1. Dovolená

Vracím se z dovolené. Odemykám dveře od bytu, odhodím tašky na zem a zabouchnu za sebou dveře.

Konečně zase doma! – vydechnu s úlevou.

Po bleskovém vybalení věcí z tašek, naházení prádla do pračky, o chvíli později jsem už usazená v křesle.

Copak o to, tenhle rituál mám zmáknutý skvěle, tohle mi teda jde! Horší je to s mou náladou, respektive nenáladou. Jsem ve zvláštním rozpoložení. Nevím, co si myslet o právě uplynulé dovolené – byla zvláštní, což je velmi mírně řečeno. Jsem ze všeho, co se událo, v rozpacích.

„Proč jsi v rozpacích?“ – ozve se najednou.

„A víš, že jsem byla zvědavá, jestli se mi ozveš? Už dlouho jsem tě neslyšela.“ – podotknu.

„Zavřela ses komunikaci, proto jsi mě nemohla slyšet.“ – dostane se mi vysvětlení.

„A proč bych to dělala?“ – nechápu.

„Zase jsi začala všechno zpochybňovat a rozhodla ses, že si na všechno přijdeš sama.“

„To je přece pozitivní, ne? Předtím jsem se pořád vyptávala, teď se snažím sama si na všechno přijít.“ – nechápu ještě víc.

„To sice jo, ale cpeš do všeho svůj rozum.“

„Ale já se snažím chovat se intuitivně.“ – bráním se.

„Spíš se někdy chováš jako splašený kůň.“

„To snad ne!“ – nevěřím vlastním uším.

„Ale ano! Do lecčeho se vrháš po hlavě. Posloucháš všechno možné, jen ne svou intuici.“

Tahle odpověď se mi vůbec nelíbí, respektive mě značně popudí. Pak se ale zklidním a zeptám se: „Jak mám prosím tě rozlišit, kdy ke mně promlouvá intuice a kdy nějaká moje podosobnost, nebo co to vlastně je?“

„Jednoduše. Zklidni se, dopřej si čas, a dej jí tak prostor, aby k tobě promluvila. A ne jako to děláš ty, že všechno děláš za trysku. Pořád jsi ve spěchu, času si nedopřeješ, a pak se divíš?“

„Jo, divím… Ale máš pravdu. Před dovolenou jsem byla v hrozném časovém presu. Měla jsem najednou pocit, jako by se čas dramaticky zrychlil, takže jsem nestíhala… Hmm, stejně je to divné.“ – zamyslím se.

„Není to divné, o všem si rozhoduješ sama. I o tom, jaký způsob života si zvolíš – jestli hektický nebo poklidný.“

„Asi máš pravdu i v tomhle. No, tak jsem si klidu dopřála na dovolené, když to dřív nešlo… I když, kdyby bylo po mém, všechno by se odvíjelo jinak.“

„Ale neodvíjelo, viď?“ – zaryje do mě hlas.

„To by mě teda zajímalo, proč to dopadlo zrovna takhle. Už někdy na jaře jsme se s Janou domluvily, že spolu v létě pojedeme na dovolenou na krásné místo na jihu Čech, které bylo jako stvořené pro výlety. Plánovaly jsme si, jak se budeme věnovat pěší turistice. Jenže všechno dopadlo jinak.“

„A co se stalo?“

„Trochu divná otázka, ne? Kdo už by to měl vědět jiný, než ty?“ – namítnu.

„Jen se se mnou o své pocity poděl. Jakpak to probíhalo?“ – jsem pobídnutá k vyprávění.

„Jak jsem se těšila! A Jana taky… I když, abych pravdu řekla, trochu jsem se obávala, jak ta naše dovolená proběhne.“

„Proč?“ – nechápe hlas.

„V posledních měsících se téměř nevídáme a žijeme si každá trochu jiným stylem života.“

„Ale pořád jste přece kamarádky, ne?“

„To sice jo, ale mám pocit, že se začínáme názorově i jinak rozcházet. A vůbec, je to s náma dvěma v poslední době nějaké divné.“

„Proč?“

„To je na dlouhé povídání, teď bych to raději nerozebírala.“ – odmítám poslušnost.

