7. Konec dovolené

Další dny rychle utíkají. Špatné počasí se střídá s pěkným. Alespoň to.

A najednou je tu poslední den. Jsem na pláži. Zničehonic se mi udělá zle, průdušky mám sevřené a spouští se mi rýma. Balím si věci a jdu domů. Po cestě si lámu hlavu nad tím, co se to se mnou zase děje. Mohou za to moje myšlenky nebo jsem to dneska přehnala se sluníčkem?... No, a takhle je to pokaždé, zase něčemu nerozumím. – už jsem zase naštvaná.

Dělám si večeři, chvíli posedím na balkoně, ale najednou mám pocit, že musím odtud pryč. Kamkoli, hlavně vypadnout odtud.

Jdu se projít. Neřeším cíl cesty, však mě nohy někam zanesou, hlavně ne mezi lidi.

Zanesly. Na klidné místo, kde nikdo není, jen skály a hučící moře.

Sedám si na skalisko a fascinovaně zírám na moře. Sleduji vlny, jak se tříští o kameny. Najednou na mě padá divný pocit, do očí se mi tlačí slzy, jsem plná pokory. Jen tiše sedím, z očí se mi derou slzy, které nechávám volně téct. Začínám promlouvat kamsi nahoru, směrem do vesmíru, k Bohu. Je to řeč plná pokory, jsou v ní i prosby o pomoc v záležitostech, se kterými si nevím rady.

Sedím takhle hodinu, a kdyby se tak rychle nestmívalo, seděla bych tu určitě déle. Cítím se vnitřně uklidněná. Přijde mi líto, že jsem si sem nezašla častěji, možná bych si tu vždy utřídila myšlenky a moje dovolená tak mohla proběhnout klidněji.

„Nelituj toho, co bylo, to už nezměníš. Buď ráda za to, že jsi šla dnes.“ ozve se hlas.

„Já vím, ale…“

„Už jsme přece mluvili o tom, že nemá cenu si říkat co by… kdyby… Tak tomu nevěnuj energii. Tudy cesta nevede. Raduj se z tady a teď… Pomohlo ti to?“

„Ano.“

„Tak vidíš, a s tím skonči a nerozebírej, co jsi udělala a co jsi udělat měla. Vše, co děláš, je v dané chvíli to nejlepší, i když později máš pocit, že jsi to měla udělat jinak. Tak alespoň zjistíš, že tudy cesta nevede. Ano?“

„To je zase nějak jednoduché, ne? hodím ironickou poznámku.

Pak už vážně pokračuji: „Jenže mně je vždy líto, když se ohlédnu zpět a vidím, že jsem zase něco nezvládla.“

„Uvědom si, že celý život tě ani nenapadlo se ohlédnout s úmyslem cokoli zhodnotit. Buď vděčná za to, že teď už to děláš, a vždy tak poznáš, kdy jsi tu danou situaci pochopila a kdy ne. Vidíš své chyby a omyly, na kterých se učíš. Vždyť je to tak jednoduché. Kdybys byla dokonalá a nechybovala jsi, nebyla bys tu. Ale ty tu jsi, máš před sebou kus života, který je pro tebe velkou učební látkou. Záleží jen na tobě, jak se k ní postavíš. Jestli bojovně, jako jsi to dělávala dřív, nebo pokorně a smířlivě a s touhou porozumět."

„Hmm, to už tu bylo.“

„Ano, bylo a ještě mnohokrát bude. Opět ti říkám – neber to jako něco, co nechceš slyšet. Jsou to základní pravdy, a záleží jen na tobě, zda jim svůj život podřídíš. Rozumíš?“

„Ano.“ odpovím pokorně bez jakéhokoli dalšího odporu.

Večer si naposledy sedám na balkon a čtu si další z moudrých knih, které tu mám. Je o síle podvědomí. To, co čtu, mi přijde značně zjednodušené. Přece kdyby to takhle fungovalo, řídil by se tím každý, a všichni by byli šťastní, bohatí, úspěšní, zdraví! V tom musí být nějaký háček, nějaká záludnost, která je utajena. Nakonec, něco jsem z toho už zkoušela před časem, a nefungovalo to.

