2. Duše a já

Je pár dní před odjezdem na dovolenou, balím si věci. Postupně je hromadím na stole, v duchu neustále promýšlím, zda mám vše potřebné. Tak dlouho jsem nikam nejela, a teď poprvé sama a ještě k tomu do ciziny.

Projede mnou krátká ostrá bolest - po dlouhé době zase něco, co je poprvé.

Naštěstí jsem příliš zaneprázdněná balením a jsem natolik uvědomělá (jak o sobě s oblibou ironicky hovořím), že nedovolím, aby se v mém nitru rozhostily jakékoli negativní emoce, a tak se maximálně soustředím na to, co vše s sebou vzít.

Vtom se ozve otázka: „Tak co, jak je?“

Nejdřív chci odseknout, že na rozebírání emocí nemám čas, ale dojde mi, že by nebylo od věci si na chvilku odpočinout a popovídat si. Kdoví, kdy k tomu zase bude příležitost. Nakonec času na balení je ještě dost.

Jdu se posadit do křesla, pohodlně se v něm uvelebím a ponořím se do svého nitra, abych zjistila, v jakém rozpoložení se vlastně vynacházím.

„Je mi docela dobře… teda, když pominu své zdravotní problémy… Stejně mi ale připadá, že mám pořádně naloženo. Kdybych nebyla tak uvědomělá, řekla bych, že nespravedlivě.“

„Je dobře, že jsi přijala za své, že nespravedlnost jako taková neexistuje, že jde jen o tvůj úhel pohledu… Ale když už jsi tuhle oblast nakousla, zeptám se tě – v jakém ohledu ti připadá, že máš naloženo?“

„To je tak. Vím, že nic není náhoda, tudíž situace, do kterých se dostávám, nejsou náhodné. Z toho vyplývá závěr, že pakliže jsem přišla na svět s tou svou osmičkou, zřejmě si ji moje duše sama a dobrovolně vybrala. A stejně tak si vybrala v hrubých rysech celý tenhle život, což obnáší i mé rodiče, moje charakterové vlastnosti, mého partnera, dceru a já nevím co ještě. Hezky si vše prokombinovala, aby měla na čem růst. Jak já říkám, na rozdíl ode mě je ctižádostivá. Jenže co já si s tím vším teď mám počít?“ na závěr své litanie trochu odlehčím.

„Uvědomuješ si, že se od své duše distancuješ?“

„Asi jo, já jí totiž ty její vyšší cíle mám za zlé. Navíc jsem se dozvěděla, že mám těžkou karmu. Nejen svou, ale i tu, co jsem si natáhla od svých předků. A mým úkolem je ji v tomto životě pročistit. Takže další vyšší cíl.“

„Buď ráda, že máš na čem pracovat.“

„Nezdá se ti, že je toho na mě opravdu moc?“

„Nezdá, ty to zvládneš.“

„Děkuji ti za projevenou důvěru.“ prohodím ironicky a v duchu si myslím, že bychom toto téma měli raději opustit, než se do pocitů nespravedlnosti úplně ponořím.

Nedošlo mi, že veškeré moje myšlenkové pochody jsou celému Vesmíru přístupné.

„Nenecháme toho, zamysli se nad tím, proč pořád říkáš – já a duše. Vždyť jedno jste!“

„No jo, jenže já to tak necítím. Mám pocit, jako by moje duše šla proti mně.“

„Prosím tě, jak jsi na to přišla?“

„Nevím, takhle to cítím.“

„Zamysli se nad tím, proč to tak cítíš.“

„Opravdu nevím.“

„Musí být nějaký důvod.“

……… Sedím a přemýšlím.

„Asi se to odvíjí od toho, že už začínám objevovat, co všechno – tím myslím všechny ty úkoly – mám před sebou. A protože se začaly projevovat ještě před vstupem do tohoto života, nemohla jsem si je vytvořit já sama svým chováním, uvažováním. A od toho se odvíjí myšlenka, že moje duše se tam v bardu zaúkolovala a teď si pozvolna odškrtává jednu položku za druhou, a to podle toho, jak se mi ten či onen úkol podaří splnit… To jsem to pěkně rozebrala, co?“ převedu svou úvahu do humorné roviny.

„Ano, ale znovu ti připomenu, že ty a tvoje duše jedno jste. Tak se od ní nedistancuj!“

„No jo.“ otráveně zahučím. Zase něco, s čím si nevím rady.

Raději se zvedám a pouštím se do balení věcí na dovolenou.

x x x

Následující den na mě padne splín. V takovémhle rozpoložení většinou sáhnu po sladkém. Jenže teď ať hledám kde hledám, nic sladkého doma nenacházím.

Oblékám se a vybíhám ven směrem k nejbližšímu obchodu, kde prodávají zákusky. Vím sice, že sladké bych jíst neměla, ze všech stran je mi to zakazováno, ale když ta chuť je tak silná!

Míjím obchod s knihama. Aniž bych věděla proč, vstupuji dovnitř. Rozhlížím se po obchodě a najednou si všimnu regálu s duchovní literaturou. Prodavačce říkám, že se jen podívám, co pěkného tu mají.

Přehlížím hřbety knih a uvědomuji si, že je to už dlouho, co jsem si naposledy nějakou knihu koupila.

Vtom mi jedna kniha padne do očí.

V rychlosti nahlédnu dovnitř a hned je mi jasno – zrovna tuhle potřebuji! Je o duši.

Honem ještě zajdu koupit dorty, kvůli kterým jsem vlastně šla ven.

Doma knihu přibaluji ke třem dalším, které už mám v kufru. Zhltnu dorty, abych o něco později zjistila, že mi je po nich zle.

No, to se mi zase něco povedlo! Zaneřádila jsem si střeva, a ještě mi je blbě. Jak jsem nepoučitelná!