„Jak myslíš… A jak to probíhalo?“

„Zpočátku se zdálo, že se dovolená vyvede, jenže objevily se problémy. S Janou jsme se dostávaly do konfliktních situací. Stejně jako v zimě na horách, tak i teď. Ale tentokrát jsem naprosto nechápala, proč se tak děje, a to mě dostávalo. A bolelo. Když už to začalo být neúnosné, zeptala jsem se Jany, cože se to děje. Rozproudila se debata, ze které vyplynul nepříjemný závěr – jak jsem si loni zvykla, že jsme pořád řešily moje problémy, pokračovala jsem v tom i teď. Nedala jsem Janě prostor, aby ona mluvila o problémech svých. Myslela jsem, že když bude potřebovat, abychom se věnovaly jejím problémům, tak to prostě řekne. Jenže Jana nic neřekla, já nic netušila, a proto mezi námi narůstalo napětí. Přišlo mi líto, že mi zase něco nedošlo a slíbila jsem, že si na to dám pozor. Vyříkaly jsme si mezi sebou, jak na co reagujeme, objevily jsme své programy a stereotypy, vzduch se pročistil, a hned bylo líp.

Jenže nastaly další komplikace, Jana onemocněla. Že by nějaká viróza, nebo že by ji porazil svěží vzduch? Nezbylo mi, než chodit na výlety sama.

Ovšem okolnosti moc procházkám nepřály, proto jsem vyběhla jenom tu a tam. A hodně času jsme trávily spolu na pokoji. A jasně, že jsme si povídaly. Rozebíraly jsme všechno možné. Nějak jsme se dostaly na to, jak mnou negativní emoce někdy cloumají, jak se jimi nechávám ovládat. Jana navrhla, abych o nich mluvila nahlas vždy ve chvíli, kdy je pocítím. Bránila jsem se, že to bychom probíraly zase jenom moje problémy, a to přece nechceme ani jedna ani druhá. Raději jsem vymyslela náhradní řešení, jak se s nimi vypořádat sama, ale Jana trvala na tom, že jediné řešení je mluvit o nich nahlas. Neboli být k sobě upřímná, ať to bolí sebevíc. Nakonec jsem to odkývla. Nikdy bych ovšem nevěřila, jak je těžké nahlas pojmenovat, co mě dostává. Taky jsem se hodně dlouho kroutila, než to ze mě poprvé vylezlo. Ale dala jsem jí za pravdu, že je to nutné. Postupně jsem odhalovala, co všechno se ve mně mele, a vyklubaly se z toho docela nepěkné vlastnosti. O některých jsem věděla, ale nelíbily se mi tak dalece, že jsem je potlačovala, a o to víc nade mnou získávaly moc. A o druhých jsem opravdu nevěděla, až teď se dostaly na světlo boží. Nebylo mi z toho nejlíp, respektive dělalo se mi ze sebe zle. Najednou jsem se viděla ve strašném světle. Přišlo mi, že na mě není nic dobrého. Ze všech stran na mě vykukovaly moje stíny.

Rozebíraly jsme, jak to s těma vlastnostma vlastně je. Došly jsme k závěru, že všichni máme všechny vlastnosti, jak ty, co se nám líbí, i ty, co se nám nelíbí. Ale i ty z našeho pohledu nepěkné mají své klady, jde jen o to je v nich objevit, a pak přijmout. Jenže jak na to?

Přišlo mi, že až tak nové to pro mě není. Jen se mi zdálo naprosto nepřijatelné, abych vlastnosti, které nenávidím, přijala za své. Ale věděla jsem, že s tím musím něco udělat, jinak se nehnu dál.

Janě bylo čím dál hůř, a už jenom ležela, zatímco já ještě občas někam vyběhla. Ale začala mě brát záda, a pořádně. Teda, po pravdě řečeno, brala mě už delší dobu, hlavně po ranním cvičení tai-chi. Jana mi říkala, že cvičit s bolestí se nemá, a že toho mám nechat, jenže já byla jak zabejčená. Přece tu mám ideální podmínky – čas i prostor, tak prostě cvičit budu! Však já to své tělo k poslušnosti donutím! – mínila jsem.

