1. Normální život

Před časem jsem si dělala starosti, co si počnu s normálním životem. Tehdy jsem to nevěděla, dnes už to vím. No, přece budu prožívat úplně běžné starosti i radosti! Ovšem daleko intenzivněji, než tomu bylo dosud. Jasně, že bych raději, aby radosti převládaly, ale zatím je tomu právě naopak.

Jako třeba dneska ráno, když volám tátovi, abych se poptala, jak mu je. Je totiž nemocný. Ačkoli doba chřipkové epidemie dávno již pominula, táta je nemocný právě teď. Je individualista každým coulem, stejně jako já. Přece nebude marodit v době, kdy marodí půlka národa!

Tak nějak předpokládám, že prohodíme pár vět, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Místo toho ovšem přijde ledová sprcha. Tátovi je zle, a to navzdory tomu, že ještě včera to vypadalo, že už je na cestě k uzdravení. Ještě si ale uchovávám jakž takž dobrou náladu, třeba jde jenom o přechodné zhoršení a udělá se mu zase líp.

O polední přestávce mu jdu nakoupit nějaké jídlo a později mu volám ještě jednou.

Vyděsím se. Táta sotva mluví, sotva dýchá, po chvíli zničehonic řekne „ahoj“ a sekne mi s telefonem.

Sedím jako opařená. Co se děje? Nechápu.

V rychlosti dodělám svou práci, a už letím s ruksakem na zádech na metro.

Po cestě probírám všechny možné varianty, co se může dít. Doktorka ho hned na začátku nemoci přemlouvala, aby si šel lehnout do nemocnice. I papír na sanitku mu dala. To pro případ, kdyby se mu přitížilo. Ovšem táta je silná osobnost. Přece mu nebude někdo říkat, co má a co nemá dělat! Rozhodl se, že to zvládne sám. Tak jo, zatím se dařilo, ale teď nevím nevím.

Celou cestu jsem jako na trní.

Když odemykám dveře od jeho bytu, jsem strachy celá pryč. Vstupuji do pokoje a hned se hrnu k posteli, kde táta leží.

Spí.

Chvíli nad ním stojím a pozoruji ho. Snad to s ním není tak strašné jako to vypadalo po telefonu, sama sebe uklidňuji.

Táta se probouzí a diví se, cože tam dělám.

„Tati, měla jsem o tebe strach. A poté, co jsi stěží promluvil pár slov, a pak jsi mi sekl s telefonem, jsem došla k závěru, že pojedeme do nemocnice. Zdá se, že už to nezvládáš. Tam by ti bylo určitě líp.“ snažím se mu vysvětlit můj náhled na věc.

Táta po mně hodí pohledem a rezolutně řekne: „Do nemocnice nepůjdu!“

„A můžeš mi říct proč?“ nechápu.

„Protože mi není natolik zle, abych tam musel.“ on sám přece ví, jak na tom je.

Problém je, že já to vidím jinak, a proto si trvám na svém: „A já si zase myslím, že by to pro tebe bylo to nejlepší.“

„Ne, nikam nepůjdu!“ zazní téměř umanutá odpověď.

Copak o to, tohle táta uměl vždycky, prosazovat si svou, dojde mi. Jenže teď jde o jeho zdraví.

Chvilku přemýšlím, jak bych mohla jeho rozhodnutí zvrátit, když on náhle dodá: „A kromě toho, kdoví s kým bych byl na pokoji.“

Kdyby situace nebyla tak vážná, musela bych se smát. Táta tu sedí na posteli, evidentně je mu hodně zle, ale on odmítá jít do nemocnice, protože by třeba mohl mít na pokoji někoho nepříjemného.

No, to se mi snad jenom zdá!

Jenže co můžu udělat? Přece ho tam nemůžu vyexpedovat násilím!

Ptám se, co mu všechno je, a proč mi sekl s telefonem. Postupně se situace vyjasňuje. Prý mu bylo v té chvíli blbě, byl unavený a ospalý, proto se mu nechtělo ani mluvit.

No, to je teda vysvětlení!

Sedám si proti němu a vážně mu domlouvám.

„Dobře, tak si tu teda zůstaň, ale musíme se domluvit na určitých pravidlech. Já ti budu pravidelně volat, a ty se se mnou prosím tě bav. A kdyby se ti nějak přitížilo, ihned mi zavolej.“

Ukazuji mu, co všechno jsem nakoupila k jídlu.

Další komplikace. Je mu zle i od žaludku, proto prý ani nemůže jíst.

