8. Doktoři a já

Druhý den čas taky nemám. Hned po ránu se vydávám k doktorovi. Tomu normálnímu. Tentokrát k plicnímu. Na alergologii mi minule odmítli vydat léky, dokud se nenechám vyšetřit na plicním. Nelíbila se jim moje spirometrie.

No, mně se taky nelíbila, ale jinak se cítím dobře, tak proč zatěžovat již tak přetížené zdravotnictví?

Můj argument ale neobstál. Jsem astmatik, a jako takový, musím být někde evidována a pravidelným kontrolám podrobována. Skoro jako bych byla nějaký nepatřičný nebo nebezpečný živel, rozčilím se vždy, když na to přijde řeč.

Snažím se doktorům vyhýbat jak to jenom jde. A taky se mi to docela daří. Jenže byrokratická nařízení jsou tvrdá – minimálně jednou za rok návštěva u doktora, jinak nedostanu léky. Jenom díky své obratnosti jsem tuto dobu prodloužila na roky dva. A kdyby bylo po mém, nemusela bych je – myslím tím doktory – vidět vůbec.

Ale letos na jaře se už sestra nenechala obměkčit.

„Dokud nenavštívíte doktorku, léky vám nevydám!“ - tak pravila a neoblomně na mě hleděla.

No, jo, co dělat, když jsem na lécích závislá? Nezbude než poslechnout, rezignuji.

Ovšem, to není jen tak, navštívit lékaře. Roztočil se hned obvyklý kolotoč, následovala všechna možná vyšetření, a hlavně obsáhlejší rozhovor. Což se ovšem nemělo stát. Provalil se při něm můj přístup k léčení, a všechno co s tím souvisí.

Cítím, jak atmosféra mezi mnou a doktorkou houstne, ale na rozdíl od minulosti, dnes si za svými názory stojím, a otevřeně je prezentuji. Výsledkem je, že jsem si vykoledovala záznam do karty – Pacientka odmítá vyšší dávku léků.

A už je to tady znovu - pacient odbojář! Situace se po letech opět opakuje. Tentokrát to naštěstí nekončí tak dramaticky jako před lety, kdy jsem byla nucená změnit lékaře, neb situace se stala neúnosnou. Možná je tomu tak proto, že dnes už přibývá odbojných pacientů, kteří odmítají cpát se chemií, která v konečném důsledku spíš člověku ublíží než pomůže. Možná se lékaři dostávají čím dál častěji do konfrontace s novými léčebnými postupy a „uvědomělostí“ pacientů, kteří už nejsou nemyslícími tvory poslušnými rad lékařů, ale sami si rozhodují o tom, jak se chtějí léčit – zda klasickou nebo alternativní medicínou.

Ať je to jak je to, výsledkem je, že doktorka ač je se mnou výrazně nespokojena, přesto mě odtud nevyhání.

Možná bychom se i dohodly a léky by mi byly vydány, ale nastala další komplikace – provalilo se totiž, že nechodím nikam na plicní.

Doktorka nevěří vlastním uším: „Vy nikam nechodíte?“

„Ne.“ – odpovím stručně, aniž bych cokoli dalekosáhle vysvětlovala. Domnívám se, že v tomto případě obzvlášť platí „mluviti stříbro – mlčeti zlato“. Čím méně bude vyřčeno, tím přijatelnější to pro doktorku bude.

„Tak si teda někam zajdete a necháte si udělat další vyšetření.“ – následuje pokyn, proti kterému už se raději nevzpouzím. Vím, že tohle by mi už neprošlo. A kromě toho, taky si dělám starosti o svou kapacitu plic. Lepší bude, když se nechám vyšetřit, aspoň se dovím, jak na tom jsem.

A tak, vyzbrojena příslušnými papíry, končím dnes tu, na plicním.

Trochu se obávám, jak vše proběhne, ale mám pocit, že to tu zvládnu levou zadní. Hlavně rychle.

Ovšem, moje představa byla poněkud odtržená od reality. Běhám od dveří ke dveřím, tu se mám svléknout, tu dýchat, pak zas nedýchat, až mi z toho jde hlava kolem.

Poté se dostávám k doktorce, kde zřejmě pobudu déle.

Jsem dotázaná: „Co vás trápí?“

Zvesela odpovím: „Nic.“

„A jaké máte potíže?“

„Žádné.“

„A proč jste sem teda přišla?“ – doktorka se na mě dívá naprosto nechápavě. I sestra zvedne hlavu od papírů, aby se podívala, kdože se jim to vloudil do ordinace.

