2. Škola života

V poslední době mě pobolívá zub. Proklubává se mi osmička. Už dlouho, trvá to skoro tři roky. Když jsem o její ostrou hranu zavadila poprvé, šla jsem se hned podívat, oč jde. Ejhle, roste mi zub! No, je to vůbec možné? V tomhle věku a nový zub? – divila jsem se.

Zubařka mi tehdy řekla, že by měl jít okamžitě pryč. Ale mně se do nějakého krkolomného dolování nechtělo. Však ono to tak nehoří, třeba se zase umoudří, když je to ten zub moudrosti, mínila jsem.

Mezitím uplynuly nějaké tři roky, a zub začíná pořádně bolet. Sice stále ještě nevyrostl, ale vím o něm čím dál víc. Nezbude nic jiného, než se znovu vydat k zubaři. Teda, že by se mi tam chtělo, to ne. Obzvlášť když s nimi, teda se zubaři, nemám ty nejlepší zkušenosti. A navíc se už delší dobu snažím rozehnat zánět jiného zubu, a to svým vlastním, dosti originálním způsobem.

Jednoho rána seberu odvahu, zvednu telefon a zubařce zavolám. Vylíčím, oč jde.

Doktorka vyřkne ortel – zub musí ven. A čím dřív, tím líp. Mám si dojít na rentgen, pak se domluví další.

No, jestli jsem si to nemyslela! – vyřčený verdikt mě rozruší. Vzápětí se uklidním. A co, rentgen podstoupím, a pak se ještě můžu rozhodnout, co podniknout dál.

O dva dny později, hned zrána, se na něj vydám. Jsem v pohodě a v naprostém klidu. Vím, že se nemám čeho bát. Zatím o nic nejde!

Ale ouha! Po předložení snímku je mi řečeno, že musí ven nejen osmička, ale taky šestka, protože je v zánětu, a velkém.

Docela se vyklepnu. A navíc je mi líto, že přes veškerou mou péči se mi nepodařilo zánět zlikvidovat. A teď o ten zub přijdu. Sakra!

Nicméně se odeberu na chirurgii, abych se na příslušný úkon objednala.

Čekám půl hodiny, hodinu. Je mi divné, že sestra nevyjde ven se sešitem, aby zadala termín.

Místo toho jsem pozvaná dovnitř. A prý si mám zout boty a položit se na křeslo.

Odpírám poslušnost: „Ne, já se jdu jenom objednat!“

Sestra mě zmrazí ledovým pohledem, a přísně mi nařídí, abych si šla lehnout, doktorka že mě jenom prohlédne.

Jenže ta na rovinu řekne, že se bude trhat dnes, neb situace je natolik vážná, že se musí řešit ihned, a kromě toho se jim zrovna uvolnilo okénko. Jinak mají volný termín až někdy na červen.

Zpěčuji se: „Já ale nechci dneska, nejsem na to psychicky připravená.“

Sestra nevěří vlastním uším. Sekne po mně znechuceným pohledem, ale pro tentokrát se dalšího komentáře zdrží.

Místo toho se rozproudí diskuse mezi mnou a doktorkou, která už nade mnou stojí s připravenou injekcí v ruce, a já škemrám jako malá holka o odklad. Jedním z důvodů, které uvádím, je i to, že ještě musím do práce, a když mi vyrvou oba zuby, už bych nebyla schopná ničeho, než si jít rovnou lehnout.

Nakonec usmlouvám kompromis - vytrhne mi jenom ten v zánětu, a osmičku si nechám až na příště, což je o šest týdnů později.

Ovšem, i kompromis je pro mě bolavý. Ale co se dá dělat.

Odložím brýle, a odevzdávám se osudu, který mě sem dostal. Ani jsem se nestačila psychicky připravit v alfě, jako to teď dělám skoro před každým, pro mě nepříjemným zákrokem. Nevím, jestli moje přípravy pomáhají, ale já jsem pak na každý pád klidnější.

Trhání, čištění a posléze i šití zvládnu docela v pohodě, i když tentokrát to byla síla.

Doktorka komentuje, jak rozsáhlý zánět to byl, což mi nálady moc nepřidá. Tolik jsem se s ním snažila něco udělat, jak fyzicky, tak i mentálně, ale zřejmě je to všechno na houby.

To mě teda naštve a zároveň do mé mysli nasadí pořádné pochybnosti. Má vůbec cenu cokoli v tomhle směru podnikat?

