1. Strach

Mám před sebou dovolenou. Tu dovolenou, po které jsem tak dlouho a tak moc toužila. Jenže místo toho, abych se radovala a těšila se na nadcházející dny příští, svírají mě strach a obavy. Vyrojily se totiž všelijaké zdravotní problémy. A ne ledajaké…

Je večer, cítím nepříjemné tlaky a pnutí v obličeji.

Při pohledu do zrcadla se vyděsím - mám osypaný celý obličej.

Proboha, co to zase znamená? … Co s tím mám dělat?

Po sprše vyrážka ještě umocněná teplou vodou svědí a pálí. Vypadám strašně.

Jdu si lehnout. Snažím se usnout, převaluji se z jednoho boku na druhý, až to nevydržím a jdu se narvat antihistaminikem. Pak přece jenom usnu.

x x x

Noc ovšem nestojí za nic, budím se snad každou půlhodinu.

Vzdávám to, rozsvěcím lampičku a zkouším si číst. Jenže ani čtení nepřináší úlevu, nemůžu se vůbec soustředit.

Jsem vylekaná a v hlavě mi to šrotuje. Jak je možné, že od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že mám konečně s kým jet na dovolenou, mě sužují jeden zdravotní problém za druhým? Je to snad tím, že jsem od doktora dostala lék, který se mnou takhle cvičí? Může to s tím souviset?

Zhasínám lampičku, dívám se do stropu a najednou mi dochází jedna věc: Je jedno, proč mi je tak zle, stejně na nic nepřijdu. Důležité je, jak se k tomu postavím. Jestli mi tahle dovolená byla téměř shůry dána, tak na ni odjedu. A pokud opravdu odjedu a užiji si ji, dobrá, budu tomu ráda. Pokud to ale byla jenom zkouška, jak dalece jsem schopná smířlivě přijmout i to, že bych o ni na poslední chvíli kvůli svým nemocem přišla ano, beru i tohle.

Vše odevzdávám do vyšších rukou a promlouvám kamsi nahoru: „Beru vše tak, že se věci dějí přesně tak, jak se dít mají. Necpu do toho své chtění a očekávání, nechť se děje vůle tvá.“

S touto myšlenkou konečně usínám…

x x x

Ráno po probuzení první moje kroky zamíří k zrcadlu, abych zkontrolovala vývoj pupínků.

Hurá! Stav se jeví nezměněn, možná je i o trochu lepší. Asi zabraly léky, řeknu si a chystám se do práce.

Celý den, navzdory zdravotním problémům a strachu, který mnou cloumá, jsem relativně v pohodě a v kanceláři dokonce udržuji veselou atmosféru. Až se sama divím, kde se to ve mně bere.

Odpoledne po práci letím k lékaři pro recepty. Hned po ránu jsem mu volala a zmiňovala se o své nové starosti, ovšem on mě odbyl s tím, že je vše v pořádku, že se jen čistím.

Nyní ho prosím o několik minut na to, abych mu svou vypučevší ozdobu ukázala. A kromě toho bych s ním ráda probrala všechny ostatní zdravotní problémy. A hlavně, potřebuji vědět, co mám udělat, abych byla nejen schopná na dovolenou odjet, ale abych si ji i bez komplikací užila.

Lékař vyrážku okoukne bez emocí, na rozdíl ode mě, která rozčilením celá vibruji.

Prý je dobře, že se konečně dostává ven něco, co bylo celá léta uvnitř. A že přes kůži? To je přece normální! Hlavně, ať to nechám odcházet. A ty další potíže? Ty k tomu taky patří. Čím toho je víc, tím lépe.

Postěžuji si, že v takhle rozhašeném stavu jsem ještě na dovolenou nikdy nejela.

Doktor mi ale odpoví, že nastalou situaci můžu brát jako výzvu.

