10. Šamanka

Dnešní den byl pro mě významný. A cože se tak zvláštního dělo? Setkala jsem se s jedním šamanem a hovořila s ním o svých starostech a problémech, souvisejících se šamanismem a s mou komunikací. A co z toho vzešlo? Ujištění, že šamankou jsem už teď, a že jsem byla šamanem i v minulosti…..Ale celý svůj příběh vezmu pěkně od začátku..

 

Už několik měsíců je mi těžko u srdce. A to pokaždé, když si vzpomenu na slova, jež mi řekl Petr. A sice, že mám být šamankou, a že on mě tomu naučí. Ne, že bych neměla jiných výživnějších problémů. Měla jsem starosti s tátou, pak se sebou, s Helou, a vůbec. Bylo toho dost na to, aby mě drtilo pomyšlení na šamanismus. Nicméně ten problém přetrvával, jen byl odložen stranou s tím, že jen co nejurgentnější problémy pominou, znovu se přihlásí o slovo.

 

A teď se konečně v mém životě začalo blýskat na lepší časy, postupně se vše uklidňuje, a tak na mě znovu vykoukl.

 

Nedávno mi přišla od Honzy pozvánka na koncert alikvotního zpěvu, na který má přijet do Čech jakýsi Chris, který je nejen významnou osobností, ale prý je i šamanem. Jsem pro, půjdu se podívat. Za prvé jsem zvědavá na koncert, o alikvotním zpívání toho moc nevím, a co si budeme říkat, hlavně jsem zvědavá na onoho šamana. Honza ho zná osobně a pěje na něj ódy. Tož teda jdu.

 

S Honzou se scházíme ještě o týden dřív, povídáme si o tom, jak se nám v životě daří nebo nedaří a taky se dostáváme na šamanismus. Opět si stěžuji, jak v téhle věci stále nemám jasno, a to už přitom od Petra přišla pozvánka na šamanský kurz. Jenže já nevím co s ní

Honza mi říká: „Co kdybys využila toho, že tu Chris bude a objednala se k němu na konzultaci?“

Vytřeštím na něj oči. Vzápětí ho začnu bombardovat otázkami – proč bych k němu měla chodit, o čem bych si s ním povídala a hlavně jak bychom se domluvili, když on je Němec, a já německy neumím ani slovo.

Chvíli tohle téma spolu rozebíráme, až jsem najednou přesvědčená, že k němu opravdu jít mám.

 

A já se k němu opravdu objednala. Objednala jsem se k člověku, kterého jsem v životě neviděla, a jediné, co o něm vím, že má Honzovy sympatie. Musím říct, že se v poslední době téměř nepoznávám. Jednám nelogicky, neracionálně. Tohle se mi přece vůbec nepodobá! Ale pravda je, že mě Honza už několikrát nasměroval správným směrem, a nikdy jsem nelitovala.

 

Na koncert jsem zvědavá. Nezklamal mě. Ani koncert, ani Chris.

Chris zpívá a k tomu bubnuje. Taky hraje na křišťálové mísy. Je to nádherný zvuk, a taky nádherná energie. Celý sál je jí plný, a já cítím, jak každý kousek mého těla jí je prosycen. Fajruji jako tovární komín. Opět se mi děje něco nezvyklého.

A to je jenom začátek. Po přestávce jsme vyzváni, abychom vyklidili střed místnosti, postavili se do kruhu, a pak to začíná. Chris nám udílí pokyny a my podle nich dupeme do rytmu. Postupně se rytmus zrychluje, do toho Chris začíná bubnovat, a to už je o něčem jiném. Jsem jako v transu, dupu ostošest. Ačkoli takovéhle akce normálně nesnáším, respektive je přímo nenávidím, teď jsem vtažená do děje a je mi překrásně. Jediné, čeho se obávám, jak moje tělo zareaguje na zběsilé podupávání, neb se v poslední době vzpírá jakémukoli pohybu. Ale kašlu na to.

Když se po hodině rytmus postupně uklidňuje a celé vystoupení končí, mrzí mě to.

 

Jdeme s Honzou domů a po cestě si povídáme. Jak o koncertu, tak i o tom, co mě čeká u Chrise. Honza mi radí, abych pobrala zbytky své angličtiny a raději všechno řekla sama, že budu alespoň stručnější. A v nouzi nejvyšší mi určitě někdo s překladem pomůže.

