8. Samota

Kvůli dění posledních dní mám značně zavařenou hlavu. Opět jsem zmítána pochybnostmi, jak to se mnou v budoucnu bude.

„Proč si děláš starosti?“ – ozve se otázka.

„Po dlouhém období, kdy jsem si svou samotu vychutnávala, najednou se mi jeví jako něco obtížného… No, moc dlouho mi to nevydrželo.“ – postesknu si.

„A co se změnilo, že jsi zase někde jinde?“

„Poté, co jsem se pro ni na začátku tohoto roku rozhodla, zmizel tíživý pocit, že je to něco, co mi ubližuje a co mám za trest. Přece sama a dobrovolně jsem se pro ni rozhodla! A proto mi v ní bylo tak krásně, proto jsem si najednou začala vychutnávat chvíle strávené jen sama se sebou. Trvalo to celé jaro, až…! Do života se mi připletl chlap, a světe div se, on mi tu mou pohodu a rovnováhu narušil. Zpočátku to vypadalo, že by všechno mohlo být v pořádku, rozuměli jsme si, na plno věcí jsme měli stejný názor. K mému překvapení sdílel dost podobný náhled na život jako já, ačkoli se nezajímal o esoteriku. Vídali jsme se jenom občas, což mi vyhovovalo, už jsem si na svou samotu a svobodu v každém ohledu zvykla, takže v tomto ohledu bylo všechno OK. Dokonce mi připadalo, že pokud by mezi námi časem došlo ke sblížení, jakože mě tahle představa nelekala, mohlo by nám spolu být fajn. Jenže po nějaké době místo dalšího sbližování cítila jsem, že se od sebe naopak vzdalujeme, respektive já se začala vzdalovat. A pak i komunikace mezi námi začala váznout. Ačkoli jsem se onomu dotyčnému líbila a dával mi to nepokrytě najevo, z mé strany naprosto nepochopitelně docházelo postupně k ochládání, a čím dál víc. Začala jsem se trápit tím, že nejsem schopná se citově zainteresovat, což mě ničilo. Po nějaké době jsem to vzdala a sama vyhlásila rozchod. Cítila jsem, že už to nemá cenu. Myslela jsem si, jak se mi uleví, ale opak je pravdou. Místo toho jsem se začala trápit, proč jsem nic necítila, a hlavně, jestli si snad nějaký nový vztah neblokuji tím, že mám pořád ráda toho jednoho a jediného, a sice Michala. A tohle mi dává zabrat.“

„A máš ho pořád ještě ráda?“

„Mám. Sice jsem si myslela, že už je to za mnou, ale není.“

„Jestli se chceš pohnout dál, musíš vztah s ním ukončit.“

„To bych ráda, ale jak víš, udělala jsem v tomhle směru všechno možné i nemožné. Už nevím, co jiného ještě mám podniknout.“

„Sejdi se s ním, vysvětli mu celou situaci. Řekni mu do očí, že ho máš stále ještě ráda, zeptej se ho, co mu na tobě vadilo. Ať ti to po pravdě řekne. Potřebujete si vaše pocity, vaše emoce vzájemně vyjasnit, aby bylo konečně jasno, abyste se od sebe odpoutali. Nemysli si, on v sobě taky nemá klid.“

„Hmmm, ale že by se mi do toho chtělo, to se mi teda nechce. Aby to nebral z mé strany jako nějaký nátlak.“

„Musíš mu dopředu vysvětlit, proč s ním chceš mluvit. Ne proto, abys ho zraňovala, nebo citově vydírala, ale že se potřebuješ osvobodit. Uvidíš, i jemu se uleví.“

„Tak jo, nevím, jestli bude ochotný se se mnou sejít a povídat si právě o tomhle.“

„ Zavolej mu a řekni, že se s ním potřebuješ sejít, a pak už to nechej na něm. Ano?“

„Dobře.“

Čas plyne a já si uvědomuji, že mi po dlouhé době opět začíná scházet někdo, s kým bych byla ráda, s kým bych sdílela vše pěkné i nepěkné. A taky někdo, kdo by mi pomohl s problémy, na které já jako ženská nestačím. A v poslední řadě mi schází i někdo, kdo by mi občas něco přivezl a odvezl autem, které já nemám. Začínám se zase trápit.

