2. Pomoc

Poslední dny jsem jako na houpačce, ba ne jako na kolotoči. Řetízkovém a pořádně roztočeném, až mi z toho jde hlava kolem. Možná, i tohle označení je špatné…. Ono je úplně jedno, jak to nazvu, důležité, jak se u toho cítím. No, a jak se cítím?

Ponořím se do svého nitra, abych zjistila jak na tom vlastně jsem. Dochází mi, že už nepotřebuji svého věrného průvodce – svůj vnitřní hlas, už si dělám sondy do svého nitra sama. Zcela výjimečně slyším otázku - Jak se cítíš, a proč se tak cítíš, a další jim podobné. Už nepotřebuji, aby se mě někdo ptal. Vím sama, co se ode mě chce, vím, jak mám reagovat na všechny možné a nemožné situace. Ne, že bych se tím vždy řídila, ale alespoň se snažím.

Ale to jsem poněkud odbočila od původního, a sice, jak se v této chvíli cítím… Uvědomuji si, že docela dobře. V posledních dnech jsem po dlouhém období nespavosti, a že to tentokrát trvalo třičtvrti roku, začala konečně spát. To je krása, to je úleva!!!! Asi ne každý pochopí, jaké to je večer co večer usínat se strachem, že celou noc zase probendím. A teď nejen že jdu bez strachu spát, ale já tu noc opravdu celou prospím! Ani nemusím vymýšlet náhradní programy, co s takto vzniknuvším časem udělat.

Ale to už jsem zase odbočila od toho, jak se vlastně cítím … Skvěle!….Pane jo, to je ale optimistické zhodnocení! Když bych nenašla nic jiného, musím se pochválit aspoň za tohle. Jsem ochotná uznat, že se cítím skvěle. To mi dřív nešlo.

No jo, ale jak je možné, že se cítím takhle, když nemoci mi dávají zabrat, starostmi jsem celá omotaná, a vůbec – z pohledu normálního smrtelníka a mého ještě do nedávné doby, bych odpověděla přesně naopak?

Zkusím si to rozebrat. Nejdřív vezmu zápory, pak proberu klady a udělám si bilanci.

Zápory

  • Zdravotně je mi zle, a to čím dál hůř. Možná za to může podzim, který mi nikdy nedělal dobře, možná za to může probíhající detoxikace. A pak jsem taky dostala nový homeopatický lék.
  • Mám starosti o tátu. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje. Navíc už delší dobu prohlašuje, že s námi dlouho nepobude, což mi dobré nálady taky nepřidá
  • V poslední době se mi dostalo z více stran ujištění, jak jsem na tom zdravotně blbě. Daleko hůř, než jsem si kdy myslela, a než je to na první pohled patrné. Nepotěšilo mě to vůbec, naopak mě to vylekalo. Ostatně komu by tohle zjištění udělalo dobře?

A teď klady:

  • Ruku v ruce s konstatováním jak jsem na tom zle mi byla nabídnuta pomoc, jak z toho ven.
  • Byl mi opraven zavirovaný a tudíž nefunkční počítač, čímž mi ubyla jedna velká starost

To je zajímavé, kladů je méně, a přesto mám pocit, že je mi fajn… Jak je to možné? Asi kvůli tomu, co se mi stalo v minulých dnech. To bych se ale měla vrátit k samému začátku.

Už dlouhou dobu mám problémy s počítačem. Chytil nějakého vira. A tak důkladně, že úplně klekl. Nejdřív jsem se s ním mořila sama, zkoušela všechny možné postupy, jak mi kdo radil, nemajíc jediného člověka, který by se na něj přišel podívat. Ale navzdory veškerému mému úsilí počítač totálně zkolaboval.

Zkusila jsem se zeptat známého, jestli nezná někoho, kdo by se na něj podíval. A on mi nabídl, že se na něj podívá sám. Jen k němu počítač musím dopravit.

Jak jsem byla za tuto nabídku ráda. Navíc mi odpadl problém se sháněním auta, protože jeho firma není až tak daleko od mého bydliště, tudíž bylo možno počítač dát do tašky a odvláčet jej na místo určení.

Což se taky stalo. Jenže! Dozvěděla jsem se nemilou novinu – počítač je tak dalece zavirovaný, že je nutno jej celý přeinstalovat.

