3. Hemi-sync

V poslední době mám takový fofr, jako už dlouho ne. Jedním z důvodů je, že pravidelně jezdím za tátou, který je na tom už dlouhou dobu zle. Nejdřív jsem za ním jezdila domů, ale pak se situace dramaticky vyhrotila, až opět skončil v nemocnici. Tentokrát vojenské. Ale k mému překvapení tamní pobyt mu evidentně svědčí. Nejen, že si pochvaluje chování doktorů a sestřiček, ale co je hlavní, daří se mu líp. Dokonce přestal s hláškami, že už s námi dlouho nepobude. Naopak, zdá se, že se mu nalila trocha optimismu do žil.

A pak se taky každou chvíli s někým sejdu, někam zajdu. Prostě pořád se něco děje. Najednou to pro mě začíná být náročné. Už jsem si na víceméně poklidný život zvykla.

A do toho mi přijde mail od Honzy, že jde na jakýsi seminář „Přechod bránou“, a zve mě, abych šla taky. Vzpomenu si, že už před časem mi o něm říkal, ale tehdy jsem na to nereagovala. Naopak jsem se divila, proč se chce zrovna něčeho takového zúčastnit. Teď je ovšem situace jiná. Mám najednou intenzivní pocit, že tam mám jít taky. Aniž bych se blíž informovala oč jde, přihlašuji se. Sice rozum nechápe, ale cítím, že jsem udělala dobře. A navíc, Irinu, která seminář pořádá, už znám z dřívější akce, takže vím, že je vše v pořádku.

A tak jdu. Od první chvíle vím, že jsem tu správně. Těžko říct proč, tenhle pocit jde zevnitř mě, ale není čas, abych nad tím přemýšlela. Hned v úvodu semináře jsme totiž dotázání, cože si od něj slibujeme. Jsem trochu zaskočená, že ostatní jsou dobře obeznámeni s tím co nás tu čeká, neb mají přečtené knihy od jakéhosi  Roberta Monroa. Nevím oč jde. Jak autor, tak jeho dílo jsou pro mě pojmem naprosto neznámým. Teď se ovšem dozvídám, že seminář Hemi-sync – Přechod bránou je založen na technologii vyvinuté v Monroeově institutu, jedná se o technologii, která  podporuje navození synchronizovaného stavu obou mozkových hemisfér.  

Když tak poslouchám, co ostatní od semináře očekávají, cítím se trochu ochuzena. Já totiž nečekám nic. V okamžiku, kdy na mě přijde řada, pravím, že ani nevím, oč jde, jen uvnitř sebe cítím silný tlak, že tu být mám. A očekávání nemám žádné, krom toho, že bych se chtěla napojit na svou intuici, neb jsem velmi racionálně uvažující člověk, který rozumem přebije vše.

Je nám řečeno, že se tu pomocí určitých technik naučíme dostávat se do hladin, tzv. ohnisek, ve kterých se nám sjednotí obě hemisféry. Základním ohniskem je ohnisko 10, které je vhodné pro hlubokou relaxaci a pak ohnisko 12, což je stav rozšířeného vědomí. A jako bonbónek je pro nás přichystána i možnost mimotělesného létání. Tuhle eventualitu okamžitě zavrhuji jako něco nerealizovatelného. Mně postačí, když se dostanu ke své intuici.

Rozbalujeme si deky a karimatky a už se vedle sebe pokládáme. Honzu mám po své pravici.

Zazní první instrukce a hudba k tomu určená. Nejsem ani v pnutí ani v očekávání, jsem jenom zvědavá, bude-li se vůbec něco dít.

K mému překvapení cítím něco hned od prvního okamžiku. Dokonce později při vzájemné výměně našich prožitků zdá se, že ty moje byly nejsilnější. Ale hned jdeme do další meditace. Opět zazní instrukce, hudba a už se noříme. Tentokrát moje pocity sílí – nejen, že cítím silné tlaky na temeni hlavy a svírání a tlak uprostřed čela, ale najednou mám pocit, že opouštím své tělo. Volám na Honzu, jak se mu to líbí. I přes to, že mám naprosto uvolněné tělo, mysl je čilá. A tak mi hned naskočí rozumové argumenty, zda jsem se nezbláznila, když si myslím, že létám. Po těle nic necítím, vše se odehrává jenom v myšlenkách. Mám dojem, že se s Honzou vznášíme někde u stropu místnosti.

