5. Pohoda

Přede mnou je víkend. Tentokrát by měl být vydařený, alespoň co se počasí týče. Chystám se na chatu. Těším se. Připadá mi, že na to, že už je konec května, jsem si jí zatím moc neužila.

Ráno hodím ruksak na záda a už upaluji k metru.

Až když jsem usazená v lehátku na zahradě a koupu se ve slunečních paprscích, rozběhnou se mi myšlenky.

Do toho zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Nádherně mi je. A nejen dneska, ale už hodně dlouho. Mám pocit tak nádherného uvolnění, jako nikdy v životě.“

„A víš proč?“

„Přijde mi to zvláštní, protože v mém životě se nic nezměnilo. Moje staré problémy stále přetrvávají a ještě navíc přibyly nové. Ale jakoby všechny ustoupily kamsi do pozadí. Sice o nich vím, ale už mě tak neničí. Až si někdy říkám, jak je možné, že navzdory všem potížím jsem naprosto v pohodě. Jako třeba tenhle týden. Tátu jsem měla v lázních. Tolik jsem mu přála, aby si to tam užil, ale opak byl pravdou. Udělalo se mu tak zle, že se musel po týdnu vrátit domů. Jasně, že jsem si dělala a dělám velké starosti, stejně jako s ostatními problémy. Ale už k nim nepřistupuji s dřívějším postojem, že bych na ně pořád myslela a vymýšlela katastrofické scénáře. Teď jenom zhodnotím realitu ve smyslu - můžu tuto situaci nějak vyřešit nebo ne? Pokud ano, podniknu příslušné kroky, a víc se o to nestarám. A pokud nemůžu udělat nic, přestanu se tím problémem zabývat s tím, že počkám, až nastane čas k řešení. A netrápím se, jako jsem to dělala dřív. A hned je mi líp.“

„Vidíš, jak se ti daří přistupovat k životu jinak?“ jsem pochválená.

„Jo. Ale divím se, jak je to možné.“

„A víš, proč to tak je?“

„Nevím.“

„Důležitá jsou tvoje rozhodnutí, která jsi v poslední době učinila. Byla to přímo zásadní rozhodnutí. Ale pak taky to, že sis za nimi stála, vždy a za každých okolností. Tudíž energie z nich vzniknuvší mohla začít působit. Proto se tvůj život postupně uklidňuje, situace, do kterých se dostáváš, přijímáš podstatně smířlivěji, nevztekáš se a nevzdoruješ, ani se necítíš jako chudák, oběť. Teprve teď ti tvoje rozhodnutí začínají přinášet první ovoce.“

„Je to ale nádhera! Mám pocit, jako by ze mě spadla ohromná tíha. Až mi občas zazní v uchu písnička Já si létám, já se vznáším…, což mě vždy překvapí… Mě vůbec překvapuje, jaké písničky mi občas zní v uších. V podstatě jsou to takové, které se mi nelíbí, respektive některé z nich dokonce nesnáším. Ale asi jde o jejich obsah, který mi má něco sdělit. A jak mi v uších znějí stále ta samá slova, připadá mi, jakoby to bylo něco na způsob mantry, kterou opakuji pořád dokola. Ne?“

„Ano, je to tak. A čím delší dobu jí popřeješ pozornosti, tím víc na tebe může působit. A navíc, vyžene ti z hlavy všechno negativní. A pak, uvědom si ještě jednu věc. Říkáš, jak se ti ulevilo. Dřív jsi měla hlavu plnou negativních myšlenek, které vyvolávaly negativní emoce, negativní očekávání, a to vše ti ubíralo energii. Ale teď jsi plná všeho pozitivního, a proto se cítíš tak lehce.“

Sedím a je mi krásně. I ty naše rozhovory jsou pro mě přijatelnější. Žádné slovní přestřelky, žádné protivné až provokativní otázky, jenom klidný rozhovor. Takhle se mi to líbí! Pochvaluji si.

Asi abych nevyšla ze cviku, přiletí zrovna jedna taková, téměř provokativní: „A jak snášíš samotu?“

Ještě, že i v tomhle ohledu mám jasno, ušklíbnu se pro sebe.

