channeling, vesmírné principy, duchovní vývoj, duchovní probuzení, duchovní cesta, automatické psaní, vesmírný kreativní kanál..." lang="cz">

 

              

9. Channeling

Nedávno mi bylo řečeno, že moje komunikace není ničím jiným než komunikací se mnou samotnou, ba co hůř – dokonce s mým egem! Abych pravdu řekla, v první chvíli mnou tato slova zamávala a já nevěděla, jaký postoj k nim zaujmout. Posléze mi došlo, že je nutno udělat jediné – přijmout je právě tak jak byla řečena – a sice jen jako názor.

Shodou okolností v téže době ze strany druhé přiletěl názor zcela opačný – prý komunikuji s duchovními silami, ba možná dokonce i s bohem, nebo-li že se jedná o channeling. A teď babo raď!

Jako bych já sama se touhle otázkou nezabývala po celou dobu své komunikace, což je někdy od července roku 2001. Teď se píše únor roku 2004, takže bych za tu dobu už měla míti jasno. Průšvih je, že jasno nemám.

Proto, byvši vyprovokována již ocitovanými slovy, znovu jsem se tedy, snad už po tisící, do tohoto tématu zahloubala.

Nejdřív jsem se šla podívat do naučného slovníku. Průšvih je, že vlastním toliko slovník z let šedesátých, a proto dnes již mnohdy nepoužitelný, a tam jsem nalezla následující - komunikace = nucené i náhodné spojení prostorů, a pak ještě jeden význam - tohoto názvu se užívá v širším smyslu k označení jevů, které jsou prostředkem spojení mezi lidmi, jejich vzájemného styku, sdělování myšlenek apod.

Co mi z toho tedy vyplynulo? Komunikace je spojení mezi něčím nebo někým, a taky sdělování mezi lidmi. Co ovšem socialističtí vědátoři tehdy netušili, že může docházet ke sdělování i mezi „nelidmi“. Mezi námi, i dnes je mnoho takových, kteří jsou přesvědčeni, že komunikovat se dá jen mezi lidmi. Já si to donedávna taky myslela, proto nemůžu nikomu jeho odlišný názor nikterak zazlívat.

Dále jsem chtěla vyhledat význam slova „channeling“, ale toto slovo v letech tak dávných ještě neexistovalo, byl tam toliko channel = kanál. Proto nahlédla jsem do knih současných, touto tematikou se zabývajících, a tam objevila význam tento: channeling = stav rozšířeného vědomí, které umožní spojení se s duchovním průvodcem vyšší úrovně, s vyšší moudrostí, či s vyšším Já, přičemž člověk se stane kanálem pro sdělení, informaci a energii z jiných sfér existence.

A teď k vlastní komunikaci. Ponechám stranou komunikaci běžnou, když předává či sděluje myšlenky či informace člověk člověku, a onen je buď přijímá nebo odmítá. Vrhnu se na vydatnější téma, a sice komunikaci, kdy člověk komunikuje s květinami, se stromy, s kameny, s duchovními bytostmi, s bohem a já nevím s kým či s čím dalším.

Na toto téma toho bylo mnoho napsáno. Ještě donedávna jsem se nad takovými články shovívavě usmívala, majíc svůj jediný a správný názor, že lidem, co tohle napsali, nutně muselo přeskočit. Tohle přece možné není!!!!

Snad právě proto, či z jiného mně dosud neznámého důvodu, právě mně se stalo, že onoho léta roku 2001 se v mém nitru zčistajasna ozval jakýsi „hlas“, který se mnou začal komunikovat, aniž bych o to jakkoli usilovala. Prostě “stalo“ se, a to samo od sebe. V první chvíli jsem se zděsila, že už mi ze samoty a útrap, které mě tehdy „dostávaly“ přeskočilo, poté mě napadlo, zda jsem náhle neochořela chorobou to duševní, a neznajíc nemoci jiné než schizofrenie, obávala jsem právě té. Hned jsem se jala bystře zkoumat, zda-li nejsem zralá na lékaře, respektive na léčbu, a to psychiatrickou. Posléze jsem se uklidnila. Z pohledu psychiatra-amatéra shledala jsem se osobou zdravou. A tak jsem hledala dál. Po vyčerpání mně přijatelných ryze materialistických řešení, sáhla jsem po dalších. Ovšem tady už jsem se pohybovala na značně nejisté půdě, neřku-li na tenkém ledě. K dispozici jsem měla toliko „moudré knihy“ a z nich mi vyplynulo následující – je možno rozmlouvat se svým egem, s vyšším Já, se svou intuicí, se svými podosobnostmi a tisíc dalších možností. Dodnes v tomto ohledu nemám jasno. Nevím totiž co se za těmito pojmy skrývá, natož abych věděla, jak s nimi navázat spojení. Nicméně uznávám, dokonce jsem přesvědčena, že něco takového existuje a jsme tím vším ovlivněni víc, než jen tušíme. A vůbec nezáleží na tom, zda tento fakt přijímáme či popíráme.

Tohle všechno se mi tehdy prohánělo hlavou a uvádělo do nezvyklých zmatků.

