2. Potlačené emoce

O dva dny později jdu vařit oběd, vtom zhasne plyn.

Došla bomba. To je průšvih! Co budu dělat? – hrozím se.

Vím, že Michala sem hned tak nedostanu, když tu byl tuhle a vím, jak je zaneprázdněný. Co si jenom počnu? Jsem otrávená, jak se situace opět komplikuje.

Horečnatě hledám v chatě i boudě něco, na čem by se dalo vařit. Nakonec objevím malinkatý předpotopní elektrický vařič.

Jen aby fungoval! – strachuji se.

Copak o to, funguje, zaraduji se, když zjistím, že ploténka hřeje, jenže pak mi dojde, že na nějaké vyváření to teda není!

Připadá mi zvláštní, jak mám letos stále nějaké problémy. Jen vyřeším jeden, hned se objeví dva další. Dostávám se do situací, které nejsem schopna řešit vlastními silami, a tak jsem nucená se obracet s prosbou o pomoc na druhé. Skoro to vypadá, že se mám zrovna tohle naučit. Nebát se oslovit druhé.

Tož, dej se do toho Zitová! – řeknu si a vyrážím naproti k sousedovi, který mi tuhle opravil sekačku. Tam už mám vyzkoušeno, že nenarazím.

Nabízím mu peníze na benzín, když mi bombu odveze dolů a nechá vyměnit za novou.

Sice jsem nenarazila, ale objevil se jiný problém – soused má auto na špalkách. A jsem zase tam, kde jsem byla. Začínám si zoufat.

Situace ale není až tak beznadějná, jak se na první pohled jevila. Soused se totiž zmiňuje o paní na konci cesty, která má taky auto a jezdí prý často dolů. Určitě mi vyhoví, když ji poprosím.

Nechce se mi. Nerada kohokoli o cokoli prosím. A tuhle paní skoro neznám. Sice jsme se v poslední době začaly zdravit, dokonce i pár slov spolu prohodily. Sice jenom o počasí…… Copak počasí – to je moje! Na tohle téma se chytnu vždycky, neb počasí mi hýbe jak náladou, tak i životem. A bylo tomu odjakživa.

Rázem se ocitám v dobách dávno minulých, kdy jsme ještě trávili víkendy na chatě všichni společně – táta s mámou, a já s Michalem a Helou. Naběhne mi vzpomínka, jak jsme se s mámou naprosto pravidelně rozčilovaly, když nebylo počasí dle našeho přání, a že nebylo nikdy! Jednou jsme potřebovaly, aby bylo zataženo, neb jsme zrovna zasadily sazenice rajčat, pak zase jsme chtěly déšť, abychom nemusely zalévat zahradu, jindy jsme se chtěly opalovat, a vyhlížely proto sluníčko, a takhle to bylo pořád dokola – prostě pořád nám to nějak nevycházelo. A táta s Michalem se nám vždy smáli – že máme stále o zábavu postaráno a spokojené že nebudeme nikdy….. Bolestně mě píchne u srdce, když si na tuhle bezstarostnou dobu vzpomenu.

Ale hned se vrátím zpět do reálu, neb soused mi nabízí, že se mnou k oné paní zajde, a k mému úžasu hned se tam i hrne.

Nedá se nic dělat, přece nebudu srab, který se bojí cizích lidí. Takže jdeme.

Chvíli okukujeme za plotem a paní vyhlížíme. Soused začne pokřikovat, a po chvíli se mu ji podaří vytáhnout až k plotu.

Hned se ujímá slova a vznáší za mě prosbu. Asi ji zná líp než já, usuzuji.

Paní je ochotná, prý zrovna zítra jede dolů, a není problém, aby mi bombu někde vyměnila.

Super! Hned běžím zpět se sousedem v patách, že bombu odmontujeme.

Průšvih! Je zapotřebí speciálního klíče. Chvilku si zoufám, že takovýhle obrovský klíč tady asi není, nepamatuji si, že bych kdy na něj narazila.

Odkvačím do boudy a hrabu se ve skříňce s nářadím. Jak jsem nadšená, když ho po chvíli hledání najdu. Soused se hned ujímá práce, bombu odmontuje, a já ji na vozíku odvážím.