V první chvíli se ve mně vzedme vlna nevole a chystám se náležitě odseknout, ale pak mi dojde, že v poslední době už po několikáté slyším, že to či ono je v mém životě výzva. Hned tedy zchladnu a ani neceknu.

Mým steskům moc sluchu nepopřeje a místo toho vypálí svou oblíbenou otázku, jak se cítím. Tím samozřejmě míní mou psychickou stránku, ne zdravotní.

Už jsem si za ta léta, co k němu chodím, zvykla, že ho zajímá hlavně můj psychický stav, neb od něj se prý vše odvíjí, a podle toho pak vždy dostanu příslušnou bobuli (jak já homeopatickým lékům v legraci říkám).

Asi má pravdu, jenže já bych raději popisovala příznaky všech chorob, které mě momentálně sužují než stav své psýchy.

Zatímco se mi všechno možné honí hlavou, lékař čeká na mou odpověď.

Tak jo, musím se zkoncentrovat, doslova ve svém myšlení přešaltovat a zjistit, jak na tom vlastně jsem.

Dřív než stačím svou odpověď nějak zkorigovat, najednou se slyším, jak říkám: „Kromě toho, že se bojím, jak dopadne ta moje dovolená, bojím se tak nějak víc a všeho.“

Čekám pochopení, jenže místo toho slyším známou otázku, kterou mi normálně klade můj vnitřní hlas: „Proč?“

Teda tady bych ji opravdu nečekala.

Zamyslím se, a pak odpovím: „Nevím.“

Lékař se nenechá odbýt a znovu se mě zeptá: „Proč se bojíte?“

Najednou mi vletí slzy do očí. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Co mi ale přijde zvláštní, že ani nevím, co mi vlastně přišlo líto. Navíc je mi nepříjemné, že bych měla brečet zrovna tady.

Snažím se z téhle nepříjemné situace dostat, jenže jsem znovu otázaná: „Čeho se bojíte?“

Už to neustojím a slzy se mi koulí po tváři. Co je horší, nemůžu s tím nic udělat.

Úplně mě to rozhodí. Že zpytuji já sama své nitro, na to už jsem si zvykla, že se tak děje i za pomoci kamarádky, to taky beru, ale tady před lékařem?

Aniž bych nad tím přemýšlela, vypadne ze mě další překvapivá odpověď: „Bojím se úplně všeho.“

Ihned následuje otázka – „Proč?“

„Nevím, v tomto momentě nejsem schopná na nic přijít.“

Chvíli se dohadujeme o tom, co bych měla a neměla udělat, hlavně v souvislosti dovolenou.

Rozloučím se a jdu domů.

Doma se pouštím do práce, a tak upřu myšlenky úplně jiným směrem.

Konečně mám hotovo! Sedám si k počítači, abych si zapsala, co mě dneska potkalo.

Sice tak trochu tuším, že na mé strachy ještě přijde řada, přesto když zaslechnu otázku „Čeho se bojíš?“ jsem zaskočená.

No, už je to tady znovu. Čeho se vlastně bojím, když na vědomé úrovni si krom té své dovolené nejsem ničeho vědomá?

A znovu slyším: „Uvědom si, kde se v tobě ten strach bere.“

Nejdřív chci vše smáznout svou oblíbenou odpovědí, že nevím, ale je mi jasné, že by to bylo zbabělé. Jen bych před tím utíkala… Asi bych se měla zamyslet, čeho se bojím až tak dalece, že jsem schopná jen tak z ničeho nic se rozbrečet sotva jen o strachu uslyším.

Na chvilku se do sebe ponořím a vzápětí ze mě vyletí – všeho a všech.

Sice nevím, proč jsem řekla zrovna tohle, ale ta slova mi visí v hlavě jako velký otazník.

Než můžu nějak zareagovat, vyletí ze mě další – Bojím se sama sebe.

Přijde mi zvláštní, že ani nevím, odkud se ve mně tyhle odpovědi berou.