Dopadlo to přesně naopak, tělo donutilo k poslušnosti mě. Z jednoto výletu jsem se vrátila jen s vypětím všech sil, zalévala mě tak hrozná bolest, že jsem myslela, že snad nedojdu zpět. Jen stěží jsem se vyškrábala po schodech nahoru, a pak už jsem se s bolestivým úpěním svalila na postel.

Ode dne následujícího jsme už ležely obě dvě.

Týden utekl jako voda, obě jsme jely domů urvané a zmordované. Já navíc i psychicky. Dostala jsem pořádně zabrat. To bylo pohlédnutí pravdě do očí! Objevila jsem plno věcí, a bylo mi jasné, že teď záleží jen na mně, co s nově objevenými informacemi udělám. Ale mám pocit, že by se mi mohlo podařit. Už se mi toho podařilo tolik, zvládnu i další.“ – zakončuji svoje dovolenkové vyprávění.

„Ničeho se neboj. Všechno přece záleží jen na tobě.“ – zazní známá hláška.

„No jo, jenže je toho na mě opravdu moc a nejsem s tím srovnaná. Budu si muset vzít ještě nějakou dovolenou, abych všechno v sobě poskládala.“

„A co jsi ještě objevila? Vzala jsi to dost obecně.“ – jsem vybídnutá k podrobnostem.

„No, že by se mi do toho chtělo, to se mi teda nechce.“ – vzdoruji, ale mám tušení, že nějaký ten detail budu muset pustit.

Než se stačím zamyslet, který že detail to bude, zazní otázka: „Jak jsi na tom s emocemi?“

„To je právě to, z čeho jsem docela zaražená. Objevila jsem, že je potlačuji, dokonce i ty pěkné. Celý život jsem si nedovolila je prožívat. Možná proto, že až donedávna jsem žít nechtěla, proto jsem si nedovolila se radovat. A když jo, tak velmi omezeně a jenom na chvíli. Až teď jsem zjistila, že se bojím hlubších emocí, mám z nich pocit ohrožení. Což je překvapivé, když mám v numerologické mřížce pětku, což jsou emoce… No jo, to jsou věci!“

„A víš proč?“

„Přece protože mi naháněly strach, ne?“

„Ano, ale proč ti naháněly a nahánějí strach?“

„Nevím. Já to opravdu nevím.“

„Tak se zamysli.“

Nořím se do sebe, abych zjistila, jaké ohrožení mi prožití hlubokých emocí přináší.

…………

„Na něco jsem přišla! Mám pocit zranitelnosti. Potřebuji být navenek silná.“

„Proč potřebuješ ukazovat světu, že jsi silná?“

Opět se zamyslím. Po chvíli se mi vynoří jakési vysvětlení, které mě naštve. Zase jsem se octla v prenatálu. To už snad není možné! Ať začnu cokoli rozebírat, vždycky skončím tam. Je to vůbec možné?

„A proč by ne? Tohle období je hodně důležité. Co jsi objevila?“

„Došla mi jedna věc – jak jsem se bála, že mě rodiče nepřijmou co by holku, napasovala jsem se do role kluka a člověka, který si svoje místo na slunci musí vybojovat. Proto bude disponovat vnější silou a nesmí ukázat svou citlivost, nebo-li zranitelnost. Což mi ale připadá docela ulítlé… Jestli to tak ovšem vůbec je, nějak se mi to nezdá.“ – začnu pochybovat.