O několik dní později mám počítač opět funkční. Úlevou si vydechnu. Bohužel během několik dní se situace opakuje. Počítač zřejmě opět chytil vira, ačkoli mám nainstalovaného nového antivira, a já jsem zase tam, kde už jsem byla.

Zrovna v té době se setkávám s Mílou. Probíráme všechno možné a v řeči se dostaneme i na počítače. Zeptám se jí, zda nezná někoho šikovného, kdo by se podíval na ten můj. Míla přikývne, že ano. Na údržbu svého počítače má šikovného a ochotného mladíka. Dává mi na něj kontakt.

O několik dní později volám Petrovi, tak se totiž onen mladý muž jmenuje, a opatrně se ho ptám, zda by byl ochoten přijít se podívat i na můj počítač, neb s ním mám problémy.

Je ochotný, a dokonce se nabízí, že přijde ještě téhož dne. Nadšením skoro poskakuji. Nemusím počítač nikam transportovat, Petr sám ke mně přijede! Jak skvělé, jak nádherné!!!

Když večer zazvoní u dveří, celá rozradostněná ho vítám. Moje radost trvá jenom chvíli. Je mi řečeno, že jej opět zdolal vir, a tudíž je nutno znovu jej přeinstalovat.

Ježíšmarjá, už zase? – divím se a dělám si starosti.

Petr si je ale nedělá. Prý si ho odveze – on sám si ho odveze!!! – opraví, a přiveze zpět. Jak rajsky mi jeho slova zní.

Snažím se mu vypovědět o jaké závady se jedná, a jaké hlášky mi počítač hází. Značně u toho pokašlávám a sípám.

Petr moje počítačové povídání přeruší s dotazem, cože mám s průduškama.

Snažím se mu jednou větou odpovědět a znovu se vracím k počítači. Přece si nebudeme povídat o mých chorobách. Na to mám jiné lidi!

Ale Petr míní jinak. Klade mi otázku za otázkou, na něž ale odpovídám jen s jistým sebezapřením.

A pak přijde jedna důležitá – už jste zkoušela homeopatii?

Jen se pobaveně ušklíbnu a odpovím, že takhle se léčím už řadu let.

„A jak je možné, že ještě nejste zdravá?“ – diví se Petr.

„Protože homeopatie zřejmě na moje nemoci nestačí.“ – odpovím a myslím si, že jsme s touto záležitostí skončili.

Jenže neskončili. Rozvine se obsažná diskuse, kdy mě Petr zahrne dalšími otázkami, a já celá rozpačitá na ně odpovídám. Počítač se zdá býti zapomenut.

Dozvídám se, že Petr se zabývá homeopatií, respektive zatím s ní začíná.

Značně mě udiví, když se na mě napojí a říká mi, jak se cítím a jaká jsem. Zdá se, že mi vidí až do žaludku. A to se vidíme teprve hodinu!

Jsem tím zaskočená a ptám se ho, jak je to možné.

Prý to tak cítí a má mě přečtenou tak, že bych se divila.

Copak o to, já se divím už teď, a to nevím všechno!

Petr se mě ptá, kolik mi je let. Svou čerstvou padesátku přiznávám beze studu. Vím, že vypadám na míň. Ovšem jeho slova mi vyrazí dech,prý mi typoval tak o deset víc.

No, to snad ne! Každý mi říká, že ta úděsná léta na mě nejsou vidět, a teď takový holobrádek mi přidá ještě deset navíc?

Dotčeně se ohradím.

Petr mi ale vysvětlí, jakže to mínil. Jeho odpověď je na jednu stranu uklidňující, na stranu druhou ještě víc hrůzná. Prý neposuzuje lidi podle vzhledu, ale podle stavu jeho orgánů. Tak nevím, mám-li být ráda či nikoli… No, asi bych si moc vyskakovat neměla, protože to znamená, že jsem na tom ještě hůř než je patrné. Opět se potvrzují slova, která v poslední době slýchám tak často.

Zazvoní mu mobil. Musí už jít. Honem odpojuje počítač a jde s ním do předsíně. Při odchodu mi ještě řekne: „Já se vám ozvu. A znovu vám říkám – uzdravil bych vás, kdybyste chtěla.“

A s těmahle slovama odchází.

Zůstanu stát jako solný sloup. Jak to myslel? A co je vůbec zač? Míla mi ho doporučila jako šikovného, ochotného kluka, který si ví rady s počítačema. A teď tohle?

