3. Rozbory

V neděli ráno posílám Janě SMS, jestli nechce, že bych se u ní zastavila, když jsem doma. Odpovídá mi, že bude ráda. V rychlosti se pouštím do zpracování ovoce, a poté, co mám zhruba hotovo, vyrážím ven.

Jana ještě marodí. Sice jí je už podstatně lépe, ale ještě je na neschopence.

Vítáme se, jako bychom se neviděly bůhvíjak dlouho. A přitom jsme se viděly před týdnem. Jsem nabitá energií a optimismem. Možná i pod vlivem včerejšího vydařeného večera.

Hned se pouštíme do povídání. Jana povídá o svých zážitcích, já zase o svých. Ve svém vyprávění se dostanu na nějaké věci pro mě dost nepochopitelné a Jana, jak už je jejím zvykem, klade mi jedno proč za druhým.

Vždy se v té chvíli zarazím a snažím se dopátrat, proč se v určité situaci chovám, jak se chovám. Pořád něco rozebíráme, čas plyne. Strašně moc rychle plyne.

Najednou si uvědomím, že moje euforické rozpoložení je to tam. Cítím se pořádně zahnaná do kouta a jsem unavená, vyčerpaná. A navíc mě zase rozbolela záda. Už nevím, jak bych si sedla, všelijak se povaluji na gauči.

A je tu večer. Strávily jsme spolu šest hodin. To snad není možné, jak rychle to uteklo!

Rozloučíme se, a já vyrážím k metru.

Doma dodělám, co je ještě nutné a jdu si lehnout. Jsem tak unavená! Jako bych ani neměla dovolenou! Hrůza!

Horší je, že v noci toho moc nenaspím. Ráno se urvaně odklátím do práce. Cítím se vyčerpaná, jako bych měla za sebou ne dva týdny dovolené, ale dva týdny pořádné dřiny.

Kolegyni, která se na mě, coby na zrekreovaného člověka přijde podívat, po pravdě řeknu, že jsem snad ani dovolenou neměla, anžto je mi děsně. Ani se mi nechce nic vyprávět. Moje téměř hororové vyprávění o problémech, které nás potkaly, by asi nebylo to pravé. A kromě toho vím, že je žádané a žádoucí, neřkuli morální povinností, aby člověk právě se navrátivší z dovolené, nabitý byl toliko energií pozitivní a tuto si nehamounil pro sebe, ale podělil se o ni s těmi, kteří na dovolené nebyli. Ale jak vyzařovat a co ještě víc – jak předávat něco, čím člověk nedisponuje? Vždyť já sama bych potřebovala dobít jak energeticky, tak i psychicky!

Proto se raději pouštím do práce, doufajíc, že snad pracovní proces mě tak dalece pohltí, že zapomenu na všechny chmury, které mě tíží. A taky přemýšlím, k jakým doktorům se potřebuji vydat. Postupně obvolávám jednoho po druhém, abych zjistila, kdože je k dispozici a kdo má v tomto letním čase dovolenou.

Jsem docela úspěšná. Zcela zázračně se mi podařilo objednat na ortopedii, kde už jsem nebyla nějaké dva roky, a co si pamatuji, vždycky měli pořádně dlouhé termíny na objednání. A teď mi dali termín už na čtvrtek. Neuvěřitelné!

A ke svému doktorovi můžu zaběhnout už dneska odpoledne. Velmi ráda se tam vydávám.

Líčím mu, jak je mi zle. Jako vždy, zeptá se mě, jak jsem na tom psychicky. Dneska se kupodivu nerozbrečím, ale nejsem schopna svoje rozpoložení popsat. Vím jen, že jsem pořádně rozhašená, aniž bych mohla specifikovat proč.

Dostávám léky, a jdu domů.

Snažím se přijít na to, proč mi je tak zle. Hlavně psychicky. Ale nemůžu na nic přijít.

Doma se pouštím do dalšího zpracování ovoce, a tak dalece se do něj ponořím, že si na svoje problémy ani nevzpomenu. A večer jsem zase tak urvaná, že místo noření do svého nitra, skácím se do postele, abych vzápětí usnula jako špalek.

Průšvih je, že o něco později se probouzím a už nemůžu usnout. I když bych teď měla na své problémy čas, přesto se jimi nezabývám. Místo toho si zoufám, jak budu ráno zase ospalá.

