3. Kuličky

Jsem v práci a zrovna jsem zvládla pěknou várku úkolů. Než se vrhnu na další, otevírám si v počítači hru, které říkám kuličky. Je asi stejně stupidní jako všechny jí podobné, ale vždy se u ní příjemně odreaguji, pokud se ovšem nedožeru, že se mi opět nepodařilo nasbírat příslušný počet bodů.

Hra spočívá v tom, že na čtverečkovaném herním poli, zpočátku prázdném, postupně naskakují kuličky různých barev, které je zapotřebí uspořádat do řad tak, aby jich bylo od jedné barvy minimálně pět, poté obdržím příslušné body a kuličky z oné řady zmizí. Ovšem, při každém přesunu jedné kuličky naskočí tři nové. Tak se herní pole postupně zaplňuje. Hra je to na první pohled jednoduchá, jenže se zvyšujícím počtem kuliček ubývá možností, jak je příslušným způsobem uspořádat.

Postupně přesunuji kuličku po kuličce. Ejhle, tady se rýsuje zelená řada! Jestli odstraním tuhle žlutou kuličku a přesunu sem tyhle dvě zelené, budu mít další řadu. Ovšem nastává problém. Jakoby mi někdo chtěl můj závěr zhatit a postupně mi strká do cesty všechny možné překážky, abych tu svou řadu nemohla dokončit. Nejdřív mi místo právě odstraněné žluté nastrčí červenou, za chvíli zase fialovou. Ale já se nedám, stojím si za svým - tady bude zelená řada! Přesunu červenou, ale místo ní se objeví modrá a ještě další dvě žluté kolem, a najednou mám uzavřený přístup ke své vytoužené zelené řadě… Ale já dál umanutě klikám na stále nové vynořivší se kuličky a sveřepě je postupně odstraňuji a ani si nevšimnu, že herní pole se čím dál víc zaplňuje, až je úplně plné a najednou je tu - game over, hra je u konce!

Teprve teď se proberu a dojde mi, že tohle se mi stalo už mnohokrát. Marná byla moje snaha o dosažení mého cíle! Nepochopila jsem totiž už na samém začátku, ani později, že se mám vrhnout jiným směrem, respektive na jinou řadu.

A náhle se mi v hlavě rozsvítí. Vždyť ona hra má paralelu se životem! Vždyť tohle je úplně stejná situace, jako když si v životě usmyslím, že bych něco chtěla, ale osud život mi přihrává stále nové situace, které mě brzdí nebo vyloženě blokují dovést můj záměr do konce. Jo, přesně takhle to chodí! Jasně, můžeme něco chtít. Ano, můžeme se svobodně pro něco rozhodnout, a pak za tím jít. Ale pokud na to není ten správný čas, nebo onomu záměru věnujeme větší pozornost, než si zaslouží, či k onomu cíli upřeme přehnané očekávání, přijdou do našeho života události, které nás od našeho záměru odkloní. Odvedou naši pozornost tak, abychom se museli věnovat onomu novému, a pozapomněli na to původní. A takhle to jde pořád dokola, dokud nám to nedojde a neupřeme pozornost tím správným směrem. Anebo se celý život pachtíme za svým cílem hlava nehlava, odstrkujeme od sebe všechny možné překážky, a než se nadějeme, život je u konce, a my nic nepochopili. Jasně, je to úplně to samé!

Jsem překvapená, jak mi zase něco došlo. A musím se smát. Vida, k čemu jsou počítačové hry dobré!

Pouštím se do práce. Snažím se na ni co nejvíc soustředit, ale pořád se mi honí hlavou právě objevené. Proč mě něco takového vůbec napadlo? Přece vím, že nemám na ničem lpět? Co mi to teda má říct? …

Zakroutím nad sebou hlavou, jak se poslední dobou snažím porozumět, co pro mě znamenají situace, respektive nepříjemné situace, do kterých se dostávám. A hlavně, jak se se snažím přijít na to, jak se k nim postavit, jak je řešit. Dřív jsem takhle nepřemýšlela, ani mě to nenapadlo, a teď skoro pořád. A čím je ta situace pro mě nesnesitelnější, tím víc přemýšlím, co mám díky ní pochopit.