Po meditaci opět rotuje kolečko, kdy si vzájemně vyměňujeme zkušenosti, jak kdo tuto meditaci prožíval. Ani jsem nestihla říct Honzovi nic z toho, co se mi stalo. Asi bych mu to vůbec neřekla, aby si nemyslel, že mi přeskočilo, jenže když dojde řada na něj, praví, že jsme spolu lítali u stropu místnosti. Nevěřícně se na něj podívám, a pak teprve vyprávím svůj prožitek já. Bylo to o tom samém.

Bum! Jakoby mi přistálo razítko na hlavu. To je štempl jako hrom! To samé se odehrává i při následující meditaci. Opět oba prožíváme shodné zážitky, poletujeme spolu kdesi u stropu místnosti, pak dokonce i mezi galaxiemi, což si pak vzájemně potvrdíme.

Celý den proležíme na zemi. Ačkoli jsem při jiných akcích značně neklidná, dnes moje tělo spočívá na zemi bez jediného hnutí. Zřejmě má Petr, který tento seminář vede, pravdu – v této hladině máme spící tělo, čilou mysl. Ano, je to opravdu tak. Své tělo skoro vůbec nevnímám, jediné, co si uvědomuji, jsou tlaky na hlavě a na čele.

 

Druhý den jdeme ještě hlouběji. Tentokrát se máme dostat do rozšířeného stavu vědomí, nebo-li ohniska 12. Nikdy jsem nic takového nezkoušela, krom případů, kdy se mi přesně tohle několikrát stalo, a to úplně spontánně. Tehdy se to odstartovalo samo, proto jsem zvědavá, bude-li se něco dít teď takhle na povel.

A děje. Ve chvíli, kdy se do této hladiny dostaneme, mám pocit jakoby mi začalo bobtnat tělo, dokonce i hlava. Mám pocit rozšíření se do prostoru. A zároveň jsem katapultována kamsi nahoru, prolétávám tunelem z modravých mlhovin a vzápětí letím ke světlu. A už jsem tam! Vím, že jsem u boha, cítím se nádherně. Cítím stav beztíže, dělám přemety, jsem naprosto uvolněná a je mi krásně jako nikdy.

Zazní pokyn, abychom se vrátili zpět do reálu. Vůbec se mi nechce, jak mi bylo krásně.

Pokaždé, když si vyprávíme zážitky, je zajímavé, že já s Honzou je máme nejsilnější. Moc o tom nepřemýšlím, proč se věci dějí, jak se dějí, ale je mi příjemné, že se opravdu něco děje. A navíc, při každé meditaci, cítím tlaky na obou vrchních čakrách. Takové tlaky, jaké jsem v životě nezažila.

Na závěr máme meditaci, kdy se máme spojit se svým vyšším Já. Jindy bych si poklepala na čelo a řekla, že tohle přece fungovat nemůže, přece se znám! Ovšem tento víkend se se mnou děje cosi zvláštního. Můj rozum je jakoby odstaven stranou a já se všemu poddávám s naprostou otevřeností. Sice se ve chvílích mezi meditacemi snažím vše racionálně zhodnotit, ale prožitky jsou natolik silné, že je shodit prostě nemůžu. Dostáváme se do stavu rozšířeného stavu vědomí, Petr nám postupně klade pět otázek. Dopředu jsme byli instruováni, co a jak máme dělat. Trochu jsem se obávala, zda v této konfrontaci nebude odhalen podvod, a sice, že si celé létání přece jenom vymýšlím, ale jsem šokována. Na každou otázku přiletí okamžitě odpověď. Je to takový fofr, že než se začnu bát, že odpověď nepřijde, už tu je. Otázky jsou to dost na tělo.