Jsem ráda, že to proběhlo takhle bez problémů. Než jsem si začala dělat pořádné starosti, problém se zdá býti vyřešen.

Druhý den odpoledne mi ji paní přiváží, dokonce až na zahradu. Jsem z toho v šoku. Dobří lidé nevymřeli!

Poděkuji, zaplatím a už ji vláčím po schodech nahoru.

Chvíli nad ní rozpačitě postávám a sbírám odvahu k tomu, abych ji ke sporáku namontovala. Nikdy jsem to nedělala, tyhle věci měl na starosti Michal. No jo, ten toho dělal! A teď jsem na to sama! – povzdychnu si. Ještě, že jsem sledovala souseda, jak si počíná. A hlavně, že jsem našla ten klíč!

Trochu se bojím. Manipulaci s plynem jsem neměla ráda nikdy, a navíc jsem tu úplně sama. Doufám, že to zvládnu bez komplikací.

Odvážně se pouštím do práce a za chvíli mám hotovo. Sláva! Oddychnu si, když provedu zkoušku jarem, jestli plyn někde neutíká.

Uvědomuji si, jak jsem mnohými situacemi zaskočena. To, co jsem dřív brala jako samozřejmost, je pro mě teď problémem. Nevím proč, ale třeba tyhle bomby mi nahánějí strach.

„Proč ti nahánějí strach?“ – ozve se najednou.

„Nevím. Prostě se jich bojím.“

„Ale proč?“

„Kdysi jsem zažila, že z ní začal unikat plyn. Strašně jsem se tehdy bála.“

„Proč?“

„To je přece jasné proč. Propan-butan je výbušný a hořlavý plyn. Tudíž nebezpečný.“ – předkládám obecně známá fakta.

„Proč ses bála a dodnes bojíš? Vždycky přece můžeš otočit ventilem a plyn zavřít, ne?“ – hlas jako vždy nechápe mé pocity.

„Ježíšmarjá, každý se přece bojí něčeho tak nebezpečného!“ – začínám se dopalovat.

„Ostatní sem netahej. Proč se bojíš ty?“

„Už jsem to říkala, ne?“ – odmítám se na tohle téma dál bavit.

„Takhle se nikam nepohneme. Čím ti ten plyn nahání strach? Co ti připomíná?“ – jsem dotázaná.

Přemýšlím jen chvilku, něco mě napadne, ale zdá se mi to tak nepřijatelné, že se to snažím popřít: „To je přece blbost! Takhle to není!“ – vzdoruji.

„Co tě napadlo?“

„To je naprostý nesmysl. Je to jenom asociace, a blbá k tomu!“ – protestuji.

„Kdyby to byl nesmysl, tak by tě nenapadla. Co ti to asociuje?“

„Napadla mě podobnost s citama. Že když je pustím ze řetězu, stanou se nekontrolovatelné, a může se stát něco nebezpečného….A to je přece blbost!“ – stojím si za svým.

„A co ty děláš s emocemi? Dovolíš si je prožívat, nebo je potlačuješ?“

„Potlačuju.“ – přiznávám.

„A proč?“

„Nevím. Bojím se.“ – vyletí ze mě něco, o čem jsem dosud nevěděla.

„Proč se bojíš?“

„Mám pocit, že kdybych je trochu povolila, už bych nad nimi ztratila kontrolu.“

„A co by se stalo, kdybys nad nimi ztratila kontrolu?“

„Nevím a netuším, kam by to vedlo. Nikdy se mi to nestalo.“

„Proč se teda bojíš?“

„Někde uvnitř cítím, že v emocích je spousta energie. A netuším, co by se stalo, kdyby se dala do pohybu. Hlavně se bojím, že bych ztratila kontrolu nad sebou.“

„Proč se bojíš ztratit kontrolu nad sebou?“

„To je pořád to samé dokola! ….Jsem prostě ráda, když vím, co dělám.“ – už se začínám vzpouzet.

„Ty vždy víš co děláš?“ – zazní dost provokativní otázka.

„Jo!!!“ – odseknu.

Zdá se, že hlas jako už tolikrát v minulosti, i dnes mi nevěří, a proto zazní další otázka: „Opravdu?“

„Jo!“ – stojím si i za tímhle názorem.

„A prožíváš vědomě každou situaci?“ – otázka je trochu otočená

„To ne, ale tohle je něco jiného!“ – bráním se.

