nechce ochutnat, ale bylo by to neslušné. Nakonec ale ochutnáme a jsme překvapené, jak je dobrá.

Po obědě jdu rovnou do postele. Jsem ráda, že jsem ráda. Cloumá mnou horečka. Mám strach. Vím, jaký moje nemoci mívají rychlý a nezvyklý spád. Copak doma, tam bych zavolala doktora, který by mi dal tu správnou bobuli, ale co můžu dělat tady? Jsem odkázaná sama na sebe. Opět se snažím získat nějakou informaci přímo ze svého nitra, či odkudkoli jinde, ale nic. Mám co dělat, abych zvládla vzrůstající paniku. Snažím se uklidnit, vzpomínám na vše možné, co jsem kdy četla, slyšela, sama napsala, ale nepomáhá vůbec nic. Připadá mi, že týden mi tu bohatě stačil, a když nevím, co se mnou bude, neměla bych raději odjet domů?

Cloumají mnou pocity zoufalství, bezmoci a vzteku. Jen kdybych věděla, co mám dělat.

Beru si lék, který nám oběma dal domácí, a v hladině alfa se stejně jako předchozí dny snažím naprogramovat, že je mi dobře. Teď už dost naštvaně a urputně s tím, že mi je opravdu dobře. A nepřipouštím si žádné pochyby, že by tomu snad mohlo být jinak. Snad aby mi nebylo tak líto, že musím být v posteli, od rána je zataženo, chladno, a každou chvíli prší. Alespoň to, jinak by mě to žralo ještě víc.

Večer jdeme znovu na dietní večeři, tentokrát dostáváme suché brambory s balkánským sýrem. Z večeře pak rovnou do postele. Spouští se mi rýma. Že bych se čistila?

Je nám řečeno, že letos je tu plno střevních potíží, jsou za tím nějaké viry: Mají to i místní, natož turisté! Navíc až dnes se ke mně dostává informace, že není radno pít vodu z kohoutku. Prý není závadná, má jen o nějakou bakterii víc, než na co jsme my zvyklí, tudíž nám může působit problémy.

A to se dozvídám až po týdnu, kdy se každý den vodou prolévám! A pak se divím, že se průjmu nemůžu zbavit. V první chvíli dostanu vztek, že nám nikdo něco tak zásadního neřekl, ale pak zase vychladnu. Už s tím stejně nic neudělám.

x x x

Jak jsem ráda, že se mi postupně ulevuje. Hned toho využiju a po dietní snídani, kterážto obnáší suchary a čaj, vyrážím na procházku do města. Po chvíli jsem tak urvaná, že vděčně klesnu na lavičku a jen pozoruji procházející lidi kolem.

Najednou na mě padne lítost. To když vidím manželské páry, buď samotné nebo s dětmi. Až mě bodne u srdce, když zavzpomínám na naše dřívější dovolené, kdy jsme se takhle procházeli všichni tři, ovšem tenkrát mi na tom nepřišlo nic mimořádného. Jak bych to teď brala! ………Na chvíli dostanu vztek na manžela, že celou naši rodinu rozvrátil, každý jsme teď někde jinde, a já tu všude chodím sama, jen sama, tak sama! Proč jen to udělal? Taková nespravedlnost!

„Už zase nespravedlnost?“ slyším najednou hlas. „Přece víš, že vše, co se děje, je přesně tak, jak má být.“

„To jo, jenže mně je líto, když vidím lidi svého věku, jak se tu procházejí, drží se za ruce a společně všechno sdílí. A já jsem tu takhle sama!“

„Záleží jen na tobě, co a jak rychle všechno zvládneš, pak teprve může přijít změna. Hlavně se nepasuj do role chudinky, oběti. Uvědom si, co všechno vašemu rozchodu předcházelo a proč jste se museli rozejít. Nyní máte před sebou každý svou vlastní novou cestu. Záleží jen na vás, jak využijete všech možností, které se vám naskýtají.“

„No jo, to už tady bylo.“ otráveně zahučím.

„Ano, a ještě mnohokrát bude, dokud nepochopíš do všech detailů, co to obnáší a dokud tomu nepodřídíš svůj život. Nic nového převratného se už nedozvíš. Vesmírné zákony jsou velmi jednoduché. Jestliže jsi je ale dosud ignorovala nebo odmítala, bude pro tebe velmi náročné je přijmout za své, obzvlášť s tvým obvyklým postojem – To nejde, to se mi nějak nezdá, to je nějak jednoduché na to, aby to fungovalo, to je sice pěkné, ale……. a plno dalších. Uvědom si, jak k čemu přistupuješ, jaké výmluvy si hledáš, abys nemusela provést změnu.“

Jsem zticha, opět padla slova PRAVDY. Až je mi to trapné, když slyším svá vlastní slova, která často používám na svou omluvu, obranu.

„Máš pravdu, zkusím s tím něco udělat.“

V poledne zase jdeme na dietní oběd. Mám před sebou plnou misku rozvařené rýže s mrkví a cuketou. S chutí se do ní pouštím. Najednou se začnu nahlas smát, až se po mně všichni otočí.

A cože mi přišlo k smíchu? Představila jsem si sebe před touhle dovolenou, když mi někdo říká, že se tu budu ládovat rozvařenou rýží, a ještě za ni budu vděčná. Ta představa mě opravdu pobavila.

Celý den probíhá v napjatém očekávání, jak mi bude. Večer jdeme na večeři, tentokrát máme suché brambory a k nim kousek uvařeného kuřecího masa. No, že by mě to nadchlo, to teda ne, ale dojímá mě ochota, s jakou jsme obsluhováni, jak je vařeno speciálně pro nás a ještě přidávány rady, kdy a co smíme jíst. Je neuvěřitelné, že tak daleko od domova a úplně cizí lidi se k nám chovají jako k přátelům. Hřeje to u srdce. Nepamatuji si, kdy by se ke mně někdo takhle pěkně zachoval.

„Opravdu si nepamatuješ?“

„Ne, nepočítám v to lidi, se kterými se přátelím, myslela jsem úplně cizí lidi. Proto mě to tak překvapilo.“

„Vidíš, že je kolem tebe plno lásky. Otevři se jí a budeš ji vnímat. Není důvod se bát a uzavírat před okolním světem. Otevři se lásce a vysílej ji. Čím víc jí vyšleš, tím víc se jí k tobě vrátí. Vzpomínáš na meditaci? Už o tom byla řeč.“

„Ano, jenže já byla tolikrát zrazená, podvedená. Od svých nejbližších i od ostatních. Proto se bojím a uzavírám do sebe.“

„Ale ty už víš, proč se ti té – dle tebe zrady – dostalo. Nebyla to zrada jako taková, byl to vývoj určitých událostí. Přestaň tyto události chápat jako zradu, křivdu, které tě nespravedlivě a jakoby náhodou potkaly. Vše, co se ti dělo a děje, jsi svým způsobem sama vytvořila, přitáhla. Přehodnoť svou minulost a zjistíš, že není důvod se ničeho a nikoho obávat. Co budeš vysílat, to se ti bude i vracet. Rozumíš?“

„Ano.“