1. Nemoci a já

Celý můj život, resp. celé období mé dospělosti mě provází nemoci. Po všechny ty roky jsem do sebe rvala všechny možné léky, z mého dnešního pohledu spíš jedy, které mi byly předepisovány, neb v té době jiný přístup k léčení neexistoval. Až o mnoho let později začaly probleskovat první informace o tom, že na některé nemoci lze vyzrát tak, že se člověk vystříhá potravin, které mu škodí. Dokonce i mně osobně to bylo řečeno. Jenže já měla pocit, že mně žádné potraviny neškodí. To bych o tom přece něco musela vědět, ne? A kromě toho nevěřila jsem, že by se tato tvrzení zakládala na pravdě. Brala jsem je jenom jako jakási obecná tvrzení, která se stejně jako mnoho jiných časem prokáží nepravdivými.

 

Čas běžel, informací o zakázaných potravinách postupně přibývalo, ale já si stála za svým – jíst budu to co chci já!

 

Až někdy před dvěma roky zašla jsem za člověkem, který mi kineziologickým testem vytestoval, co jíst můžu a nemůžu, co mi schází, nebo naopak přebývá. Opět se objevily ty samé potraviny, a navíc ještě plno dalších.

Jaká byla moje reakce? No jasně, že omezovat se nenechám! A dál jsem si jela podle starého a pro mě pohodlného způsobu stravování. …Teď mě napadá, proč jsem za ním vlastně chodila, když jsem se pak jeho radami neřídila? … Nevím, možná to bylo ze zvědavosti, kdoví…..

 

Nicméně čas běžel dál.

 

Loni jsem se zvláštní souhrou „náhod“ ocitla na semináři pro makrobiotiky. Neměla jsem tušení, že se tam něco takového koná, natož abych měla v úmyslu něčeho takového se zúčastnit. Makrobiotika a jí podobné „vědy“ jsou mi totiž víc než nesympatické. Ale stalo se a já se ocitla právě tam. A pak se odehrálo, se asi odehrát mělo, neb náhody nejsou. Byla jsem lektorkou co by „host“ pozvána, abych se  mezi ostatní posadila, a pak jsem byla dotázána, cože jím. Zaskočilo mě to. Jak tohle prostředí, ale hlavně ten dotaz. Bylo mi jasné, že si budu muset svůj postoj ke stravování uhájit. A v takovýchhle situacích vždy jednám stejně – přejdu do útoku. A tak jsem provokativně odpověděla, že jsem všežravec, a že jím budu i nadále. Vzápětí se rozvinula debata, později souboj, ve kterém lektorka mě tlačila do makrobiotiky a zastrašovala tvrzením, jak je pojídání masa škodlivé, zatímco já hájila stanovisko své, že se nikým omezovat nenechám. Její slova jsem nebrala vážně, měla jsem dojem, že mě jenom hecuje. A hlavně, že mě k této, pro mě nepochopitelně potrefené menšině lanaří. Málem jsem odešla jako vítěz, ale ona mi při loučení naprosto vážně řekla, že jak mě vnímá, stav mých orgánů je na pováženou, a ať si sama zvážím, zda je rozumné hazardovat se svým zdravím, ba co více – se svým životem. Nevím, co zapůsobilo více, jestli závěrečná slova, či důraz, s jakými byla vyřčena, nicméně ode dne následujícího jsem maso jíst přestala. A ačkoli jsem je do té doby jedla jen někdy, teď jsem prožívala muka, že je mi zrovna toto zakázáno. Zároveň mi přišlo líto, že zatímco každý jiný si k tomuto rozhodnutí přijde sám, mně to musí přijít takhle – násilně. Nicméně jsem se s tím nakonec smířila, a po nějaké době přestala i trpět.

 

A čas běžel dál.

 

V posledních měsících ale začalo přituhovat. Možná je tomu tak proto, že začínám na plno věcí nahlížet jiným pohledem, než tomu bylo doposud. Dokonce i na nemoci. Dozvěděla jsem se totiž, že tyto nepřicházejí proto, aby nás trápily, jak já se celou dobu domnívala a v důsledku toho je od sebe odstrkovala, ale aby nám sdělily, že náš přístup k životu je v nějakém ohledu špatný. A protože stále nechápu, cože dělám špatně, proto mě choroby tak drtí….. Možná je to takhle. Anebo moje tělo normálně začíná stávkovat, neb už si se zátěží, které jsem je vystavovala po celý život, prostě neví rady. ….. Anebo je všechno úplně jinak. Kdoví……...