„Ano, je. Všechno potřebuješ kontrolovat rozumem. Bojíš se, že by emoce zvítězily nad rozumem, a to si nedovolíš. Proč si to nedovolíš?“

„Nevím!“

„Víš!“

„Nevím!“

„Víš. Proč se bojíš ztratit nad svým chováním, myšlením kontrolu? A dopřej si čas, dřív než práskneš svoje nevím.“

Sedím a přemýšlím. Vtom se v myšlenkách dostávám až do svého dětství, kdy se ode mě očekávalo určité chování. Ano, ze strany rodičů bylo jisté očekávání, a já věděla, že musím poslechnout. Musím se chovat tak a tak, jinak bude zle. Tudíž jsem se naučila pečlivě si hlídat své chování, resp. mít ho neustále pod kontrolou. A proto jsem si nedovolila prožít emoce. Navíc, na moje emoce nebyl nikdo zvědavý. Tak jsem je v sobě potlačovala a časem se jich začala bát. A udělala jsem si z toho program, podle kterého celý život žiju – emoce nade mnou nesmí zvítězit. Raději je potlačím hned v zárodku…. No, to jsem zase něco objevila…..Ale stejně je to nějaké divné.

„Co se ti zase nezdá?“

„Nevím, jen mám pocit, že je to celé ujeté. Nedokážu se s tím ztotožnit.“ – kroutím nad tímhle objevem hlavou.

„Proč?“

„Mám pocit, jako bych si to celé vymyslela.“

„Proč?“

„Připadá mi to jako blbost. A prosím tě, neptej se mě proč.“

„Proč?“

„Já fakt nevím! Nevím! Nevím!“ – odpírám poslušnost.

„Proč to odmítáš přijmout? Udělala sis rozbor, a něco ti z něj vyplynulo, ale ty to odmítáš. A já se tě ptám – proč?“

Sedím, oči zakryté rukama a snažím se ponořit do minulosti, abych objevila prapůvod toho všeho, co mě celý život provází. Náhle mi naběhne vzpomínka na dobu tak dávnou, až se mi nechce věřit, že jsem si na něco takového vůbec vzpomněla.

Jsem první den v nové školce. Nové děti, nové prostředí, nové učitelky. Těžce to tu prožívám. Zřejmě jsem udělala něco špatného, dostávám se do nepříjemného konfliktu s učitelkou. Výsledkem je, že začnu brečet. Učitelka pro mě ale nemá pochopení. Vezme mě hrubě za rameno, vystrčí ven na chodbu, řkouc – dokud se neuklidníš, nevracej se zpět. A zabouchne za mnou dveře. Dám se do usedavého breku. Cítím ponížení, strach, lítost, křivdu. Stýská se mi po mámě. Jsem tu dlouho, postupně se uklidňuji, až jsem v pořádku. Opatrně otevírám dveře a bojácně vstupuji dovnitř. Jenže učitelka se na mě utrhne, já začnu znovu brečet, a opět jsem hrubě vystrčená za dveře. Teď je to ještě horší. Uvědomuji si, jak mě bolí, že učitelka nepochopila, jak může na malého človíčka působit nové prostředí, a co všechno se ve mně mele. Místo toho, aby se mi věnovala nebo mě alespoň pochopila, je na mě takhle hrubá. Uzrává ve mně rozhodnutí, že příště se takhle zničit nenechám. Budu se vždy ovládat, aby na mě nikdo nic nepoznal, a už se mi nikdy nic tak hrozného nestane!

Opět nad sebou zakroutím hlavou.

„Copak?“ – ozve se hned.

„Takovouhle příhodu snad zažil každý člověk, to by teda všichni museli být jedna velká potlačovaná emoce! To je přece blbost, ne?“

„Ne. Každý, byť by prožil podobnou situaci jako ty, vyvodil by z ní jiný závěr. Nebo taky žádný. Pochop už jednou provždy – každý člověk je svým způsobem originální jedinec, každý má jiné předpoklady, se kterými přišel na svět. Každý má jinou učební látku. A i kdyby se někdo někdy zachoval jako ty, nemusel mu z toho vyplynout takový program, jaký sis udělala ty. Už rozumíš? Ty jsi ty, a jsou to tvoje programy, které celý život žiješ. Teď jsi zrovna objevila jeden takový..…Ale pokud vím, naběhla ti ještě jedna vzpomínka. Ne?“

„Jak tak koukám, cenzura mé mysli stále pokračuje, co? Myslela jsem, že už s ní je konec.“ – podivuji se.