A hlas hned zareaguje: „Ty nevíš?“

„Asi z mého podvědomí, ne?“

„Správně. Zkus přijít na to, co znamenají.“

No, to už bude horší. Zavírám oči, abych se mohla lépe ponořit do svého nitra.

Po chvilce mě napadá: „Bojím se, protože se cítím zranitelná.“

„Proč a před kým?“ hned následuje další otázka.

Před očima mi nabíhá už tolikrát obehraná scéna, jak letím dolů vírem do tohoto života, jenže místo dřívějších emocí, kdy mnou cloumal vztek, odpor a nechuť, dnes cítím jen strašný strach.

„Čeho se bojíš?“ jsem dotázaná.

„Že to tu nezvládnu.“

„Vše záleží jen na tobě.“ zazní tak často opakovaná, až otřepaná rada.

„Já vím, ale stejně se bojím. Moc.“

„Víš přece, že strachem si jen ubližuješ. Stačí se rozhodnout, že to zvládneš, a uvidíš, že strach zmizí.“

Podívám se znovu na vír. Nahání mi strach. Vím, že mám skočit, ale ten strach mě až paralyzuje. Je to tak intenzivní pocit, že ho prožívám i v reálu.

Ozve se pobídnutí: „ Rozhodni se, že to zvládneš a skoč. Záleží jen na tobě, s jakým rozhodnutím do tohoto života půjdeš.“

Chvíli zvažuji, zda je to vůbec proveditelné, ale pak mi dojde, že to opravdu záleží jen na mně… A tak se rozhodnu.

Vrhám se dolů s naprosto překvapivou euforií „Já to dokážu, já to zvládnu, já na to mám!!!“

Do očí mi vletí slzy, začne mě brnět na vršku hlavy.

Najednou mám pocit, jako by mi narostla křídla. Cítím se plná síly, odhodlání, že všechno zvládnu. Všechno přece záleží jen na mně!

Nikdy bych nevěřila, jak pouhé rozhodnutí může s člověkem takhle zamávat.

Co je ale zvláštní, že po celou dobu, co jsem seděla u počítače, jsem cítila palčivé horko, svědění a pálení na obličeji a na krku, kde mám vyrážku, ovšem teď jsou najednou všechny nepříjemné pocity jakoby zázrakem pryč. Vyrážka sice přetrvává, ale doprovodné pocity zmizely.

Je neuvěřitelné, jak mocná je psychika. Zakroutím nad tím hlavou. Jak je to možné?

„Opravdu nevíš?“ - ozve se najednou hlas.

Až mě zaskočí, že ho opět slyším. Myslela jsem, že už jsme pro dnešek skončili.

„Nevím, proto se podivuji.“

„Doposud jsi jednala dle programu, že buď na řešení problémů nemáš, nebo že se ti do ničeho nechce jít, protože jsi ta chudinka ukřivděná, které je ubližováno. Od teď už ale budeš všechno prožívat s tímto novým přístupem. Rozumíš už, jak to funguje?“ -

Chvíli přemýšlím nad právě vyřčeným. Zdá se mi to moc jednoduché na to, aby to takhle fungovalo, ale jsem zticha…. Třeba na tom něco bude… Nakonec co, uvidím, čas prověří, zda to funguje...

„Vidíš, to je dobrý přístup! Místo toho, abys to hned odvrhla jako něco pro tebe nepřijatelného, necháš tomu čas, nechť se ukáže.“

Jdu si lehnout v příjemném rozpoložení. Mám dojem, že se zase něco povedlo.

x x x

Druhý den při cestě do práce mi najednou v uchu zazní písnička Já na to mám!

Celou cestu si ji prozpěvuji, napadají mě ještě další pozitivní věty, které se mi samy hrnou do hlavy. Mám skvělou náladu, cítím se plná elánu a optimismu, že mám úplně na všechno, co se mi odteď v životě bude dít. Já to dokážu, já to zvládnu!

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.