4. Táta a já I

Táta se vrátil se z nemocnice. Značně pohublý, ale v podstatně lepším zdravotním i psychickém stavu, než když do nemocnice šel.

Často za ním jezdím. Ale dělám to ráda. Pokaždé, když jsme spolu, cítím, jak mě k němu zaplavují přívaly lásky. Dochází mi, že v životě jsem nepociťovala to, co cítím teď k němu. Ale nejen, že já k němu tohle cítím, mám dojem, že i táta prožívá něco, co v životě nezažil. I on ke mně vysílá lásku.

Během několika dní se situace dramaticky zhoršuje, tátovi se opět dělá zle. A to tak, že jsem pořádně vylekaná. Proč je mu zase zle? Celá vyděšená několikrát denně žhavím telefony, jezdím za ním, promýšlíme spolu, co udělat, aby mu bylo lépe, ale na tohle jsme oba krátcí. Vůbec si s tím nevím rady, nevím, co udělat, abych tátovi mohla lépe posloužit, když každý bydlíme na jiném konci Prahy a situace se zdá býti neúnosnou.

Shodou okolností nám včera v baráku zprovoznili výtah. Nikdy tady nebyl, až letos na jaře vypukly stavební práce právě s tímhle záměrem. Bylo mi to fuk, bydlím ve druhém patře a výtahy ráda nemám, takže si dál budu chodit po svých. Ale když si dneska ždímám hlavu, jak vyřešit problém s tátou, náhle mi bleskne nápad – že bych mu nabídla, aby se ke mně nastěhoval? Teď je to přece možné, vyvezu ho k sobě výtahem! Vím, že on by ty schody nevyšlapal. Než se zase postaví na vlastní nohy může být u mě.

Hned mu volám a svůj návrh překládám. Táta je zaskočený. A nejen zaskočený, je i dojatý. Dokonce připouští, že se mu chce brečet… Hmmm, něco takového by ještě před nedávnem neřekl, zdá se, že i on prochází procesem změn.

Jsme domluveni, zítra pro něj přijedu a provedeme přesun.

Teď je večer a já si po delší době pročítám svou poslední knihu, u toho poslouchám relaxační CD a je mi nějak zvláštně.

„Proč je ti zvláštně?“ – ozve se otázka.

„Už dlouho jsem si knihu nečetla, a proto jsem překvapená a taky přepadlá z toho, co jsem před rokem prožívala, k jakým závěrům jsem došla, a porovnávám to s tím, jak jsem na tom dnes.“

„A jak vyšlo srovnání?“

„Nic moc. Stále znovu a znovu zapomínám na to, že se stačí spolehnout na tebe, a pak dopadne všechno dobře. Pořád prožívám mučivé pochybnosti a hlavně strach, že toho na mě bude moc.“

„A proč?“

„No, protože nevěřím tomu, že když se poddám tvému vedení, že se mi nic nestane.“

„A proč nevěříš?“

„Zase jsem začala pochybovat, jestli si snad všechno nenamlouvám. Jak teď žiju ve víru nepříjemných událostí a o těchhle věcech se téměř s nikým nebavím, spadla jsem zase na svou dřívější úroveň, kdy jsem měla pocit, že si musím všechno vybojovat sama. Jen já sama. A že mi nikdo s ničím nepomůže.“

„Máš pravdu, s tvými problémy ti nikdo nepomůže. Ale pokud vše odevzdáš do mých rukou s důvěrou, že ti pomůžu já, uvidíš, že se ti uleví. Jenže ty místo toho se svými problémy bojuješ. Vynakládáš na jejich řešení obrovské úsilí, a přitom se nabízí tak snadné řešení.“

„A jaké?“ – jsem docela zvědavá.

„Poprosit mě o pomoc, pak se jenom zklidnit a nechat vše plynout, a všímat si, co se kolem tebe děje. Je nutné, abys byla vnímavá k signálům, které k tobě přicházejí, v nich je odpověď, řešení.“

„Jak se asi mám zklidnit, když nemám chvilku klidu, nevíš?“ – trochu neuctivě odseknu.

„A kdo ti organizuje čas?“ – zazní dotěrná otázka.

„No jo, já vím. Jasně, že je všechno na mně.“

„Alespoň, že to uznáváš.“

„Uznávám, ale stejně s tím nemůžu nic udělat.“

„Jak to?“

„Protože si skoro nic neplánuji, všechno přichází samo. Jako teď s tátou. To jsou věci, které nemůžu nijak ovlivnit.“

„Nemůžeš, ale chvilka času na zklidnění se vždycky najde. Nehledej si výmluvy.“ – jsem napomenutá.

