3. U moře

Dneska je den D, odjíždím na svou vytouženou dovolenou. Ale až odpoledne. Teď jsem ještě v práci a řeším, jestli vůbec budu moct odjet. Je mi totiž zle, hodně zle. Jako by nestačilo všechno to, čím jsem prošla za poslední dny, teď ještě něco nového strach nahánějícího.

Náladu mám pod bodem mrazu. Několikrát vztáhnu ruku k telefonu, abych zavolala doktora a poprosila ho o radu, pomoc, na poslední chvíli si to ale vždy rozmyslím. Musím si s tím přece poradit sama!

Jsem ráda, když je konec pracovní doby a můžu jet domů.

Už během cesty se rozhodnu, že to prostě zvládnout musím a na dovolenou že odjedu. Však ono se to nějak srovná.

Doma v rychlosti dokončuji konečné přerozdělení věcí mezi kufrem a příručním zavazadlem. Vyrážím ven.

Okamžitě mě polije horko, vedro je na padnutí.

No, to mi tak ještě scházelo!

Blahořečím si, jak chytře jsem promyslela trasu na letiště. Taky jsem nad ní strávila plno času, kdy jsem kombinovala, jak to bude nejvhodnější a co nejmíň náročné s ohledem na těžká zavazadla a skutečnost, že metro po povodních stále ještě nejezdí, jak by mělo. Usoudila jsem, že než několikeré přestupy a vzpírání kufru po schůdkách tramvaje, daleko snadnější bude drncat po chodníku sice na vzdálenější zastávku, ale ušetřím tak jeden přestup.

Dodrncám až k zastávce. Přijíždí tramvaj, je pořádně našvihnutá.

No co bych chtěla? Je pátek odpoledne, lidi jedou domů a do toho já se cpu dovnitř s objemnými zavazadly.

S vypětím všech sil vytáhnu kufr po schůdkách nahoru.

Že by mi někdo pomohl? Kdepak, každý se stará o sebe.

Zůstávám stát u dveří. Je tu teda pořádné vedro. Ještě že hned na příští zastávce se blízko mě uvolňuje sedadlo. Neváhám a rychle na něj usedám.

To je úleva! Ruksak na koleně, kufr na zemi. Jasně, že zaclání v uličce.

Kupodivu nikdo nenadává, nejsem jediná s objemnými zavazadly. Jedině takhle se totiž dá dostat na kulaťák, odkud jede autobus na letiště.

Vtom na mě volá jeden pán a něco mi podává. Prý jestli to není moje.

S údivem se dívám, co to je.

Je to moje, visačka od kufru. Urvala se.

To je teda nadělení, to to pěkně začíná! Budu si muset někde koupit novou.

Zbytek cesty už probíhá v pohodě. Hlavně proto, že sedím a tramvaj se přece jenom trochu vyprázdnila.

V Dejvicích vystupuji. Místo toho, abych šla na autobus, kroužím po kulaťáku, hledajíc obchod, kde bych zakoupila visačku novou.

Ptám se lidí, postupně se dostávám od náměstí dál a dál. Chvílema to chci vzdát, ale nakonec se dostanu k obchodu, kde ji mají. Kupuji si ji a vycházím z obchodu s vítězoslavným výrazem na tváří.

Znovu se vracím na náměstí a snažím se dostat k místu, odkud odjíždí autobus. Raději se ptám, v tomhle stavu a s takovými zavazadly si nemůžu dovolit zbytečné zacházky.

Jsem nasměrovaná příslušným směrem, znovu obcházím celý kulaťák.

Ovšem ouha! Není tu přechod pro chodce, musela bych sejít dolů do podchodu.

Ne, s těmahle zavazadlama dolů nejdu!

Chvíli váhám, je tu rušný provoz, až najednou se jako zázrakem auta ztratí a já můžu vkročit do vozovky. Sice se v protisměru objevuje auto, ale řidič mi k mému překvapení dává přednost. No ne? Jak příjemné.

Přejdu ulici a vidím, že na zastávce zrovna stojí autobus. Znovu se dřu s kufrem nahoru po schůdkách, teď už ale naposledy.