„Jakápak vzpomínka to byla?“ – jsem znovu otázaná.

„Ale, taková dost podobná. Byla jsem tehdy malá holka a něco jsem moc chtěla, ale máma mínila jinak. Prostě mi to nedovolila. Mně to přišlo líto, začala jsem brečet a vztekat se. A máma mě vystrčila na chodbu ven z bytu s tím, že až se uklidním, mám zazvonit…… No, připadá mi, že tohle se asi běžně s neposlušnými dětmi dělá, tak nevím, co tady řeším……“ – vzpírám se.

„Pokračuj!“ – zazní rázný pokyn.

„Tehdy mnou cloumaly všelijaké emoce, a taky mi z nich vyplynul závěr – bacha na ně. Za jejich projevení následuje trest… Myslím, že podobných situací bych asi našla ještě několik, ale asi to nemá cenu, ne?“

„Nemá. Protože i když jich bylo víc, vždy z toho vyplynul stejný závěr – emoce potlačíš a vše budeš kontrolovat rozumem.“

„To je pěkné, ale co s tím mám dělat teď?“

„Co bys asi dělala? Opravdu se mě ptáš, nebo je to jenom řečnická otázka?“

Chvíli přemýšlím, jak jsem to vlastně myslela….

„Hm, asi bych si na to měla přijít sama….Dobře, kdysi jsem si vyrobila jakýsi program, podle kterého žiju celý život. A co z toho vzešlo? Poničené zdraví, nepovedený život. A co chci teď? Být zdravá a života si užívat. Takže co? …. Chce se snad ode mě rozhodnutí? Ne, to je blbost. Tím bych si asi moc nepomohla spíš bych…..“

„Proč by ses neměla rozhodnout? Rozhodni se, že to chceš změnit. Vždy je důležité právě tvé rozhodnutí. A pak v příslušné situaci změnu realizovat.“

„Asi máš pravdu.“

Nořím se do sebe, abych si promítla svůj dosavadní život. Jak probíhal, a kde jsem teď. A vzápětí se rozhodnu, co do budoucna chci. Mám pocit, že toto rozhodnutí jde opět přímo ze srdce…..Uvidím, jak se mi bude dařit.

Druhý den sedím na verandě a přemítám o včerejšku. Stejně je to nějaké divné, říkám si.

Posílám Janě SMS, píšu jí, k čemu jsem dospěla. Asi je zvědavá a chce vědět víc, protože mi volá. V rychlosti jí vyklopím, co jsem včera objevila. Ovšem, na závěr všechno shodím prohlášením, že se mi to stejně nějak nezdá, že mi jsou takovéhle vzpomínky na houby.

Jana mi říká, že bych se už měla zamyslet nad tím, co mi kdy moje vzpomínky přinesly, a co se z nich odvinulo. A jestli mi přece jenom někdy nepomohly.

Chvilku se zamyslím, ve svém zpochybňování už raději nepokračuji. Snad má pravdu, ale v tomhle momentě nejsem schopná to posoudit.

Místo toho se jí ptám, jak je na tom ona.

Povídá mi něco o tom, k čemu včera došla a jak se následně rozhodla. Ale dneska si není jistá, jestli její rozhodnutí bylo správné, má nějaké pochybnosti.

Na to jí začnu zaníceně promlouvat do duše, všechno se mi jeví tak jasné. Říkám jí něco v tom smyslu, že když už se jednou rozhodla, že to pak nesmí v té které konkrétní situaci zpochybňovat, musí si za tím stát pořád. Řinou se ze mě věty, aniž bych nad nimi přemýšlela.

Když mi dojde dech, Jana mi říká: „Uvědomuješ si, že tohle říkáš i pro sebe?“

Trochu se zarazím. Najednou nevím, co jsem před chvílí vlastně říkala.

