11. Zrada

Po práci jedu domů a očekávám kamarádku. Jsem zvědavá, jak se rozhodla.

Když přijde, dáme si spolu večeři, a pak slyším – „Káťo, já na to fakt nemám být tu s tebou. Já mám strašný strach.“

I když jsem už byla na její rozhodnutí trochu připravená, přesto to se mnou zatřese. Připadá mi to jako dokonalá zrada. Jak mě tu může nechat být? Ale přitom uznávám, že by mi stejně moc nepomohla, naopak mám pocit, jako by se ten její strach přeléval na mě, a pak už „to“ na mě může ještě víc, jsem pak ještě víc zranitelnější. Taky vím, že má právo se rozhodnout jak chce. Je to její život, proč by tu se mnou měla trpět? Ale pořád někde uvnitř to cítím jako zradu, a pořádnou.

Jedeme spolu do centra, ona bude pokračovat domů, a já potřebuji v Tescu koupit ty svíčky. Po cestě toho moc nenamluvím, ani nejsem schopná podívat se jí do očí, jak moc mě to bolí. A taky mě ochromuje strach, co si večer a v noci sama počnu. Rozpačitě se před Tescem loučíme, v očích mám slzy, a je mi strašně. Připadá mi, jako by mě nechávala v jámě lvové, jako by mě vydávala na pospas všem silám. Přitom ji na rozumové úrovni naprosto chápu. Vím, že teď je řada na mně, abych ukázala, jak dalece to se svou vírou myslím vážně, a že mám jedinečnou možnost se předvést, co ve mně opravdu je. A taky mi připadá, že i ona má možnost si uvědomit, co v ní je, a kde se ten její strach bere. I když její strach je i můj strach. Máme to nějak divně propojené. Pochoduji ještě chvíli po Tescu, trochu se odreagovávám chozením mezi davy, a pak jedu domů.

Přicházím domů a jsem rozhodnutá, že to zvládnu. Já na to přece mám! Já to dokážu!

V momentě, kdy za sebou zavírám dveře od bytu, hned na mě padne strach. Snažím se nic si nepřipouštět, a tak si pouštím počítač a něco si v něm klapu. Snažím se maximálně se soustředit na to, co dělám. Ani jsem si nevybalila svíčky. Přece je nepotřebuji!

Ale někdy v půl desáté večer to začíná. Začne se mi svírat čelo, hlavně levý spánek, a pořádně. Vyklepnu se, honem letím pro svíčky a zapaluji je. A čekám, co se bude dít. Strach mnou lomcuje, je mi divně po těle, nevím, jestli je to jenom strachem, nebo se mi opravdu něco děje? Plamen jedné svíčky začne bláznivě plápolat, vyděsím se ještě víc. Co tohle znamená? Proboha, co mám dělat? Zachvacuje mě panika. Nevím, co všechno se může stát. Já o tomhle opravdu vůbec nic nevím, jak si mám teda pomoct?

Zkouším se obrátit k bohu, ale jsem tak vyděšená, že se mi to nedaří.

Po chvíli jsem s nervama totálně v háji, že vyťukám číslo do Liberce, abych poprosila o radu, o pomoc. K mé úlevě telefon hned zvedají. Začínám Petrovi popisovat, co se mi děje, a samozřejmě se u toho rozbrečím. Zase mi ruply nervy. Snažím se uklidnit alespoň tak dalece, abych byla schopná mluvit. Ptám se, co můžu udělat, proč mám mít ty svíčky, a jestli se mi může něco stát.

Na něco dostanu odpověď, na něco ne.

Omlouvám se, že je otravuji takhle večer, ale potřebovala jsem slyšet, že se mi nic až tak strašného nemůže stát. Po položení telefonu se uklidňuji. Buď je to tím, že ve svíčkách cítím ochranu, nebo mě svíčky skutečně ochraňují? Na každý pád dál sedím u počítače a jsem podstatně klidnější. Ale jen pokud sedím tady. Připadám si jako v nějakém nevyvedeném hororu, kdy hrdinka má namalovaný na zemi kruh, ze kterého nesmí ven, jinak by na ni mohly temné síly. Já mám místo toho čtverec ohraničený čtyřmi svícemi a bojím se tenhle čtverec opustit. Jsem tak vyděšená, že už strachy skoro šílím. Řeším problém, jak dalece si můžu odskočit na záchod, do koupelny, a navíc jsem ještě nevymyslela jak to udělám v noci. Snažím se rozumově uklidnit, přece mi tu neřádí nějaký poltergeist, ale „normální“ energetický upír si ze mě jenom cucá energii, nesmím z toho teda dělat horor. Jenže moje racionální uvažování je odstaveno, a mnou cloumají emoce, což je v této chvíli o jednom, a sice o strachu. Nakonec usoudím, že nemůžu u počítače prosedět celou noc, ale že si musím jít lehnout, zítra jdu přece do práce.

