8. Teď a tady

Od návratu z dovolené už uběhl celý týden. Je pátek odpoledne, z práce jedu rovnou na chatu. Tentokrát se mnou jede i kamarádka.

Scházíme se na autobusovém nádraží. Těšíme se obě, máme si toho tolik co říct. Počasí má být všelijaké, ale nám je to jedno. Hlavně že budeme spolu.

Šplháme do kopce, ve dvou cesta rychle utíká. Ani nevíme jak a už jsme nahoře. Vyndáváme lehátka a usedáme do nich, jenže za chvíli zajde sluníčko a rázem je zima. Nepříjemné je, že zima je i uvnitř v chatě.

Co se dá dělat, musíme zatopit. Kamarádka se chápe sekery a jde naštípat dříví, já jdu vařit čaj. Sedíme uvnitř zabalené v dece a povídáme si. Čas neskutečně letí, najednou je večer a jdeme spát.

x x x

V sobotu ráno se probouzíme do nádherného dne. Vyndáváme lehátka a usazujeme se v nich. Postupně odkládáme šatstvo, až sedíme úplně nalehko. Jako by ani nebylo září. Obě si tu pohodu vychutnáváme plnými doušky. Povídáme si, rozebíráme všechno možné, prostě pohoda.

Odpoledne v povídání pokračujeme. Najednou se kamarádka zasekne a propadne se do silné nenálady. Snažím se jí pomoci, ale nedaří se. Až po chvíli mě napadne, jak se má na celou záležitost podívat z jiného úhlu než toho svého. S naprostou přesvědčivostí, kterou v tomto okamžiku prociťuji, ji k tomuto pohledu vedu.

A ejhle! Situace je vyřešena a problém je ten tam.

Za plotem se objevuje soused. Prohodíme několik zdvořilostních vět. Asi mu nejde na rozum, že přijedu-li sem po dlouhé době, místo toho, abych se vrhla na práci, jen se tu povaluji a nic moc nedělám. Kupodivu se ale zdrží rýpavých poznámek.

Při dalším povídání s kamarádkou se z ničeho nic propadnu do nenálady zase já. Role jsou nyní obrácené, ona se snaží pomoct mně, ale já se její pomoci bráním.

Naštěstí se mi nakonec podaří se ze své černoty vyhrabat.

Zbývající část dne už pak plyne poklidně, a než se nadějeme je večer. Jak se hodí, že máme od rána zatopeno. V chatě je příjemné teplo.

Vzpomenu si, jak jsme před časem zkoušely, jak já tomu říkám, „čarovat“ s energií. Stály jsme tehdy na vzdálenost několika metrů od sebe a zkoušely na sebe posílat energii. Tehdy jsem žasla, že jsem něco cítila. Kdyby jen něco, ta energie mezi námi tehdy byla doslova hmatatelná!

Teď jsem si na naše energetické hrátky vzpomněla a ráda bych vyzkoušela, zda se opět něco bude dít.

Každá se uvelebujeme na jednom konci gauče a dáváme ruce proti sobě. Za chvilku, ani ne za minutu, pociťuji ohromný příval energie. Celou mě zalévá. Je jí tolik, že se musím několikrát zhluboka nadýchnout.

Kamarádka se ptá, zda budeme pokračovat, když vidí, jak lapám po dechu. Taky se trochu obávám, co na to moje průdušky, ale nechci toto příjemné energetické proudění přerušit.

Cítím zvláštní tlak na srdeční čakře. Snažím se ten pocit identifikovat, ale jediné co mě napadne, že se mi čakra buď otevírá nebo roztáčí. Těžko popsat něco, co jsem v životě nezažila a co si člověk nemůže nijak ověřit.

Po chvíli se energie stěhuje na pátou čakru, pak na šestou, a pak zpět na srdeční.

Ptám se kamarádky, co cítí ona. Prý jenom energii proudící mezi rukama.

No, jak to tak vypadá, tato energetická koupel je určena jenom pro mě.

Sedíme takhle přes půl hodiny, postupně energie slábne, až se její proud zastaví úplně. Mám tak rozpálené a energií nabité ruce, že stačí abych je dala trochu blíž k sobě a už mezi nimi zase cítím téměř něco hmatatelného. Je to fascinující zážitek, obzvlášť když jsem si během dne stěžovala, že už necítím vůbec nic, a že absolutně nechápu, proč jsem před časem měla své zvláštní prožitky s energií. Jak s kameny, tak na jaře s erupcemi energií na poli. A teď tohle.

Dál sedíme a vstřebáváme nové prožitky. A že teda byly!

x x x

Ráno se probouzím, můj první pohled padne na oblohu.

No nic moc, po včerejším příjemném počasí ani památky. Na obloze se prohánějí těžké mraky, zdá se, že fouká pořádný vítr a že se ochladilo.