„A proč se ti to nezdá? Vždyť to do sebe krásně zapadá, ne?“

„To jo, ale stejně se mi to nezdá. Přece za tím nemůže být jenom tohle, ne?“

„Taky není. Uvědom si, že ses pak dostala do situace, kdy ses od ostatních odtáhla. Do svých myšlenek a emocí ses stáhla a bála ses je projevit navenek. Bylo to tak?“

„Jo, to bylo. Ale nevím proč.“

„Protože ses cítila odstrčená, nemilovaná. Svým způsobem to byl projev uraženosti.“

„Až takhle se to jeví?“ – divím se. To se o sobě zase dozvídám věci. Hrůza!“

„To víš, že je to takhle. A pak jsi to udělala ještě jednou. Než by ses emotivně projevila, postavila ses raději do role chudáka, oběti, čímž k sobě přitahuješ pozornost ostatních, po které tak toužíš.“

„To se mi teda vůbec nelíbí!“

„A ty si myslíš, že tohle děláš jenom ty? Takhle se chová hodně lidí, jenom si to neuvědomují.“

„Asi jo.“ – připouštím.

Po chvíli si vzpomenu na jednu příhodu z dovolené.

„Mně se tam stala taková divná věc. Jednou jsem se šla projít. Proti mně šly nějaké děti. Věděla jsem, že jsou to děti odvedle, z dětského domova, co se tam byly rekreovat. Stejně jako my. A jak jsem je míjela, jedna holčička, taková dost tmavá, se na mě mile usmála a pozdravila mě. Mně z toho vhrkly až slzy do očí a začala jsem normálně brečet. Došlo mi, že tohle jsou děti, které rodičovskou lásku na rozdíl ode mě nikdy nepoznaly. A možná nikdy poznají. Ale já jo, a dokonce po ní i v tomhle věku natahuji ruku. Přišlo mi to úplně ujeté a strašně jsem se za to styděla. A navíc mně v té chvíli k těm dětem zaplavil takový proud lásky, že bych je nejraději objala a řekla jim, jak je mám ráda. Až jsem z toho byla vedle.“

„Je dobře, co sis uvědomila. Až zase někdy budeš natahovat ruku po lásce, uvědom si, že ji máš rozdávat, a ne ji vyžadovat.“

„To přece vím. Jenže se mi to nedaří.“

„Čím častěji si to uvědomíš, tím víc se ti bude dařit.“

„Musím říct, že to byla opravdu náročná dovolená. S Janou jsme přemýšlely, jak se to všechno divně semlelo. Nejdřív naše konflikty, pak Jana nemocná, já nemocná… a vůbec… Celé to bylo náročné, pro obě. Pro mě i proto, že jsem špatně spala, respektive po celou dobu jsem mizerně spala. A poslední noc byla nejhorší, Jana nemohla spát kvůli své nemoci, a já zase kvůli ní, takže jsem spala snad jen dvě hodiny. Ráno jsem se probudila celá napružená, jen jen se začít vztekat. Ale pak mi naskočilo následující: když se naštvu, změním něco na tom, že jsem nevyspalá? Ne. A v tom momentě se můj vztek rozplynul. Během několika minut sám od sebe zmizel. Mně se tak ulevilo! Jasně, že to není nic nového pod sluncem, tohle přece ví každý. Ale tohle uvědomění šlo tentokrát přes srdce. To nebylo o potlačování emocí, ale o jejich vědomém prožívání. A proto mě to tak nadchlo. A ještě něco mi došlo: Celý týden jsem byla v podstatě deptaná tím, co špatného jsem se o sobě dozvídala a dalo mi to pořádně zabrat. Ale tímhle závěrem, kdy se mi zase naopak povedlo něco nového, jsem se pozitivně nakopla, že když budu chtít, zvládnu úplně všechno. Takže konec dobrý – všechno dobré.“

„Jasně, že to zvládneš. Přece o tom mluvíme pořád dokola. Všechno záleží jenom na tobě, jak se k té či oné situaci postavíš.“

„Ano, ale teprve, když si to takhle prožiju, dojde mi, že to tak opravdu je. Vím, že pro mnoho lidí je můj postoj asi nepochopitelný, ale já prostě takhle funguju. Připouštím, že trochu divně, ale každý jsme jiný.“

„Ano, z každé úspěšně zvládnuté situace čerpáš sílu k zvládnutí dalších, třeba i obtížnějších. Je nutno přesně si ujasnit na jakém principu co funguje, a pak ten princip můžeš použít příště.“

„Jo, já vím. A taky se k tomu snažím takhle přistupovat.“

 

Následující den je neděle, od samého rána pokukuji k oknu. V hlavě mám jedinou myšlenku – vyrazit na chatu. Obloha je ale zatažená, jakoby mělo každou chvíli začít pršet.