A taky že jo! Ráno je mi děsně. Nejen, že jsem nevyspalá a bolí mě celá záda, ale navíc mě začíná řezat v krku a v nose. Ježíšmarjá, to už snad není možné! – začínám si zoufat nad svým neutěšeným zdravotním a psychickým stavem.

Hned se jdu podívat do chytré knížky, o čem že ten zánět je. Je mi jasné, že chytit jsem nic nemohla, a asi jsem nic nechytila. Zřejmě je příčina nemoci jinde.

Otevřu knížku, nalistuji zánět – ale, to je překvapení!!!

Zánět = konflikty, které nejsme schopni řešit na vědomé úrovni. Resp. o nich třeba nevíme, a proto je neřešíme. A když s nima na téhle úrovni nic neuděláme, klesnou na úroveň fyzickou, a je z toho zánět. Ovšem na téhle úrovni už o nich víme, i kdybychom vědět nechtěli. Tudíž s nimi musíme něco udělat, resp. udělat něco se zánětem.

Hned si jdu udělat inventuru svého nitra, abych zjistila, zda chytrá kniha nekecá, žádných neřešených konfliktů si totiž nejsem vědomá.

Vzápětí dojdu k závěru, že chytrá kniha je opravdu knihou chytrou, neb jsem objevila konfliktů hned několik. No, to jsou věci!!!

Trochu se nořím a mořím, abych všechny konflikty pochytala a něco s nimi i udělala.

Zdařilo se! Oddychnu si po chvíli. Jen doufám, že to co jsem právě udělala, postačí, a víc už se tím nebudu muset zabývat. A když k tomu ještě nasadím bylinný preparát, co zabral minule, narvu se pozitivním přesvědčením, že nemoc zvládnu vlastníma silama, určitě se podaří. Musí se podařit!

Takže v tohle ohledu mám jasno. Ale co se týká mé rozhašené psýchy, v tom mám guláš. Naprosto nechápu, co se ve mně mele. Jediné co vím, že se mi do toho nechce, a nechce se mi ani volat Janu. Kdykoli si vzpomenu na náš nedělní rozhovor, je mi divně po těle. Snažím se dobrat toho, co se stalo, ale nevím. Opravdu nevím. Vím, že jsem k ní přišla v náladě dobré, a odcházela pořádně zničená. Komu by tohle zjištění udělalo dobře?

Den plyne za dnem. Je mi čím dál hůř. Jak psychicky, tak i fyzicky. Nebo je to snad obráceně? Nevím, tentokrát to jde asi naprosto synchronně.

Jednou večer sedím doma u počítače. V rádiu zní nějaká česká písnička, která se mi kupodivu líbí. Až na naprosté výjimky totiž české písničky nesnáším. Jana si ze mě utahuje, že asi proto, abych nemusela rozumět textům. Možná má pravdu, i když, kdoví jak to je. Já totiž texty nevnímám vůbec – ať ty české, nebo anglické.

No, a teď jednu českou poslouchám. Dokonce i text vnímám. Je tklivý, téměř až depresivní. Ale mně je to fuk, melodie a rytmus se mi líbí. Pouštím si ji na plné grády a celá se do ní pohroužím.

Najednou mi vletí slzy do očí. Vzápětí cítím, že se ve mně něco hnulo, a já se pouštím do psaní mailu Janě. Snažím se jí vylíčit, jak na tom jsem, a proč jsem se od neděle za celou dobu neozvala. Pravda je, že ani ona se neozvala, ale to v téhle chvíli neřeším. Jen já vím, jaké negativní emoce se ve mně po celou tu dobu mlely. Mail jí odešlu a jdu si lehnout.

 

Druhý den běhám po doktorech, kromě jiného se dostávám i na ortopedii. Doktorka je překvapená, jak jsem zřízená a navrhuje příslušnou léčbu.

Po cestě domů mi dojde, jak jsme si s doktorkou pěkně povídaly, skoro až přátelsky. Žádné pnutí, žádné provokace jako tuhle na plicním. Jasně, tady jsem nemusela hájit své střelené názory na léčení, tady ctím autoritu. Proto to takhle probíhalo. Ovšem je to i proto, že doktorka ví, že jsem alergik a navíc, že mám k lékům pořádnou averzi. Proto mi je nenabízí, a proto mě budou léčit toliko masážemi a rehabilitací. Pokývám hlavou, jak všemu rozumím a orientuji se.