Zkouším se naladit na své nitro... Že bych se zase vymlouvala? Je možné, že jsem se za poslední dva roky ještě nenaučila pojmenovávat věci pravými jmény?

Po chvíli sebezpytování musím přiznat pravdu.

„Máš pravdu, ostatně jako vždy. Je to tak. Tu chvilku na zklidnění bych si vždycky našla, jen kdybych chtěla.“

Raději se zvedám a jdu něco dělat.

V sobotu ráno jedu za tátou. Už má připravené věci, ukládám je do ruksaku a vyrážíme ven.

Moje trpělivost dostává zabrat. Táta jde pomaloučku, každou chvíli se musí zastavit a nabrat dech. Já, která jsem zvyklá spíše běhat než chodit se musím pořádně krotit.

Poslední blok od metra se mi zdá téměř nekonečný. Až u nás v baráku si oddychnu, ještě, že ten výtah tu je!

Táta je vyčerpaný jako by slezl šestitisícovku, já skoro taky. Ale psychicky.

Připravuji mu jídlo, nakrmím ho a odestelu mu postel.

Ve chvíli, kdy za ním zavírám dveře od pokoje, odfouknu si. Doufám, že to nejhorší máme za sebou.

Mýlila jsem se. Zdá se, že škola života pokračuje. Zřejmě je na pořadu moje trpělivost, které mám tak málo. A teď se musím vybičovat k tomu, abych ji rozdávala plnými hrstmi. Táta totiž skoro nic nechce jíst. Prý to nepotřebuje! Hádám se s ním o každé sousto. Je horší než malé dítě.

Pamatuji si, když Hela byla malá, taky jsem dostávala zabrat, když nechtěla jíst. Ovšem tehdy jsem mohla uplatnit rodičovskou autoritu. No jo, ale teď? Táta už má sice svoje ostré hrany značně obroušené, nicméně manipulovat se sebou nenechá.

Jak to tak vypadá, nucením ničeho nedosáhnu. Sednu si proti němu a domlouvám mu.

„Tati, chceš ještě žít?“ – začnu zcela nenápadně. Alespoň si to myslím.

Táta se zamyslí a po chvíli odpoví: „Chci.“

„Myslíš si, že když budeš celý den ležet v posteli a nebudeš nic jíst, že takhle nabereš síly?“ – předložím další otázku.

Opět hluboké zamyšlení: „Ne.“

„A co s tím teda uděláme?“ – přejdu do útoku.

Táta na mě upře bezelstné oči a čeká, co ze mě vypadne. Už tuší, že se bude muset vzdát celodenního polehávání, na které si poslední dobou zvykl.

Když vidím, že je ochotný alespoň mě poslouchat, pouštím se do kázání. Vysvětluji mu, že doktoři mu v téhle chvíli nepomůžou, pomoct si musí on sám. Tím že bude jíst, tím, že se bude hýbat. A další a další. Každou chvíli kontroluji, jestli mě sleduje, a co na to říká. Po chvíli se ho zeptám, co on na to. Kupodivu se mnou souhlasí. Ještě chvíli pokračuji, ale pak už toho raději nechám. Vím, že to se svým naléhavým proslovem nesmím přehnat.

Další den vzájemného soužití je za námi. Je pro mě nezvyklé mít někoho doma od rána do večera. A hlavně, s tátou jsem byla pod jednou střechou naposledy… před kolika lety že to bylo? … skoro pětadvaceti. Řekla bych, že jsme si od sebe odvykli. Navíc, teď je náš vztah v jiné rovině. Tehdy byl táta tátou a já dcerou, a musela jsem poslouchat. Teď se naše role obrátily. Jsem zvědavá, jak spolu budeme vycházet.

Je nedělní večer, jsem docela urvaná, z táty. Táta zase ze mě.

„Tak co, jak je?“ – ozve se otázka.

„Jsem unavená, ale podstatně klidnější, než tomu bylo v uplynulých dnech. Jsem ráda, že mám tátu pod kontrolou.“

„A co jinak?“ – zazní docela překvapivá otázka.

Musím se zamyslet, abych přišla na to, jak na tom jsem… Po chvíli mi dochází, že to docela jde. Skrzevá starosti o tátu jsem zapomněla na starosti svoje. Na svoje nemoci, na strach z budoucnosti, a další a další. Tohle všechno šlo stranou.