Naštěstí.

Proč naštěstí? Je mi totiž strašně, jako bych byla přejetá parním válcem. Celé tělo bolí. A nejen tělo, mám pocit, že jsem rozbolavělá i na duši.Takže je vlastně klika, že je venku tak blbě, jinak bych se hnala na chatu, a kdoví jestli bych nezůstala viset někde v půli kopce. Místo toho si dopřávám to, co v této chvíli potřebuji nejvíc – což je klid. A kromě toho, zítra tím pádem můžu zajít za doktorem, aby se mnou něco udělal. V pátek jsem mu posílala textovku s dotazem, je-li po neděli k mání. Velmi mě potěšil svou odpovědí, že za ním můžu přijít.

 

Druhý den ráno mu volám a líčím své problémy se zády. A nejen se zády. K zádům se přidružily i další části těla, abych toho snad neměla málo. Jsme domluveni, že se u něj zastavím.

O něco později vyrážím. Popisuji, co mě kde bolí. Zatímco si nahřívám záda, doktor se mě ptá, jak jsem na tom po psychické stránce.

Už v okamžiku, kdy je tato otázka vyslovena, vletí mi slzy do očí.

No, to snad ne! Hrozím se, že se situace bude opakovat jako už tolikrát předtím. Ne, dneska nechci brečet! – celá se zapřu a slzy statečně polykám.

Po chvíli mi dojde, že doktor čeká na odpověď.

Chci hodit nějakou neutrální hlášku, jenže se nezdaří. Nevím proč, ale místo mlhavé a nic neříkající odpovědi vyletí ze mě odpověď pravdivá – Chce se mi brečet. A často.

A je to venku!

Průšvih je, že se ve mně zřejmě něco zlomilo, už nejsem k zastavení a rozbrečím se. A to mě naštve.

Doktor se ptá, co mě dohání k slzám.

Nejdřív chci mlžit, na hru pravdy fakt dnes nemám náladu, ale asi jsem na dovolené co se týká upřímnosti přece jenom postoupila o krok dál, protože mu začnu vysvětlovat, jak se věci mají. Že jsem o sobě zjistila plno nepříjemných věcí, a proto mi je ze sebe zle. A pak ze mě vypadne – A cítím se psychicky na dně.

Až mě překvapí, co to ze mě zase vyletělo. Do tohohle momentu jsem si ničeho takového nebyla vědomá. Co se to zase děje?

Doktor mi domlouvá, ať už za minulostí udělám konečnou a definitivní čáru, netrápím se tím, co špatného jsem kdy udělala, ať si odpustím a žiju přítomností.

Snažím se mu vysvětlit, že se mi dělá zle z toho, jaká jsem dneska, a ne co bylo dřív.

Diví se: „Vždyť jste na tom čím dál líp, proč se tak ničíte?“

„No jo, ale jenže jsem objevila něco, co jsem buď nevěděla nebo vědět nechtěla, a ono mi to ubližuje – teď a tady. Proto s tím musím něco udělat.“

Rozhovor přerušujeme, doktor se pouští do odblokování mých zad. Ani jsem netušila, že jsem na tom tak blbě, respektive domnívala jsem se, že doktor udělá pár chvatů jako jindy a zase bude všechno OK.

Jenže průšvih, nedaří se! Prý mám záda v jednom velkém spasmu, a proto není možné bloky zlikvidovat. Nesu si prý na zádech pořádný náklad, teda přeneseně, a měla bych s tím něco udělat. Jak mentálně, tak i fyzicky.

Oblékám se, dostávám jakousi bobuli na uklidnění psychiky a jdu domů. Záda mě bolí ještě víc.