Ať je to tak či onak, mně je čím dál hůř, a já všechny své potíže zvládám jenom se skřípěním zubů. Abych se přiznala, mám svých nemocí až po krk.

 

Až před časem mi došla trpělivost. Zdravě jsem se naštvala a rozhodla se, že své chatrné zdraví vezmu do svých rukou a pokusím se uzdravit – a to sama.

Jala jsem se hledat v „moudrých knihách“, toužíce z nich vyčíst, cože nechápu, čemu že nerozumím, když mě ty moje nemoci tak drtí. Jenže! Buď knihy moudré knihami moudrými nejsou, nebo mi není dáno, abych pochopila. Nevyčetla jsem z nich vůbec nic.

 

Někdy zjara se mě zmocnil intenzivní pocit, že prvním krokem na cestě k uzdravení je rozpohybovat energie ve svém těle, a to cvičením. Možná to nebyla až tak špatná myšlenka, možná by se i zdařilo, KDYBY…. A těch kdyby je několik

• Kdybych já nebyla já, a sice osobou mnohdy víc než umíněnou
• Kdybych nechtěla lámat věci přes koleno
• Kdybych poslouchala své tělo
• Kdybych při prvních potížích s cvičením přestala
• A mnoho dalších kdyby……

Jenže já všechny varovné signály těla přehlížela a dál si jela podle svého a cvičila a cvičila, až moje tělo řeklo STOP!!! a já skončila s totálně zablokovanými zády na ortopedii. O něco později jsem zkoušela ve cvičení pokračovat, jenže záda se okamžitě ozvala. A tak jsem ideu rozpohybování energií musela definitivně opustit. Konzultovala jsem to s ortopedkou a výsledek? Zřejmě mám ve svém těle bloky, u kterých se rozhýbaná energie vždy zarazí, a proto ta bolest.

 

No jo, ale co dál? A v téhle chvíli se zrodil nápad, že bych své bloky mohla odstranit detoxikací. Nejdřív to byla jenom myšlenka, která se mi prohnala hlavou, poté se z myšlenky stala utkvělá představa, že tohle je to pravé.

Ale jak na ni? Vím, jak jsem v minulosti mnohdy dopadla, když sama jsem si naordinovala bylinné preparáty, které druhým „zázračně“ pomohly. Jenže já si jimi jenom ublížila, pořádně, a na dlouho.

 

Přemýšlím, vyptávám se známých, nezná-li někdo člověka takového, který by mi detoxikaci ušil přímo na tělo, ale nikdo nikoho takového nezná. Poté, co jsem probrala okruh svých známých, začala jsem vysílat prosby směrem „nahoru“. Prosím, škemrám a čekám, bude-li se něco dít. Neděje se nic, jen je mi čím dál hůř.

Sháním informace všude, překonávám svou nechuť k surfování na netu, a sháním info i tam. Kupuji další knihy, objevuji ohromné množství všelijakých detoxikačních přípravků, ale cítím, že sama se do toho pouštět nemám. Znovu a znovu vysílám prosby „nahoru“, dál se vyptávám lidí kolem mě, ale nic a nikdo.

 

Po nějaké době ve svém úsilí polevuji, vysílám „nahoru“ svůj „nově“ objevený postoj – nechť se děje vše, jak dít má, a nechávám všemu volný průběh. A krátce nato je mi doporučena paní, která by mi prý mohla pomoct.

Aniž bych pořádně věděla oč a o koho jde, okamžitě se k ní objednávám. K mému úžasu ona paní – světe div se – zabývá se právě detoxikací, a to konkrétně pro každého dotyčného. Nebo-li ušije detoxikaci přímo na tělo. Jsem jí přímo fascinována. Aniž bych jí stihla o sobě cokoli říct, ona sama mi říká, co mě trápí, co mě sužuje. Nevěřím vlastním uším, když mi řekne, že musí velmi opatrně volit příslušné preparáty i jejich dávkování, jinak by mohlo dojít k silné reakci. Jo, to jsou přesně slova, která potřebuji slyšet, to jsou slova, která já sama jsem v poslední době tak často opakovala, protože vím, jak to se mnou v tomhle směru chodí! Jediné, co mi zkalí radost, je to, že mi zakázala kvantum potravin, dá se říct že až na výjimky snad všechny. …. Hm, to už tady dlouho nebylo. Ale nakonec odkývnu i tohle. Teď už chci se sebou opravdu něco udělat!