„Musela jsem. Bylo mi to nařízeno na alergologii.“ – odpovím po pravdě.

Následuje podrobný výslech. Otázka stíhá otázku. Uvědomuji si, že svými odpověďmi trochu provokuji. Nevím, proč to dělám, ale nemůžu si pomoct.

Posléze jsem poslána zase o dveře dál.

Začíná mi docházet trpělivost. Z práce jsem odběhla s tím, že budu za chvilku zpět. A místo toho tady lítám už druhou hodinu. Začínám se pořádně dožírat. Tohle mě teda vůbec nebaví!

Ve chvíli, kdy se už podruhé ocitám u stejné doktorky, a je mi řečeno, že mě čeká ještě jedno vyšetření, které mě bude stát další půlhodinu, docela slušně se dožeru a prudce zareaguji. Vzhledem k tomu, že už předtím jsem provokovala, sestra mě má zřejmě zrovna dost a umravní mě.

Trochu zkrotnu. Připadám si najednou jako malá holka, která zlobila a je za to po zásluze potrestaná. Poslušně se odeberu na poslední vyšetření, a pak vystřelím ven na vzduch, abych se trochu uklidnila. Nakonec, času mám na to právě půl hodiny.

Až tady mi dojde, že tohle je normální mašinérie, od které jsem si už odvykla. Oni za to nemůžou, dělají jenom svou práci. A když se jim dostane do rukou takový exot, jako já, který jim vykládá svůj názor na léčení, musí být na mě naštvaní. A taky asi nechápou.

Ale já jsem přece svobodný člověk, který konečně převzal zodpovědnost za svoje zdraví, život, a má právo si o něm rozhodovat, ne? Tak ať mě nechají na pokoji a dají mi jenom příslušné léky. Jo, přesně tohle od nich chci. Nic víc, nic míň.

Když se pak k doktorce vracím zpět, jsem už klidná.

Jak to tak vypadá, emoce opadly na obou stranách. Možná že je doktorka nakonec ráda, že se mnou nemusí nic podnikat. Dá mi jen příslušný papír pro alergologii, a tím jsem pro ně skončila.

Docela si oddychnu, že mám vše za sebou. Asi bych si moc vyskakovat neměla, s ohledem na stav mých plic. Ale mohlo to být ještě horší, uklidňuji se. Ještě, že jsem se jim nedostala do rukou před půl rokem, když mi bylo tak zle. To by tahle návštěva dopadla podstatně hůř, a kdoví, co dalšího by se z ní odvinulo!

V práci mám pořádný fofr, musím dohánět práci, a tak nemám na svoje rozbouřené emoce čas.

Odpoledne jedu rovnou z práce na chatu. Mám před sebou víkend. Těším se na něj, i když bych se asi moc těšit neměla. Čeká mě totiž práce na sobě.

Když sedím večer na lehátku na zahradě, myšlenkama se zatoulám k uplynulému týdnu.

Jako první mi naskočí skutečnost, že je Michal ženatý. Vzhledem k tomu, že jsem si dosud nedovolila svým emocím dát průchod, logicky očekávám, že teď za vhodných podmínek, se všechny emoce vyvalí jako pára z právě odklopeného hrnce. Jsem připravena na to, jak si je intenzivně prožiju a opět zavládne v mém nitru pohoda.

Ovšem, realita jak už to bývá, je úplně jiná. Po emocích ani památky.

Jsem zklamaná.

Abych se trochu vybudila, snažím se v představách Michalovu svatbu si trochu konkretizovat. Ale ani teď se nic neděje.

Sakra, proč se mi nedaří? Ze zklamání se dostávám plynule do varu. Počítala jsem s tím, že tento víkend bude terapeutický. A není! A nevím proč.

„Opravdu nevíš?“ – ozve se najednou hlas.

Jasně, jako vždy, když si s něčím nevím rady, ozve se právě tahle provokativní otázka.

„Proč bereš moje otázky jako provokativní?“ – jsem dotázaná.

„Protože provokativní jsou. Jestliže něco nevím, a ty se mě takhle zeptáš, tak mě přece provokuješ, ne?“ – vysvětluji.

„Ano, provokuji, ale k zamyšlení. Ne s úmyslem tě naštvat. Tvoje ‘nevím‘ je automatická reakce a většinou skončíš právě u tohoto slova.“

„To mi křivdíš! Přece víš, že se snažím něco vymyslet, ale stejně většinou na nic nepřijdu.“ – bráním se dotčeně.