„Já si ale nemůžu uvědomit, co jsem ti říkala.“

„To snad nemyslíš vážně! Ty tu ze sebe sypeš jednu větu za druhou, a nepamatuješ si, co to bylo?“

„Ne. Vím, že to zní dost divně, ale ono to šlo nějak samo. Fakt si to nepamatuji. Byla bys tak hodná a zopakovala mi alespoň poslední větu?“

Jako bych viděla Janu, jak nade mnou kroutí hlavou. Nicméně mi zopakuje, co jsem právě odříkala.

Teď nad sebou kroutím hlavou pro změnu zase já…..Jak to tak vypadá, obě řešíme stejný problém, obě máme pochybnosti, které nám brání v tom, abychom právě vzniklé rozhodnutí uvedly do praxe. To snad není možné! ….

Po chvíli se loučíme.

Otepluje se, i sluníčku vykouklo. Honem vyndávám lehátko ven, abych se trochu ohřála.

Jak jsem v něm usazená, v hlavě mi naskočí vzpomínky na právě uplynulou dovolenou. Stejně je divné, jak rychle utekla! Aniž bych cokoli dělala, s ohledem na svá bolavá záda, aniž by se cokoli převratného dělo, utekla jako voda! Ovšem, dochází mi jedna věc – navzdory okolnostem jsem si pro sebe a své problémy moc času neudělala. A zítra už jedu domů. Docela je mi to líto. Potřebovala bych tu být ještě alespoň týden – povzdechnu si.

„Pokud před svými problémy utíkáš, ani měsíc by ti nestačil!“ – do mých myšlenkových pochodů zazní dost nepříjemná hláška.

„To snad ne! Přece mi bylo řečeno, že se nemám do ničeho cpát násilím, a teprve až ucítím, že je ten správný okamžik, mám se do toho dát, ne?“ – dotčeně se bráním.

„Ano. Ale sama víš, že nejdřív se musíš zklidnit, napojit na jemné signály, které tě upozorní, že teď je ten správný čas. Pokud jsi roztěkaná a děláš všechno možné a nemožné, těžko ho zachytíš.“

„Pokud vím, ještě nedávno to fungovalo tak, že když jsem něco dělala špatně, sám jsi mě správným směrem navedl. Ani jsem se nemusela nějak zvlášť zklidňovat.“

„A nemyslíš, že teď už jsi někde jinde? Už není zapotřebí vodit tě za ruku a říkat ti, co máš dělat. Už toho víš dost na to, abys sama věděla, co udělat. Ty to sice víš, ale stejně si děláš všechno po svém.“

„Asi máš pravdu. Je mi skoro líto, že jsem toho času nevyužila.“

„Ale využila! Tak hrozné to s tebou zase není! Neber to jako promarněný čas. Jen jsi mohla udělat víc. Ale neboj! On se ten problém sám o slovo přihlásí, až bude správný čas.“

„Tak jo. Jsem nějak zdecimovaná, ze všeho. Jako bych za sebou ani neměla dva týdny dovolené.“ – postěžuji si.

„Ubližuješ si svými myšlenkami. Navíc, i když něco objevíš, vzápětí všechno popřeš, jako třeba ten včerejšek. Proč nevěříš tomu, k čemu jsi dospěla ohledně potlačování svých emocí?“

„Pořád mám pocit, že mi ta informace není k ničemu dobrá.“

„Objevila jsi přece, kde je prapůvod tvého celoživotního chování. Víš, k jakému závěru jsi tehdy došla. Co bys ještě chtěla?“