Rozloučím se s úlevou, že nejhorší mám za sebou, a uháním do práce. Zdaleka netuším, že to horší mě teprve čeká. Brzy rána přichází k sobě a docela si užívám. Dobrá nálada postupně mizí, a místo ní nastupuje značné rozladění. A navíc mám hlad. Ráno jsem se neprozřetelně nenasnídala, a teď nevím, kdy se budu moct najíst. O důvod víc být nenaladěná.

Jsem ráda, když je konec pracovní doby. Od bolesti jsem celá zmordovaná. Doma udělám jediné – jdu si rovnou lehnout. Snad bolest zaspím.

Jenže ani o hodinu později mi není líp. Jsem celá nateklá, sotva můžu mluvit, natož jíst.

Dívám se směrem k oknu. Venku je tak krásně. Začalo už konečně jaro. Zrovna dneska jsem se chtěla projít někde venku, a užít si svěžího jarního vzduchu. Místo toho jsem doma, a pořádně zničená, a ještě víc nenaložená.

Nejraději bych se do něčeho pustila, abych se trochu odreagovala. Ale nemůžu nic, než jenom posedávat. Vzpomenu si, že jsem si včera nahrála jakýsi dokument o alternativním přístupu v léčení astmatu. Že bych se na něj podívala, když mám tolik času?

Pouštím si video. Film je natočený v Anglii. Je moc zajímavý. No jo, tam se to léčí! Mají tam celé kliniky, kde se věnují jenom alternativnímu léčení. A spolupracují tam lékaři, léčitelé, a další jim podobní, všichni dohromady. Ne jako tady, že když jdu na alergologii, musím tajit, že se léčím pomocí homeopatik. A taky se musím hádat o každou dávku léků. Kdybych naplno řekla, v jakém množství je beru, asi by mě vyhodili, jako se to už jednou stalo. Nechápu a nerozumím – proč pacienta nutí cpát se léky ve vysokých dávkách, když mu stačí dávky menší? Proč nemůžou spolupracovat doktoři, homeopati, případně léčitelé, akupunkturisti všichni dohromady? Všem přece jde o jedno, a sice o vyléčení pacienta, nebo aspoň o zmírnění jeho útrap! Proč se teda hádají mezi sebou, proč nejsou schopni se domluvit? Nakonec to odnáší právě pacient, který lítá od jednoho k druhému, a ani u jednoho nesmí ceknout, že chodí ještě někam jinam. No, a tady mají kliniky, kde to jde. Proč to sakra nejde u nás? Dostávám se postupně do varu.

Posléze se zklidním. Jsem zvědavá, jestli se dozvím něco nového. Používají mnoho metod, jedna zajímavější než druhá. A jsou tam pacienti, kteří nadšeně vykládají, jak jim právě jedna z nich pomohla, jak díky ní mohli snížit léky. To je neuvěřitelné! To by se mi taky líbilo!

Film končí, a mě najednou napadne – vždyť ono se tam vůbec nemluvilo o tom, proč ta nemoc vznikla! Když teda pominu zmínku o tom, že viníkem může být stres, nebo alergizující strava. Ale jinak nic. Tak, jak to teda je? Má vůbec smysl přemýšlet o tom, kde je příčina, kde je prapůvod té které nemoci, jak mi je poslední dobou stále zdůrazňováno? Má vůbec cenu zjišťovat, jakého chybného postoje se člověk kdysi dopustil a zřejmě stále dopouští, a pak tento postoj vyměnit za jiný, lepší? Nebo stačí chodit po doktorech? Teda, těch alternativních. Jak to jenom je?

To už je večer, a já sedím u počítače. Hlavou se mi honí pochybnosti. A nejen teď. O něčem podobném přemýšlím už asi rok. Díky svým stále se opakujícím nemocem jsem nucená obírat se právě tímhle problémem. A pořád jsem ještě na nic nepřišla, ani mi to ještě nikdo nevysvětlil.

„Chceš to opravdu vědět?“ – zazní najednou otázka.

„Jasně, že chci. A už hodně dlouho.“ – odpálím bleskově, a v duchu se zaškaredím. To je ale blbá otázka! Přece ví, že tohle je v poslední době můj nejpalčivější problém.

Naštěstí mi má prudká reakce prošla: „Pokud jdeš k doktorovi, a ten ti podá příslušný lék, nebo léčitel zharmonizuje energie, případně nějaké dodá, ale ty sama nic nepodnikneš, úleva je jenom krátkodobá. Jak víš, klasické léky jenom příznaky nemocí potlačí, ale nevyléčí příčinu. A navíc mají vedlejší účinky. Takže nejen, že se původní nemoc nevyléčí, ale …..“

„Promiň, tohle vím, ale ……“ – snažím se usměrnit rozhovor.