Konečně sedím. Neuvěřitelně se mi uleví a taky mě zaplaví vděk. Vděk za to, že všechno dopadlo dobře i navzdory omezené dopravě. Najednou mám pocit jistoty, že stejně jako proběhla v pohodě tato etapa, stejně tak proběhne i celá moje dovolená.

Na letišti se setkávám s paní, co spolu budeme trávit dovolenou. Projdeme odbavením a nastupujeme do letadla.

Cesta proběhne v pohodě bez jakýchkoli komplikací. Stejně tak hladce probíhá i všechno ostatní. Po půlnoci jsme ubytované. Obě překvapené a nadšené pohodou, jaká nás celou cestu provázela.

x x x

Druhý den ráno se probouzím s úplně ucpaným nosem a rýmou. No, že by mě to potěšilo, to teda ne, ale snažím se tím nenechat otrávit.

Jdeme na snídani do nedaleké restaurace. Sedíme venku, nad námi se pne vinná réva, lidí jen několik. Je tu ticho, žádný nával, jak to znám z dřívějších dovolených. Obě si vychutnáváme příjemné prostředí a pohodu.

Po snídani si jdeme do města vyměnit peníze. Trochu bloudíme, je horko, rýmu mám jako trám, nos ucpaný, oči uslzené, nejraději bych si sedla někde do stínu, hlavně nebýt na slunci.

Dochází mi paradoxnost téhle situace – jsem na vytoužené dovolené u moře a přitom mi nedělá dobře sluníčko. Už už bych se propadla do sebelítosti a blbé nálady, když vtom slyším: „To ti stačí tak málo, abys sklouzla do negativity? Nenechej se ničím otrávit. Jsi tu, tak si vychutnej každý krásný okamžik.“

Uvědomuji si, že je to pravda. Takhle jsem si dřív kazila pěkné chvíle. Vždy se našla nějaká vada na kráse, a já místo toho, abych si vše vychutnávala, mračila jsem se, případně i nadávala, a otravovala tak nejen sebe, ale i své okolí.

Pochůzky jsou vyřízeny, jdeme zpátky. Převlékáme se do plavek, balíme si věci a vyrážíme k moři.

Užíváme si plavání, slunce…a vůbec – jedním slovem nádhera.

Odpoledne sedíme na balkoně a kocháme se výhledem na moře.

Do očí mi vletí slzy. Uvědomuji si, že ačkoli jsme pro to nehnuly prstem, přesto máme pokoj s výhledem na moře, a ani nemusíme doplácet za volné neobsazené lůžko. Dostaly jsme totiž trojlůžák. To přece nemůže být náhoda, to si určitě zasloužíme! Rozlévá se ve mně pocit vděčnosti.

Večer se jdu projít do města. Sama. Procházím se mezi davy, se zájmem vše pozoruji. Náhle mě zavalí silný pocit euforie. Sice mi na krátkou chvíli blikne bolestná vzpomínka, jak jsme takhle chodívávali s manželem nebo i s dcerou, když byla ještě menší, ale vzápětí je pryč a je mi blaze. Opravdu blaze. Snažím se co nejvíc nasát tu krásnou atmosféru. Odněkud zní disko hudba. Nejraději bych se tam vydala a zatrsala si, ale copak to jde jít někam takhle sama? Raději se otočím a snažím najít cestu domů. Kupodivu se mi to podaří na první pokus.

Následující večer se jdeme projít obě dvě. Tentokrát s cílem najíst se. Objevujeme cosi na způsob samoobsluhy, stačí jen na příslušné jídlo ukázat prstem bez jakéhokoli vysvětlování.

Moc si pochutnáváme. Sedíme tu dlouho a povídáme si, pak procházíme ztemnělým městem.

Večer před usnutím myslím na to, že už asi dva týdny v noci nemůžu spát. Mám problémy s nohama, respektive s neklidem v nohách, kvůli němuž pak v noci musím sedět nebo dokonce vstát a procházet se. Teď jsem ale tady na dovolené a chci si ji užít.

Není zbytí, přece vím, jak si pomoct sama, a to naprogramováním se v hladině alfa. Sice tomu normálně nevěřím, ale teď je to pro mě jediná šance. Sestoupím do hladiny alfa a s plným soustředěním a hlavně s VÍROU, že to funguje, dělám si příslušný program. S pocitem, že jsem udělala vše, co udělat mohla, usínám.