Z ničeho nic na mě padá deprese. Mám pocit, že tohle je možná poslední pěkný víkend, který trávíme takhle společně. Jakoby dneska skončilo něco krásného, co už se nikdy nemá opakovat…

Při pohledu na oblohu na mě doléhá panika, celou mě zahlcuje. To okno mě úplně přitahuje a nevlídná obloha moji paniku ještě víc prohlubuje. Je mi tak strašně, až z toho začínám brečet.

Kamarádka vidí slzy stékající mi po tváři.

Ptá se, co se mi děje.

S očima otevřenými a nepřítomně zírajícíma ven z okna na mraky říkám, že nevím.

Za chvíli ale popisuji, co cítím, a sice, že mi přijde, jakoby se uzavírala jedna fáze mého života, ta krásná, a odteď že už mě nic pěkného nečeká.

Kamarádka namítá, že je to blbost.

To já vím taky, ale ten strach a panika je strašná.

S kamarádkou se to snažíme společně rozmotat. Sice se nám podaří dobrat se nějakého konce a zjednat nápravu, ale jen se znovu podívám směrem k obloze, zase to na mě padne. A jsem na tom ještě hůř než před chvilkou.

Kamarádka mi radí, jak z toho ven, jenže mně se nechce nic dělat. Navíc mě děsí, že ačkoli je teprve ráno, přesto nemám sílu téměř na nic. Cítím se strašně unavená, jako bych byla bez energie.

Kamarádka si ovšem myslí něco jiného. Prý to není nedostatkem síly, ale mou neochotou s tím něco udělat. Je to prý můj obranný mechanismus.

Zase se dohadujeme.

V jednom má ale pravdu, ve svém současném rozpoložení se téměř rochním a nechce se mi s tím něco udělat.

Zavládne ticho. Kamarádka je zticha a já jen nepřítomně zírám z okna ven. Cítím, jak mě strach celou omotává. Netuším, proč se mi děje, co se děje, a nevím ani, jak z toho ven.

Po chvíli se mě kamarádka zeptá: „To takhle hodláš strávit celý dnešní den?“

„Nejraději bych zalezla pod deku a brečela.“ odpovím.

„A proč to teda neuděláš?“ jsem dotázaná.

Zamyslím se… a po chvíli řeknu. „To by nebyl očistný pláč, který by mi přinesl úlevu, byl by to pláč ze vzteku.“

„Jak jsi k tomu došla?“ diví se kamarádka.

Ačkoli mám otevřené oči, najednou před sebou uvidím malou holku.

Celá udivená o tom kamarádce povídám. Netuším ovšem, co to znamená.

Vidím tu holku, jak sedí na zemi, mlátí kolem sebe ručičkama a strašně se vzteká a řve. Připomene mi to scénu z dřívějších regresí.

Ta holčička je tu pořád a řve: „Já tu nechci být, já tady nebudu!“

Kamarádka se mě zeptá: „Kdo je ta holčička a proč takhle vyvádí?“

„Nevím, snažím se na to přijít, ale nerozumím tomu. A abych pravdu řekla, ani se mi nechce něčemu rozumět. Jsem příšerně unavená.“

Sedím s otevřenýma očima a sleduji tu vztekající holčičku, a začínám být ze všeho otrávená.

„Což kdybychom tohle divadlo přerušily, oblékly se a šly dolů?“ navrhnu.

Kamarádka na to neřekne nic.

„Aha, asi to není dobrý nápad. On by to vlastně byl útěk před něčím, co nechci řešit. Co?“

Jako odpověď slyším jenom její významné hmmmmmmm?

Je mi jasné, že stejně jako jindy, i teď je to odpověď beze slov. Je jenom potvrzením toho, že jsem konečně pochopila něco, co jsem doposud buď nechtěla, nebo nebyla schopna pochopit.

„Tak jo, budeme tady, dokud to nevyřeším.“

Před očima mám stále tu malou holku, která kolem sebe mlátí pěstičkama a je vzteky bez sebe. Je to nepříjemný obraz, ale nemám sílu s ním cokoli podniknout. Jsem bezradná a bezmocná a hlavně nevím, co dál.

Kamarádka se mě ptá: „Co je to za holku?“

Napadne mě: „Ta uřvaná holka jsem já. Jen nevím, v jakém úseku svého života.“

Přijde mi informace, že je to teď v tomto okamžiku.

Kamarádka mi řekne: „Když je to teď, tak se jí zeptej, proč se vzteká, když je neděle ráno a ona se může radovat z volného dne.“

Když to té uječené holčičce přednesu ona se k mému úžasu za chvíli uklidňuje a jen tak sedí a spokojeně si hraje.