Pomalu se sunu rozpálenými ulicemi. Je příšerné vedro a trvá to tak dlouho! Jak já tohle vedro nesnáším! Pro mě je ideální teplota tak kolem dvaceti pěti stupňů. A mohla by být po celý rok. Pak bych snad konečně byla spokojená. Ale pravda je, že nejsem sama, komu tohle počasí leze na nervy, ať si povídám s kýmkoli, vždy se hovor stočí právě na tohle téma. Zdá se, že letošní vedra hýbou jak náladou, tak životem mnoha lidem, letos v tom nejedu sama.

Jsem ráda, když dorazím domů. Nejdřív vletím pod sprchu a hned poté se s úlevou natáhnu na gauč. Ježíšmarjá, mně je tak blbě!

Je mi líto, že až do dovolené jsem se cítila skvěle, dalo by se říct, že jsem se v jednom kuse vznášela na pomyslném euforickém obláčku, a teď je mi takhle zle. Štve mě to.

„To by tě nemělo štvát. Uvědom si, co se v tobě děje.“ – ozve se najednou.

„Už jsem o tom přemýšlela, ale na nic jsem nepřišla.“ – bráním se.

Vzápětí mi dojde, že můj rozhovor s hlasem se odvíjí dost často právě takhle. Jsem vybídnutá k rozboru, se kterým si nevím rady. A pak se vždy buď naštvu, nebo mi přijde líto, že se mi nedaří. …No, abych přiznala, někdy se i podaří.

Ale teď opravdu nevím co dál.

„A víš proč?“ – jsem dotázaná.

„Nevím.“

„Nechce se ti do toho.“ – je na mě vzneseno obvinění.

„To snad ne!“ – znovu se bráním, i když někde uvnitř vím, že je to pravda.

„Ale ano! Sedni si a dovol si přijít na to, co se v tobě děje.“

Tak jo. Pohodlně se usadím a rekapituluji si, jak to v neděli u Jany probíhalo. A najednou mi to dojde. Vždyť jsme zase rejpaly do mých problémů, pořád dokola. Stále jsem byla nucená zpytovat své myšlenkové pochody, svoje stereotypy uvažování. A zároveň mi dojde další. Sice něco takového jsme dělaly celý loňský rok, víceméně skoro pokaždé, když jsme se viděly. Ale tehdy na to byl správný čas, vždy to přineslo nějaký výsledek a vždy pak následoval posun. Už jsem si na tyhle rozbory zvykla, takže se jim nebráním, i když mi jsou hodně nepříjemné. Beru je jako něco, co je v konečné fázi pro moje dobro. Ale teď jsem dostala pořádně zabrat už na dovolené. Dozvěděla jsem se o sobě plno nepříjemných věcí, a dosud jsem tyto informace nezpracovala. A v neděli jsme v tom pokračovaly dál. A bylo toho moc. A rázem mám vysvětlení, proč jsem odcházela tak ubitá. Prostě, tentokrát mi to neprospělo, naopak ublížilo.

Průšvih je, že místo úlevy z pochopení, jak se věci mají, dostanu na Janu dopal, že mě zase do něčeho rvala.

Až druhý den v práci, když zvládnu příděl práce, zasednu k počítači a začnu jí psát mail. V něm se jí snažím vysvětit, jak se věci mají a k čemuže jsem došla.

Jak jí to tak píšu, rovnají se mi v hlavě myšlenky, a najednou mi něco dojde: Přece se na ni nemůžu zlobit! Na nikoho se nemůžu zlobit! Mám svou svobodnou vůli, svou svobodnou volbu, a v každém okamžiku se můžu rozhodnout, co chci. Kdybych tehdy rezolutně řekla – dost! – už jsme v tom dál nepokračovaly. A jestli mi tehdy nedošlo, že mi to nedělá dobře, moje chyba. Nemůžu z toho ale vinit Janu. Ona mi přece nechtěla ublížit. Naopak, chtěla mi pomoct.

No, a mám to! Zase jsem si za to mohla sama! To je pěkný závěr!

Nicméně se mi po napsání a odeslání mailu uleví.

S Janou si později voláme a všechno si vyjasňujeme. Jana se mi omlouvá, že mě zase do něčeho cpala, já jí oponuji tím, že já jsem ta, která si měla uvědomit, jak se věci mají. A jestli mi to nedošlo, je to jenom moje chyba. Mám se už konečně naučit prociťovat, jak se v té či oné situaci cítím, a podle toho se zařídit. Ona zase došla k závěru, že se má naučit, nikoho do ničeho necpat.

Na každý pád, když hovor končíme, oběma nám je podstatně lehčeji. Ulevilo se nám.