„Docela to jde, i když nějaké vady na kráse by se našly. Raději se nebudu moc zamýšlet, nebo to na mě padne jako černá deka.“

„Co by na tebe padlo jako černá deka?“

„Ten můj strach, jak všechno dopadne.“

„Už zase?“

„Jo, už zase.“ – dotčeně odpálím.

„Proč se děsíš, čeho se bojíš?“

„Budoucnosti.“

„A ovlivníš ji, když se budeš bát?“

„Jasně, že ne. Ale je přece normální, že se bojím, když na mě jukají ze všech stran samé starosti.“

„A čeho se bojíš?“

„Vlastně úplně všeho. Ale mně se to teď nechce rozebírat, nebo se mi z toho udělá zle.“

„Uvědom si, že to jsou jenom myšlenky. Realita je nějaká a budoucnost tvoříš právě svými myšlenkami. Čím víc se budeš věnovat truchlivým představám a obavám, jak všechno dopadne, právě toto si přitáhneš. Kdežto budeš-li žít bez strachu, naopak s důvěrou, že se ti nic strašného nemůže stát, uvidíš, že všechno opravdu dopadne dobře.“

„No jo, ale mně se stalo plno hnusných věcí, a přitom jsem na ně dopředu nemyslela.“

„A když se na ně podíváš zpětně, z odstupu, byly opravdu tak hnusné, nebo jsi z nich nakonec něco pochopila, něčemu novému ses naučila?... Popřemýšlej, než práskneš svoje nevím.

Vzpomínám, co se mi v poslední době nepěkného událo, a jestli mi to v konečném důsledku nepřineslo něco pozitivního.

Po chvíli přemýšlení musím uznat, že je to přesně tak. I to, co bylo strašné, mi nakonec v něčem pomohlo, posunulo dál.

„Tak jo, zase máš pravdu.“ – přiznávám.

„A takhle je to vždycky. Nevysílej dopředu očekávání, že něco špatně dopadne. Pak se to totiž stane. A i kdyby tě v budoucnu potkalo něco, co se ti v této chvíli zdá naprosto nepřijatelné, nevíš, jak na tom budeš v okamžiku, kdy tě tato situace potká. Buď už na ni budeš zralá a zvládneš ji lehce bez problémů, nebo ji sice prožiješ hůř, ale dodatečně ti dojde, že byla zase jenom pro tvoje dobro.“

„No jo, asi je to tak. Pokusím se teda s těma strachama něco udělat. Dochází mi, že v poslední době vnímám převážně tuhle emoci. A přitom by mě nikdy nenapadlo, že zrovna tohle je můj problém. Je to možné?“ – divím se a nechápu.

„Postupně odkrýváš a zvládáš jeden postoj za druhým. Dřív ti naskakovala hlavně křivda nebo vztek. A taky sebelítost. U těchhle emocí ti teď už většinou dojde, co se s tebou děje. Uvědomuješ si je a následně je řešíš. A dřív jsi vůbec nevěděla, že na nepříjemné situace reaguješ tímhle způsobem. Ale teď to víš. Stejné je to se strachem. Nevěděla jsi, že tě strach dostává, až teď jsi to zjistila. Co z toho teda vyplývá? Musíš se naučit zacházet i s touto emocí. Nejdřív si ji uvědomit, a pak s ní vědomě pracovat. A protože u těch předchozích ses už naučila, jak se to dělá, i v tomto případě to zvládneš. A jestlipak víš, jaký problém tímto způsobem zpracováváš?“

„Přece emoce, ne?“

„Ano, ale co s nimi?“

Přemýšlím jenom chvíli. Rychle mi dojde, že bych se takhle mohla odnaučit potlačovat emoce, naopak je začít vědomě prožívat.

„Je to tak? – sice se zeptám, ale odpověď znám.

„Přesně tak. Je to o vědomém prožívání emocí, o kterých jsi dosud nic nevěděla. A protože jsi je potlačovala, proto ti ubližovaly.“

„Ale tohle dělá většina lidí.“ – namítnu.

„No a?“

„To by museli být všichni nemocní, nebo by všichni sami sobě ubližovali.“

„Jistě, přesně tak to je. Ty si myslíš, že takhle si ubližuješ jenom ty? Ty si myslíš, že jen ty sama jsi nemocná? Opravdu si to myslíš?“ – dloubne do mě hlas.