Celé mi to přijde legrační. Začnu se nahlas smát. Připadám si jako magor, jak si tady hraji se svými představami… Vůbec, celá takhle situace mi připadá směšná. Je přece k smíchu, jak tu vážně rozebíráme jakousi naprosto nereálnou situaci. Teda reálnou, ovšem založenou na mé vizi.

Přichází chvilková úleva, mám pocit, že už je všechno OK, jenže jen se podívám k oknu a vidím mraky, už zase cítím, jak se to na mě valí. Mraky i panika. Hrůza!!!!

Kamarádka vidí změnu v mém obličeji. Zeptá se mě: „Co se zase děje?“

Cítím, jak mám obličej stažený bolestí, znovu se mi v očích objevují slzy, a už se zase propadám kamsi hluboko.

Zmocňuje se mě panika.

Odpovím: „Mám strach. Strach z toho, že něco tak krásného, co bylo celý tento rok, najednou končí, už mě nečeká nic pěkného.“

„Něco pěkného je za námi, ale mnoho pěkného je ještě i před námi, a vůbec nevíme, co to bude.“ namítne kamarádka.

„To je sice možné, ale já mám v téhle chvíli jasno – nic pěkného už nebude!“ odseknu. A už se zase nořím to té hrozné černoty. Naprosto nechápu, kde se to bere. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila.

„Proč se v neděli ráno zaobíráš tím, co bude někdy za měsíc, dva? Proč to řešíš teď?“ zeptá se kamarádka.

Vtom si uvědomuji někde uvnitř sebe jakési přesýpací hodiny, takové hodiny, které mi bez milosti odměřují čas, který nám tu zbývá. Najednou mám pocit, jako by utíkala minuta za minutou, a já místo toho, abych se radovala z neděle, kterou ještě máme před sebou, zoufale hledím na ony přesýpací hodiny a nejsem schopná myslet na nic jiného než na ně.

„To hodláš celou neděli strávit sledováním hodin, nebo s tím něco uděláš?“ kamarádka se mi snaží pomoct.

Připadá mi nechutné, že bych měla něco podnikat. Navíc ani nevím co a jak.

Zavírám oči a najednou mi před očima naskočí obraz. Vidím klidnou vodní hladinu a na ní pluje loď. Ale není to obyčejná loď, ta loď jakoby připlula z nějaké báje nebo z pohádky Tisíc a jedna noc. Nedokážu najít vhodná slova, abych celou scenérii popsala, zírám na ni s úžasem, nevědouc, co to znamená. Snažím se vše popsat, stále hledám vhodná slova…

Najednou ze mě vypadne - Jako by se tu zastavil čas.

A on se opravdu zastavil. Celá scéna jako by doslova zamrzla. Vidím nádhernou vznešenost tohoto okamžiku. Klidná hladina, na ní vznešená loď (uvědomuji si, že mluvit o vznešenosti u lodě je poněkud praštěné, ale nenacházím vhodnější slovo). Obraz je sice strnulý, ale přesto není bez pohybu, jde z něj cosi jako mlha…. I když mlha to není, je to energie. Valí se přímo na mě, celou mě zahaluje. Nevím, co si o všem myslet, ale je to příjemné. Jde přímo do mé srdeční čakry, cítím tam nádherné teplo, proud energie, který se rozlévá dál do celého těla.

Vtom slyším hlas: „Zastav hodiny ve svém nitru, které ti odměřují čas. Ty hodiny, které ti nedovolí prožít si žádný okamžik naplno, protože máš neustále pocit, že chceš být současně ještě někde jinde, i svými myšlenkami jsi už někde jinde, a proto si nedovolíš prožít okamžik TADY A TEĎ. Proto taky z tohoto okamžiku nenačerpáš energii. Zastav ty hodiny a uvědom si ohromnou energii, která na tebe z toho obrazu jde. To je pro tebe obrazné tady a teď. Uvědom si význam toho, co ti teď bylo názorně předvedeno. Tohle můžeš udělat v každém okamžiku svého života, vždy prožívej tady a teď.“

S těmito slovy veškeré obrazy před mýma očima končí.

Poreferuji kamarádce o tom, co jsem viděla a slyšela. Obě jsme tím překvapené a zaskočené.

Oblékáme se a jdeme dolů. Dohadujeme se o tom, co to mělo znamenat. Jak naše propady, tak čarování s energiemi, a také moje dnešní naprosto nepochopitelné stavy, a nakonec celý tenhle závěr. Jak to tak vypadá, celý tenhle víkend jako by probíhal podle nějakého scénáře, o kterém jsme ale ani jedna ani druhá neměla sebemenší ponětí. Nicméně obě hodnotíme, že přesto, že naše představy byly poněkud odlišné, víkend se vydařil. Navzdory deštivému, chladnému a větrnému počasí je nám báječně.