6. Pozitivita

Mám za sebou den D. Celý měsíc jsem se na něj chystala a obávala se ho. A teď je večer, jsem doma a v pohodě.

A cože to bylo za den? No, šla jsem k zubaři. Čekalo mě dolování osmičky z kosti, kde byla schovaná a jen částečně proklubaná ven. To je ona záležitost, kterou jsem minule odmítla absolvovat.

Rekapituluji si, jak vše probíhalo.

Od samého rána jsem nervózní. Dost. Sotva se soustředím na práci, myslí jsem už u zubaře a říkám si, cože mě čeká tentokrát. Na rozdíl od „normálních“ lidí mám vše poněkud zkomplikované. Nejen, že se bojím příslušného zákroku, ale hlavně mám strach, jestli nenastanou nějaké nepřístojné alergické reakce. Na cokoli. Kdo tohle nezažil, těžko pochopí, jak se bojím. V tomhle směru jsou totiž reakce mého těla, hlavně pak průdušek, naprosto nepředvídatelné. Mnohokrát jsem zažila cosi jako hrůzu z udušení. I proto jsem napnutá, jak dopadne dnešek.

Sedím v čekárně a ladím se v alfě na pozitivní průběh zákroku. Otevřou se dveře a jsem vybídnutá, abych se zula a postoupila dál do ordinace. Dostanu injekci a očekávám známé trnutí. Mezitím si doktorka se sestrou o něčem povídají. S chutí se zapojím do diskuse, je příjemné odlehčit své zmučené mysli.

Po chvíli ke mně doktorka přistoupí a chystá se k akci.

Propadnu panice: „Ono to ale ještě neúčinkuje!“ obávám se, aby doktorka neťala do živého.

„Nebojte se, dneska nic takového cítit nebudete.“ dostane se mi překvapivé, nicméně uklidňující odpovědi.

Během několika vteřin je po všem. Než jsem se začala festově bát, zub je venku. Jsem tou rychlostí zaskočená.

„Ono už je po všem? Opravdu?“ divím se a málem odmítám z křesla slézt.

„Ano.“ zubařka mi ukazuje inkriminovaný zub.

Jsem tak nadšená, že jí skládám komplimenty, jaká je šikovná, když to zvládla takhle rychle a bez mučení.

Opouštím ordinaci a ubírám se k domovu. Trochu se obávám, jak mi bude, až rána přijde k sobě. Vím, jak jsem minule byla zmordovaná.

Doma jsem nějakou dobu v určitém pnutí, kdy mnou začne cloumat bolest, ale za chvíli se uklidním a jdu si něco klapat do počítače.

Večer sedím v křesle stále ještě udivená, že jsem takovouhle záležitost zvládla v pohodě.

„A víš, proč to proběhlo takhle?“ ozve se najednou.

„Ne. Asi je to tím, že zubařka je opravdu šikovná. Má správný grif a sílu a nebojí se. Proto to proběhlo takhle bez komplikací.“

„Ano. Ale je v tom taky něco jiného. Víš co?“

„Ne. To by mě teda zajímalo.“

„Je to proto, že jsi stále pozitivně naladěná. Vyzařuješ množství pozitivní energie, tvoje mysl je vyčištěná od všeho negativního, i tvoje očekávání je pozitivní. Máš plno energie, ta tebou koluje. Navíc jsi i u doktora daleko komunikativnější, a to všechno působí kladně.“

„Takhle to opravdu funguje?“ zeptám se pochybovačně, protože se mi to moc nezdá.

„Funguje to přesně takhle. Věř mi.“

„Abych pravdu řekla, v poslední době jsem sama ze sebe překvapená. Mám pocit, jako by ta pozitivita ze mě čišela všemi póry, až si někdy říkám, jestli to není pro mé blízké až neúnosné. Předtím bylo negativity tolik, že jsem byla pro druhé téměř nesnesitelná, a teď je to přesně naopak. Mám pocit, zda jí není až moc. Ale přece ji nebudu potlačovat, když se cítím přesně takhle, ne?“

„A proč bys ji potlačovala? Buď ráda, jak se cítíš. Ani nevíš, kolik energie ti tvoje rozpoložení přináší. A navíc, opět se vrátíme k základnímu pravidlu - co vyzařuješ, to i přijímáš, co vyzařuješ, přesně na tu samou energii se napojuješ. Takže čím víc pozitivní energie budeš vyzařovat, o to víc se jí k tobě vrátí. Jasné?“

„Jasné. … Teď jsem si vzpomněla, že jsem se včera sešla s Helou, a ta mi řekla tak krásné věci, až mě to uvádělo do rozpaků. Kromě jiného mi řekla, že se v mé společnosti cítí skvěle, že ji přímo dobíjím pozitivní energií. Dovedeš si představit, že mi tohle řekne moje vlastní dcera, která ještě před dvěma roky nebyla schopná a ochotná se mnou normálně promluvit? Je neuvěřitelné, jak se věci postupně upravují, uklidňují. Kdyby mi před rokem někdo řekl, jak na tom teď budu, nevěřila bych. Jsem tak šťastná.“