V téhle chvíli mi ale přijde mail. Už nějakou dobu si dopisuji s mužem, který mě kontaktoval přes moje webové stránky. Od prvního mailu se mezi námi rozjela mailová korespondence. On mi krom jiného psal i o tom, co v poslední době prodělal – od zhroucení manželství, přes bolest z rozchodu, až po odhodlání, že zůstane sám. A pak mi psal taky o tom, jak chápe, co se mu teď děje a jak se k těmto situacím staví, což mě mírně řečeno šokovalo. Tohle bych nedokázala. A zrovna teď, kdy se začínám trápit ohledně své budoucnosti co se týká partnerství, sděluje mi novinku – našel svou novou lásku. Jeho mail je velmi obsáhlý, podrobný, rozebírá proč se situace takhle náhle změnila, proč už není sám.

Znovu a znovu si jeho mail pročítám, náhle jako by mě někdo praštil kladivem do hlavy, tak se mi v té chvíli rozsvítí. Dochází mi, jak to v tom životě funguje, až se z toho rozbrečím a nemůžu se zastavit.

Ano, musím se své touhy po partnerovi dobrovolně vzdát. Musím samotu přijmout, ale tak, že i kdybych měla být do konce života sama, musím s tím být smířená. Teprve pak přestanu cítit bolest a přestanu po někom natahovat ruce… No jo, ale jak na to?… Málem si z toho zoufám. Tohle ze sebe přece nevydoluji! A průšvih je, že i kdybych se do tohohle rozhodnutí narvala rozumem, nefungovalo by to. To musí vyjít z mého srdce! … Jsem ale schopná si toto rozhodnutí procítit srdcem?

Obracím se nahoru o pomoc, prosím a prosím, ať mi pomůžou jakýmkoli způsobem, abych se posunula dál. Všechno odevzdávám do vyšších rukou.

Uplyne několik dní a mně je stále zle. Až dneska ráno, po cestě do práce náhle mi dojde někde uvnitř sebe následující: Ano, chci být sama, protože to asi v tomto momentě potřebuji. Tak jo, já tu samotu beru… Vzápětí sama sobě kladu otázku – A kdybych snad měla být sama až do konce života?... I tohle beru, aniž by mě tato představa bolela. Přece mě Míla nezachránila od sebevraždy proto, abych pak trpěla někde o samotě jako chudinka opuštěná. Ne, Míla mi pomohla, protože mi pomoct měla. A pak začala moje komunikace. Ne že by se odstartovala náhodou, takhle to mělo být. A proč se tak stalo? „Oni“ mi pomohli, a to s určitým úmyslem. A kdybych snad jejich pomoc chtěla zpochybnit, stačí si přečíst svoje knížky a hned mi bude jasné, jak to s tou pomocí bylo a je. Ta pomoc je tak evidentní, že bych musela být padlá na hlavu, abych ji neviděla. Po celou dobu mi pomáhají a vedou mě, a povedou mě i v budoucnu, pokud se vést nechám. ONI MĚ V TOM NENECHAJÍ!!!!!!!! Stejné to je i s tou samotou. Pokud ji přijmu jako něco, co prostě být má, pak mi pomohou i s tímhle. Buď ještě někoho poznám, a bude to ON, ten pravý, a já s ním budu šťastná, nebo nepoznám nikoho, ale pak určitě strádat nebudu. Můj život bude naplněn něčím jiným, co mi bude přinášet radost, uspokojení, naplnění. A v tomhle případě mi jistě pomůžou i se vším ostatním, i s problémama, se kterýma si teď nevím rady. Ale stane se tak jenom tehdy, přijmu-li tu svou samotu ve svém srdci naplno… Jo, takhle to je. A v téhle chvíli se přestávám své budoucnosti bát, protože vím, že všechno dobře dopadne. Dochází mi, jak mi bylo opět jako už mnohokrát pomoženo, a to prostřednictvím mailu onoho kamaráda. Měla jsem možnost nahlédnout do jeho života, osudu. Poznat, jak on reaguje na ne zrovna růžové životní události, a pak díky jeho přístupu k tomu všemu mi dochází, co se chce ode mě. Jak je to úžasně načasované, jak jsme všichni nádherně propojeni, jak pomoc přichází i ze strany, odkud bychom ji vůbec nečekali! Jsem najednou plná vděku za všechno… Děkuji Bože, za všechno!!!!