„Rozumem tyhle věci nevymyslíš. To přece víš, ne? Používej svou intuici.“ – zazní jednoduchá rada.

Sice říkám jednoduchá, ale myslím to ironicky, protože tahle rada se mi už pořádně zajídá. Pořád je to to samé.

„Ale jak? Já sice vím, že mám intuice dost, jak mi bylo několikrát řečeno, ale nemůžu se k ní dostat.“ – postěžuji si jako obvykle.

„Zklidni se, uvolni se. Uvidíš, že na svou otázku najdeš odpověď.“ – je mi poskytnuta taková nijaká odpověď.

„Tak jo.“ – poslušně přitakám. Ono mi v téhle chvíli stejně nic jiného nezbývá.

Zavírám oči a snažím se co nejvíc uvolnit.

Po chvíli mi přijde odpověď: „S emocema nemůžeš pracovat na povel, až tobě se to někdy hodí, ale v okamžiku, kdy tě zaplaví. Celý život sis je nedovolila prožívat, jen jsi je v sobě dusila. Tohle je tvůj program, podle kterého se chováš celý život. Teď už si je sice někdy uvědomíš, víš, co bys měla udělat, ale stejně je potlačíš a uložíš k těm předešlým, protože k jejich prožití není podle tebe vhodná chvíle. Když si pak, až tobě se to hodí, vzpomeneš na to, že bys s nimi něco udělala, už to nejde. Rozumíš?“

„Jo, asi to tak je. Ale tehdy se to opravdu nehodilo, byla jsem v kavárně. To jsem tam snad měla brečet?“

„A proč ne? Jaképak nehodilo? Jsou to tvoje emoce, nauč se je přijímat a hlavně prožívat v aktuálním okamžiku. Jinak si ubližuješ.“

„A jak to můžu napravit?“

„Příště, až se v tobě vzedmou, prožij si je.“

„Jo, dobře.“ - odsouhlasím další jednoduchou radu. Jsem dneska nějak povolná, až se divím.

Myšlenky se mi líně převalují hlavou. Vzpomenu si na návštěvu na plicním. Stejně je divné, jak se to seběhlo. Proč jsem měla potřebu provokovat? Ptám se sama sebe.

Ani nemusím dlouho přemýšlet a přijdu na to. Věděla jsem, že mě čeká nepříjemná konfrontace mých názorů s těma lékařskýma. A tak jsem pro jistotu vyrazila trochu do útoku, abych si ustála ten svůj. Byla to vlastně obrana útokem.

„A čeho ses bála?“ – ozve se otázka.

„Za ta léta, co chodím k doktorům, znám jejich reakci na moje názory, co se týká léčení.“ – vysvětluji.

„A jaké máš názory?“

„Omezovat léky, jak to jenom jde.“

„A proč se vzpouzíš brát léky dle doporučení lékařů?“ – hlas nechápe.