Komunikace s „hlasem“ ovšem pokračovala dál. I když jsem se s ním často dohadovala až hádala a mnohdy ho odmítala, přesto mi tahle komunikace pomáhala. Nejvíc mi pomáhala dostat se ze stavů zaběhnutých negativních vzorců chování, ve kterých jsem se do té doby tak ráda a dlouho „ráchala“.

Pomohla mi taky nahlížet na svůj život a svět vůbec objektivnějším pohledem než kdy předtím. Dokonce mi pomáhala tak dalece, že jsem se pod vedením onoho „vnitřního hlasu“ začala pomaloučku a krůček po krůčku měnit. Sice nerada, ale přesto jsem se měnila.

Měnily se i mé názory s kýmže si to povídám. Na začátku jsem tento hlas označila hlasem vnitřním, neb na víc jsem se „nezmohla“. Nevěděla jsem, co si pod tímto označením mám představit, a abych pravdu řekla, bylo mi to fuk. Viděla jsem, že to co se při vnitřních rozhovorech dozvídám, je zajímavé a na rozdíl od mnoha „moudrých“ knih pro mě přijatelné a pochopitelné, a navíc ušité přímo na mě a na konkrétní situace, kterými jsem procházela.

Krátce po zveřejnění mé první knihy na mých webových stránkách oslovil mě channelingový mystik Roman Palka a pravil, že to co dělám, je channeling, a vím-li o tom. Vzhledem k tomu, že pojem channeling byl v té době pro mě naprosto neznámý, začala jsem se zajímat, cože vlastně obnáší. Jenže jsem neměla k dispozici nic jiného než právě Romanovy popisy jeho „ponorů, a ty mě děsily a odpuzovaly zároveň, takže jsem channeling jako takový zamítla. Bylo mi jasné, že to „moje“ a „Romanovo“ je diametrálně odlišné, ovšem netušila jsem, že channeling může být i o něčem úplně jiném.

Dál jsem si povídala se svým „hlasem“ a byla jsem v pohodě. Možná bych v téhle idylce pokračovala dál, kdyby se do toho nenamotala černá magie. Moje komunikace se tehdy radikálně změnila, bylo mi při ní vyhrožováno a další a další. Tento stav trval půl roku, dokud se neprovalilo, že jsem stejně jako další účastníci jednoho semináře, pod vlivem člověka, který jej vedl. A protože onen dotyčný věděl, že píšu a co píšu, tahal si ze mě energii právě prostřednictvím mé komunikace. Byl to totiž „obyčejný upír“. Tedy energetický upír, zabývající se černou magií.

Vzhledem k tomu, že jsem stále neměla jasno, s kýmže si to povídám, využila jsem každé příležitosti, abych se na to lidí kolem sebe zeptala. Domnívala jsem se totiž, že ti, co se již nějakou dobu na ezoterickém poli pohybují, mohli by o těchhle věcech vědět víc, než já začátečník. Abych pravdu řekla, nejčastěji se vyskytoval názor, že si povídám s bohem, pak že s duchovními bytostmi, nebo dotyčný nevěděl o co či koho jde, ale kupodivu mě nikdo nenařkl z toho, že si vymýšlím, či si povídám se svým egem. Naopak, vždy mi bylo na závěr řečeno, ať se tím netrápím, a považuji si toho, že si se mnou „kdosi“ povídá.

A pak se dály další a další věci, mně nepochopitelné a pro mě jako racionálně založeného člověka naprosto nepřijatelné. Pod vlivem všech těch událostí jsem postupně docházela k názoru, že možná opravdu komunikuji s duchovními silami či s bohem. A já jsem zdroj, který si se mnou povídal, začala oslovovat tu jako vesmír, tu jako bůh. Těžko oslovovat hlas hlasem. A Romanova hierarchie božských sil počínaje snad dvojkou, konče já nevím jakým číslem, mi byla cizí. A kromě toho jsem si přečetla jednu z Walschových knih, respektive jsem do ní nahlédla, abych právě tam objevila jednu jedinou pro mě důležitou větu, že si bůh povídá s každým z nás prostřednictvím našeho vnitřního hlasu. A já si tehdy řekla – že by to byl i můj případ? Bohužel knihy onoho pána, ač čtenáři tak obdivovány a milovány, pro mě jsou tak nějak zvláštně nepřijatelné. Nevím proč, ale ani onu jednu jsem nebyla schopna dočíst…. Nicméně uznávám, že pomohly tisícům, možná i milionům lidí, a já je nikterak nezatracuji, jen říkám, jak na ně reaguji já. …Mimochodem, takhle reaguji na většinu „moudrých“ knih.

Ale zpět ke komunikaci, channelingu. Channeling se v posledních letech tak velmi rozmohl, že se téměř stal módní záležitostí. Dneska si totiž kdekdo povídá s kdekým. Třeba pan Walsch si povídá s bohem, někdo jiný zase s Orinem, další zase se světelnými bytostmi, a jiní s vesmírnými lidmi.

Jednu dobu jsem si myslela, že si povídám s duchovními bytostmi. Neměla jsem je nijak pojmenované, jen jsem je rozlišovala na bytosti světla a tmy, a to podle informací, jaké jsem od nich dostávala. A kromě toho jsem si taky povídala s bohem.