„A víš proč?“ ozve se hlas.

„Nevím, a opravdu bych to chtěla vědět.“

„Důležitá je VÍRA, že to, co v myšlenkách vyšleš, se splní. A pak vytrvalost, trpělivost, s jakou budeš pozitivní prohlášení opakovat. Ne, jak to děláš ty, že si jednou, dvakrát něco řekneš, a ještě s pochybnostmi, a pak už si na to víc nevzpomeneš. Říct si kouzelnou formulku, a pak jen se založenýma rukama čekat na zázrak, to by opravdu bylo moc jednoduché. Musíš tomu, co podnikáš, věřit. Opravdu věřit, v hloubi své duše věřit. Rozumíš? O tom ta věta Věř a víra tvá tě zachrání je. Ta je klíčem k úspěchu. Ve všem. Už je ti to jasné?“

„Ano.“

Je mi docela trapně, že slyším stále totéž. Ať začneme u čehokoli, vždy skončíme stejně.

Pokračuji ve čtení knihy, tentokrát se snažím věty zde napsané brát vážně, jako něco, co opravdu funguje.

Večer před usnutím promlouvám ke svému podvědomí a žádám o radu, jak postupovat v určitých záležitostech, se kterými si stále nevím rady. Usínám a spím kupodivu celou noc dobře, jen někdy ke třetí hodině ranní se probouzím. Nemůžu dýchat, průdušky mám stažené. Musím se posadit, pouštím si walkmana a nechávám se kolébat příjemnou uklidňující hudbou.

Najednou mi v hlavě naskočí můj problém, se kterým si nevím rady. Teď mi je ale nabídnuto řešení.

Věnuji se mu přes hodinu, celou situaci hluboce všechno prožívám, až se mi z očí kutálejí slzy.

Někdy před pátou se mi dýchání samo od sebe uklidní, a tak si zase můžu lehnout. Jenže nemůžu usnout. Přemýšlím o tom, co se mi teď dělo. Že bych se probudila proto, abych řešila to, oč jsem večer prosila? Je vůbec možné, že mi jde Vesmír takhle na ruku? To by teda bylo úžasné, kdyby to takhle fungovalo pokaždé!

„Jistě že funguje. Ničeho se neboj a pros. A pak už jen věř. Neznáš slova Proste, a bude vám dáno?“

„Znám. Ale tolikrát jsem prosila, a nic.“

„Teď už víš, že vyjde-li prosba z hlubin tvé duše, stejně jako vše ostatní, a budeš-li věřit, že oč prosíš, se ti splní, uvidíš, jak se ti bude dařit.“ je mi řečeno další moudro, a vzápětí se propadám do říše snů.

x x x

Ráno se probouzím plná elánu a radosti. Zacvičím si na balkoně čchi-kungy, posnídám výborný sladký preclík, a vyrážím na své včerejší místečko u moře. Vyšplhám se na skalisko a už zase nasávám tu nádhernou atmosféru. Děkuji Bohu, celému Vesmíru za vše, co mě potkalo. Nejen tady na dovolené, ale v celém mém životě. Za to pěkné, i špatné. Je mi líto, že si nemůžu vzít tento kousek přírody vzít s sebou. Připadá mi, že zdejší atmosféra má na mě blahodárný vliv. Obávám se, že doma se nedokážu takhle pozitivně naladit. Kdybych měla nějaké podobné místo i doma, určitě by se mi líp žilo. Jenže co já, ve středu Prahy, kam si mám zajít?

Najednou slyším „Můžeš si tento krásný koutek vytvořit v hladině alfa místo toho svého, který jsi měla dosud:“

No to je nápad! Ale jak to udělat?

Vtom mě něco napadne. Prosím své moudré podvědomí, aby si zapamatovalo do nejmenších detailů vše –hukot moře i pohled na třpytící se moře. Snažím se co nejvíce si vše vrýt do paměti a jen věřím a doufám, že i v Praze si vše vybavím a dokážu to procítit stejně jako tady.

„Ano, dokážeš, jen musíš věřit, že to opravdu jde. A půjde to.“ naposledy mi vstupuje hlas do mých myšlenkových pochodů.

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.