V rychlosti zvládnu koupelnu, a pak fofrem do postele, okolo které jsem rozestavěla všechny svíce. Opět scéna jako z nějakého hororu. Nevím, jestli to opravdu pomáhá, ale nic jiného nemůžu udělat. V duchu se modlím o ochranu, zhasínám lampičku, světla je tu stejně skoro jako za dne a pokouším se usnout. Jedna svíce plápolá jako zběsilá. Moc klidu mi to nepřidá.

Kupodivu spím skoro celou noc a v poklidu. Jak jsem ráda, když už je ráno, a já můžu jít do práce! Jak jsem ráda, že vypadnu z bytu! Venku mám najednou pocit bezpečí. Hlavně být někde mezi lidmi, je jedno, kde to bude.

V práci jsem přepadlá. Myšlenkami jsem bůhvíkde. Těžko se soustředím na práci.

Odpoledne jdu k doktorovi pro lék. Den předtím jsem mu volala. Jen jsem mu řekla, že jsem v pořádném průšvihu, a že potřebuji pomoc. Jenže vůbec nevím, co mu řeknu. Přece mu nemůžu vyprávět o nějakém energetickém upírovi? Jak by se na mě díval?

Nakonec vše dopadne úplně jinak. Začnu mu popisovat svoje stavy, propady s následným úbytkem energie, a trochu mu naznačím, oč jde. Mám co dělat, abych se nerozbrečela, jak mi je v tom okamžiku zle.

Jen se na mě vážně dívá a pak mi říká svůj názor. Vidí vše jinak. Má pocit, že na mě zvenku nic neútočí, že to jsou jenom moje reakce na něco. A pocity zrady, křivdy – to jsou zase moje programy.

Chvíli se dohadujeme, jak to je. Já jsem totiž naopak přesvědčená, že se jedná o útok zvenčí. Sice to , možná svou psychikou přiživuji, ale první impuls je zvenku. Jenže on neví, co já cítím, a co jsem všechno za ten půl rok zažila. Nemůžu mu všechno vykládat, na to není čas. Nakonec mi dává jednu bobuli. Chci vědět, co to je, a na co to je. No, že bych s tím moc souhlasila, to teda ne. Ale přece se s ním nemůžu dohadovat, on musí vědět, co mi má dát, že jo? Dál si povídáme, postupně přidávám další a další detaily, až mu nakonec v hrubých rysech povím o všem.

Asi po půl hodině dostávám další bobuli. Ptám se, co je to zač? Prý to samé, ale vyšší ředění, neboli je to ještě silnější. Prý si mám jít sednout do čekárny, že se bojí, co to se mnou udělá. To mě pořádně vyklepne. Proboha, co je to za dryák?

Nicméně jdu do čekárny, mezitím jde do ordinace další paní. Pípá mi mobil, přišla mi SMS. Trochu se při jejím člení dostávám do varu, a tak hned vyťukávám odpověď.

Po nějaké době doktor vychází ven a ptá se mě, jak se cítím. Jenže já jsem svou pozornost tak dalece odvedla mobilem, že nejsem schopná posoudit, jestli se něco změnilo. Doktor je ale uklidněn, že se nic neděje, položí několikero kontrolních otázek, a pak mě odesílá pryč s tím, že mu mám druhý den hned ráno zavolat.

Vycházím ven na ulici, a najednou si uvědomuji, že pocity nespravedlnosti, křivdy a zrady už nejsou tak silné. Že by lék zabral takhle okamžitě? Nevím, ale hlavně, že se cítím líp.

Přijdu domů, dělám si večeři a chystám se na nějakou schůzku. Vyrážím ven.

