7. Za vodou

Přicházím domů pozdě večer. V rychlosti udělám, co je zapotřebí, a už sedím ve svém křesle. Uvědomuji si, že v poslední době přicházím domů většinou takhle pozdě. Aniž bych cokoli dalekosáhle plánovala, přesto mám stále něco. Občas se s někým sejdu, občas zajdu na nějakou neškodnou akci, ale pořád se něco děje. Je docela příjemné, že netrávím tolik času doma jako dřív. No, má to i horší stránky, nějak mi nezbývá čas na cvičení na mých „mučících nástrojích“, jak já jim v legraci říkám. Ale asi to tak má být. Místo toho cvičím tai-chi a čchi-kungy. Asi je teď zapotřebí jiný druh pohybu. Aspoň si to myslím.

Jsem teď permanentně dobře naladěná, málokdy se moje čelo zkrabatí nevolí, málokdy mě něco rozhází. A když snad ano, docela rychle se z toho zase dostanu. Neuvěřitelné….

Třeba dneska ráno v práci, když jsem jela ve výtahu a bývalá kolegyně se mě zeptala: „Jak se vám daří?“

Odpověděla jsem: „Skvěle se mám.“

Vzhledem k tomu, že v poslední době se mě takhle zeptala několikrát, a já jí pokaždé odpověděla právě takto, teď se na mě usmála a pravila: „Vy se cítíte pořád skvěle.“

A ze mě vyletěla další automatická odpověď: „No jo, já se teď cítím skvěle pořád, na rozdíl od minulosti, kdy tomu bylo přesně naopak.“

Až o chvíli později mi došel obsah mých vlastních slov. Co jsem to vlastně řekla? Jak je možné, že dřív jsem vyzařovala negativitu. Proč? Vždyť jsem přece šťastná byla, ne? A byla jsem vůbec šťastná? …… Moc času jsem na přemýšlení neměla, dostala jsem se do víru práce.

A teď tu sedím doma a přemýšlím o všem možném. Taky o tom, co jsem se včera dozvěděla, a co mě z mých pozitivních výšin přece jenom trochu stáhlo.

Dostala se ke mně informace, jak někteří lidé pohlížejí na moje psaní a na mě. Teda ti, kteří mě osobně neznají, ale jenom zprostředkovaně jen přes moje psaní. A nebylo to nic lichotivého. Že prý je až neuvěřitelné, že v jednu chvíli něco pochopím, zahořím nadšením, jak jsem něco zvládla, překonala, a o několik kapitol dál už jsem zase tam, kde jsem byla předtím. A takhle že to jde pořád dokola. To řekl člověk, který je snad už za vodou, alespoň jak jsem vyrozuměla.

No, přišlo mi to docela líto. Já přece nepíšu nějakej „líbivej“ román, ale pravdivě popisuji vše, co se mi v životě děje, chronologicky událost za událostí. Bez jakéhokoli přikrašlování, vylepšování. Je to můj život, moje životní škola, moje vnitřní vnímání, můj proces uvědomování si, a vzápětí opět zapomínání a sklouzávání zpět do starých, vyjetých kolejí. Co pro mě je realitou života, pro druhého je asi naprosto nepochopitelné. Ale každý má svou učební látku. Možná onen dotyčný je sice v tomto ohledu na tom dobře, ale třeba se zase potýká s problémy úplně v jiné sféře, kde pro změnu já problém nemám. A proto nechápe, jak je možné, že já jsem tu svou učební látku nezvládla, zatímco sám možná nezvládá tu svou. No, hlavně že je za vodou!

Jak o tom tak v duchu přemítám, docela se dohřeju. Vzápětí rychle vychladnu, protože mi dojde, jak je všechno relativní.

„Užíváš výraz – za vodou. Co si pod ním představuješ?“ – ozve se hlas.

Zamyslím se. Odkud se vzal?

„Sice nejsem žádný jazykozpytec, ale asi je to takhle: Stejně jako když člověk zvládne obtížný přechod přes řeku, vodu v reálu – a uleví se mu, že už je to za ním, stejné je to i v přeneseném slova smyslu. Uleví se mu, když zvládne něco obtížného v životě. …..No jo, ale v přeneseném významu to přece neplatí! Protože ve škole života člověk za vodou není nikdy! Ani být nemůže! Pravda, je, že mohl něco obtížného zvládnout, ale vůbec neví, co dalšího ho čeká. A hlavně – škola života nikdy nekončí, leda koncem života. Ale jenom toho jednoho. To samé pokračuje v životě dalším, pokud nezvládl, co zvládnout měl. Člověk se stále něco učí. Jestliže zvládne jeden problém, dostane se k němu po nějakém čase znovu, ale už na jiné úrovni, že mu ani nedojde, že je to stále ten samý problém. Takže je vlastně naprostý nesmysl o někom v této souvislosti říkat, že je za vodou. Za vodou totiž není nikdo a nikdy!“

Takhle si to rozeberu a cítím ohromné uvolnění. Kdykoli jsem si totiž během dne vzpomněla na tahle „žahavá slova“, vždy mi z nich bylo nepříjemně. Ale teď už mám naprosto jasno. Nikdo nemůže druhého kritizovat. Za nic. Nemá na to právo. Nikdo totiž nemá zvládnuté úplně všechno. Každý se učí na tom svém, a proto nemůže srovnávat to své s problémem toho druhého.

„Ale ty děláš přesně tohle. Stále se s někým srovnáváš.“ – zazní do mých uvědomělých myšlenek hlas.