„A víš, proč jsi šťastná?“

„No, asi proto, že jsem si jistá sama sebou. Uvědomuji si, co všechno jsem dokázala. Jsem přesvědčená, že určité zákonitosti, jak jsem se o nich postupně dozvídala, opravdu fungují. Jsem si jistá tvým vedením. A že když se mu poddám, bude se mi dařit. Jsem přesvědčená, že bude lépe a lépe, a že jenom na mně záleží, jak bude můj život v budoucnu probíhat. Neboli odstranila jsem ze své mysli strach z budoucnosti. Sice nevím, jak se mi to podařilo, ale je to tak.“

„A víš, proč se ti to podařilo?“

„Asi, že si věřím, ne?“

„Ano, a také jsi otevřená všem informacím, všem změnám. Neblokuješ je. Žiješ bez očekávání, necháváš všemu volný průběh, snažíš se rozumět situacím, do kterých se dostáváš. Postupně uvádíš do života všechno to, co ses po celou dobu dozvídala.“

„Ale jak to tak vypadá, tím asi naše komunikace pomalu skončí. Přece nemá cenu psát o tom, jak se mi krásně žije. Mně připadá až blbé psát pořád o tom, jak jsem ze všeho nadšená. Ne?“

„Neboj se, bude o čem psát. A kromě toho je nutné psát i o tomhle. Druhým to dá naději, že když i oni přijmou všechny informace za své, i jim se bude dařit. Jen si vzpomeň, jak ještě před časem, když ti někdo řekl, že v tvém životě bude lépe, jsi byla schopná se s ním až hádat, protože jsi měla pocit, že v tvém případě to neplatí. Vzpomínáš?“

„Hmm. Vzpomínám. Měla to Jana se mnou těžké. Když se mě někdy snažila z mých negativních nálad dostat s tím, že se to časem určitě zlomí k lepšímu, málem jsem jí vynadala, že je to blbost, protože já přece vím, že nic takového nepřichází v úvahu. A teď je naopak překvapená mou permanentně dobrou náladou, která ze mě čiší a prýští zároveň. A nejen ona. I lidé, kteří mě delší dobu neviděli.

Jako třeba tuhle. Kolegyně v práci se dohodly, že půjdou hrát bowling. Já tyhle akce přímo nesnáším a vždy jsem se jim vyhýbala. Ale tentokrát jsem si řekla, že to neodmítnu a půjdu taky. To je teď takový můj nový postoj, snažím se dělat věci jinak, než jak jsem je dělala dřív. A říkala jsem si - buď se mi to bude líbit, a pak si to můžu třeba ještě někdy zopakovat, nebo ne, a pak budu mít důvod příště odmítnout. Takže jsem šla.“

„A jak to dopadlo?“

„Velice překvapivě. Na to, že jsem kouli v ruce nikdy nedržela, po několika hodech jsem se tak rozehrála, že ze mě byli všichni na větvi. Ovšem nejvíc já sama. Podařilo se mi několikrát srazit všechny kuželky na jeden hod. Nasbírala jsem docela slušný počet bodů a trumfla jsem i ostřílené hráče. Ale co bylo legrační, byl tam bývalý kolega a kolegyně, a ti byli zřejmě mou změnou chování i vzhledu šokováni, že mi pak kolegyně tlumočily slova uznání a ocenění, jak jsem se prý změnila k lepšímu. A že jsem prý i omládla! No, musím říct, že se mi to docela pěkně poslouchalo. Slýchám to teď z více stran, a vždycky od lidí, kteří nemají jediný důvod mi pochlebovat. Tak mi připadá, že něco pravdy na tom i je.“

„Vidíš, jaký kus cesty jsi ušla? Nejen, že jsi přežila svou velkou životní krizi, ale vidíš, co nového a pěkného ti přinesla. Tvůj nový názor na život, nový přístup ke všemu, co tě potkává. Jsi daleko komunikativnější, postupně se ozdravuješ, jsi plná pozitivní energie, kterou lidi kolem tebe vnímají. Postupně se vše bude ještě dále zlepšovat. Vydrž v tomto rozpoložení co možná nejdéle a nechej se překvapit, co přinesou dny příští.“

„No, to jsi mě docela napnul, a cože to bude pěkného?“ jsem zvědavá.

„Vydrž a uvidíš sama.“

Jak to tak vidím, víc už se nedozvím. Ale co, však ono se časem ukáže, co mi život přinese. Povzdychnu si a svou netrpělivost zkrotím.

Obsah knihy VII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.