 

Z domova volám do práce a oznamuji, že si přece jenom ještě vezmu týden dovolené, jak už jsem dřív avizovala. Vysvětluji, že se potřebuji dát trochu do kupy. Je mi jedno, co si o mě kolegyně pomyslí, já to volno prostě potřebuji!

Balím ruksak a vyrážím ven. Kopec zvládám jen s vypětím všech sil. No bodejť ne, když je mi tak zle a k tomu táhnu ruksak narvaný k prasknutí

Ale navzdory všem potížím mám docela dobrou náladu – přede mnou je dovolená na chatě!

Uvědomuji si, že zatímco v předešlých letech mě tahle představa lekala a drásala, letos se těším. Žádné vyhnanství, žádná dovolená za trest. Těším se.

Moje nadšení z nastávajících volných dnů opadá v okamžiku, když dorazím nahoru, bleskovým pohledem zmapuji situaci a zjistím, že mi Michal nepřivezl vody, jak jsme byli domluveni. Takže mám posledních pár litrů vody a celý týden před sebou. Už už by se ve mně vzedmula vlna vzteku, že na něj není spoleh jako vždy, ale vtom mi uvědoměle naskočí řešení – napíšu mu textovku, že tady teď budu, neb mám dovolenou, a poprosím ho, aby mi vody přivezl. To vše v klidném tónu, bez výčitek. A uvidím, jestli se ozve.

Na jednu stranu vím, že bych si moc vyskakovat neměla, mohl by se na mě přece vykašlat, už ke mně žádnou povinnost nemá. Na stranu druhou ale ještě nedávno zdůrazňoval, že platí, co mi řekl při našem rozchodu, a sice, že mi pomůže, bude-li to v jeho silách. No, pravda je, že se na něj obracím čím dál míň, a navíc z jeho strany moc ochoty není, teda v porovnání s loňským rokem, ale tohle mi slíbil. Uvidíme, jestli slovo dodrží.

I když jsem se uklidnila, přesto mi někde v hlavě sedí myšlenka, cože si počnu, když mi vody nepřiveze, ale snažím se to neřešit. Však ono to nějak dopadne!

Zatím pobíhám po zahradě a oďobávám keře s ovocem. Jak to tak vypadá, všechno dozrálo najednou, nevím na co se vrhnout dřív.

Až někdy večer zapadnu s úlevou do lehátka, zavřu oči a chystám se relaxovat.

Jak je tu krásně, jen kdybych neměla smutek na duši! – povzdechnu si pro sebe.

„A proč máš smutek na duši? Doléhá na tebe samota? – ozve se dotěrná otázka.

„Ne, naopak. Tentokrát cítím, že samotu potřebuji a vím, že tady budu mít ideální podmínky pro to, aby se ve mně poskládalo a usadilo všechno to, co jsem minulý týden objevila. Je toho moc a cítím se tím zavalená. Mám problém to přijmout, natož vstřebat. Ale vím, že to chce čas. Je to moc čerstvé.“ – vysvětluji, jak se věci mají.

„Zatím odpočívej a nechej všemu volný průběh. Až když se něco samo objeví, pracuj s tím, ne dřív. To bys napáchala víc škod než užitku. Času máš dost. Na druhou stranu tě varuji, abys před tím neutíkala s tím, že bys pořád něco dělala.“ – jsem upozorněná.

„Neboj se, záda mě bolí tak, že budu jen vysedávat. Na víc se nezmůžu.“

„Ale máš s sebou spoustu knih. Když budeš pořád číst, nedopřeješ si tolik potřebný klid na sebe a své myšlenky, emoce.“

„Jo, to máš pravdu. Ale teď hlavně potřebuju nabrat sil. Jsem vyřízená jak fyzicky, tak psychicky.“

„Řiď se tím, co tělo a duše potřebuje. Jen tě znovu upozorňuji – neutíkej před sebou. Inklinuješ k tomu.“

„Že by?“ – divím se. „A že o tom nevím!“

I když kdoví. Něco pravdy na tom bude. Uvědomuji si, že se mi do toho opravdu nechce. Pořád někde pobíhám, abych snad nemusela hrábnout do toho bolavého… Tak jo. Dám si pozor.