„Počkej! Tak to přece není! Já se nesrovnávám se záměrem, že bych druhého ostouzela, já se srovnávám, když mi připadá, že ostatní se mají líp než já, protože já mám naloženo až až. To je přece rozdíl, ne?“

„Není. Nesrovnávej se nikdy a s nikým. Ani v tom, jestli jsi na tom ve srovnání s druhými líp nebo hůř. Pořád je to porovnávání jablek s hruškami. Každý člověk má přece jiné vklady do života, jinou učební látku. Jak jsi sama říkala, co je pro jednoho hračka, pro druhého je to ohromný problém. Proto ani ty nemůžeš říkat, že tobě je nespravedlivě naloženo, zatímco druhý má havaj. Ty totiž posuzuješ svůj těžko řešitelný problém, který je pro tebe učební látkou, na které máš něco pochopit, s problémem druhého, který tento problém neřeší, a tak pro něj problémem vůbec není. A tím pádem ho zvládá levou zadní. Zatímco už nevidíš, že on se zase lopotí na něčem, co ty zvládáš lehce. Už to chápeš? Bavíme se o tom přece stále dokola, a ty nechápeš.“

„Ale jo. Chápu to, jenže na to zapomínám. Ale řekla bych, že už se lepším. Jak se mi teď v poslední době docela daří, a jsem si vším čím dál víc jistá, tím méně srovnávám sebe a ostatní. Protože si považuji toho, čeho všeho jsem dosáhla. To jsou totiž moje úspěchy, a nemá na nich zásluhu nikdo jiný než já! A proto mě to naplňuje nadšením, a dodává mi to pocit vlastní hodnoty.“

„A dokážeš si své pokroky konkrétně pojmenovat, nebo to bereš jen, že se ti daří?“ – zazní trochu šťouravá otázka.

„Moc nad tím nepřemýšlím, jen občas, když se mi dostane zpětné vazby od lidí, kteří mě delší dobu neviděli. Tehdy si to uvědomím. Nebo, když se mi podaří něco, co jsem nikdy předtím nezvládala, a teď se mi to podaří.“

„Ale to bys měla – konkrétně si každý svůj úspěch pojmenovat. Bude to pro tebe povzbuzení ke zvládnutí dalších překážek. Zkus to třeba teď.“ – jsem vybídnutá k akci.

„Teď? A takhle o tom psát? To se mi nějak nezdá. A navíc mi to bude připadat jako vytahování, ne?“

„Ne. Jak jsi sama před chvílí řekla – jsou to tvoje úspěchy, na které bys měla být patřičně hrdá. Je to tvoje vlastní práce. Proč se za ně nepochválit?“

„Jo, proč ne? Ale musím o tom psát?“ – zpěčuji se.

„Jen o tom napiš. I ostatní procházejí procesem změn, ale možná že si je neuvědomili. A teď, když se dočtou o tvých změnách, dojde jim, čím oni sami procházejí. ….Jen se do toho dej.“

„Tak jo. První, co si uvědomuji čím dál víc, je schopnost s druhými lidmi komunikovat. Dřív jsem se víceméně bavila jenom s lidma, které znám. A s těma ostatníma, jen když to bylo zapotřebí. Ale abych sama od sebe začínala rozhovor, na to jsem nikdy nebyla. A přesně tohle se mi děje. Ale ne tak, že bych si to vytýčila za úkol, ale naprosto impulsivně se s někým začnu bavit, ať je to v obchodě, nebo ve výtahu. Prostě, když jsou k tomu vhodné okolnosti, a já pocítím potřebu tomu dotyčnému něco sdělit, tak to sdělím. A většinou jsem překvapená, jak se ten dotyčný najednou rozzáří a krásně zareaguje. Hlavně na úřadech, nebo v obchodě, tam to platí stoprocentně. A taky jsem schopná se s lidma, které znám, bavit otevřeněji než dřív. A skoro o všem. Což jsem předtím nemohla. Nevím, čím to je, ale je to tak. A už dlouho.

„Už nejsi tak uzavřená, otevíráš se světu a novým informacím. No, a co dál?“

„Připadá mi, že o tom dalším jsem už určitě mluvila – dovedu se teď vědomě přešaltovat do pozitivnějšího rozpoložení, cítím-li se špatně, pak je to jistota v sebe sama, víra ve své schopnosti, je to důvěra ve tvé vedení, je to jistota o pravdivosti vesmírných zákonitostí, dále je to uvědomění, že všechno kolem nás, včetně nás, je různý druh energie. A z toho se odvíjí spousta dalšího. Proto se taky snažím hlídat si své myšlenky. A z toho pramení i moje proměna ve snesitelnějšího člověka ve vztahu k druhým, ale taky ve vztahu sama k sobě.“

„Vidíš, co všechno jsi dokázala? A netrvalo ti to až tak dlouho.“ – jsem docela pěkně pochválená.

„Já bych řekla, že to trvalo DOST dlouho. Aspoň podle reakcí některých lidí.“

„Jen se pochval. Každý postupuje svým vlastním tempem, podle svých potřeb, podle svých možností. Přece sis to před chvílí rozebrala, že nikdo nemá právo posuzovat vývoj a pokroky kohokoli jiného, protože není v jeho kůži, nezná jeho podmínky, jeho učební plán. Proto si sama sebe važ a chval se za úspěchy, kterých jsi dosáhla.“

„Máš pravdu, díky.“ – uzavírám dnešní debatu.

Je mi krásně.