Vezmu ruksak a uháním k nejbližšímu obchodu nakoupit něco dietnějšího.

Poté mu znovu promlouvám do duše a říkám mu, jaké si o něho dělám starosti.

Teprve teď mu snad dochází, že je nutná jeho spolupráce, jinak že pošupajdí do nemocnice.

Alespoň doufám, že mu to došlo. Na tohle fakt nemám nervy.

Ještě v rychlosti uklidím, a když vidím, že už je celý urvaný a má jediné přání lehnout si a spát, rozloučím se a jedu domů.

Po cestě si říkám, jak je všechno divné. Nejen, že si dělám starosti o sebe, ale dělám si starosti i o Helu a její problémy, a teď k tomu ještě táta. Je vůbec normální, aby mi bylo takhle naloženo? Proboha, co to znamená?

Doma celá urvaná padnu do křesla. Vtom mi dojde, že jsem jedla naposledy někdy ráno a teď už je odpoledne. Honem si jdu něco ohřát. V rychlosti se najím, a potom už jenom sedím a přemýšlím.

Proč se v mém životě najednou všechno zkomplikovalo? Proč nejsem schopná napasovat se do pocitu, že všechno je k něčemu dobré, a že to nakonec dopadne dobře?

Téměř se propadám do pocitů beznaděje a marnosti.

„Dávej si pozor na své emoce.“ ozve se najednou.

„Já se přece snažím! bráním se.

„Ano, ale jsi na hraně. Sice se tváříš statečně, ale uvnitř tebe probíhají bouřlivé procesy.“

„To vím, ale co s tím mám udělat?“

„Nevíš?“ zazní provokativní otázka.

Otázky tohoto typu mě iritují: „Ne, fakt ne… A prosím tě, neptej se mě takhle provokativně. Já už si s tím lámu hlavu několik dní.“

„Jak je vidět, asi málo. Stačilo by se jenom zklidnit a dopřát si čas, aby tvoje intuice k tobě mohla promluvit.“ je mi poskytnuta rada tak často opakovaná.

„To už tady bylo, myslím tahle rada. A kromě toho, přesně tohle jsem už udělala, ale na nic jsem nepřišla. Proto jsem otrávená, že jsem se nic nedozvěděla… Já vím, že si na všechno mám přijít sama, ale nějak se nedaří.“ stěžuji si.

„Sedni si, uvolni se, odsuň všechny starosti, vyčisti mysl od toho, co bys měla ještě udělat. Uvědom si, že tě nikdo nehoní. Máš čas jenom pro sebe. Využij ho ve svůj prospěch. Nemáš kam spěchat.“

„Jo, já vím, jenže mě to nebaví … a jsem netrpělivá… Vím, že bych neměla být, ale prostě jsem, a jak to tak vypadá, ještě hodně dlouho budu!“ dožere mě, že se ode mě pořád něco chce. A hlavně pořád to samé. Pak už trochu smířlivěji pokračuji: „A kromě toho, stejně mám pocit, že nic nevymyslím.“

„Máš pravdu, hlavou nic nevymyslíš.“ zazní nepříjemná odpověď.

„No jo.“ zahučím. Jak to tak vypadá, budu se muset do toho dát.

Chystám se, že bych se přece jenom chvíli nořila, když mi zrovna zazvoní telefon. Volá Hela, že by se se mnou ráda sešla. Je na cestě z tréninku a jede kolem.

Velmi ráda této příležitosti využiji a místo ponorů do svého nitra bleskově vystřelím ven. To přece musí pochopit i ti nahoře, že takové nabídce se nedá odolat. Navíc, moje dobré vztahy s Helou mají absolutní přednost před čímkoli jiným. Nořit se holt budu jindy. Však ono mi to neuteče, uklidňuji své svědomí.

Scházíme se v metru a jdeme spolu do pizzerie. Sedáme si do pohodlných křesílek a už si povídáme. Nejdřív probereme dědečka, pak si vzájemně vyměníme novinky. Vzhledem k tomu, že už je dost pozdě, nezdržíme se dlouho, loučíme se a každá se ubíráme svým směrem.

Jdu domů. Opět si uvědomuji, jak je báječné, že se můžeme takhle vídat. Naše setkání si vychutnávám. Vážím si jich, protože vím, co všechno máme za sebou. Je mi jasné, že ne každý tohle dokáže pochopit. Třeba ten, kdo nezažil totální odcizení svých dětí. Ale já jsem si prožila své, a proto si našeho nově nalezeného vztahu tolik vážím.

x x x

O pár dní později se situace komplikuje, táta v nemocnici přece jenom skončil. Se zápalem plic. Ani si nemohl vybírat, jestli tam půjde nebo ne. Poté, co ho doktorka uviděla, okamžitě objednala odvoz. Táta se nezmohl ani na slovo, natož na své námitky.