Druhý den mi Petr volá a referuje co s počítačem všechno je, ale ať si prý nedělám starosti. On si s tím poradí. Znovu zabrousí na moje nemoci. Ujišťuje mě, že by mi pomohl. Je si tím jist. Ptá se, co já na to.

No, co by? Přece nemůže být náhoda, jak jsme se my dva sešli – bylo to kvůli počítači! A to co mi říká, zní tak lákavě, že do toho asi půjdu.

Následujícího večera mi Petr počítač přiváží. Je to skvělé, když já sama nemusím nikde nic shánět, ale přímo až pod nos je mi přivezen.

Poté, co probereme všechny možné viry a antiviry a podobné záležitosti, Petr se mě zeptá: „Chcete něco podniknout s vašima nemocema?“

Souhlasím. Zřejmě jsem svůj rozum odstavila stranou, protože tohle moc rozumné není. Takových let se léčím u svého doktora, a ten si s mýma nemocema evidentně neví rady. Víceméně je jenom utlumuje, abych vůbec mohla žít, ale neléčí je. A teď se chci nějakému homeopatickému začátečníkovi vydat do rukou?

Nasedáme do auta a jedeme k němu domů. Po cestě mi povídá, že mě musí vyléčit, i kdyby nechtěl, protože ho od chvíle, co jsme se setkali, bolí plíce. Ale on chce. A krom toho si je jistý, že se mu to podaří.

To jsou věci! Zase nechápu, co se to kolem mě děje.

Doma Petr vyndává lékařské knihy, ale aniž by do nich nahlédl, praví: „Vy jste ten a ten typ a měla byste dostat tento konstituční lék. Klade mi všechny možné otázky, ale dřív než stačím odpovědět, většinou sám mi řekne správnou odpověď. Je na mě dokonale naladěn.

Ježíšmarjá, jak je tohle možné? Vždyť mě zná jako by žil celý život vedle mě? A to si myslím, jak jsem dokonale uzavřená a navenek se nijak nejevící. Jenže jak se zdá, tenhle holobrádek do mě vidí jako do průhledné nádoby! Má mě dokonale přečtenou. Je to vůbec možné?

Jak si spolu povídáme, začnu stejně jako vždy touhle dobou kašlat a sípat. Ve chvíli, když už je to neúnosné, Petr mi nabídne: „Jestli chcete, pomůžu vám s průduškama.“

Lehám si a Petr nade mě dává ruce. Cítím z nich příjemný žár. Postupně se průdušky uklidňují, až dýchám úplně volně.

Ještě se domlouváme, že se zkusím doktora zeptat, zda mi někdy dal ten a ten lék, a pokud ano, v jaké potenci. Až tohle budu vědět, domluvíme se s Petrem na dalším.

Přijíždím domů pozdě, ale ve skvělé náladě. Jak to tak vypadá, věci se daly do pohybu, aniž bych pro to hnula prstem. Uvidíme, co bude dál.

O den později utrpím šok. To když zavolám doktorovi a optám se ho, zda mě kdy léčil lékem, o němž mluvil Petr. Doktor rázně odpoví, že ne, a že by mi ho nikdy nedal. A zjevně rozzloben mi říká, ať nechám tyhle věci na něm.

Málem mi upadne čelist. Ježíšmarjá, co mám dělat? Opět jako mnohokrát byl velmi přesvědčivý. Mám se vydat do rukou někomu, o kom nevím vůbec nic? Člověku, který sice nemá praxi, nicméně se jeví, že má obrovský dar? A má ho opravdu? Není to zase jenom nějaká léčka, jak se v téhle chvíli zachovám?

Obracím se nahoruo pomoc, o radu, co mám či nemám podniknout. Odpověď, která mi přijde, mě moc neuklidní. Prý mám poslechnout svou intuici, mám dát věcem volný průchod a hlavně - nervat do toho svůj rozum!

No jo, to už tady dlouho nebylo!

A aby toho nebylo málo, večer jdu na testování a měření zátěží v mém těle, které souvisí s detoxikací, již teď podstupuji. Během měření si stěžuji, že mi bylo zakázáno téměř všechno a ptám se, co že teda můžu jíst.

Odpověď mi vyrazí dech – mnohé z toho, co mi bylo před několika dny zakázáno, měřením se jeví jako vhodné.

Sakra, jak to teda je?! – rozčiluji se a současně se mě zmocňuje podezíravost, že jsem zase něčemu respektive někomu nalítla.