„Teď promiň zase ty. Ještě něco ke klasické medicíně – problém je, že každý lékař specialista léčí jenom nemoc ve svém oboru, a nehledí na propojenost v celém těle. Takže ti dá léky, které ti v konečné fázi ublíží někde jinde. Pak jdeš zase k jinému specialistovi, který léčí následky těch prvních léků, a takhle to jde pořád dokola. Proto klasickou medicínu opustíme, a přejdeme k alternativní. Což je homeopatie, akupunktura, léčitelství a mnoho dalších. Homeopatie léčí na úrovni psychické, jde o doplnění příslušných informací, které ti scházejí, zatímco téměř všechny ostatní metody pracují s energiemi. Ale pro všechny platí totéž – pokud pacient nepochopí, v čem má špatný přístup k životu, a neudělá změny ve svém uvažování, léky a všelijaké zákroky mu nejsou nic platné. Pravda je, že v případě homeopatie je mu napomoženo, protože homeopatika jdou přes psychiku. Ale lék jenom nastartuje příslušnou změnu. Ostatní už závisí na pacientovi, jestli je schopen a hlavně ochoten změnit dosavadní způsob uvažování. Proto byla v tomto dokumentu zmíněna řada různých technik. Ovšem pacient nesmí být jenom pasivním konzumentem, ale naopak musí vyvinout určitou iniciativu, a být ochoten se sebou něco udělat. Jinak mu i ta sebelepší metoda přinese jenom dočasný účinek. Už rozumíš?“

„Trochu jo. Připadá mi, že tohle všechno tak nějak přibližně vím. Ale stejně mi není jasná jedna věc – loni jsem se dozvěděla něco, o čem jsem předtím na vědomé úrovni neměla ani tuchy. Teď už sice vím, kde příčina nemoci je, ale nemocná jsem nadále. Ona informace vyzvednutá z podvědomí na vědomou úroveň mi nepřinesla užitek.“

„Buď ráda, že už víš, od čeho se tvoje nemoc odvíjí, od jakých programových vzorců, od jakých stereotypů uvažování, protože nyní se už můžeš v každé situaci vědomě rozhodnout jak zareaguješ. Jestli postaru, pak si ovšem svou nemoc stále přiživuješ, anebo po novu – a pak ti bude čím dál lépe, a nemoc se bude postupně zklidňovat, až posléze zmizí úplně. A pak ti samozřejmě mohou pomoct i nějaké doprovodné alternativní metody, aby šlo vše rychleji. Rozumíš? Ty musíš udělat změny, ty se musíš naučit vědomě žít, vědomě se rozhodovat, a pak může nastat obrat k lepšímu. Pokud jenom konstatuješ – tak jsem se něco dozvěděla, no a co? - a s touto informací nic neuděláš, tak se přece nemůže nic změnit, ne?“

„Takhle to zní docela jednoduše, ostatně jako pokaždé, ale ta realita, ta je o něčem jiném.“ – povzdechnu si.

„Uvědom si, že realitu tvoříš ty sama.“- zazní odpověď.

„Počkej! Jak to, že si ji tvořím sama? To je přece blbost, ne?“ – uvědomuji si zřetelný rozpor mezi tím, co je mi po celou dobu vtloukáno do hlavy, a tím, co mi bylo řečeno právě teď.

„Samozřejmě, že všeobecně danou realitu netvoříš. Ale tvoříš tu, co se týká přímo tebe. Uvědom si, že co vyzařuješ, to si přitahuješ. Takže si sama svým vlastním myšlením vytváříš to, co žiješ.“

„Promiň, ale tomu moc nerozumím, mohl bys to víc specifikovat?“

„Představ si, že jsi ponořená do smutku, starostí. To znamená, že zrovna toto vyzařuješ do svého okolí. Napojíš se na tuto energii kolem tebe. Ona se k tobě vrátí zpět, takže se budeš do svých smutků čím dál víc propadat. A jaká bude realita? Přímo nesnesitelná. Dokud ti nedojde, jak se věci mají, a nepokusíš se s tím sama něco udělat. Udělat, v tomto případě znamená, vědomě se od těchto chmurných myšlenek odpojit, přešaltovat se na něco pozitivnějšího. Tak se napojíš právě na to. A jaká bude realita? Podstatně přijatelnější. Už rozumíš? Nepleť si tvoření reality pomocí svých myšlenek a realitu, kterou srovnáváš se svým očekáváním. V tomto případě opravdu realitu změnit nemůžeš, můžeš změnit jenom svoje očekávání. Je v tom zásadní rozdíl. Rozumíš?“

„Jo, teď jo. Mě jenom popletl termín realita, že ji někdy můžu změnit, a jindy zase nemůžu. Ale jasně, že záleží na tom, v jaké souvislosti je zmíněna.“

Připadám si najednou, jako bych byla ve škole. No, pravda, ve škole jsem, ale té životní. A ta je daleko těžší než ty, co už mám za sebou. To se nedá vůbec srovnat.