Povzdychnu si. „Nevím, tohle mi nestačí.“

„A co bys potřebovala?“

„Já opravdu nevím!“

„Uvědom si následující: Nejdůležitější je zjistit, jak se v té či oné situaci chováš – jestli se vědomě rozhoduješ, nebo jednáš automaticky dle určitého stereotypu. Je-li to podle stereotypu, uvědom si, o jaký stereotyp, program jde. A pak se pokus objevit okamžik, kdy vznikl. Poté rozkryj situaci vzniku. Buď si ji můžeš přehrávat pořád dokola, dokud nezlikviduješ negativní emoce, které jsou v ní obsaženy, nebo stačí si uvědomit, k jakému závěru jsi tehdy došla, a jaký program sis vyrobila. A teď záleží na tobě, co s touto informací uděláš. Můžeš říct – no a co? – a nechat vše plavat. Nebo si můžeš říct – takhle jsem žila, a co mi to přineslo? Něco dobrého nebo špatného? A další krok je – provést změnu. A jak? Uvědomit si, že už víš, proč jsi se chovala tak a tak, ale teď už chceš všechny situace prožívat vědomě. Nenechat se svými programy vláčet. Takže následuje rozhodnutí – ano, chci s tím něco udělat, chci změnit to původní nefungující za něco nového lepšího. A pak pokaždé, když se do té příslušné situace dostaneš, je nutné si UVĚDOMIT – ano, tohle je ta a ta situace, a já už chci VĚDOMĚ ŽÍT, VĚDOMĚ JI PROŽÍVAT! …Rozumíš mi?….Takhle to funguje. Probíráme to stále dokola. Pochop to už konečně! Nic nového se v tomto směru už nedozvíš! Jen na tobě záleží, jak se rozhodneš. Ano, můžeš dál zpochybňovat včera objevené vzpomínky, že ti nejsou k ničemu dobré. To můžeš. Můžeš dělat spoustu jiných věcí. Jako, že ti nestojí za námahu, abys cokoli ve svém životě měnila. Ale ty už přece víš, že to za tu námahu stojí, ne? Už víš, co všechno jsi dokázala změnit, i mnohé zdánlivě nemožné! Máš svobodnou vůli, sama si o svém životě rozhoduješ…. Takže?“ – celé povídání je zakončeno dost provokativní otázkou.

„Hm, díky za rozbor. Asi jsem potřebovala zrovna takovouhle rekapitulaci, aby mi vše došlo. Máš pravdu v tom, že už toho vím dost na to, abych věděla, jak postupovat. Jo, je to tak. Záleží to jen na mně. Zařídím se podle toho.“

Zvedám se a jdu něco dělat.

Odpoledne mi přijde SMS od Hely. Prý by se se mnou ráda sešla a popovídala.

No jo, ale jak na to, když já jsem tady a ona zase v Praze? A navíc je tu ještě jeden problém. Hela nemá téměř žádný volný čas, pořád má tréninky. Těžko se do jejího nabouchaného programu vejdu.

Vyměníme několikero textovek, abychom zjistily, kdy má která čas.

Smůla, nějak nám to nevychází!

Sedím a v hlavě mi šrotuje jak zařídit, abychom se přece jenom sešly

Až mě napadne – což odsud odejet o den dřív? Jedině tak by to šlo.

Pošlu jí další SMS s dotazem, zda by jí to takhle vyhovovalo.

Je nadšená. SUPER! Jasně, že jo!

A je rozhodnuto!

Začnu pozvolna poklízet věci. A zároveň promýšlím, jak poskládat věci do ruksaku, abych všechno pobrala. Mám s sebou totiž hodně ovoce.

K večeru vyrážím směrem k domovu.

Doma se jenom v rychlosti zcivilizuji a čekám, kdy mi Hela zavolá, že už je na cestě. Místo toho zvoní u dveří.

To je ale překvapení! – zaraduji se.

Prý vymyslela, kam si půjdeme sednout. Musíme jít taky někam jinam, ne pořád do té samé pizzerie.

Když se pak uvelebíme a objednáme jídlo, pokynu Hele, aby spustila a pověděla mi, co má na srdci. Postupně se vypoví ze všeho, co mi chtěla říct. Pak se zase pouštím do svého vyprávění já. Ani nevíme jak, ale tři hodiny uplynuly jako voda, a my musíme domů.

Doprovázím ji až k metru, a pak se vracím k domovu.

Jsem moc ráda, že jsem odjela z chaty dřív. Výborně jsme si popovídaly. Nikdy v životě jsme si toho neřekly tolik jako teď. Navíc, teď je to na úrovni dvou osob sobě rovných. Jsme jako dvě kamarádky, a ne jako matka s dcerou. Obě jsme už poněkolikáté došly právě k tomuhle závěru, a obě nás to vždy potěší. A uvědomím si ještě jednu věc – scházíme se teď naprosto pravidelně, obě máme tu potřebu. A stejně jako já si považuji našeho krásného vztahu, Hela cítí totéž. Pokaždé, když si všechno tohle uvědomím, zalije mě příliv energie a taky naděje, že když jsem zvládla takovýhle problém, musím zvládnout úplně všechno.