 

Při odchodu domů vznáším se na obláčku euforie. Konečně mám pocit, že se věci dávají do pohybu tím správným směrem. Připadá mi, že mi opět bylo pomoženo. Po tak dlouhé době, když už jsem to vzdávala, konečně pomoc přišla.

„A víš, proč po tak dlouhé době?“ – vpadne do mého přemítání hlas.

„Nevím, asi je teď ten správný čas, ne?“ – dohaduji se.

„Ano, ale ještě něco. Přišla jsi na to, jakým směrem by ses měla ubírat, pustila ses za tím, ale uvnitř jsi věděla, že by ses do toho neměla pouštět sama. Ptala ses, prosila jsi, ale nic se nedělo. A ty ses tím obírala čím dál víc, ale pořád se nic nedělo. Až....“

„Já vím, až jsem tomu přestala přikládat takový význam, resp. poté, co jsem na tom přestala lpět, pak teprve přišla pomoc. Je to tak?“

„Ano, přesně tak. Pokud můžeš něco zvládnout svýma vlastníma silami a cítíš, že na to máš, pak konej. Ale pokud to v tvých vlastních silách není, obrať se s prosbou na druhé. Pokud ani tudy cesta nevede, obrať se na mě. A pak jen vše odevzdej do mých rukou a přestaň se oním problémem zaobírat, a uvidíš, že v pravý čas pomoc přijde. Ale o tomhle jsme spolu už přece mluvili. Ne?“

„Jo, mluvili. Jenže tohle jsou pro mě naprosto nové, dá se říct, až převratné věci, a já na ně ještě nejsem zvyklá. Proto jsem ráda, když mi je čas od času zopakuješ. Děkuji.“

 

O několik dní později jsem ze svého euforického obláčku sražena na zem, a opět se topím ve zmatcích.

„Proč?“ – ozve se hlas.

„Takovou jsem měla radost, že jsem konečně potkala toho pravého člověka, jenže teď jsem byla u svého doktora. Poreferovala jsem mu o svých nových aktivitách a on mi udělal přednášku o tom, že tenhle způsob léčby je scestný, a že jenom vyhazuji peníze.“

„A co ty na to?“

„Právě, že nevím. Jeho argumenty byly dost pádné.“

„Ale to je přece jenom jeho názor. Co když je to pro tebe zkouška, jak dalece si budeš stát za svým vnímáním, za svou intuicí, která ti řekla – ano tohle je to pravé? Co ty na to?“

„Taky by to takhle mohlo být….. Jo, asi jo.“

„Proč ty pochybnosti?“

Zakroutím hlavou: „Nevím.“

„To není odpověď. Proč nevíš?“ – naléhá na mě hlas.

Přemýšlím, proč jsem tak zmatená, když ještě před týdnem mi bylo všechno naprosto jasné ….Já vím, to doktor mě nalomil, byl velmi přesvědčivý. A navíc, je to odborník, věnující se právě léčení….Ale pravda je, že neuznává nic jiného než homeopatii. S jeho názory jsem se už setkala vícekrát. Pokaždé, když jsem nadšeně hovořila o tom či onom způsobu léčby, on vždy oponoval tím samým – to ostatní je blbost. …..No jo, ale co když má pravdu?....Ale co když ji nemá?....Hlava se mi od přemýšlení může rozskočit. Jak to teda je? Když si zrekapituluji o čem jsme se kdy dohadovali, prokázal se jeho názor vždy jako správný? Pamatuji se, že se jeho argumenty i v jiných případech jevily naprosto věrohodné a pravdivé, stejně jako tomu bylo teď, ale pravdu neměl. Taky proč by zrovna on měl být neomylný? Patent na rozum přece nemá. Ten nemá nikdo. A jestliže mně se tenhle způsob jeví jako ten pravý, moje intuice se v tomto případě projevila naprosto jednoznačně, budu věřit své intuici a ne doktorovi. V tomto případě se mýlí.....A je to! Už mám jasno!

„Sláva! Konečně ti došlo, že se musíš vždy spoléhat jen sama na sebe a na své pocity, na svou intuici, která skrz tvé pocity k tobě takto hovoří. Nemůžeš se nechat ovlivňovat tím, co ti kdo namluví. Ano?“

„Máš pravdu. Připadá mi, že o tomhle už byla řeč. Ale bylo to úplně v jiných situacích, takže mi nedošlo, že i v tomto případě už mám návod, jak se zachovat.“

„Tenhle návod platí pro každou situaci. Pamatuj si to.“

„Jo. Díky.“