7. Nemoc

Tak už mám Štědrý den za sebou. Jak jsem ráda! Vím, že je blbé o čemkoli prohlašovat, že je za mnou, obzvlášť když jde o Štědrý den. Já to vím, ale přesto jsem tomu ráda.

Do mých úvah vpadne hlas: „A proč jsi ráda, že je za tebou?“

„Letos jsem se na něj poprvé od rozpadu naší rodiny těšila. Hela mi totiž řekla, že by ho tentokrát ráda strávila se mnou, což jsem brala jako velký pokrok. Sama bych jí to nenavrhla. A když pak u mě byl táta, těšila jsem se, že ten den strávíme všichni dohromady. I na tohle jsem se ho snažila nalákat, aby se snažil a něco pro to udělal. Opravdu jsem netušila, že je na tom se svým srdcem tak zle. Domnívala jsem se, že když začne jíst a trochu se hýbat a bude pod mým dohledem a péčí, že se zase postaví na nohy, a třeba tu s námi nějaký měsíc, třeba i rok, pobude. Jak hluboce jsem se mýlila!... No a teď, když už táta není, bála jsem se, jestli mě zrovna tento den nerozhodí. Víš?“

„Vím. Ale zvládla jsi horší věci, takže tohle ti přece nemohlo ublížit, ne?“

„Jo, máš pravdu. Ale stejně jsem se bála.“

„A jak to probíhalo?“

„Docela dobře. Kupodivu jsem se vším srovnaná, takže na nějaké smutnění vůbec nedošlo. Kdybych neochořela, bylo by to fajn.“

„A víš, proč ta nemoc?“

„Nejsem si jistá, ale mám takový pocit, že všechno, co se ve mně za uplynulé období nastřádalo, se zánětem zlikviduje. Nemám pravdu?“

„Máš. Hlavně to přijmi a nechej všechno volně probíhat.“

„Vždyť přesně tohle dělám, ne?“ – dotčeně se bráním.

„Děláš. Ale počítej s tím, že ten proces bude nějakou dobu trvat. Musíš se obrnit trpělivostí.“

„Ježíšmarjá, jak mám ze sebe vykřesat ještě nějakou trpělivost? Mám pocit, že už jí nemám ani kousek.“ – hrozím se dopředu.

„Ale máš!“

„Tak jo.“ – rezignovaně souhlasím.

Jeden den míjí druhý, všechny jsou stejné. Ležím a je mi zle. V rámci daných možností snažím se svou nemoc přijímat trpělivě a smířlivě. Docela se mi to daří, i když chvílema, hlavně po prvním týdnu, mi už trpělivost začíná docházet. Hlavně proto, že jsem schopná jenom posedávat, polehávat. Na víc se , nezmůžu. A hlavně všechny noci musím kvůli průduškám prosedět.

Začínám se dopalovat.

„Nebyla řeč o tom, že se máš obrnit trpělivostí?“ – zareaguje na mé vztekání hlas.

„Byla. Ale…“ – nestihnu doříct cokoli na svou obranu.

„Žádné ale. Uvědom si jednu věc – buď určité situace přijímáš, nebo ne. Nic mezi tím. Nemůžeš něco přijímat s výhradou. Tohle je zásadní pravidlo, které platí vždy.Tak se jím řiď. Ano?“

„No, jo, ale musíš uznat, že tohle by otrávilo každého, ne? Už druhý týden jsem zavřená doma mezi čtyřma stěnama a už toho na mě začíná být dost. Sice jsem si na samotu zvykla, už jsem ji i pozitivně přijímala, ale tentokrát jí je na mě fakt moc!!!“

„I kdybys takhle musela být sama třeba půl roku, musíš to přijmout. Rozumíš? Pořád je to o tom samém, nemůžeš si dávat limity, co pro tebe je ještě snesitelné, a co už ne. Musíš přijímat úplně všechno. A až tohle zvládneš, budeš se cítit podstatně líp.“

„Snad se snažím, ne?“ – škemrám o trochu soucitu. Jak jsem tady pořád sama, už mi ta trocha sebevědomí, kterým jsem kdy disponovala, pozvolna dochází. Už se na sebe zase začínám dívat sebekriticky a po slovech ocenění od druhých doslova prahnu.

„Je dobře, že si to uvědomuješ, ale jak už ti bylo řečeno – nemůžeš nic čekat od druhých, tohle si musíš procítit ty sama. A vždy. Uvědom si, čím jsi v uplynulých měsících prošla a jak jsi to zvládla. Prociť si ten pocit, že jsi to zvládla dobře a pochval se za to. Ty sama to udělej. Ale procítěně. Ano?“

„Jenže já to neumím!“ – namítám a domnívám se, že jsem použila ten správný argument.