Hlavou se mi začnou honit myšlenky... Stejně je divné, jak ta předchozí dovolená probíhala. A hlavně, jak skončila. Jana dnes místo do práce naklusala k doktorce, a je doma na neschopence. Já mám sice dovolenou, ale je mi zle. Jsme my to dvojka!

Zazvoní mobil. Michal. Slibuje, že zítra přijede a vody přiveze. Prohodíme pár nezávazných vět a končíme.

Jsem zachráněná! Vody budou!

Jsem ráda, jak jsem zvládla i takovouhle situaci. Jindy bych se vztekala, užírala se, dneska to proběhlo úplně jinak – v klidu… Jasně, musím se chválit za každou věc, která se mi podaří. To se přece má! A navíc, celý uplynulý týden jsem se stále deptala tím, jak jsem hrozná, tak teď potřebuji alespoň trochu chvály, jinak bych tu sama se sebou nevydržela.

Druhý den hned ráno vyndávám ven lehátko a usazuji se v něm. Uvědomuji si, že jsem nenaložená, a přitom nevím proč.

I kdybych chtěla tento fakt přejít, není mi to umožněno, zazní totiž známá otázka: „Proč jsi nenaložená?“

„Nevím. Ale cítím se takhle od samého rána.“ – vysvětluji.

„Proč?“

„Já fakt nevím. Možná proto, že jsem měla divné sny. Dost nepříjemné.“

„Jaké sny?“

„Už si je nepamatuji, ale v zásadě šlo o to, že jsem se neorientovala v situacích, do kterých jsem se dostávala.“

„A v životě se orientuješ?“

„Zrovna teď ne. Cítím se nějak ztracená.“

„Proč?“

„Jsem zahlcená novými informacemi a nevím co s nimi. A zároveň se jich bojím.“

„Proč?“

„Nejraději bych je odstrčila s tím, že se mě netýkají. Ale vím, že týkají. A proto si připadám zahnaná do kouta.“

„Kým?“

„Okolnostmi.“

„Ale na tobě…….“

„Já vím!“ – netrpělivě přeruším tu známou a dokola omílanou větu. „Vím, že jen na mě záleží, co s tím udělám, a že tohle za mě nikdo neudělá… a plno dalšího. Tohle všechno vím, jenže se mi do toho nechce.“ – začnu se vztekat. Dneska na tyhle rady fakt nemám náladu.

„Tak to od sebe raději budeš odstrkovat a zůstaneš stát na jednom místě? To se ti líbí víc?“ – zaryje do mě hlas.

„Ne!“ – odseknu.

Sedím a uvědomuji si, jak se mi po dlouhé době zase do něčeho nechce, a proto bych nejraději dělala, že to neexistuje. Ale tuhle hru na slepou bábu jsem hrála celý život, a vím, kam mě zavedla. Ne! Tohle už nechci! Chci přece žít v radosti a lásce, a ne tak, jak tomu bylo dřív! … A co mi brání v tom, abych to změnila?…

Chvíli přemýšlím.

Jen já si v tom bráním… A má to logiku?… Nemá! Proč bránit sama sobě ve štěstí?… To je přece blbost!… Takže, co s tím udělám?

Sedím, cítím v sobě prázdno. Na jednu stranu vím, že jsem před dalším důležitým rozhodnutím, na stranu druhou se mi do něj v této chvíli nechce. Respektive se na něj necítím.

Zakroutím nad sebou hlavou, jako už tolikrát. Uvědomuji si, že jsem plná rozporů. Stále. Cítím se rozpolcená. Jakoby se ve mně praly dvě složky. Ta stará, pohodlná, které se do nějakých změn vůbec nechce, a ta druhá, která chce žít už něco lepšího. A já, jako bych stála opodál, a netýkalo se mě to.

Obloha se zatahuje, začíná být zima. Beru to jako znamení, že bych se měla zvednout a jít něco dělat. Asi ještě není ten správný okamžik na to, abych se rozhodla. Vím, že rozhodnutí musí vyjít z mého srdce a ne, abych ho vytlačila rozumem.