Vracím se domů až někdy před desátou. V okamžiku, kdy za sebou zavírám dveře od bytu, padne na mě zase tíseň. Celý večer jsem se bavila a bylo mi fajn. Sice jsem si občas na svoje trápení vzpomněla, ale vzápětí jsem na ně zapomněla. Jenže teď jsem zase tady, a už se začínám klepat strachy. Honem letím k počítači, abych si něco napsala, pak do koupelny, a už se zahrabávám pod deku. Předtím jsem opět rozžala svíce kolem postele. A už zase si připadám jako v nějakém hororu.

Zavírám oči a snažím se usnout. Moc se mi to nedaří. Obzvlášť, když přes zavřené oči vnímám míhání světla. S úlekem otevírám oči, abych se podívala, co se děje. Plamen jedné svíčky divoce tančí. Ne, na tohle nemám nervy! Přikrývám si hlavu dekou, abych nic neviděla a mohla v klidu usnout.

Během noci se několikrát budím, je mi zle, ale snažím se být v klidu. A noc jakž takž zaspím.

A je tu další ráno, páteční. Jsem ráda, že další noc proběhla v klidu. Kolik jich ještě bude, než pojedu do Liberce? Ještě čtyři. No, musím to nějak zvládnout!

Když přijdu do práce, píšu po delší době kamarádce mail, snažím se jí vysvětlit, co se v mé mysli odehrává. Snažím se jí vysvětlit moje myšlenkové pochody, a pak pocity, včetně pocitu zrady, který mě tak dostal. Dneska poprvé jsem o tom schopná naplno napsat, protože cítím, že vše už je trochu jinak, že ta její zrada už není taková, jak se mi jevila ještě včera. Vidím celou situaci z trochu širšího úhlu, ne jenom z toho svého, ukřivděného. Že by bobule zabrala? Nevím, ale cítím se líp.

Odpoledne, po příchodu domů, se rozhodnu po delší době pro trochu pohybu. Vyndávám si trampolínu a snažím ze sebe vytřást všechny strachy a stresy, pak pokračuji na rotopedu. K němu si pouštím nějakou komedii. Když si později sedám k počítači, jsem docela v pohodě.

Sedím tu, a zkouším si trochu utřídit myšlenky, pokud jsem toho ještě schopná. Už je to delší doba, kdy jsem tohle udělala naposledy. Uvědomuji si, že nemůžu to, co se děje, pojmenovat jinak než že je to SÍLA.

„A víš, proč je to síla?“ – ozve se naprosto překvapivě otázka.

„Než se s tebou pustím do rozhovoru, nejdřív se zeptám – kdo jsi?“ – potřebuji vědět na čem jsem. V této pohnuté době nemůžu být lehkovážná, a jen tak si povídat s kýmkoli.

„Jsem boží světlo.“

„Promiň, ale jak mám věřit, že je to pravda?“

„To poznáš podle toho, o čem si budeme povídat.“

„Dobře, tak to zkusím. Byla jsem dotázaná, jestli vím, proč je to teď taková síla. Jediné, co mě napadá, že skládám další zkoušku z toho, jak jsem na tom s otázkou víry.“

„Ano.“

„Ale to snad nemusí probíhat tak dramaticky, ne?“

„Myslíš, že ne?“

„Myslím. Je to fakt síla. To už tady jednou bylo. Co jednou! Tolikrát! A pořád je to horší a horší. A jak si s tím mám poradit, co mám dělat?“

„Ty opravdu nevíš, co se od tebe chce?“

„No, asi vím, ale je to síla. Já vím, že se opakuji. Ale není toho moc na jednu úplně obyčejnou ženskou, která se o takovéhle věci nezajímá?“

„A taky jim nevěří, viď?“

„To taky.“

„A pořád tomu nevěříš?“

„Řekla bych, že důkazů už bylo dost. Ale zase mě zviklal doktor, který tomu odmítá uvěřit.“

„A nepřipadá ti, že je to jen další zkouška, jak dalece si budeš stát za tím, čemu věříš ty?“

„Ježíšmarjá, jak to tak vypadá, jsem podrobovaná zkoušce úplně pořád! To snad ani nemůžu vydržet!“

„Nejen, že to můžeš vydržet, ale tady jde o víc. Objev v sobě svou vnitřní sílu, a hlavně věř. Věř všemu, co se ti děje. Snad nechceš zpochybnit to, co se ti teď děje, ne?“

