13. Přátelství

Už když jsem byla v Liberci, vyměnily jsme s kamarádkou několikero telefonátů. V hrubých rysech jsem jí popsala, jak se věci mají. Byla zvědavá, vždyť do toho byla zatažená taky, a pořádně!

Ulevilo se jí, když slyšela, jak se situace zdárně vyvinula.

Jsme domluvené, že se po mém příjezdu určitě sejdeme a v klidu všechno probereme. Nejlíp o následujícím víkendu. Bude-li pěkné počasí, pojedeme spolu na chatu, nebude-li, sejdeme se u mě.

Týden utekl rychle, je sobotní ráno. Jedu na autobusové nádraží, kde se mám s kamarádkou sejít. Na chatu přece jenom jedeme, je krásně. Celou dobu jsem napnutá, jak naše setkání proběhne.

Když se setkáme a podíváme navzájem do očí, máme jasno – všechno je v pořádku.

Přijíždí autobus. Nastoupíme a hned si začneme povídat. Povídáme i celou cestu do kopce. Po příchodu na zahradu se pouštíme do práce. Je zapotřebí toho tolik udělat. Ještě že je tak nádherné počasí. Kamarádka se směje, že to mám nahoře dobře zařízené, jednoduše jsem si pěkné počasí objednala, a bylo mi dodáno. Celý týden totiž byla zima a pršelo. Ovšem dnes je nádherná slunečná obloha a poměrně teplo na to, že už je říjen.

Celý den řádíme na zahradě. Během krátkých chvil odpočinku vyprávím o všem, co se v Liberci událo. Sice nemáme jasno úplně ve všem, nicméně mnohé se vysvětlilo. A hlavně se nám oběma ulevilo.

Vzpomenu si na to, jak jsem se cítila před odjezdem, když jsem nevěděla jak to s námi a naším v přátelstvím do budoucna bude. I když jsem vše odevzdala nahoru do vyšších rukou s tím, nechť se děje vše jak dít má, přesto mi při pomyšlení, že bych o svou nejlepší kamarádku přišla, bylo nelehko. A teď to vypadá, že už je zase všechno v nejlepším pořádku. Prošly jsme spolu situací, kterou jsme asi projít měly, možná někdy časem v plném rozsahu pochopíme, jak to tehdy bylo… Anebo ne, pokud to nebude zapotřebí. Ale důležité je, že se mezi námi všechno vyčistilo.

Dokončíme vše, co jsme chtěly udělat a jedeme ke mně domů. Během dne mi dcera posílá SMS, jestli se zase nechceme zastavit v pizzerii jako minule, že by mě ráda viděla.

No, potěšilo mě to, zdá se, že se to mezi námi pozvolna čistí….

Domlouváme se, že se zase sejdeme všechny dohromady. Jsem zvědavá, jestli to bude aspoň z části tak pěkné jako minule.

Bylo. Zase se všechny bavíme a je nám spolu fajn.

Pozdě večer jdeme stejně jako minule domů pěšky. Doma ještě znovu probíráme všechny události, které jsme prožily. Cítíme, že je zapotřebí mluvit i o tom, co a jak jsme obě prožívaly a na co jsme v té nejhorší době myslely. Ještě teď, když o tom mluvíme, to kamarádce znovu nahání strach.

Uklidňuji ji a říkám: „Ničeho se neboj, už nikdy nepřipustím, abych něco podobného ještě někdy zažila. Udělám všechno, co je v mých silách, abych byla vnitřně silná a dokázala si se vším poradit. A sama. Je to v mém vlastním zájmu. Věř mi, že už se nic stát nemůže. Nedovolím to. JÁ NA TO MÁM, A JÁ TO DOKÁŽU!“

Kamarádka se na mě dívá trochu nevěřícně, skoro to vypadá, že neví, co si má o mých prohlášeních myslet.

Ale já vše vyřčené myslím naprosto vážně. Zažila jsem toho tolik a bylo to tak strašné, že už si nemůžu dovolit absolvovat něco podobného ještě jednou.

Dávám jí přečíst úvod, který jsem předešlého dne napsala ke své další knize, kde naplno prohlašuji, že definitivně odhazuji masku skeptika a vše s tím související. Včera večer jsem se chystala nějaký úvod napsat a tato slova mi sama přišla do hlavy. Bezmyšlenkovitě jsem je zapsala, ovšem když jsem si je pak přečetla, až mě zamrazilo po těle a najednou mi naskočil strach ze zodpovědnosti. Přesto jsem se rozhodla si za svým rozhodnutím stát. Pakliže mi tato slova byla dodána, asi tam mají být.

Kamarádka má taky pocit, že jsou to dost odvážná slova, ale alespoň vidí, že to myslím vážně.

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.