 

Tak jo. O dva dny později k němu jdu. Jsem nervózní jako už dlouho ne. Vůbec nevím, jak to bude probíhat, a kromě toho si dělám starosti, jak se spolu domluvíme. Ale nakonec se uklidním, však ono to nějak dopadne.

A už jsem tu. S Chrisem se pozdravíme a jdeme si sednout na zem na jakési polštářky.

Pouštím se do povídání. Dopředu jsem si svůj proslov trochu připravila a teď mu vyprávím, co mi leží na srdci.

Chris mě poslouchá, občas do mého vyprávění vpadne otázkou.

Postupně odhaluji v hrubých rysech všechno, co mě v uplynulých letech potkalo.

Chris mi vysvětluje, že netřeba se učit šamanismu, když už šamankou jsem. Pro jistotu si tuhle větu nechám přeložit, jestli jí rozumím dobře.

Rozhodím v úžasu ruce řkouc, že bych o tom snad něco musela vědět.

Ale Chris pokračuje dál. Vysvětluje mi, co šamanismus obnáší. Je to úžasně široký pojem, a že to co provozuji já je taky součástí šamanismu. Navíc mi sděluje, že jsem byla v minulosti jak veleknězem, tak i šamanem. Proto mám v sobě tak velké rozpory, a proto hlavně cítím averzi jak ke kostelům, tak i k šamanismu. Tohle je docela logické.

Povídá toho hodně. Chvílema se dohadujeme, protože ne všechno, co říká, mi sedí. Ale nakonec se shodneme na tom, že nutit se do ničeho nemůžu, ani nesmím. Na kurz půjdu, pakliže chtít budu, a ne proto, že mě do něj někdo nutí. Moje slova!!! Přesně takhle to cítím. Pak mi Chris ještě radí, jak navázat spojení s bohem, s duchovními silami světla. Tohle je totiž můj velký problém. Poté, co jsem si prožila ataky černé magie a pak duchovních sil tmy, bojím se komunikace a můj kanál je otevřený jen minimálně. Chris mi udělí pár posledních rad a už se loučíme.

Vyjdu ven docela urvaná. Jak mluvou v angličtině, tak tím, o čem jsme si povídali

Těším se, až si doma zkusím aplikovat to, co jsem se dozvěděla. Uvidím, jestli se něco změní. Ale vím, že změna nemůže přijít okamžitě. Jasně, nesmím mít přehnané očekávání, jinak budu zklamaná a užitek nebude žádný.

Doma si pouštím meditační cédéčko, pohodlně se usazuji, zavírám oči a nechávám své myšlenky jenom volné plout.

Objevuje se přede mnou výtah, do kterého nastupuji a sjíždím dolů. Jedu dlouho, dokud se výtah nezastaví. Vystupuji a jdu dlouhou chodbou, na jejímž konci jsou dveře. Otevírám je a vstupuji do svatyně. Je to svatyně velekněze. Okamžitě cítím, jak na mě působí kameny, které tam jsou. I v reálu to cítím. Vstupuji do kuželu bílého světla, který září uprostřed místnosti, a celá se v něm koupu. Cítím jak mě pročišťuje, žhnou mi ruce, zalévá mě láska ke všem lidem, ke všem bytostem, k rostlinám, k vesmíru, k zemi. Cítím tlaky na korunní makře, jsem ve spojení s bohem. Prosím ho o odpuštění a taky o pomoc, abych byla schopná vše přijmout. Začnu brečet a nemůžu se zastavit.

Je mi řečeno: „Ničeho se neboj, od teď už budeš k druhým vyzařovat lásku, uvidíš, ucítíš to, dnešní den je pro tebe zlomový, uvidíš, jak se ti bude život měnit den ode dne.“

Na závěr je mi požehnáno a pak se vracím zpět do výtahu a jedu nahoru do reality.

Děkuji ti bože, děkuji za všechno.

Otevírám oči, otírám si je a hned mi naskočí – ty ses snad holka zbláznila, co sis to zase vymyslela? Vzápětí si ale řeknu – přestaň už konečně všechno shazovat. Však uvidíš, co přinesou dny příští.