No jo, když promluví autorita, to je něco jiného, než když mu promlouvá do duše jeho vlastní dcera! Naštvu se a zároveň mi přijde líto, že se zbytečně trápil doma. Navíc se vyděsím, v tomhle věku a taková nemoc!

Pokaždé, když za ním jedu do nemocnice, připomenu si, jak jsem tudy chodila za mámou. Trvalo to tak dlouho, a jak to skončilo! Navíc si uvědomuji propastný rozdíl mezi tím, jaký jsem měla vztah s mámou a jaký vztah mám s ním. Máma mě v posledních letech svého života uznávala téměř jako autoritu a často si ode mě nechávala poradit, kdežto táta jakoby ve mně stále viděl malou holku a poradit si ode mě nenechá ani náhodou. Bohužel já na jeho hru přistupuji, i když se mi nelíbí. Jenže já si i v tomhle zralém věku někdy jako malá holka připadám… Stejně je divné, že se často necháváme vmanipulovat do hry druhého člověka, respektive do příslušné role. A i když je nám jasné, o co jde a nelíbí se nám to, stejně nejsme s to tuto hru, roli změnit… No, třeba mně se to podaří, někdy, snad, možná…

x x x

Je tu víkend, probouzím se docela brzy. Můj první pohled zamíří k oknu. Vypadá to, že venku svítí sluníčko. Neuvěřitelné!

Letím k oknu, abych zkontrolovala, jak to opravdu je. Ano, je tam nádherně. Konečně můžu vyrazit na chatu. Sice je na nule, ale vzduch se přes den určitě ohřeje. Už je polovina března, nejvyšší čas provětrat si plíce. A aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Posílám Janě textovku, že ji zvu na výlet, nemá-li jiný program.

Odpovídá, že ráda přijede.

V rychlosti si balím věci a za chvíli už jsem venku. Zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu a v ostrém tempu vyrážím k metru.

Po cestě mě zalévá pocit vděčnosti za to, že si můžu dělat, co chci. Když je pěkně, jednoduše se sbalím a jedu na chatu. Nikoho se nemusím ptát, nikdo mi v tom nebrání. Prostě se seberu a jedu. Asi by mi leckdo mohl závidět, tu mou svobodu a nezávislost. A možná i to, že mám kam jezdit. A já si toho taky náležitě považuji. Ačkoli jsem bez auta, jsem schopná se na chatu dopravit sama, a celkem snadno. Jen kdyby ten kopec nebyl tak náročný! … I když on by až tak náročný nebyl, kdybych pokaždé na zádech nevláčela ten těžký ruksak! Soused se mě tuhle ptal, cože v něm pořád tahám, když sem jedu jenom na víkend. No, mám mu snad po pravdě říct, že převážně knihy? Asi by si ťukal na čelo. I tak jsem pro něj dost nestravitelné sousto…

Považuji si, že mám svůj vlastní kousek zahrady, kde si můžu dělat, co chci. A že je to pocit! Obzvlášť, když jsem celé své dětství včetně prázdnin trávila v Praze, nemajíc ani babičku, ani dědečka, ani jiné v lepším životním prostředí žijící příbuzné...

No jo, teď mi něco došlo! Vždyť já nezažila to, co pro většinu dětí je naprostou samozřejmostí, mít svého dědečka a svou babičku! Ani odtud nepřišla láska! Vzpomenu si na svou prázdnou citovou nádrž. No, jestli není ten vesmírný scénář dokonalý! … Nejen že mi díky okolnostem citovou nádrž nenaplnili rodiče, ale ani jsem nezažila ono láskyplné hýčkání ze strany babičky a dědečka.

Cesta autobusem uběhla rychle a už šlapu do kopce. Trochu mě ten výšlap zmáhá, nemám zrovna nejlepší kondičku. Moje dlouhou dobu přetrvávající zdravotní problémy mi tentokrát daly pořádně zabrat.

Nahoře ze všeho nejdřív vytáhnu lehátko, a o chvíli později si už lebedím na sluníčku. Je mi tak krásně. Stejně jako minule, stejně tak i dnes.