„Jasně, že ne. Tak jo, tohle není ten správný argument. Přece jenom proto, že ostatní něco dělají stejně špatně jako já nic nezmění nic na tom, že já to dělám špatně“

„Tohle si řekni vždycky, když se budeš chtít srovnávat s ostatními.“

„Jo. Tak díky.“ – zakončuji náš dnešní rozhovor. Mám pocit, že jsem se po delší době dověděla něco nového. Alespoň mi to připadá.

V posledních dnech dostávám docela zabrat. S tátou to není vůbec jednoduché, je jako malé dítě, ale leckdy dost vzpurné. Špatně se mi s ním domlouvá. Občas se vytočím, nezvládám tyhle situace. Sice vím, že on za nic nemůže, že já musím být ta trpělivá, která znovu a znovu bude vysvětlovat, a hlavně se nezlobit, když on něco udělá jinak, než jsme byli domluveni, ale… Uvědomuji si, jak jsem si v posledních třech letech zvykla na to, jak si dělám jen co chci já, nemusím se nikým omezovat, a hlavně nemusím se zabývat nikým jiným než mnou. A teď mám na starosti tátu, ke kterému jsem náhle vzplála láskou. Jak se zdá, můžu si v praxi prověřit, zda moje láska překryje mou vrozenou netrpělivost. Uvědomuji si, že je rozdíl mít rád někoho, koho vidím jednou za týden a naše setkání se odehrávají v pohodě, a druhá věc je mít rád někoho při každodenním střetávání, při konfliktních situacích… No, abych přiznala, jde to ztuha, někdy to pořádně skřípe, ale jde to.

Venku na ulici teď míjím davy lidí, kteří se někam ženou, hlavně asi za vánočními nákupy. Jak já tuhle předvánoční dobu nesnáším! Krom svého obvyklého přístupu, že vánoce teda nemusím, teď se k nim navíc ještě připojuje závist.

„Co závidíš?“ – ozve se hlas.

„Zatímco se druzí starají jenom o to, aby nakoupili dostatek dárků, já se soužím obavama, aby táta do vánoc vůbec přežil.“

„Ty přece nevíš, jaké má kdo starosti.“¨

„To sice nevím, ale vidím ty davy lidí v obchodech. Fakt tohle davové šílenství nesnáším!“ – procítěně ze sebe dostanu.

„To je ale tvůj problém, že to nesnášíš. Proč ta závist?“

„Ostatní se na vánoce těší, jenže já se jich bojím.“

„Proč se jich bojíš?“

„Kvůli tátovi.“

„Když se budeš bát, pomůžeš sobě nebo jemu?“

„Jasně že ne!!! Sakra, já to vím, ale nemůžu si pomoct.“ – dopaluji se. Uvědomuji se, že se vztekám sama na sebe, že zase něco nezvládám.

„Už jsme o tom přece mluvili. Svým strachem si jenom ubližuješ, stejně jako závistí. Víš proč závidíš?“

„Přece proto, že srovnávám sebe s druhými.“

„Proč to děláš?“

„Protože jsem tak zvyklá. A prosím tě, neříkej mi, abych si odvykla. V téhle chvíli nemám na to, abych cokoli měnila, jsem totálně vyšťavená. Jako už dlouho ne. Nevím, co mě ještě čeká, a proto se prostě bojím. A když vidím, jak jsou lidi kolem mě takoví bezstarostní, závidím jim. I když vím, že bych neměla. Víš?“

„Vím. Trochu si to rozebereme.“

„Ale ne!“ – vzpouzím se.

„Ale ano. Jinak ti bude čím dál hůř. Zkus se zamyslet, proč tak těžko zvládáš současné starosti.“

„To by snad těžko zvládal každý, ne? Chtěla bych vidět někoho, kdo by v takovéhle situaci jásal!“ – vztekám se.

„A proč by u toho jásal? Stačí, když to jenom přijme.“

„To snad ani nejde, ne?“

„A proč by to nešlo?“

„Možná bych ještě byla schopná přijmout následky něčeho, co jsem sama vytvořila, co jsem si díky svému myšlení či činy přitáhla. Ale v tomhle jsem nevinně.“ – stěžuji si.

„Myslíš?“

„Nemyslím, to vím!!!!!“ – odseknu.

„Sice sis tuto situaci nevytvořila, ani nepřitáhla, nicméně ses do ní dostala. A od tebe se chce jediné – přijmout ji. Smířlivě a s pokorou, bez negativního prožívání. Jinak ti v ní bude čím dál hůř.“

„To snad ani nejde.“ – znovu odmítám poslušnost.