  • kdo jsem – stará duše
  • kým jsem byla v předchozí inkarnaci – žena r. 1850 v Anglii
  • jaký je smysl mého života – objevit zaniklé schopnosti, léčit, pomáhat druhým
  • co pro to můžu udělat – věřit všemu, nezpochybňovat, nechat vše plynout, poddat se tomu
  • poselství pro mě – uvědomit si, že mě vede a pomáhá bůh

No, to je síla! Než stihnu o obdržených odpovědích zapochybovat, už se rozjíždí kolečko. Každý máme říct, co jsme se dozvěděli. No to snad ne! Myslela jsem si, že tyto otázky jsou natolik intimní, že si vše necháme pro sebe. Ostýchám se říct naplno, co jsem se dozvěděla, krom jiného se bojím, co si o mně ostatní pomyslí. Ale nakonec všemu nechám volný průběh a po pravdě vše vyklopím. K mému překvapení místo výsměchu zaslechnu – to je pěkné. Zdá se, že moje obavy byly liché. Ono je to stejně jedno, ať si každý myslí co chce, já vím, že jsem si to nevymyslela. Jenom mi to zapadá do všeho, co se se mnou v uplynulých dvou letech děje.

 

Seminář končí. Na jednu stranu je mi to líto, na stranu druhou mám od neustálého ležení na zemi značně obolavělý zadek.

Balíme se. Na poslední chvíli se dohodneme s Honzou a Petrem, že oni dva pojednou k Honzovi domů a já se k nim následně připojím. A až skončíme, odvezu Petra k Irině.

Jak bylo domluveno, tak se i stalo. Jedu fofrem domů, abych si odvezla obrovskou tašku s dekama, a pak už uháním k Honzovi.

Vyprávím Petrovi o tom, co se mi v posledních dvou letech dělo a děje, včetně všelijakých stavů, do nichž jsem se občas dostala. Poté, co mu všechno vypovím, podívá se na mě a praví: „Děkuji ti za to, co jsi mi řekla, mnohé se mi tím vysvětlilo. Musím ti něco říct.“

Jsem celá napnutá, co že se to dozvím. Ovšem, informace, které zazní, jsou pro mě naprosto šokující. Dozvídám se, že Petr se krom jiného zabývá šamanismem. Od první chvíle prý věděl, že už mě někdy viděl. Ale teď ví, že jsem mu byla ukázaná jako budoucí šamanku, a on mě bude šamanismu vyučovat. Málem se svalím na zem.

Cože???????!!! Já a šamanka?!!! To je snad nějaký omyl!!! Šamanismus mě vůbec neláká, naopak mě vždycky odpuzoval. Ne že by mě jiné léčitelské metody lákaly, to ne, ale tohle? Brrrrrrr!!!! Oklepávám se nechutí. To snad nemyslí vážně!

Vznáším jednu námitku za druhou, chrlím dotazy, pochybnosti, ale Petr si je naprosto jistý. On ví. A záleží jenom na mě, zda tuto příležitost od sebe odvrhnu, nebo se jí chopím.

Vzpouzím se – proč zrovna šamanismus, který je mi tak nepříjemný?

Na všechno dostávám odpověď, ale stále je to pro mě naprosto nepřijatelné.

Dívám se na Petra s nadějí, jestli mi neřekne, že to byla jenom legrace, ale je vážný. Navíc mi řekne následující – když se budu vzpouzet, jenom si ublížím, a budu mít další a další problémy. Chce se ode mě jediné, abych vše přijala……

No, a už je to tu zase!!! Zase mám něco přijmout, a ještě něco tak zásadního!

Můj rozum pracuje na plné obrátky. Tato situace je tak neuvěřitelná, že snad nemůže být ani pravdivá. Průšvih je, že po celou dobu, co mi Petr o šamanismu povídá, cítím silné tlaky na temeni hlavy. Snažím se rozumově rozebrat, co to může znamenat, ale rozum nestačí. Zdá se, že se se mnou cosi děje. Nejen tady, ale zřejmě i po celou dobu semináře.

Poté, co ze sebe vysypu všechny argumenty a námitky, Petr mi řekne: „Přestaň to probírat rozumem, nechej tomu čas, a uvidíš. Nechci od tebe rozhodnutí v této chvíli. Chápu, že je to pro tebe příliš šokující.

Už se nevzmůžu na nic.

Petr se mě ptá, jestli chci pomoct se svými nemocemi.