Dostane se mi odpovědi, že ona doporučení by mi určitě pomohla, nicméně nejsou podmínkou.

A je to! Svůj omezený jídelníček klidně zase rozšířím a vyvaruji se jen vyloženě nevhodných potravin, které mi měřením byly vytestovány. A to už snad zvládnu.

Dostávám další detoxikační preparáty, které by mému organismu měly pomoct, a jdu domů. Na jednu stranu cítím úlevu, na stranu druhou si uvědomuji, že moje důvěra je značně nahlodána.

Je páteční ráno. V rychlosti si dobaluji tašku a vleču se na metro. Jedu do práce a odpoledne odjíždím na seminář. Jsem trochu v pnutí, jaké to bude. Už dlouho jsem nikde nebyla a tyhle společné akce nemám ráda. Vlastně se sama sobě divím, proč tam vlastně jedu. Ale někde uvnitř cítím, že bych jet měla.V poslední době dostávám zabrat starostmi o tátu a potřebuji se trochu odreagovat. Snad meditacemi odvedu starosti, jež mě sužují, a možná i náležitě zrelaxuji, což v této bouřlivé době potřebuji. A taky mi určitě udělá dobře změna prostředí a setkání s novými lidmi. No, nechám se překvapit, co mi nastávající víkend přinese.

Víkend utekl jako voda. Je neděle večer a já si sedám k počítači.

Vtom zazní otázka: „Tak co, jak je?“

„Je mi skvěle. Krásně jsem se odreagovala.“

„Kde jsi byla?“

„Byla jsem na semináři, na který mě pozvala Míla. Jela jsem tam, ačkoli takovéhle akce v podstatě nemám ráda. Nedělá mi dobře větší množství cizích lidí, jsem mezi nimi jako ztracená. Obzvlášť, když se všichni už znají, jen já neznám nikoho.“

„A jak ses cítila?“

„No právě, že docela blbě, dokud jsem neobjevila lidi, se kterýma jsem se pak celou dobu bavila. Ale ten pocit, že nikoho neznám, je fakt nepříjemný.“

„Proč?“

„Nevím, takhle se cítí hodně lidí, určitě nejsem jediná. Lidi jsou buď introverti nebo extroverti. Já patřím mezi introverty, proto se takhle cítím.“

„A nemyslíš, že tímhle to není?“

„Vychází mi to i z numerologie a z dalšího. Prostě těch důvodů je víc.“ – vysvětluji.

„Ale tohle nejsou ty správné důvody.“ – namítne hlas.

„No, když nejsou, tak nejsou, jenže o jiných nevím. Tak mi teda řekni, proč se cítím vždycky blbě. No, řekni mi to.“ – dožaduji se vysvětlení.

„Je to proto, že se druhými lidmi cítíš ohrožená.“

„Promiň, ale tohle přece vím. Co s tím mám dělat? Jak se toho můžu zbavit? A proč ten útok cítím?“ – chrlím jednu otázku za druhou.

„Vezmeme jedno po druhém. Cítíš se tak proto, že do tohoto života jsi šla s tím, že se bojíš. Bojíš se celého života, odmítáš ho, bojíš se lidí, bojíš se situací, do kterých se dostáváš. Ale ty už víš, že se ničeho bát nemáš. Není pro to důvod. Otevři se všemu s důvěrou a ... “

„No počkej! – přeruším hlas. „To je přece blbost! Přece mi nechceš říct, že mi nic a nikdo neublíží, že se nemám čeho bát. Že to říkáš zrovna mně, která jsem zažila tolik hnusných situací. Jen když to vezmu zpátky z pohledu uplynulých dvou let!!!!“ – celá se naježím.

„A máš pocit, že si ti opravdu stalo tolik zlého, co ti ublížilo? Opravdu to tvrdíš i teď, kdy víš, že i to špatné bylo k něčemu dobré?“ – nevěřícně se ptá hlas.

Zarazím se a hodím zpátečku. Dochází mi, že na období, kdy jsem byla pod vlivem černé magie, stále pohlížím jako na něco zlého, co mi jen a jen ublížilo. Ale já už přece vím, že v konečném důsledku mi to pomohlo. Díky všem těm převratným událostem jsem mnohé pochopila, mnohé změnila... Jak je teda možné, že to cítím jako křivdu, jako zradu?... Proč?...