V normální škole nám vždy byly na celý rok dopředu rozdány učebnice, kde bylo pěkně popsané, co se od nás bude chtít. V příslušný čas jsme se příslušnou látku naučili, posléze z ní byli vyzkoušeni, a poté jsme mnohé zase mohli odložit stranou, neb to nebyly ty nejdůležitější informace nutné pro život.

A když to srovnám se školou života? Nejhorší je asi to, že většinou člověk vůbec neví, že jeho život vlastně školou je. Takže si klidně pluje životem, až někdy, v mém případě na stará kolena, se dozví, že to, jak dosud žil, bylo ouplně špatně, téměř za pět. Ale v této škole se neopakuje, žádný reparát, nic takového nehrozí. I když by to bylo daleko lepší. Co já bych dala za to, kdybych mohla napravit, co jsem v minulosti napáchala! Ale můžu? Nemůžu! Co bylo bylo, už se s tím nedá dělat nic jiného, než to přijmout. A nejen, že s tím nemůžu nic dělat, ani ohlížet za minulosti se nemám. Prý to není žádoucí! Jediné, co se ode nás chce, abychom od okamžiku „prozření“ vzali všechny nové okolnosti na vědomí, a podle toho se zařídili. No jo, ale jak na to? Knížky nejsou, osnovy nejsou, přesná pravidla nejsou. Takže co? Jsou pouze učební lekce a zkoušky, a to pořád dokola. A když příslušnou zkoušku zvládnu, nikdo mě neohodnotí, nikdo nepochválí, nepoklepe na rameno řka – ty jsi dobrá. Nic takového...."

„Tady tě přeruším. Máš pravdu v tom, že tě nikdo nepochválí, neohodnotí. To musíš totiž udělat ty sama. A vážit si sebe sama za to, že se ti podařilo. To ti dodá sílu a odvahu. A taky sebevědomí. A taky je to důvod, proč se mít ráda. Rozumíš?“ – vstoupí mi hlas do mých myšlenkových pochodů.

„Já vím. Ale problém je, že člověk čeká odněkud, resp. od někoho na nějaké ocenění. A když se mu ho nedostane, má pocit, že to co zvládl, nestojí vlastně za řeč. Takže se z toho ani neraduje, ani si svého úspěchu, pokroku neváží.“ – vznesu námitku.

„Právě proto je nutné si každý svůj úspěch, pokrok vědomě vychutnat. Ano?“

„Hm….. No jo, ale když porovnám tuhle školu s tou normální, zásadní problém je, že v téhle nevím, kdy kterou učební látku zrovna probírám, a tím pádem ani nevím, kdy kterou zkoušku skládám. Takže je pak i těžké si uvědomit, jestli jsem ji zvládla nebo ne….“

„To snad nemyslíš vážně! Jak to, že nevíš! Víš už toho dost na to, abys vědomě prožívala určité situace, které tvou učební látkou jsou! To jsou ony stále se opakující situace, které prožíváš negativně. To jsou lidé, kteří tě dostávají, a v jejichž přítomnosti je ti nepříjemně, ne-li něco horšího. To všechno jsou právě ty učební lekce, zkoušky. Teď už se nemůžeš vymlouvat, že nevíš, že nechápeš. Ty už totiž víš. A nejen, že víš, ale mnohé jsi dokonce sama zapsala. Stačí si jenom vše znovu přečíst.“

„No jo, asi máš pravdu….Jenže je tu další zádrhel. Tahle škola je daleko obtížnější než ta normální, protože nevíme přesně, co se budeme učit, z čeho ty zkoušky a lekce budou. Není totiž dopředu dán žádný rozvrh, plán…..“

„Opět tě přeruším. Základní rozvrh a plán dán je, a to ještě před tvým narozením. To jsou úkoly, které tě v životě čekají. To jsou cíle, které si dala tvoje duše před touto inkarnací. A s ohledem na ně si zvolila místo, datum narození, a plno dalšího. Máš pravdu v tom, že ty v tomto životě o ničem takovém nevíš, ale tak to má být. Kdybys předem věděla, co se od tebe chce, nemělo by to smysl. Nemůžeš přece dopředu vědět, že např. ve svých deseti letech projdeš zkouškou, která obnáší to a tohle..….“

„Teď přeruším zase já tebe – a proč by to takhle nešlo? Mně by se to líbilo víc! A navíc, určitě bych se zachovala jinak, kdybych o tom věděla, ne?“ – předestřu svou představu, jak by měl můj život probíhat.