Jasně, že jsem pro. A tak na vlastní oči vidím, jak takové šamanské techniky vypadají. Vzhledem k tomu, že mi dosud byly naprosto neznámé, jen se divím. Průšvih je, že necítím žádnou úlevu. Možná jsem příliš rozrušená – jak tím, co se dělo na semináři, tak tím, co mi Petr řekl.

Končíme. Přichází Honza a já nevydržím neříct mu o tragedii, která mě potkala.

No, jasně, Honzovi se to jako tragedie nejeví. Naopak. Zřejmě moc pochopení ve svém okolí nenaleznu. Navíc je mi jasné, že nemůžu hned tak každému na potkání vyprávět, jaká budoucnost že mě čeká.

 

Loučíme se, jedu s Petrem k Irině. Myslela jsem, že se jenom setkáme a já půjdu domů, ale Irina mě zve k sobě domů, abych si s nimi chvíli popovídala.

Váhám, jsem urvaná vším tím, co se na mě navalilo, ale po chvíli přemlouvání nakonec svolím. Jsem rozhodnutá, že se zdržím jenom chvíli.

Už po cestě říkám Irině, do čeho mě to navezla. Ano, kdyby nebylo tohoto semináře, nesetkala bych se s Petrem a mohla jsem mít svatý klid. Irina chce vědět, cože se mi tak hrozného stalo. Nakonec povím onu žhavou novinku i jí.

Jak se dalo očekávat, stejně jako Honzovi, ani jí se moje tragedie tragedií nejeví. Naopak. Ježíšmarjá, to snad ne!

Nakonec se zdržím až do půlnoci. Irina mi totiž nabídne, že mě pak odveze domů.

Loučíme se. Jsem ráda, že jsem si s nima mohla popovídat, alespoň jsem odvedla myšlenky od nově vypučevšího problému.

 

V pondělí je svátek. Jsem ráda. Jedu za tátou do nemocnice, a pak po zbytek dne přemýšlím o tom, co mě to zase potkalo. Jsem celá napružená. Jako by nestačily starosti, které už mám. Teď ještě abych řešila tohle!

 

V úterý ráno se probouzím a je mi divně po těle. Nepřikládám tomu pozornost a vystřelím do koupelny. Ovšem divné pocity se po chvíli konkretizují, začínají silné bolesti břicha. Ani tomuhle nepřikládám většího významu a chystám se do práce. Jenže bolesti se stupňují, že už nejsem schopná udržet se na nohách. Padám do postele, svíjím se bolestí, valí se mi krev do hlavy, šumí mi v uších, mám pocit, že každou chvíli ztratím vědomí.

Ježíšmarjá, co se to se mnou děje? – děsím se. Takovýhle stav jsem v životě nezažila. Lapám po dechu a jsem čím dál vystrašenější.

Ještě ke všemu se mi udělá zle, musím letět na záchod. Zvracím, mám průjem, do toho je mi stále na omdlení. Stěží se odplazím zpět do postele a okamžitě usínám. Probouzím se o něco později. Vím, že bych měla jít do práce, ale v téhle chvíli je mi to fuk. Jen nacvakám SMS s omluvou, že přijdu později a vzápětí znovu usínám.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale po probuzení se už cítím lépe. Vnitřně se ohmatám, zda jsem schopná vylézt z postele a následně dojít do práce. Docházím k závěru, že jo.

Mírně potácivě vyrážím ven.

Celý den je mi zle. Zkouším jíst suchou housku, zda-li mi to projde. Prošlo! Super! S čím si ale nevím rady je to, co se se mnou ráno vlastně událo, a hlavně proč se to událo. Souvisí to snad se seminářem, že by nějaká transformace a následné čistění? Nebo se takhle projevil Petrův zásah? Nebo jsem jen něco špatného snědla? …..Hlava mi vaří od přemýšlení. Ale stejně jako jindy, ani teď mě nic nenapadá. Tohle se hlavou opravdu vymyslet nedá.

Odpoledne se doplazím domů a nejsem schopna ničeho jiného, než padnout na gauč a pustit si televizi.. Vzápětí usnu a prospím celý večer. Někdy po půlnoci se přemístím do postele, abych prospala i celou noc.

 

Další den je mi podstatně lépe, ovšem pochybnosti o všem, co se mi teď děje, přetrvávají. Kdyby jenom přetrvávaly, ale ony ve mně přímo bobtnají.