A tady bych se chtěla zastavit. Jak už jsem se před nějakým časem svěřila, byla jsem celý život ateista, a socialistickým prostředím ještě pěkně vyfutrovaný. Ovšem co by dospělý jedinec jsem se velmi zblízka setkala s jedním náboženským seskupením a po nějaké době pak dospěla k přesvědčení, že bůh existuje. Ne, že by oni věřící mě takhle přesvědčili. Ne, oni mi jen kladli otázky. A já snažíc se jim dokázat, že se mýlí,. začala jsem zkoumat všechno možné i nemožné, od historie přes archeologii, biologii a já nevím co ještě, abych nakonec dospěla ke „smutnému“ poznání, že pravdu mají oni, neb ta jednoduchost a složitost v jednom prostě vzniknout náhodou nemohla. Ani náhodou. Takže jsem se v necelých svých čtyřiceti letech pozvolna přeměnila z ateisty v člověka věřícího. Věřícího tomu, že někdo nebo něco jako bůh, musí existovat, ale nijak dál jsem to nerozváděla. Tady jsem tehdy totiž skončila.

Byla jsem vlažným věřícím, kterému je tolik povyku kolem různých náboženství, případně toho jediného a správného, naprosto nepochopitelné. Mně stačilo jenom to, že jsme se „nevyvinuli“ z jakýchsi řas počínaje až opicemi konče, ale lidstvo bylo „stvořeno“. A tím pro mě celá záležitost skončila.

Ale od onoho léta, kdy jsem začala komunikovat, postupně jsem si zvykala, že si se mnou „kdosi“ povídá, už jsem si neťukala na čelo, cože se mi to divného děje, své vnitřní promluvy jsem začala brát jako něco, co prostě k mému životu patří, a dokonce jsem onen hlas začala oslovovat bože, a měla jsem pocit, že si s bohem opravdu povídám. Oním „hlasem“ jsem byla často nabádaná tu k pokoře, tu k víře. Oba to pojmy, které mi vlastní nebyly. I dnes s nimi mám problémy. Dokonce jsem dlouho nevěděla, co si za nimi mám představit. Až se mi začaly dít zvláštní věci, a pod vlivem všech těch událostí jsem nabyla přesvědčení, že mě bůh nejenom vede, ale že mi i pomáhá, pokud se ovšem vést nechám. Stejně tak jsem "objevila", že nejsou náhody. Život v posledních třech letech mě přesvědčil, že náhody nejsou. Ani náhodou. A stejně tak jsem dospěla k přesvědčení, že boha máme každý ve svém srdci, krom toho, že je všudy a všude přítomný.

A tak mi ze všeho vyplynul následující závěr: To, jak dnes nahlížím na svět já, je názor můj a nehodlám se o něj s kýmkoli přít. Stejně tak nehodlám komukoli vymlouvat jeho názor, i kdyby byl v úplném rozporu s tím mým. Každý máme právo na názor svůj vlastní, i kdyby jeden každý z nás ho měl jiný. A tak se naskýtá otázka – kdo je schopný odpovědně a stoprocentně říct, s kýmže si povídám já, třeba i pan Walsch, Sanaya Roman a tisíce dalších? Kdo z nás má tu odvahu a jistotu prohlásit – je to tak, a ne jinak? Já teda ne! Já si nejsem jista ničím, krom toho, co jsem napsala výše. Ale i tohle platí jen pro tento okamžik, protože nemůžu vědět, kam se posunu v následujících dnech, týdnech, letech……

A taky mi došlo to, že není až tak důležité s kým kdo promlouvá, důležité je, co z těchto promluv vzniklo, a jak tato komunikace dotyčnému komunikujícímu pomohla, případně jak oslovila druhé, pokud se o ni s druhými podělili. Ale tady je podstatné, že co se líbí jednomu, druhého totéž odpudí, s čím se jeden ztotožní, to samé druhý odmítne. Někdo se naštve, někoho to nadchne, každý zareaguje a zarezonuje dle svého naturelu, dle svých programů, ať se mu to líbí nebo ne.

A ještě shrnutí - v této chvíli je mi jedno, jestli si povídám se svou intuicí, se svým vyšším Já, s vnitřní moudrostí, s bohem uvnitř svého srdce, se svou duší, nebo s kýmkoli či čímkoli jiným - apropó – kdo dokáže tyto pojmy přesně definovat? - Pro mě je důležité jediné – že mi tato komunikace pomohla jako mi nepomohl žádný z lidí, že jsem se pod jejím vlivem začala měnit, a to tak, že by učitelé, rodiče či kdokoli jiný byli hrdí na to, co dokázali. Nicméně se to nikomu nezdařilo. Jsem totiž člověk neochotný, ba co více, vzdorující sebemenší změně, jen ten „hlas“ to dokázal, neb před ním nebylo a není úniku. A protože mi opravdu pomohla, jsem přesvědčená, že si určitě nepovídám se sebou samotnou, či se svým egem, to by všechno dopadlo jinak…..

Obsah knihy IX:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.