Do mého přemítání vpadne hlas další otázkou: „Kdo ti ukřivdil, kdo tě zradil?“

„No jo, kdo vlastně?“ – mé myšlenky se začnou ubírat jiným směrem… Po chvíli mám jasno.

Ty jsi mě zradil. Jsem snad nějaký pokusný králík, aby na mě byly páchány pokusy, jak v té či oné situaci obstojím? Co?“ - začnu se dožírat.

„Uklidni se, nejsi pokusný králík. Děje se ti to, co ke svému růstu potřebuješ. Každý potřebuje něco jiného. Někdo prochází jedním partnerským vztahem za druhým, druhý má zase problémy se zaměstnáním, třetí se svými rodiči a podobně. Takhle bych mohl vyjmenovat všechny možné oblasti. Ty jsi potřebovala projít zkušenostmi s černou magií. Aby ses přesvědčila o tom, že existuje, naučila ses rozpoznávat dobré a špatné energie, abys zjistila, co obnáší manipulace a dokázala ji včas rozpoznat, a tak se jí bránit. U tohohle se zastavíme. Uvědom si kolikrát tebou bylo manipulováno, ať ze strany lidí, či ze strany Vesmíru, a jak dlouho ti trvalo, než jsi tuto manipulaci rozpoznala. Díky těmto zkušenostem se učíš vnímat svou intuici, svoje pocity, a učíš se spoléhat právě na ně, a ne na rozum, jako tomu bylo dosud. Není zapotřebí rozebírat všechny důvody, pro které byla tato zkušenost zapotřebí, uvědom si jediné, i tato zkušenost, která tě v první chvíli tak bolestně zasáhla, stejně jako všechny ostatní, byly a jsou jen a jen pro tvoje dobro. I když tobě se to tak nejeví.“ – zazní vysvětlení.

Chvíli přemýšlím, jak to vlastně je. Uvědomuji si, že už několikrát jsem došla právě k tomuhle závěru, ale zdá se, že jsem ho nepřijala. Stejně ve mně dál převládá názor, že mi tyto zkušenosti ublížily, a proto pořád přetrvává pocit křivdy, zrady. A když ještě připočtu křivdy a zrady od lidí, kterých se mi dostalo, není divu, že nemám k druhým důvěru a stále se cítím ohrožena… No jo, ale co s tím?“

„Opravdu si myslíš, že tě lidi zradili, že ti ublížili?“ – zazní poněkud šťouravá otázka.

„Když se mě takhle ptáš, zřejmě bych si to myslet neměla. Pravda je, že když to rozumově rozeberu, nikdo mi neublížil. Nicméně já to tak vnímám.“ – připouštím.

„Tak si to rozeber ještě jednou.“

„Do toho se mi ale nechce.“ – odpírám poslušnost.

„A sytit se pocity křivdy a nespravedlnosti se ti chce? Přece víš, že ti tyhle emoce ubližují, ne?“

„Ale ony nejsou tak intenzivní, aby mi škodily. A kromě toho se objeví jen občas.“

„Ovšem to znamená, že je v sobě stále máš, a jakmile nastane vhodná příležitost, dostanou se ven. Uvědom si, co všechno v sobě dusíš, a jak ti to škodí.“

„No jo, to máš pravdu!“ – dochází mi, jak to se mnou je. A opět jsme u potlačených emocí, které odmítám vzít na vědomí, natož je projevit navenek.

„A to se snad mám rozčilovat, když si něco takového uvědomím?“ – nechápu.

„Opravdu nechápeš, nebo se ti nechce přemýšlet?“ – zazní provokativní otázka.

„Nechce přemýšlet. Promiň, jsem unavená. Mohli bychom to nechat na jindy?“ – domáhám se odkladu. Padla na mě děsná únava.

„Jak myslíš. Alespoň si to v klidu rozmyslíš a příště už budeš vědět co a jak.“

„Tak prima, necháme to na příště. Prozatím se loučím – ahoj.“ – zvesela zakončuji dnešní povídání. Mám pocit, že něco málo jsem se dozvěděla, a přitom jsem nemusela zarýt do ničeho bolavého.

„Ale nemysli si, že před tím utečeš!“ – dostane se mi upozornění.

„Jasně, tohle vím.“ – opáčím a raději se zvedám.

O dva dny později si sedám k počítači, abych zapsala, co se událo. Doufám, že téma, které jsme minule nakousli, je zapomenuto. Mám čerstvé zážitky, a na to minulé se mi nechce vzpomínat.