„Dovolím si ti oponovat. Teď už taky víš, co se od tebe chce, a stejně se ti nedaří. Stále procházíš ty samé situace, které znovu a znovu nezvládáš. Nemám pravdu? …..A navíc, není žádoucí vědět dopředu svůj plán života, cíle, na nichž máš růst, na nichž máš něco pochopit. Takhle to prostě nejde. Jenom ve výjimečných případech je člověku umožněno do této oblasti nahlédnout. I v tvém případě se tak stalo. Ale jenom v určitém ohledu. Ostatní je ti stále neznámo.“

„Hm. Jak to tak vidím, nemá cenu se svým srovnáváním pokračovat. Asi je všechno v pořádku, co?“

„Jasně, že je. A ty to jenom přijmi.“

„Jo, ono mi stejně nic jiného nezbude.“ - rezignovaně si povzdychnu a raději končím, abych si všechno srovnala v hlavě.

Vzápětí mi dojde, že to nebyl nejlepší nápad. Místo toho, aby se vše v mé hlavě poskládalo, začnu pochybovat o pravdivosti toho, co mi bylo právě řečeno.

Jak to, že já se pořád s něčím mořím, snažím se všemu rozumět, zatímco kolem mě žijí lidé, kteří to nemají zapotřebí? O nějaké škole života nemají ani páru, a přitom se jim žije krásně.

„Máš dojem, že jim se žije líp, než tobě?“ – vstoupí mi hlas znovu do mých myšlenkových pochodů.

„Jo, mám! Přece vidím, ne?“ – opáčím.

Hlas má zřejmě jiný názor, protože se ptá:

„A co vidíš?“

„Že o tomhle nic nevědí, ale jsou spokojeni. Daří se jim.“ – z mého pohledu je to přece tak jasné!

„Opravdu?“ – ozve se provokativní otázka.

„Jeví se to tak.“ – už trochu slevuji.

Zřejmě jsem slevila málo, zazní totiž další: „Opravdu?“

Chvilku zamyšleně sedím a v duchu si promítnu lidi, se kterými se běžně dostávám do kontaktu.

„Asi ne. Ale proč to někdo ví, a někdo ne? Proč…… – ráda bych pokračovala ve vznášení dalších ‘proč‘, ale jsem přerušená. A docela ostře.

„Ty jsi snad nic nepochopila! Přece víš, že každý má svou životní cestu, své vlastní úkoly. Ty úkoly, které jsou předem dány. Nicméně na každém záleží, kdy svou učební látku pochopí a své úkoly zvládne. Je-li to hned na začátku, jeho život se pak bude odvíjet jinak. A přitom ani nemusí prohlédnout, ale stačí, když intuitivně změní své chování. A pak jsou lidé, jako třeba ty, kteří nepochopí nic, a celý život jedou podle svého a zákonitě v jejich životě čím dál víc přituhuje. Situace, do kterých se dostávají, jsou čím dál nepříjemnější, dokud nepochopí. Respektive dokud nezmění svůj přístup k nim. Takhle to funguje. Už rozumíš?“

„No jo. Vždyť já vím. Jen na to občas zapomenu.“ – rezignovaně si zahučím pro sebe.

„Ty vůbec ráda zapomínáš, co?“

„Že ráda, to říct nemůžu. Ale zapomínám. S tím přece nemůžu nic udělat, ne?“

„Můžeš. Stačí si říct, že si chceš pamatovat, a tak se taky stane. Jenže pro tebe je zapomínání obranný mechanismus.“

„Jo? A proč bych to prosím tě dělala? Vždyť mi to komplikuje život!“ – dotčeně se ohradím.

„Protože pak ‘jako‘ nemusíš dělat změny ve svém životě, protože ty jsi ‘jako‘ zapomněla, co se od tebe chce.“ – zazní dost nepříjemná a pro mě značně nepřijatelná odpověď.

„To se mi nějak nezdá.“ – zapochybuji.

„Zkus i v tomhle směru změnit svůj přístup, a uvidíš, jak se situace zlepší.“

„Jo, já to zkusím, ale stejně se mi to nějak nezdá….zabrumlám si pro sebe, vstávám a jdu něco dělat. Poučování bylo dneska dost.