„To je právě divné, vůbec ji nevnímám. Mně je najednou skvěle, ať jsem s někým, nebo jsem sama, je mi pořád fajn. Vychutnávám si každý okamžik. A i když se dostanu do zátěžových situací, nenechám se jimi zahltit jako v minulosti. Vzápětí mi dojde, jak se věci mají, a hned se mi uleví. Nebo mi to třeba nedojde, ale protože je mi nepříjemné v tom rozpoložení setrvávat, vědomě se přešaltuji do pozitivnější nálady… Když si uvědomím, čím jsem loni touhle dobou procházela, ani se mi nechce věřit, že se něco takového mohlo dít.“

„Dávej si pozor, abys vše nezačala časem zpochybňovat.“ je mi připomenuto.

„Máš pravdu, musím si na to dát pozor, abych zase nevletěla do další zkoušky… Já vím, že zkoušky budou pořád nějaké, ale abych si zbytečně sama nějakou nepřitáhla jen svým postojem.“

„Přesně tak. Některé jsou v plánu tvého života, jiné si vykoleduješ sama. Ale jen na tobě záleží, jaký k nim v té chvíli zaujmeš postoj. Pokud je budeš odstrkovat jako něco, co se ti nelíbí a co ti komplikuje život, budeš se dostávat do dalších a dalších, jim podobných. Pokud ale pochopíš, co se od tebe chce, anebo je přijmeš, už se nebudou opakovat. Nebo ano, ale v menší intenzitě. Jasné?“

„Jasné.“

Vychutnávám si svěží jarní vzduch a zpěv ptáků. V hlavě se mi líně převalují myšlenky. Uvědomuji si, že stejně jako je mi krásně v tomto okamžiku, je mi krásně už hodně dlouho. Dny klidně plynou jeden za druhým, žádné prapodivné situace, ale úplně normální život s úplně normálníma starostma.

Jako tuhle. Předminulý týden jsem začala sekat trávu, vtom se ozval velmi nepříjemný zvuk.

Ihned jsem sekačku vypnula a chtěla ji rozebrat.

Ale ouha! Nevěděla jsem, jak se do ní dostat.

Nepříjemné bylo to, že Michal byl marodný, tudíž nedosažitelný, a já sama nevěděla, co si počít. Naštěstí se za plotem objevil soused.

Po chvilce váhání a ostýchání jsem se ho optala, jestli by se na sekačku nepodíval.

„Jo, proč ne?“ odpověděl, jako by mu ani nepřišlo, že je ode mě téměř drzost žádat ho o pomoc.

Podala jsem mu ji přes plot a šla něco dělat. Asi za půl hodiny na mě zavolal, že je sekačka v pořádku, prý byly jenom povolené šrouby a motor byl tím pádem uvolněný. Všechny šrouby prý utáhl a vše je zase OK.

Super! Můžu zase sekat! zaradovala jsem se a hned jsem se dala do práce.

A jak tu teď sedím a dívám se na zahradu, vidím, že tráva je už zase vysoká a potřebovala by znovu posekat.

Vyjedu se sekačkou ven a pouštím se do práce.

Za chvíli se ozve příšerný zvuk, ještě horší než minule. Okamžitě ji vypínám.

Proboha, co se zase děje? leknu se.

Běžím pro šroubovák, rozhodnutá zvládnout to tentokrát sama. Zřejmě je motor zase uvolněný.

Dneska jsem šikovnější, podaří se mi odstranit kryt, se kterým jsem si minule nevěděla rady. Ale tady moje úspěšnost končí. Je nutno povolit šrouby, ale nemám příslušný šroubovák.

No, to je teda pěkné! A soused tu dneska není!

Jsem otrávená. Co budu dělat? A jak je možné, že se situace v krátké době znovu opakuje? Tohle přece nemůže být náhoda!