Uvědomuji si, že pro ostatní běžně uvažující lidi je moje chování poněkud nepochopitelné, z jejich pohledu možná až hraničící s nenormálností. Tohle si uvědomím vždy, když ze mě v práci neprozřetelně vypadne nějaký můj nový náhled na život, na nemoci a další.

Jako zrovna teď, kdy z ničeho nic ochořím. Než se vzpamatuji, mám zánět průdušek. Už nemoc sama o sobě je zlá, ale je ještě hůř. Poté, co zavolám doktorovi, abych se zeptala co podniknout, dozvím se, že dnes je naposledy v práci a ode dne následujícího má dva týdny dovolenou.

To je teda průšvih! Co si počnu?

Dožaduji se rady a zároveň doufám, že mi třeba bude nabídnuta možnost doběhnout si pro nějakou super účinnou bobuli. Místo toho je mi doporučen lék, mně ovšem naprosto neznámý.

„Kde ho mám vzít? Takový doma určitě nemám!“ dožaduji se bližších informací.

Doktor stručně odvětí: „Zajděte si do lékárny.“

„A to mi ho jen tak prodají, a kde ho vůbec mají?“ vím přece, jaké mívám problémy vydolovat od lékárníků homeopatický lék bez receptu.

„Jo, mají ho všude, a prodají vám ho.“ doktor je fakt dneska skoupý na slovo.

Ve chvíli, kdy se chystá zavěsit, mám na jazyku 100+1 dalších otázek. Nakonec se dozvím jenom jak lék užívat.

Sedím ochromená strachem, v ruce svírám sluchátko. A je to! Odteď jsem odkázaná sama na sebe!

V poledne vyrážím do lékárny. Jenže nastává problém. S lékárnicí se nemůžu dohodnout na tom, co vlastně chci, mají toho totiž povícero. Teď teprve zjišťuji, že se nejedná o homeopatický lék v pravém slova smyslu, ale je to jakýsi, mně neznámý bylinný extrakt na zvýšení imunity.

No, to jsem teda zvědavá! Na takovéhle věci moc nevěřím!

Nakonec rezignovaně po jedné lahvičce sáhnu a odkvačím zpět do práce.

Kouknu na dávkování. Jasně, že je jiné, než jak mi bylo doporučeno. Ale co, budu se řídit radou svého lékaře.

Celý den je mi blbě, a co je horší, druhý den je mi ještě hůř.

Samozřejmě, že mi naskočí strach. Proboha, jak tuhle nemoc zvládnu sama, když jiného doktora nemám? Leda bych šla na pohotovost, a to se mi teda vůbec nechce!

Je mi hodně zle, přemýšlím o tom, jak mám zase nespravedlivě naloženo, když jsem se dostala do takovéto zdánlivě neřešitelné situace.

Moje rozhořčení trvá ale jenom chvíli.

Najednou mě zalije pocit uvědomění. Přece nemůže být náhoda, že doktor odcestoval zrovna v okamžiku, kdy u mě propukla nemoc.

Když to ale není náhoda, co to teda je? … Vtom mi dojde, že tato situace je pro mě možná výzva, jak dalece jsem schopná poradit si sama, bez doktora. Jak dalece dokážu využít všeho toho, co jsem se během uplynulého roku dozvěděla. Jak jsem schopná tyto informace uplatnit v praxi.

No jo, ale co všechno jsem se dozvěděla, zapátrám v paměti.

První, co mě napadne, je síla myšlenky. Jestliže vyšlu pozitivní očekávání, že tuhle nemoc zvládnu vlastní vůlí, vyšlu tak i příslušnou energii, pomocí níž se mi to musí podařit.

A hned mi naskočí další věc - víra. A co s tím má společného víra? … Chvilku přemýšlím a vzápětí mi dojde toto - jestliže podniknu nějaké kroky, v tomto případě na mentální úrovni, a budu jim věřit, musí se zdařit. Zatímco v opačném případě svoje úsilí případnými pochybnostmi zmařím.

Dobrá, co dál? Přistupovat k této situaci s jediným přístupem, a sice je to pro mě výzva. Nikým a ničím se nenechat ovlivnit, vystrašit, abych se nepropadla do stavu křivdy, lítosti či strachu. Brát to pozitivně jako něco, co zvládnout musím, a co mi v konečném důsledku pomůže.