Oblékám si mikinu a jdu česat rybíz. Snad se to ve mně při práci nějak usadí.

Po předchozích hubených letech je letos rybízu dost. Co si s ním počnu? – skoro si začínám zoufat. Nejen, že mi dá práci ho očesat, ale pak ho ještě musím zpracovat! Uvědomuji si, jak jsem za poslední roky zlenivěla. Dřív jsem toho stihla tolik, teď víceméně dělám jen to nejnutnější. A většinu času trávím ponory do svého nitra nebo u počítače, a jakákoli práce navíc mě téměř obtěžuje.

Celý den střídavě trhám rybíz, střídavě relaxuji v lehátku. Mohla bych si volného času užívat, jenže najednou mám pocit, že čas neskutečně rychle utíká a já nestíhám... To je teda paradox! Loni jsem trpěla představou, že času mám moc, letos zase, že je ho málo. Já snad nikdy nebudu spokojená! – povzdychnu si sama nad sebou.

V podvečer se vyhřívám v posledních slunečních paprscích, když se na cestě objeví auto. Michal.

Jsem ráda, že přijel, respektive, že přivezl vody.

Na chvíli si spolu sedáme. Opět mu zkoumavě hledím do obličeje. Mám pocit, že se změnil. Stejně jako jsem si toho všimla minule, stejně tak i dnes. Povídám mu o zrovna proběhlé dovolené, opět se mě zmocňuje zvláštní pocit. Obzvlášť, když si uvědomím, že se mi Michal vyhýbá pohledem. Už se to stalo několikrát, a vždy je mi to hodně nepříjemné. Co, nepříjemné, na tohle jsem háklivá! Navíc to nechápu. Proč není schopen se mi podívat do očí? Co se v něm mele? Přece pro to musí být nějaký důvod! Pokud se pamatuji, nikdy dřív to nedělal, teda pokud jsme ještě žili spolu, až teď. Uvědomuji si, jak jsme se odcizili. Hlavně za poslední rok. Ale stejně k němu pořád cítím jisté sympatie.

Moc dlouho se nezdrží, pospíchá. Ostatně jako vždy.

Zamknu vrátka a jdu dovnitř do chaty.

„Tak co, jak je?“ – ozve se známá otázka.

Jen si povzdychnu, ale odpovím po pravdě: „Sice to nechápu, ale je mi smutno. A navíc mám na sebe vztek, že po tak dlouhé době, po všech možných i nemožných metodách odpoutání se, odstřižení se, odpuštění a já nevím čeho ještě, mám pocit, že ho mám pořád ráda. Už mě to fakt štve.“

„To by tě nemělo štvát. Místo toho se zamysli, proč ho máš pořád ráda.“

„Protože jsem ho měla ráda vždycky, ne?“ – odpálím rychlou a pro mě naprosto jasnou odpověď. „A kromě toho, dvacet pět let společného života se pořádně zažere pod kůži.“ – dodávám ještě na vysvětlenou. A myslím si, že je jasno.

Asi není. Následuje totiž otázka: „Po tom všem, co ti udělal? Tím myslím tvůj úhel pohledu.“

„Problém je, že i když udělal, co udělal, vždycky jsem cítila, že mi ublížit nechtěl. Sice si šel za svým štěstím, ale tak, aby mě to co nejméně bolelo… Jenže právě to, že šel jinam, mi ublížilo nejvíc. Ale jinak to prostě nešlo.“ – vysvětluji.

„Nemyslíš, že už je nejvyšší čas s tím něco udělat?“ – dloubne do mě hlas.

„Ráda bych, ale nevím, co. Už jsem toho podnikla tolik, ale zřejmě je to pořád málo.“ – postěžuji si.

„Odpusť sobě, odpusť jemu.“ – zazní rada.

„To už jsem přece udělala!“ – namítnu.

„Udělala. Udělej to znovu. Máš teď ideální podmínky. Prociť si to. I s ohledem na novou skutečnost, že se znovu oženil. Uvidíš, jak se ti uleví.“

„Tak jo.“