Asi ne, protože se ozve: „Tak se to nauč!“

„Hmmm.“ – zahučím si pro sebe a jdu si zkusit udělat sondu do svého nitra, abych ze sebe nějaké to ocenění vykřesala… To jsem teda zvědavá – řeknu si, neuvědomujíc si, že hlasu neuteče nic z toho, co se urodilo v mé mysli.

„Jaképak, že jsi zvědavá! Už dopředu vysíláš pochybnosti! Doslala jsi návod, jak si v té které situaci pomoct. A ty místo toho, abys ho s radostí přijala a zkusila podle něj něco udělat, vzpíráš se a pochybuješ! – ostře mě napomene hlas.

„Promiň, ale já jsem tak urvaná, zničená, že nemám na to, abych plnila příkazy…“

„Jaké příkazy? To jsou rady, a ne příkazy. Copak to nechápeš?“

„Ale jo. Chápu. Asi jsem se špatně vyjádřila. Prostě teď nemám na to, abych cokoli zkoušela nebo se do čehokoli nutila. Je mi zle. Rozumíš mi?“

„Proč by ses měla nutit? Tohle byla rada právě na to, aby ses cítila líp. Tak jí využij!“

„Tak jo.“ – raději odkývnu.

Uplynulo pár týdnů, co jsem od Petra dostala první bobuli nového homeopatického léku. Začali jsme s nízkým ředěním. Petr říkal, že u astmatiků se musí začít od nízké potence a postupně opatrně zvyšovat, jinak by mohlo dojít k bouřlivé reakci. Jo, přesně tohle jsem už x-krát zažila. I homeopatické léky mě mohou totálně rozhodit. Takže jsem mu to odkývala a trochu s obavami očekávala, co se mnou lék udělá. Nic zvláštního se nedělo. Naopak jsem cítila mírnou úlevu. Ale vzhledem k okolnostem a hlavně stresům, kterými jsem pak procházela, neměla bych být zklamaná, že se nic výrazného nedělo. Možná nebýt tohohle léku, byla bych na tom dnes podstatně hůř. Ještě několikrát jsme tuto potenci zopakovali, pak jsem dostala lék vyššího ředění. To už jsem se tolik nebála. Věřila jsem, že Petr vybral ten správný konstituční lék.

Hodně si spolu o homeopatii povídáme. Pozvolna začínám chápat, cože homeopatická léčba vlastně obnáší. Předtím byly moje znalosti dost útržkovité. Teď už vím víc.

Po delší době se znovu scházíme, dostávám lék ještě vyššího ředění. I teď jsem zvědavá, jak si s ním moje tělo poradí.

Poradilo. Došlo jenom k mírnému zhoršení. Jsem moc ráda a zároveň cítím jakousi naději, že teď už mi bude jen líp a líp. Možná to nebude až tak rychlé a plynulé, možná to bude s oklikami, ale stejně jsem přesvědčená, že všechno dobře dopadne.

Jenže když si lék po nějaké době znovu beru, tentokrát mě kompletně rozhodí. Začínají se objevovat všechny možné potíže, ale co je nejhorší, dramaticky se zhoršuje astma. Prosedím celé noci, vůbec nespím a jen se dusím. Bohužel mi nezabírají léky, s jejichž pomocí jindy své záchvaty zvládám. Mám co dělat, abych nepropadla panice.

Celá vyděšená Petrovi volám a ptám se ho, cože se to se mnou děje. Uklidňuje mě, astma se prý zase uklidní. A ostatní potíže? Zapadá mu to do obrazu, který si o mé nemoci udělal. Jestli se chci uzdravit, musím si tímto procesem projít. Musím se jen obrnit trpělivosti a nesmím to vzdát.

Trochu se uklidňuji, i když je to síla. Každým dalším dnem je mi hůř a hůř, postupně se přidávají i pohybové potíže. Jsem ráda, že se dovleču do práce a pak rovnou domů. Kdybych alespoň něco mohla dělat nebo si zacvičit. Ale jsem schopná toliko povalovat se na gauči a ještě zachumlaná do deky. Je mi pořád zima.

Připadá mi, že moje potíže gradují. Alespoň doufám, že gradují, aby po vystoupení až na samotný vrchol, posléze postupně opadávaly a já už se konečně začala uzdravovat. Ale tak, aby to bylo viditelné i mně. Když si totiž někomu postěžuji, jak mi je zle, každý mi na to řekne, že tohle je součást uzdravování, a že to prostě musím vydržet. Jenže jak se mám udržet ve víře, že ono neustálé zhoršování je součástí uzdravování, když mně se to jeví přesně naopak? A sakra, kdo to má vydržet!!!!

Průšvih je, že jsem se zatím nepustila do detoxikačních preparátů, které jsem nakoupila někdy v listopadu. Nechtěla jsem míchat dohromady homeopatickou léčbu a tuhle. Možná by to byla pro moje tělo příliš velká zátěž. …No, až si tímhle projdu, pustím se do dalšího.