Jsem ráda, když je konec pracovní doby. Odploužím se domů, abych se celá schvácená složila na gauč. Zabalím se do deky a pouštím si televizi. Každou hodinu si nakapu nějakou tu kapku medicíny do vody, upiju, a věřím a doufám, že jsem situaci nepodcenila, když jsem se rozhodla zvládnout ji sama vlastníma silama.

Jenže je mi čím dál hůř. Mám pocit, že mnou cloumá horečka.

Jdu si pro teploměr. Už přes den jsem cítila, jak mě horkost celou zalévá.

No, jasně, že mám horečku!

Ale místo toho, abych se vylekala jako jindy, dojde mi, že horečka je vlastně obrana organismu, a že pokud nebude stoupat dál, je pro moje dobro.

Jsem neuvěřitelné klidná. Jenom mi naskočí obavy z nastávající noci, a hlavně z toho, jak mi bude druhý den ráno.

Noc naštěstí proběhla v pohodě. Ráno se sice trochu motám, ale do práce srdnatě odkráčím.

Já to zvládnu. MUSÍM!!! Snažím se pozitivně nakopnout. Jde jen o jeden den, zítra je volno, svátek.

Kolegyni, která se přijde podívat, jak na tom jsem, vylíčím své odhodlání zvládnout nemoc vlastními silami. Poté neprozřetelně prohodím něco o nemoci jako výzvě. Nedojde mi, že tady v práci nevědí nic o mých uvědomělých postojích, proto vesele pokračuji dál. Až v okamžiku, kdy vidím naprosto nechápavý pohled, zarazím se a další povídání raději utnu.

Následující den trávím doma na gauči. Ačkoli je venku krásně, ležím a neničím se myšlenkami, že bych ráda na chatu. Vím, že mám být v klidu, takže si ho teda dopřávám. A celý den jsem v pohodě a raduji se z toho, že nemoc nade mnou nezískala převahu. Naopak. Mám dojem, že jsem ji pokořila. A z toho mě zalévá neuvěřitelný pocit štěstí, že jen já sama svými myšlenkami jsem ji zvládla.

Další den posílám Janě mail. „Představ si, JÁ TO DOKÁZALA!!!!!!!!!!!!!!!! Teplota normální, kašel sice hnusný, ale nedusivý, zánět se postupně rozpouští a moje uvědomění naopak sílí. Jsem z toho vedle, jak ta jedle! Já to fakt zvládla vlastními silami! Rozumíš? ONO TO FUNGUJE!!!!!“

Jana je z mého mailu zřejmě taky vedle jak ta jedle, protože mi za chvíli volá. Chrlím na ni své nadšení, postupně se dostávám až do stavu euforie, a mám pocit, jako bych zvládla něco, oč jsem usilovala už hodně dlouho.

A taky že jo! Jestli tuhle nemoc dotáhnu až do konce jenom vlastními silami, mám být nač hrdá. Je mi totiž jasné, že kdybych hned na začátku, neřkuli někdy později, zašla na pohotovost, narvali by do mě antibiotika a vystavili neschopenku alespoň na dva týdny s ohledem na stav mých průdušek. Ale já to zvládla sama!

V poledne se jdu projít ven a v hlavě mi zazní po delší době věta JÁ NA TO MÁM! A tahle věta mi zní v uchu skoro celý den. Mám sama ze sebe radost a cítím, že takhle bych mohla zvládnout úplně každou situaci. Stačí se jenom pozitivně nakopnout, podniknout příslušné kroky ať už na fyzické nebo mentální úrovni, a pak hlavně věřit, že to dopadne dobře. Což jsem tentokrát bezezbytku udělala, a ono to opravdu zafungovalo!

Každým dalším dnem je mi lépe a lépe, až nemoc pozvolna odezní. Jsem na sebe náležitě pyšná, co jsem právě dokázala. A hlavně mě to pořádně pozitivně nakopne.

Nejraději bych každému na potkání vykládala, jakou sílu mají myšlenky a co všechno se s nimi dá dokázat. Ale vím, že většina lidí by to nepochopila. Dívali by se na mě jako na blázna. Vím, že i já ještě před rokem bych se na někoho, kdo by mi něco podobného vykládal, dívala stejně. Je mi jasné, že nemá cenu komukoli vnucovat nic z toho, co jsem pochopila, o čem vím, že to tak je. Každý má svou vlastní cestu, svůj čas, aby se dozvěděl, pochopil.