„Ne, to ani nejde. Jen nevím, jestli je to fakt zvenku, nebo zevnitř.“

„Nevíš?“

„Vlastně vím. Vím, co tomu za celý tento rok předcházelo, včetně loňského prosince. Už jsem si to tolikrát rozebrala že vím, jak to všechno bylo. A teď to jen pokračuje, ale v daleko silnějších grádech. Ale proboha, proč zrovna já?“

„Abys o tom všem napsala. Je nutné, aby se tvoje zkušenosti dostaly mezi lidi. Nebude to jen teorie, nad kterou leckdo s určitou skepsi jen pokývá hlavou, jako bys to udělala i ty. Jestliže si ale někdo přečte tvoje osobní prožitky, do detailů popsané, včetně myšlenek, pocitů, které v tobě probíhaly, bude to daleko přesvědčivější. Bude to mít daleko větší vypovídací schopnost.“

„Takže, jak to tak vypadá, zase jsem něco jako pokusný králík, který má navíc, pokud to vše přežije, o všem napsat?“

„Tvůj slovník je dost neobvyklý. Můžeš to chápat i takhle. Ale tady nejde o to, že se na tobě zkouší něco, s tím, že se neví, jak to dopadne. V tvém případě je jasné, jak to dopadne. Protože ty už mnoho víš, a taky víš, jak si s danou situací poradit. A navíc víš, kde hledat pomoc. Hlavně to neber tak, že jsi chudinka, oběť, se kterou si jen tak někdo zahrává. Tak to není. Jsi mimořádně silný jedinec, který má na to, aby všechno tohle zvládnul, a pak o tom podal svědectví. Je ti to jasné?“

„Hm, tak trochu. Jen se mi nelíbí ta hlavní role. Taky by mohl být obsazen občas i někdo jiný. A já bych hrála jen takové to křoví.“

„Víš, problém je trochu v tom, že tohle neurčuješ ty. Ale předpokládám, že jsi to nemyslela vážně, že to byl jen pokus o žert.“

„Jasně.“

Ještě nějakou dobu si něco píši na počítači, ani nevím, jak mi večer utekl. Najednou se mi klíží oči, a je čas jít spát. Pro jistotu zase zapaluji svíce kolem postele. Nevím co si myslet o tom, když jedna začne zběsile plápolat, a druhá jenom v okamžiku, kdy se na ni podívám. To je nápor na moje zjitřené nervy! Zase si přetáhnu deku přes hlavu, aby mě to neznervózňovalo.

Je sobota ráno. Obloha ujde. Jsem ráda, že neprší, můžu vyrazit na chatu. Zcela výjimečně nejdu pěšky, ale veze mě tam jeden známý. Je to fajn, potřebuji očesat jablka a odvézt je domů. Když tak chodím po zahradě, nechtěně mě zalijí vzpomínky na to, kolik víkendů jsem tu strávila s kamarádkou, a jak nám bylo spolu skvěle. Najednou mám pocit neskutečnosti, jakoby to co se stalo během uplynulého týdne, byl jen hrozný sen. Přece není možné, aby naše krásné přátelství skončilo, a takhle najednou. Stejně mi vrtá hlavou, proč se děje, co se děje. A proč většinou, nebo snad vždy, když jsme spolu? Náhody přece nejsou! Musí to mít nějaký význam. Ale jaký? To kdybych věděla! Jenže já nevím nic. Snad budu chytřejší, až se vrátím z Liberce. Alespoň doufám.

Sobota proběhla v pohodě. Jak chata, tak zbytek dne doma u počítače. Převádím další své psaní do jazyka html, připravuji další knihu ke zveřejnění. Jsem tak zabraná do práce, že si ani moc nepřipouštím, že bych se měla bát. Sice se mi každou chvíli stahuje spánek, ale nevěnuji tomu pozornost.

Když si jdu večer lehnout, znovu rozsvěcím svíce. Zase plápolají ostošest. Teď pro změnu tři ze čtyř. Opět, jedna začne plápolat jen v okamžiku, kdy se na podívám. Hraji tuhle hru dost dlouho, až mě pořádně vyděsí, takže pro jistotu zalézám pod deku.