Znechuceně od sebe polorozebranou sekačku odstrčím. Je to nějaké divné, zamyslím se. Stejně jako loni touhle dobou, situace se opakuje. Rozbitá sekačka a Michal mimo dosah. Zvažuji, zda dojít pro kosu. Jestlipak budu schopná s ní něco posekat? Loni k tomu nakonec nedošlo. Sekačka se zázračně „uzdravila“. Kdoví, jak to tehdy všechno bylo.

„Už zase pochybuješ? ozve se hlas.

„Nevím, co si o téhle epizodě myslet. Byla to tehdy taková divná doba.“

„Byla, ale té pomoci se ti opravdu dostalo. Nebo tomu už nevěříš?“

„Fakt nevím. Tehdy jsem si povídala s bůhvíkým. Jak mám vědět, kdo mi pomohl se sekačkou? Jestli mi s ní vůbec někdo pomohl.“ hodím provokativní hlášku.

„To raději věříš, že se z ničeho nic sama umoudřila?“ dostane se mi stejně provokativní odpovědi.

„Je to pro mě lepší. Mám totiž pocit, že mnou bylo hodně manipulováno.“

„Tohle nebyla manipulace, byla to pomoc, o kterou jsi prosila.“

„Ale vím já, kdo mi pomohl?“ pochybovačně se zeptám.

Místo odpovědi jsem vyzvaná k zamyšlení: „Myslíš si, že by ti pomohly síly temna?“

„Opravdu nevím. V tomhle se nevyznám, ani o tom nic nevím. A vědět ani nechci. Takže se už na nikoho z jiných sfér s ničím neobracím a raději si poradím sama.“ uzavírám tuhle pro mě nepříjemnou diskusi.

„Jak myslíš, ale zbytečně se lekáš“.

To možná jo, ale já chci svůj klid. Zamumlám si pro sebe a jdu pro kosu.

Jak ji držím v ruce, ocitám se rázem v době, kdy jsme sekali trávu pouze tímto způsobem. Hned si vzpomenu na jednu kuriózní příhodu.

Před chatou jsme tehdy měli vykopanou jámu. Dlouhou něco přes pět metrů, širokou a hlubokou takové dva metry. Já sekala trávu a při tom jsem ustoupila dozadu. Ani nevím jak, ale najednou jsem ležela na dně výkopu na zádech a s kosou v napřažených rukách nad sebou.

Utrpěla jsem tehdy šok a rodiče ještě větší, když mě tam objevili. Nevěřili vlastním očím. Hlavně tomu, že se mi nic nestalo. Protože stát se toho mohlo hodně, když nic horšího, mohla jsem se pořezat.

Stejně to tehdy byla náhoda, že se mi nic nestalo. Bylo to teda o fous…

Moment! Náhody přece nejsou! Tak, jak to teda bylo?

„Co si myslíš?“ ozve se otázka.

Už zase se po mně chce, abych nad něčím přemýšlela! V první chvíli mě to rozčílí, ale pak se zamyslím.

„Co bych si myslela, náhody nejsou… Asi nebylo v plánu mého života, abych to tehdy ukončila… Stejně je divné, teď jsem si vzpomněla, že v té době jsem měla ještě jednou namále. No jo, tehdy jsem se skoro otrávila plynem, ale máma mě zachránila. Ne, že bych se chtěla otrávit, ale karma a špatné odvětrání za to mohly… V jednom roce a dvakrát jsem málem přišla o život. Proč?“

„Přece víš, co znamenají úrazy a ohrožení na životě, ne?“

„Vidíš, to mě nenapadlo! Někde jsem četla, že takovéhle situace jsou pro dotyčného varováním, aby se zastavil, přehodnotil si život a provedl příslušné změny. Což já samozřejmě neudělala. Proč bych to taky dělala, když jsem o něčem takovém nevěděla?“

„Ale právě proto se člověk do takových situací dostává. Jinak přijdou další a další varování.“

„No jo, to jsem tehdy zase něco nepochopila! A pak se mám divit, k jakým koncům jsem se dopracovala!

Zakroutím nad sebou hlavou a rázem jsem zase v současnosti.

V ruce držím kosu. Sáhnu na její ostří. Ježíšmarjá, to je ale tupé!