Vzpomínám na včerejšek. Po delší době jsme se sešly s Janou, zašly jsme spolu do kina a pak ještě spolu chvíli poseděly. Příjemně jsme si popovídaly a taky trochu probraly naše přátelství. Já mínila, že se teď každá ubíráme jiným směrem, Jana zase, že se nic nezměnilo. Ovšem pravda je, že se vídáme jen občas, každá si žijeme svým vlastním životem. Ona trochu normálnějším než já, protože já se vlastně téměř po celou dobu našeho odloučení topím ve zdravotních problémech, a to mě dostává. A navíc mě to i vzdaluje od ostatních lidí.

Nějakou dobu se vyhřívám na sluníčku, pak se pouštím do vyhrabávání listí ze záhonů. Jsem v plné práci, když se ozve Ahoj a přichází Jana.

Vyndávám ven druhé lehátko, a už se vyhříváme obě dvě. Málem vrníme blahem, jak je krásně. Svítí sluníčko, ptáci zpívají. Jaro je už na spadnutí.

Strávíme tu překrásný den, a když se ochladí, sbalíme se a šlapeme z kopečka dolů. V metru se rozloučíme. Každá jedeme ke svému domovu.

Doma se usazuji v křesle, cítím se skvěle.

„Víš, proč ti je skvěle?“ ozve se hlas.

„Asi proto, že konečně udeřilo jaro. Doufám, že nějakou dobu vydrží. Tak ráda bych, hned by bylo líp.“

Tu poslední větu jsem asi neměla říkat, protože jsem dotázaná: „A proč si myslíš, že ti bude líp?“

„Letos se jara nemůžu dočkat. Zima byla na můj vkus moc dlouhá a studená, a takhle s jarem jako bych přímo ožila.“ bezelstně vyjevuji svoje pocity.

„Uvědomuješ si, že svoje pocity a nálady dáváš do závislosti na počasí?“ zaryje do mě hlas.

„Uvědomuji, ovšem takhle to vnímá většina lidí, ne?“ bráním se. Připadá mi, že jsem zase z něčeho obviněná. A to se mi vůbec nelíbí.

„Neoháněj se pořád tím, co dělá a jak se chová většina lidí. Ty přece víš, že být závislá na čemkoli či komkoli není správné.“ jsem napomenutá.“

„To sice vím, ale stejně to tak v sobě mám nastavené.“ odseknu. Mám pocit, že se náš hovor začíná ubírat pro mě nepříjemným směrem.

„A prosím tě, nemohli bychom se bavit o něčem jiném?“

„Mohli, ale měla by sis uvědomit, že šťastná a spokojená můžeš být za jakéhokoli počasí, ať je zataženo nebo slunečno, ať jsi sama, nebo ve společnosti příjemné nebo nepříjemné. Můžeš být v pohodě, i když není vše podle tvých představ, očekávání…“

„Počkej! O tomhle už byla řeč!“ přerušuji hlas, protože mi připadá, že se opakuje, a to já nerada.

„Byla, ale proč to nezopakovat? Uvědom si, že štěstí musí vycházet z tebe, z tvého srdce. Tímhle pravidlem se řiď za každých okolností. To je alfa omega všeho. Pokud se jím budeš vždy řídit, nikdy tě nic a nikdo nemůže rozházet.“

„Jak jednoduché!“ zareaguji podrážděně.

Pak se snažím vysvětlit realitu života, jak ji vnímám já: „Přece jsme ovlivňováni svým okolím, stále na nás něco působí, a my podle toho reagujeme.“

„A právě proto ti znovu a znovu opakuji. Bude-li tvoje rozpoložení na čemkoli a komkoli závislé, budou tě situace a lidé stále dostávat, a ty budeš pořád prožívat negativní emoce. Zatímco budeš-li se řídit tím, co ti bylo řečeno, pak budeš za každých okolností nad věcí a budeš šťastná a spokojená… Co se ti zdá lepší – to, co ti nabízím já, nebo jak reaguje většina lidí?“

Přemýšlím, zda je tato rada vůbec použitelná…

Hmm, asi není, protože podmínkou je, aby štěstí vycházelo z mého srdce… No jo, ale jak ho mám odtud vydolovat, když tam není? … Proboha, to se motáme stále v tom samém. Co se ode mě vlastně chce? … Proč jsem do tohohle tlačená, když na to nemám?…

„Ty tvoje rady jsou mi na nic, když nejdou realizovat!“ rozčiluji se.

Uvědomuji si, že moje krásné rozpoložení, které jsem ještě před chvílí pociťovala, je najednou to tam, jsem otrávená.

„Proč jsi otrávená?“ ozve se hlas.