V neděli ráno je krásné počasí, házím ruksak na záda a znovu vyrážím na chatu. Je nádherný svěží den, sice chladno, ale proti počasí, které vládlo celý týden, je teď přímo báječně. Konečně to vypadá na pěkný podzim, a ne ta zimní hrůza, která náhle zavládla. Vychutnávám si krásný den a sluneční paprsky.

Když se dohrabu nahoru, nejraději bych hned vytáhla lehátko a koupala se ve sluneční lázni, ale vím, že mám hodně práce. Raději vyndávám sekačku a pouštím se do práce. Dává mi to zabrat, tráva je přerostlá a navíc mokrá. Vzpomenu si na to, jak jsem v létě taky takhle sekala mokrou přerostlou trávu, a přitom rozsekala i mobil. Co to tehdy mělo znamenat? Moc neschází k tomu, abych všechno, co se tehdy odehrálo, shodila jako nesmysl. Ještě, že jsem to všechno zapsala. Je neuvěřitelné, jak jsem schopná všechno, co se mi stalo, a že se mi toho stalo tolik, po nějaké době odmávnout jako nesmysl.

„S tebou je to opravdu hrozné. Jak to, že ničemu nevěříš?“ – vpadne mi do mého přemítání hlas.

Až se leknu. V téhle chvíli jsem ho opravdu nečekala. Zdá se, že cenzura mé mysli probíhá průběžně.

Zakroutím nad sebou hlavou. Nechápu. „Já za to snad nemůžu.“ – bráním se.

„A kdo by za to mohl?“

„Já vím, že já, ale zřejmě se jedná o něco na podvědomé úrovni. Přece není normální, když sama na vlastní kůži něco prožiji, abych po nějaké době řekla, že je to blbost. A přitom to mám i zapsané. To přece není možné“ – znovu nad sebou zakroutím hlavou. Nejraději bych se z toho nějak vyvlékla. Ale nevím jak.

„Zamysli se nad tím.“ – jsem po dlouhé době pobídnutá k ponoření se do svého nitra.

„Nezlob se, ale dnes ne. Necítím se na jakékoli ponory. Jsem totálně urvaná a bojím se nořit, abych tam nezůstala. Teď ne. Neber to jako vzpurnost, ale já na to teď nemám. A navíc se bojím. Až se vrátím z Liberce. Jo?“ – škemrám o odklad.

„Jak myslíš. Ale stejně se do toho musíš pustit. To je tvůj zásadní problém. Dokud s ním nic neuděláš, nemůžeš postoupit dál.“

„Já vím. Ale teď to fakt nejde.“

Večer sedím u počítače. Myslím na kamarádku, jak se asi měla, byla totiž pryč. Posílám jí SMS , jak se má, a jestli nechce hodit kus řeči. Prý ano. Tak volám. Nejdřív poslouchám, jak se měla ona, pak povídám já. Nejdřív o tom, že moje intenzivní pocity ZRADY jsou už pryč, rozplynuly se jako pára nad hrncem. Nevím proč, ale je důležité, že po nich není ani památky. Snažíme se rozebrat, co se vlastně stalo, ale ani jedna, ani druhá nevíme. Tak to necháme. Uvidíme, až budu po Liberci, jestli budu chytřejší.

Když zavěšuji telefon, mám z našeho rozhovoru nepříjemný pocit. Byl takový divný, rozpačitý, jako bychom se bály mluvit. Je mi z toho smutno. Ale stejně s tím v téhle chvíli nic neudělám.

V pondělí večer, poslední večer před odjezdem, mám pocit, jako bych mlela z posledního. Snažím se rozptýlit u počítače, snažím se odvést svou pozornost od strachu, který mě celou svazuje. Mám pocit, jako by bobule už přestala účinkovat, chvílemi propadám panice, nevím, co se děje, co se všechno může stát. Nevím, a ta nejistota je strašná. Začínám psát kamarádce mail, a málem u něj šílím strachy. Začnu jí popisovat své pocity, včetně strachu, že tohle nepřežiji. Pak to celé vymazávám a posílám podstatně lepší verzi, které jsem v tomto okamžiku schopna. Přece ji nevyděsím ještě víc. Násilím se snažím uklidnit, ale moc se mi to nedaří. Jsem tak ráda, že je to poslední večer, zítra touhle dobou už budu v Liberci. Opět zapaluji svíce kolem postele. Plameny skáčí jako zběsilé. Nahání mi to strach. Přesto se mi podaří usnout.