„Ani nevím, kde se to vzalo. Ale dělám to takhle celou dobu.“

„Ale proč?“

Nořím se do minulosti a snažím se odhalit, kdy a hlavně proč jsem začala být takhle vzpurná a odbojná. Postupně se dostávám dál a dál, až se dostávám do doby, kdy jsem začala marodit. Tehdy na mě nemoc padla téměř jako blesk z čistého nebe. Ačkoli jsem byla dosud naprosto zdravá, po narození Hely jsem najednou onemocněla. A vzalo to pořádný spád. Nemoc se postupně zhoršovala, ačkoli mě lékaři cpali vším možným. Tehdy jsem poctivě polykala kvanta léků mně podaných, doufajíc, že mi léky přinesou úlevu. Opak byl pravdou. Tělo na léky reagovalo špatně, nemoc se stále zhoršovala, a moje nervy dostávaly zabrat. Až jsem skončila v nemocnici na kapačkách. Tehdy lékaři nasadili kortikoidy, pro mě přímo zázračný lék. Díky němu jsem se zase mohla vrátit zpět do normálního života. Jak jsem byla šťastná a vděčná zároveň! Opět jsem mohla normálně dýchat. Netušila jsem, jakou daň za tento přepych platím ve formě vedlejších účinků těchto léků. Až později, když jsem se dostala k lékařce, která se obírala vědeckou studií právě na téma alergie. Ta mi tehdy sdělila šokující prognózu – kombinace mých alergií je ta nejhorší, a vzhledem i k dalším okolnostem, musím brát kortikoidy celý život. Ovšem kvůli nim mě postihnou ty a ty nemoci. Každá z nich stála za to. Tohle mi sdělila v okamžiku, kdy jsem jí nadšeně vykládala, jak díky nim normálně žiju. Rázem bylo po nadšení. Naopak mě zaplavilo hluboké zoufalství, ze kterého se odvinuly sebevražedné myšlenky. Vždyť mi tehdy bylo dvacet pět let, a celý život byl teprve přede mnou! A místo toho, abych se radovala, čekaly mě takovéhle vyhlídky! Šla jsem domů s brekem, rozhodnutá, že nemá cenu dál žít. Michal se za doktorkou vydal, aby zjistil, oč jde. Nakonec se domluvili na individuálním způsobu léčby, který mi snad pomohl dostat se alespoň z nejhoršího, nicméně mě nevyléčil. Jak by taky mohl! Časem jsem z tablet přešla na inhalační kortikoidy, což bylo sice menší zlo, ale pořád to pro mě bylo zlo. Slova doktorky jakoby se tehdy vypálila do mého podvědomí. Sice jsem léky brala, protože jsem musela, ale zároveň je omezovala, jak to jenom šlo. A po celá ta léta se tímhle řídím, aniž bych o tom jakkoli přemýšlela. I když vím, že s vyšší dávkou léků by se mi dýchalo líp, přesto je držím na dávkách nízkých, což lékaři nechápou. Mají pocit, jako bych svoje zdraví až sabotovala. A proto jim už o tom nic neříkám. Nemá cenu se s nima pořád hádat. Mám takový dojem, že jen díky téhle informaci, která mi byla na začátku mé nemoci sdělena, jsem na tom o mnoho líp, než kdybych léky brala dle doporučení lékařů.

No, tak takhle to bylo. Stejně je zajímavé, že mi doktorka tehdy řekla vše, takhle na rovinu, to se tehdy moc nedělalo. Kdyby tomu tak nebylo, kdoví co by se mnou dnes bylo. To je zvláštní náhoda…… Nebo to nebyla náhoda?……“

„Co myslíš?“

„Asi to náhoda nebyla. Ale stejně je to divné.“

„Co se ti zdá divného?“

„No, že jsem byla takhle ovlivněná.“

„Bylo zapotřebí, aby sis nezničila tělo víc, než bylo únosné, aby ho bylo možné zase uzdravit.“

„A podaří se to?“ – zeptám se. Tohle mi totiž poslední dobou dost vrtá hlavou.

„To přece záleží jen na tobě.“- dozvím se velmi jednoznačnou a naprosto jasnou odpověď.

No jo, všechno záleží na mně, to je pořád to samé – zahučím si pro sebe.

Ale pak pokračuji: „Já jsem v poslední době přímo posedlá myšlenkou, že se uzdravím. A sama, jen svým úsilím. A s pomocí doktora, který mi dodá správný homeopatický lék. Sice tomu zatím nic nenasvědčuje, ale jsem přesvědčená, že jsem na cestě k uzdravení.“

„Přece nemůžeš chtít, aby se něco takového projevilo za měsíc, za dva! Celý život jsi žila s myšlenkou, že žít nechceš. Až koncem minulého roku ses rozhodla pro opak. Kromě toho, ne všechny špatné myšlenkové stereotypy jsi změnila, takže si stále ještě mnohdy svými myšlenkovými pochody ubližuješ. Ale vzala jsi to za správný konec. Už jsi konečně začala něco dělat, ty sama. Už se nespoléháš jenom na doktora, že on tě vyléčí. Vzala jsi iniciativu do svých rukou. To je dobře. Věř, a víra tvá tě uzdraví.“

„To už tady dlouho nebylo, co?“ – hodím ironickou hlášku.

„Ale platné je to po celou dobu. Jen ty jsi této větě stále nechtěla rozumět a hlavně ji přijmout. Jak jsi na tom teď?“

„Připadá mi, že víru v tomhle ohledu mám. I když někdy, ale jenom výjimečně, mi naskočí strach, jestli jsem se snad nezbláznila, když si myslím, že se uzdravím. Obzvlášť, když si uvědomím, co všechno mi je, a co mám za sebou.“ – přiznávám po pravdě.

„Nechť tvůj život ovládne víra. Stůj si za ní v každém okamžiku, ať se děje, co se děje. Nenechej se nikým a ničím z tohoto stavu vyvést. A uvidíš, jak se ti bude dařit.“

„Jo, jsem o tom přesvědčená. Díky.“