„Vždyť jsem jak prázdná nádoba. Kde mám něco brát, když tam nic není? Nepřipadá ti to nelogické?“ domáhám se pochopení.

„Není to nelogické. Štěstí je něco, co si musíš sama umět vyrobit, vytvořit. Vždyť je to pořád o tom samém! To pravé štěstí nesmí být závislé na ničem. Vzpomínáš si, jak jsme si povídali o tom, že si nemáš klást podmínku ve smyslu - Budu šťastná, až…? Stejné je to v případě, když čekáš, že tebe někdo udělá šťastnou. V tom spočívá úskalí závislosti. Nauč se radovat z maličkostí, važ si sama sebe, raduj se ze svých pokroků a úspěchů, raduj se i z neúspěchů. Protože to, co je dneska neúspěch, už zítra může být úspěchem. Na každé situaci, na každé zkoušce rosteš, postupuješ dopředu. Raduj se i z nepříjemných lidí, kteří ti přijdou do cesty a rozčilují tě. Každý z nich tě něco učí.“

„No jo, už jsme se o tom spolu bavili. Jenže mně se někdy nedaří přijít na to, co mi ten dotyčný má říct, i když se hodně snažím.“

„Dopřej si čas a klid, abys tomu porozuměla. Pokaždé, když se budeš cítit nepříjemně, a tohle platí vždycky, je to pro tebe zpráva. Možná někdy lehce zakódovaná, ale rozluštitelná.“ zazní téměř humorná odpověď.

„Ale, vy máte i smysl pro humor?“ divím se.

„A proč ne? I ty ber život trochu s nadhledem. I situace, kterým ty říkáš zátěžové, nejsou tak zlé, jak tobě se jeví.“

„Já bych řekla, jak pro koho.“ zabrumlám si pro sebe.

„Víš co? Vybav si situaci, která tě znovu a znovu dostává, a ty ji nezvládáš. Ale zkus se na ni podívat očima diváka, který v ní není emočně zainteresovaný.“

Ani nemusím dlouho vzpomínat, hned mi jedna taková naskočí.

„Jo, už ji mám.“ poslušně nahlásím.

„Jak ji vnímáš teď? Je to vážné, zoufalé, nebo je to k smíchu?“

Kupodivu jsem schopna na ni hledět z onoho potřebného nadhledu, a díky tomu ji teď vidím zcela odlišně.

„A víš, že se tomu musím smát? Musím uznat, že se chovám téměř jako robot. Až je to trapné.“

„A když už vidíš, jak je tvé chování někdy nesmyslné, co bys mohla udělat, abys ji příště zvládla líp?“

„Nevím.“ povzdychnu si.

Jestliže pocítíš cokoli negativního, zklidni se, vypni rozum, zapoj intuici, a uvidíš, že porozumíš zprávě, která ti byla doručená. Vždyť je to tak jednoduché!“

„To už tady bylo. Pro vás to jednoduché je, ale pro nás, kteří jsme stále pod emočním tlakem, to jednoduché není.“ oponuji.

„Ale ty už víš, co s emočními tlaky dělat. Dostala jsi tolik rad a návodů, jen je vyzkoušej, a uvidíš, jak se ti v životě uleví.“ opět jsem pobídnutá k práci na sobě.

„Jenže nevím, co mám dělat dřív. Těch informací je na mě moc.“ postěžuji si.

„Nikam nespěcháš, nikdo na tebe netlačí, tak se nestresuj.“ vidí hlas všechno zase až moc jednoduše.

„Jo, máš pravdu, ale stejně je to těžké.“ stojím si za svým.

„Ano, je to obtížné, ale jenom ze začátku. Pokud si budeš kontrolovat svoje negativní emoce, jak ti už několikrát bylo zdůrazněno, uvidíš, že se ti bude žít líp.“ zazní poslední rada dnešního večera.

Zakroutím nad sebou hlavou, uvědomuji si, že se bavíme stále o tom samém. Je neuvěřitelné, jak mám určité postoje zadřené pod kůží a bráním se, abych je změnila. A přitom ty rady vypadají tak lákavě, tak jednoduše. Kde je teda problém? …

Znovu nad sebou v němém úžasu zakroutím hlavou. Tolik jsem toho už pochopila, tolik změnila, ale v některých ohledech se mi stále nedaří.

Ale co, nemůžu změnit všechno najednou! Musím se radovat z toho, co už jsem zvládla, naskočí mi uvědomělý závěr. A to další zvládnu příště!

Obsah knihy VII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.