„Ale jde. Táta teď tvou pomoc a lásku potřebuje a je na tobě, abys mu obojí poskytla. Pokud budeš mít pocit, že je to nad tvoje síly, popros mě, a já ti pomůžu. Nelituj se, nezáviď druhým, každý si v dané chvíli řeší svůj vlastní problém. Ty teď řešíš tenhle a vůbec nevíš, co tě čeká za měsíc, dva. Proto se uklidni a dělej, co dělat máš, poskytni svému tátovi to, co potřebuje. Ale s láskou a trpělivostí. Pak to pro tebe bude všechno jednodušší. A pro něj taky. Rozumíš?“ – jsem dotázaná.

„Rozumím. Jen nevím, jestli se mi to podaří.“

„Záleží jen na tobě, jak se k tomu postavíš. Pokud ji přijmeš bez negativních emocí, uvidíš, že se ti uleví. Poddej se všemu. Svým odpíráním nikomu a ničemu nepomůžeš. Jen zbytečně plýtváš energií. Jasné?“

„No jo, já to zkusím, ale…….“ – raději náš rozhovor zakončuji. Necítím se v téhle chvíli dost silná na to, abych to jednoduše odkývla. Prostě to zkusím a uvidím…

Každý večer, když uložím tátu ke spánku, jdu do svého pokoje a pouštím si meditační hudbu, onu hudbu, která mi pomáhá dostat se do hladiny, ve které je mi tak krásně. A nejen krásně, snažím se jí využít ještě jinak, cpu do sebe pozitivní afirmace. Díky těmto pravidelným meditacím se udržuji v jakž takž přijatelném psychickém stavu. Zatím se nehroutím.

Dokonce ráno, po cestě do práce, si přeříkávám další a další afirmace. Mám za to, že je to dobré minimálně proto, že přeruším kolovrátek starostí a strachů a všelijakých dalších negativních emocí, a místo toho se moje mysl zabývá něčím pozitivním. Do práce přicházím v relativně dobré náladě.

Připadá mi, že dělám všechno, co je v mých silách, abych se nepropadla do strachů a obav.

O několik dní později se ráno probouzím s překvapivě dobrou náladou, aniž bych věděla proč. Navzdory protestujícím zádům snažím se trochu rozhýbat a o něco později vyrážím ven. Zhluboka se nadechnu vzduchu.

No, nic moc, je hustý a hnusný zároveň.

Náhle mi v hlavě naskočí věta – Je mi krásně, je mi fajn, života si užívám!

Až se leknu, co pozitivního se urodilo v mém nitru, když mám pocit pravého opaku. Zřejmě moje podvědomí se hlásí o slovo. Musím říct, že tohle jsou věci, kterým stále moc nerozumím. Ale to je fuk. Důležité je, že se docela rozzářím.

Vzápětí mi něco dojde – věci se opravdu dějí, jak mají. Všechno se mi poskládává v jednu ucelenou linii.

V posledních třech letech se mi událo mnoho nepěkného, ale já jsem všechno zvládla. Díky všemu, čím jsem prošla, jsem podstatně zocelenější a schopnější zvládat situace, pod kterými bych se dřív hroutila. Ale já už jsem dneska jinde. Vím, jak se k určitým situacím postavit, jaký zaujmout postoj, co udělat, aby mě ony situace nepřeválcovaly. A nejen, že znám teorii, já už to zvládám i v praxi.

Před několika měsíci jsem tátovi odpustila, o něco později jsem k němu poprvé v životě pocítila lásku. A teď je na tom zle, a já mám možnost mu pomáhat. Ale ne proto, že to udělat musím, ale že chci. Teď si můžu vyzkoušet, jak je moje láska k němu silná.

Ano, dostávám se do další životní situace, kterou se učím zvládat, ale jsem na ni připravena. Není to tak, že bych byla hozena do něčeho, na co nemám. Ne, já mám na to, abych ji zvládla, abych se obešla bez cizí pomoci. Když jsem prožívala podobnou situaci s mámou, měla jsem vedle sebe Michala, který mi byl oporou, ale teď jsem sama. V uplynulých týdnech jsem se lekala, děsila, jak to zvládnu právě takhle a sama. Teď mi ale dochází, že to prostě zvládnout musím, protože dneska už jsem jinde. Mám přece svou vnitřní sílu, mám nástroje na to, abych si se vším poradila. A když bude nejhůř – přece se můžu obrátit na toho nejvyššího, a on mi určitě pomůže. Jo, já na to mám!!!! Já mám úplně na všechno !!!!

Do práce přicházím pozitivně nakopnutá, že zvládnu úplně všechno.