Jdu si pro brousek, kosu nabrousím, a pak se vydám na místo, kde je tráva vysoká téměř půl metru.

Zkusmo se poprvé rozmáchnu, co to udělá. Jo! Super! Něco jsem pokosila! Okamžitě mi stoupne sebevědomí. Vida, jak jsem šikovná! Sice nemám ten správný styl, ale tráva postupně klesá k zemi.

Posekám pořádný kus zahrady, když se na protilehlé zahradě objeví soused. A ptá se, cože vyvádím. Říkám mu po pravdě, že se mi pokarasila sekačka, ale že nemám příslušný šroubovák k tomu, abych se do ní dostala.

Soused se nabízí, že se na ni přijde podívat.

A taky jo. Přišel, dokonce i se správným nástrojem. A hned se pouští do práce.

Teprve teď vidím, že rozebrat takovouhle sekačku není vůbec jednoduché. Asi bych si s tím nevěděla rady. Ale příště už budu chytřejší.

Postupně odkládá jednotlivé díly, až se dostává na uvolněné šrouby. Dává vše do pořádku, až je sekačka složená zase dohromady. Sbírá nářadí a odchází, a já se dávám do práce. Doufám, že tentokrát vydrží déle.

Sekám celé odpoledne, dá mi to pořádně zabrat. Jak vedro, tak i pohyb, na který moje tělo není zvyklé.

Až když odpočívám v lehátku, začnu se obírat tím, jestli mi z téhle opakující se situace něco vyplývá. A když jo, co to teda je. Ale nemůžu na nic přijít.

„Nevíš?“ ozve se najednou.

„Ne, nevím.“ odpovím.

„Máš se naučit obracet o pomoc i na jiné lidi než na Michala.“ ozve se vysvětlení.

„No, tohle mě už napadlo. Ale proč se mi ta sekačka rozbila znovu? Jak je možné, že předtím roky vydržela, a teď hned dvakrát za sebou a ta samá závada?“ chrlím otázku za otázkou. Jsem jeden veliký otazník.

„Kolem tebe je plno ochotných lidí ti pomoct. Neboj se je o pomoc požádat.“

„A to je všechno?“ pochybovačně se zeptám.

„Ano. Nauč se s lidmi komunikovat bez strachu z odmítnutí. A tím nemyslím jen tento případ.“

„Hmm, máš pravdu. Často pociťuji ostych oslovit někoho právě ze strachu, že budu odmítnuta… Stejně ale nechápu, kde se ten strach vzal. To přece není normální, ne?“

„Uvolni se, vžij se do tohohle strachu, a nechej, aby tvoje podvědomí k tobě promluvilo.“

Zavírám oči a očekávám, jaká vzpomínka mi naskočí. Nemusím dlouho čekat.

Jsem v prenatálu, v okamžiku, kdy se dozvídám, že rodiče by raději kluka než holku. V té chvíli mi naskočí strach, že mě jako holku odmítnou.

„A co s tím mám dělat? Tohle přece už vím!“ žádám vysvětlení, jak s touto informací naložit.

„Ale taky víš, že tě nikdo neodmítl, nezavrhl. Že to byl jenom tvůj strach, tvoje negativní očekávání. Když budeš k lidem přistupovat s tímto negativním očekáváním, můžeš být opravdu odmítnuta. Ale pokud budeš vyzařovat pohodu, sebejistotu, pocit vlastní hodnoty, ostatní tě budou vnímat přesně takhle. Rozumíš? Stále je to to samé - co vyzařuješ, to lidé kolem tebe vnímají, a přesně tohle si přitahuješ.“

„Připadá mi, že se dozvídám stále to samé.“

„Neočekávej nějaký zázračný návod. Všechno podstatné ses už dozvěděla. Jen je nutné ti připomenout, kdy které pravidlo platí.“

„Hmm, asi jo. Ale ta kouzelná formulka nebo zázračný návod by se mi líbil víc.“ je mi jasné, jak by byl život jednodušší, kdyby bylo po mém. Škoda, že na moje zlepšováky v tomhle směru není nikdo zvědavý…

Obsah knihy VII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.