 

Večer jdu na setkání reikistů, kam mě pozval kamarád. Původně jsem váhala, ale teď cítím, že mi to jenom prospěje.

Takže jsem tady a zvědavá, jak to bude probíhat, resp. jsem napnutá, jak mi bude, až do mě bude proudit reiki od všech zúčastněných. No, jak by mi bylo? Nádherně. Průšvih je, že večer jsem čilá jako rybička, a v noci toho moc nenaspím.

 

Následující den mám pocit, jako by mnou cloumala horečka. Opět nevím, na čem jsem. Že by takhle moje tělo takhle reagovalo na příliv čisté energie, nebo se jedná o něco patologického? Navíc mě začínají bolet svaly, klouby. Prostě zase problémy. Ach jo.

 

Je sobota ráno. Včera jsem si plánovala, že hned ráno vyjedu na chatu. Celý týden bylo nádherně, a ačkoli se listopad chýlí ke konci, počasí hovořilo téměř o babím létu. Ovšem letmým pohlédnutím k oknu pochopím, že všechno je jinak. Je tam zataženo, tudíž na chatu se pojede později. Okamžitě vymýšlím náhradní program – alespoň si dám meditaci, v poslední době jsem na ni neměla ani čas ani náladu.

Pouštím si relaxační hudbu a nořím se do sebe. Najednou mi dochází, že jsem se v posledních dnech zcela propadla do strachů a obav, jak to se mnou dopadne. Jako bych zapomněla na všechno, co jsem kdy poznala a pochopila. Ovládá mě strach, strach, strach. Ta hnusná emoce, která člověka pomalounku, aniž by si to uvědomil, omotává jako pavučina, až je úplně sešněrovaný a má pocit, že už nemůže ani dýchat. A navíc mu odčerpává energii. Jasně, přesně takhle to je. V posledních dnech se už zase cítím jako vymačkaný citron, Ne, tohle nechci, musím s tím něco udělat! – rozhodnu se.

Přece jenom pozitivněji nakopnutá o něco později vyrážím na chatu. Plazím se pomalu do kopce. Jsem ráda, když jsem nahoře. Ani si pořádně nevydechnu, hned vyndávám nářadí a pouštím se do práce. Aniž bych se na chvilku zastavila, celou dobu pracuji, pak do sebe hodím jídlo a už zase upaluji z kopce dolů.

Jsem domluvená s Irinou, že se u ní zastavím. I Honza by měl dorazit. Těším se. Snad přijdu na jiné myšlenky.

Po příchodu je mi nabídnut teplý čas a vzápětí se rozproudí diskuse. Nejdřív probereme šamanství a vše co s ním souvisí. Snažím se Irině vysvětlit, jak se všechno ve mně vůči tomuhle směru vzpírá. Udělá mi dobře, když ze sebe všechno dostanu. A pak je zajímavé slyšet názory z druhé strany.

Přichází Honza. Řeč se stočí jiným směrem, věnujeme se i semináři, který jsme všichni absolvovali a tomu, co nám z něj vyplývá do praktického života.

Odcházím domů, jsem urvaná. Hlavně tím, co jsem absolvovala na chatě. Nicméně cítím se podstatně lépe.

Doma si dám horkou sprchu a už si pouštím do sluchátek speciální nahrávku, která mě okamžitě hodí do nižších hladin. K mému překvapení prožívám něco podobného jako na semináři. Je to velmi relaxační hladina, kdy tělo skutečně spí, zatímco mysl je naprosto čilá. Aniž bych o to jakkoli usilovala, opět jsem katapultována kamsi do vesmíru. Ale daleko důležitější je, že se snažím tuto hladinu využít ku prospěchu sebe sama.

O hodinu později se cítím neuvěřitelně lehce. Hlavně zmizely moje strachy, pochybnosti, jak to se mnou dopadne. Jak by to dopadlo? No přece dobře! Jak jinak!

Když si jdu lehnout, mám pocit, že jsem po delší době zase něco zvládla. Jako by všechno to nepříjemné zůstalo za mnou. A to se přitom v reálu nic nezměnilo! Přesto je mi podstatně líp. A o tom v tom životě vlastně jde!

Obsah knihy IX:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.