„Copak se děje?“ – ozve se hlas.

„Když jsem se vrátila ze semináře, byla jsem natolik odtržená od reality, že jsem se do ní jenom pozvolna vracela. Úplně jsem se odpoutala i od řešení problému, jestli do nového léčení mám jít, či nikoli.“

„Jak to myslíš?“

„Přece minulý týden jsem potkala Petra, který mi nabídl, že mě vyléčí. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. I když moje intuice říkala ano, rozum se vzpouzel. A teď, dřív, než jsem měla čas se pořádně rozmyslet, Petr mi hned v pondělí zavolal a zeptal se, jakže jsem se rozhodla. Úplně mě zaskočil, takže jsem mu řekla, ať mi dá týden času na rozmyšlenou. Byl překvapený a myslím, že i trochu zklamaný, že házím zpátečku.“

„A jak ses teda rozhodla?“

„V rychlosti jsem si zrekapitulovala všechno, co jsem se dozvěděla a hlavně, jak jsem se cítila. A hned jsem měla jasno – jdu do toho! Petrovi jsem zavolala, že jsem pro.“

„A jak to pokračovalo?“

„Bylo to takhle: Druhý den mi volá a ptá se, kdy si chci pro lék přijít, že teď už to záleží jenom na mě. Rozhoduji se okamžitě – hned dnes. Dřív než se mi vloudí do mysli pochybnosti, dřív než svou čerstvě probuzenou intuici převálcuji logickými argumenty, proč jeho nabídku odmítnout.

Večer se k němu tedy vydávám. I když už vím, co chci, přesto se mi hlavou honí pochybnosti a hlavně obavy, cože se mnou nový lék udělá. A kromě toho stále musím pořád myslet na doktora, jak na mou otázku zareagoval.

Po cestě se mi začnou stahovat průdušky, což mě vyleká. Vím, že jsem schopna přivodit si dušení od pouhopouhého strachu, a tak se obracím nahoru o pomoc, o sílu, ať tohle všechno zvládnu bez problémů.

Dorazím k Petrovi. Začneme se spolu bavit. Útočím na něj všemi možnými i nemožnými otázkami, chci vědět, zda jsem správný typ pro tento konstituční lék. Na všechny otázky zní uspokojivé odpovědi, takže další své vyptávání vzdávám.

Místo toho se rozhovoří Petr. Povídá o tom, jak mě vnímá, jak vidí moji budoucnost, moje uzdravení, mluví o svém daru, který dostal od Boha, o svém poslání. Poslouchám ho pozorně. V jedné chvíli se mi začnou do očí tlačit slz. Vím, že to co říká, je pravda. Postupně se uklidňuji, až jsem úplně klidná.

Najednou mi je jasno – vím, že Petr je ten, který mi pomůže, který mě uzdraví.

„Petře, děkuji ti za to, co jsi mi řekl. Tohle jsem potřebovala slyšet, abych se uklidnila, jinak bych se tu dusila jenom od strachu. Ale teď jsem klidná. Dej mi tu bobuli, myslím si, že co jsi mi měl říct, to jsi řekl.“

„Já vím, proto jsem ti to taky říkal. Někdo to slyšet nemůže, protože by se vyděsil, ale cítím, že ty to naopak potřebuješ.“ – odpovídá mi.

Podává mi dvě bobule, tentokrát je to nižší potence, po čase dá vyšší.

Beru si je s naprostým klidem, vím, že tenhle lék je ten pravý.

Ještě si spolu půl hodiny povídáme. Trochu se pozoruji, nedojde-li přece jenom k nějaké reakci. Ale je klid, takže se zvedám a loučím se.

Domů jdu uklidněná, že jsem udělala ten správný krok.

Takže takhle to bylo. Jsem přesvědčená o tom, mi Petr byl seslán do cesty, aby mi pomohl. Uvědomuji si, jak jsme se seznámili, přes počítač, a co se z toho odvinulo. Ne, tohle není náhoda, tohle byl záměr. Že jo?“ – dotazuji se.

„Nechej se překvapit.“

„Bože, ty mě napínáš!“ – trochu se lekám.

„Buď v klidu a nechej se vést svou intuicí. Vždycky a za každých okolností!

„Máš pravdu, v tomhle případě jsem ji pociťovala obzvlášť silně… Děkuji, děkuji za všechno.“

Obsah knihy IX:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.